Jestli si ještě vzpomenete, v loňském povídání o srnčí říji, jsem si velmi pochvaloval rok 2017. Důvodem mé spokojenosti byla skutečnost, že se na Bruntálsku díky deštivému počasí posunuly první senoseče až daleko za rizikové období pro srnčí zvěř, tedy za čas kladení srnčat a jejich „prvních krůčků“. Díky tomu byla pro mě každá návštěva revíru Balíkárna velmi radostnou událostí, jelikož setkání s drobnou zvěří a především množstvím srnčat potěší jistě nejen každého mysliveckého hospodáře, ale i milovníka přírody. Byl jsem tehdy svědkem bezpočtu působivých intimních okamžiků ze života srnčí zvěře. Co víc si v tomto ohledu přát? Zavzpomínat si můžete zde. Snad jen to, aby každý následující rok byl minimálně stejně příznivý.

Člověk míní, ale příroda mění

Mé přání však v letošním roce 2018 bohužel vyslyšeno nebylo. Senoseče proběhly tentokrát mnohem dříve a tato skutečnost se okamžitě podepsala i na srnčí populaci. I když se samozřejmě na takové situaci podílí hned několik korelujících faktorů, právě úmrtí srnčat vlivem zemědělské a jiné techniky patří k faktorům zásadním. Pozn.: Liščí nory v blízkém okolí byly obsazeny jako každý předchozí rok, či spíš ještě méně (bylo méně liščat).

Když jsem tedy na počátku letošní sezóny zjistil, že na mé oblíbené Balíkárně je snad jen jediné srnče, bylo to pro mě bolestivé zjištění. Rozhodl jsem se, že se po nich poohlédnu v jiných, i když mně dosud méně známých revírech. Je to však vždy sázka loterie – jak vybrat právě ten vhodný, když člověk nezná ani místní poměry, ani myslivecké hospodáře? Na nic z toho však nebyl čas a tak se vše odehrávalo jaksi „za pochodu“.

Touha zjistit, jak se věci mají, mě hnala od místa k místu. Chtěl jsem se co nejdříve přesvědčit, jestli je to všude se srnčaty tak bídné. Mým hlavním kritériem bylo to, abych našel klidný biotop, který se z nějakého důvodu vyhnul senoseči. Proto jsem navštěvoval především místa, kde bylo mnoho remízů, či malých lesních celků, podmáčené louky, či polnosti oseté plodinami, jež se budou sklízet až mnohem později v létě.

Brzy se mi podařilo obeznat hned několik takových míst. S napětím jsem pak ona místa pravidelně navštěvoval, abych zjistil, jak je to tady s novým srnčím pokolením. Čekalo mě naštěstí velmi milé zjištění. K mému velkému potěšení se téměř na všech z nich ukázalo, že srnčat je zde dostatek. Často jsem nacházel srnčí mámu v dovádivém obležení dvou a někdy dokonce i třech srnčat. Zvědavost, nebo snad spíše zvídavost, mě tedy přinutila rozběhnout můj každoroční fotografický rituál více než o měsíc dříve…

Za srnčím ještě před říjí

Zážitků se srnčaty jsem měl hned několik. Většinou šlo o velmi milé chvilky, kdy se v liduprázdných polích a na loukách pásly srnčí rodinky a užívaly si klidu a hojnosti. I pro mě byly takovéto chvíle hotovým balzámem na duši. V dnešní hlučné a spěchající době to byl vždy výlet jako do jiného světa. Bylo krásné se setkávat v dosud ještě kvetoucích enklávách rostlin s těmi skvrnitými dorostenci. Rád jsem chodil na políčko lnu, který svou modří bral za oko i duši pokaždé, když jsem se k němu blížil. Jako by se na hladině větrem zčeřeného jezera odrážela široká blankytná obloha. Jen ryby byly zastoupeny rezavě a žemlově zbarvenými těly mých srnčích oblíbenců. Jak brzy ráno vytahovali z krytu, jakoby vyplouvali z přístavu na otevřenou hladinu onoho lněného moře. Pak už se jen kolébaly na vlnách, jako kotvící bárky, to během pastvy.

Fascinoval mě ten klid a dostatek času, který srnčí zvěř v tomto období měla. Sám jsem tomu kouzlu čas od času podlehl a po jejím vzoru si lehl mezi stvoly bylin. Jiná perspektiva okamžitě změnila můj pohled na svět. Ten obraz rámovaly girlandy rostlin. Bez hnutí jsem pak ležel a koukal nečinně směrem vzhůru. To děláme mimochodem celkem málo. Většinou civíme jen kousek před sebe, hluboko ponořeni do všedních starostí, které většinou zastínily kdysi tak lákavé sny a touhy. Naše oči pak ztrácí jiskru dálav, záblesk dávného a bezstarostného dětství. Mé nebe naráz křižovali desítky včel a čmeláků. Jak vlídný byl ten zvuk, jak hřejivé byly ty okamžiky v náruči rozkvetlých lánů.

Nebylo však vůbec jednoduché pořídit zde kloudný snímek, jelikož pohyb v zasychajícím lnu byl poměrně hlučný. Nakonec se ale přeci jen několik snímků podařilo. To už ale o kus dál kvetlo pole plné jeteliny, které slibovalo zase jiný charakter snímků...

Brzy jsem vypozoroval, že za souvratí hrachového lánu zalehává pěkný srnec. Jednoho dne jsem se tedy za ním vypravil. A měl jsem štěstí hned na poprvé! K srnčímu krasavci jsem se dostal poměrně blízko. Střídavě jsem fotil a střídavě se jen díval.

Těšilo mě to, že mohu ještě před říjí doslova nasávat jedinečnou atmosféru červnové hojnosti a klidu a míru, který zvěř v tomto čase zažívá. To se při mém tradičním fotografování srnčí zvěře v období lovu obvykle často nestává. Zvěř je neustále v pohybu a spolu s ní jsou revíry i hojně navštěvovány myslivci.

A zatím, co si srnec labužnicky vychutnával každé šťavnaté sousto, já jsem si znovu užíval ten neopakovatelný pocit vlahého větru ve vlasech a krásných barev zapadajícího slunce, jež jako by kynulo na pozdrav všemu živému pod sebou se slovy: „Tak zase zítra…“

Plíživá katastrofa

V ten okamžik jsme však ani já, ani žádné z dětí přírody netušily, co přijde už za pár týdnů. A bylo to dobře. Nelze žít plnohodnotný život v neustálém strachu z toho, co má nebo může přijít. Je důležité žít naplno tady a teď a připravit se tak lépe na nečekané.

Tím nečekaným se stalo letošní velmi drastické sucho a vedro. Právě Slunce, bez nějž by nebylo života na Zemi, ukázalo i svou hrozivou tvář. Situace se s přicházející srnčí říjí neustále zhoršovala. V půli července už sluneční paprsky vysáli snad veškerou životadárnou tekutinu z celé krajiny. Koryta klokotajících polních potůčků oněměla. Traviny zežloutly a začaly umírat. Člověku by se mohlo zdát, že ta vůně, kterou přináší nezvykle horký vítr, je laskavým požehnáním. Byl to ale spíše poslední vzdech všech bylin a travin, vůně předčasného umírání. Ba dokonce i listí na stromech začalo osychat a stromy začaly chřadnout. Ani ti nejstarší pamětníci na kamenicích remízů snad ještě takovou katastrofu nezažili. Kam jen utéci, kde se ukrýt? Vše marné!

Ta tam byla krajina plná blahobytu. Srnčí, ale i jiná zvěř brzy přešla do nočního režimu. Zatahovala velmi brzy a vytahovala často až za tmy. Ani v zálehu jí však všudypřítomný dotěrný hmyz nedopřával chvilku klidu. Krajina osiřela. Kdo zůstal na otevřeném prostranství, hazardoval se svým životem. Jak moc jsem byl o něco později, v průběhu srnčí říje, vděčen za to, že jsem letos vyrazil za srnčí zvěří dříve, než obvykle!

Záchrana před jistou smrtí

Když jsem se jednoho dne vracel pustými poli a loukami, spatřil jsem nečekaný pohyb vprostřed jedné z vyprahlých luk. Vzduch se nepříjemně tetelil, ale brzy jsem v optice poznal, že jde o srnče. Nebylo mi ale jasné, kde má mámu. I přesto, že jsem několikrát monitoroval svým teleobjektivem krajinu tam a zpět, nebylo ji nikde vidět. Začal jsem se tedy k srnčeti zvolna blížit.

Stalo se však něco velmi nečekaného. Sotva mě srnče spatřilo, okamžitě mi běželo v ústrety. Zcela jistě si mě spletlo se svou srnčí mámou. Svůj omyl poznalo teprve tehdy, když bylo ode mě na pár kroků. Zastavuje. Nelze přehlédnout, že je dehydrované. Oba strnulí v pohybu napjatě čekáme, co se bude dít. Co se mu asi odehrává v hlavě, říkám si v duchu? Snažím se zatím zrakem hodnotit zdravotní stav srnčete. Vypadá velmi zuboženě. Jen v pravidelných cyklech pulzující hrudníček vyjadřuje jeho nesmírnou touhu po životě.

Když drobné srnče nespatřuje jediný podezřelý pohyb, zklidňuje se a znovu se dává do pohybu. Nemíří však už ke mně, ale kráčí si to rovnou k mému stativu, který stojí opodál. Snad mu hnědavá maskovací šála, která na něm visí, opět přiměla mámu, nebo možná jen hledalo alespoň malý stín. Co teď? Tady je každá rada drahá. Když ho nechám tady, určitě uprostřed rozlehlého pole zajde žízní, či jej v lepším případě spatří nějaký dravec a ukončí jeho mladinký život. Odnášet jej ale nikam nechci.

Pak mě napadla spásná myšlenka. Když se za mnou zpočátku tak hnalo, třeba i teď by mě dokázalo následovat, aniž bych se jej dotýkal. Opatrně jsem vzal stativ a začal zvolna odcházet směrem k nejbližšímu lesu. Věděl jsem, že tam je mokřina a především stín, který teď srnčeti žalostně schází. Srnče dosud řešilo stále „jen“ svou mámu, nikoli tekutiny, či svou bezpečnost.

Už po pár krocích mi svitla naděje, že se vše podaří. Srnče vstalo a pomalu se vydalo v mých šlépějích. Šel jsem tedy dál původním směrem se srnčetem v patách. Kdyby nás někdo z dálky pozoroval, musel by mít pocit, že je naprosto ochočené.

S několika krátkými přestávkami jsme se nakonec ocitli u lesa. Srnče bez váhání zamířilo do chládku, doslova bez rozloučení. Ani se neohlédlo a nedalo mi tak příležitost pořídit fotografii na památku. Snad poznalo místo, kde před pár týdny přišlo na svět, snad v něm přeci jen zafungoval pud sebezáchovy, který velel: “ Ukryj se a odpočiň si, najez se a napij, a pak volej mámu.“

Jestli měl tento příběh šťastný konec, to nevím. Několikrát jsem se později těmi místy úmyslně vracel ze svých fotolovů, ale srnčího drobka jsem už nespatřil. Nespatřil jsem však ani jeho bezvládné tělíčko, či kroužící krkavce, tak snad mělo štěstí. „ Co nás nezabije, to nás jistě posílí…“

Poslední oázy života

V těchto krušných časech nebylo jednoduché nalézat objekty k fotografování. Srnčí říje už ťukala na dveře, ale veškerá srnčí stávaniště zely prázdnotou. Co naplat, že jsem i nové revíry za těch několik návštěv za srnčaty docela slušně obeznal. Srnčí zvěř, jako by se někam vytratila.

Nebylo však těžké uhodnout, kde a kdy ji najít. Ale jelikož se za tmy fotografuje jen velmi špatně, zbývala už jen první možnost. Musel jsem k vodě. Tato strategie mi brzy přinesla několik fotografií, či zajímavých zážitků, kdy mi přes nohu téměř přeběhla kuna, když jsem trpělivě čekal na břehu, nebo když mě svým jiskřivým hlasem potěšil ledňáček. Také mě utvrdila v tom, že potoky a řeky jsou bez jakékoli nadsázky tepnami života. Není nic důležitějšího!

Je proto s podivem, že mnozí zemědělci nechávají např. svůj pastvící se dobytek naprosto zlikvidovat břehy bezejmenných potůčků v polích. Vždyť každá tepna potřebuje své žíly a vlásečnice. Bez nich jednoduše vyschne. Kolik jsem jen viděl dobytkem rozdupaných mokřin, posledních oáz života v polích. Nestačí, že se je zemědělci už od jara pokouší rozjíždět koly traktorů a odvodnit je tak. Pro pár metrů nejisté půdy si podřezávají sami pod sebou větev a pak pláčou ve večerních zprávách. Člověk je zkrátka mezek omezený. Rád z nepochopitelných důvodů zapomene na tradice a zkušenosti předků, kteří uměli žít spolu s krajinou v naprostém souladu. Hlavně když bude mít prachy. To je dnes často jediné vnímané kritérium. Prachy pak narveme do nenasytných chřtánů majitelů nadnárodních celků a co z toho? Přes řev jejich reklam však už později neslyšíme slabé volání matky Země, volání o pomoc. Ona ale umí zesílit svůj hlas…

Říje začala

Ačkoli říje probíhala hned od počátku poměrně skrytě, nakonec se přeci jen jakžtakž rozběhla. Pak už vše bylo jen o štěstí. Dobrých srnců, kterých jsem hned několik na jaře spatřil, však zbylo jen žalostně málo. Musel jsem tedy vzít zavděk srnčími šesteráčky, kteří sice neoplývali krásou parůžků, či mohutností těl, ale přeci jen se velmi aktivně podíleli na založení dalšího srnčího pokolení.

Měl jsem štěstí i na pokládání, ale o tom jsem už párkrát psal, takže snad postačí jen fotodokumentace. Spíše bych vzpomněl na velmi netradiční zážitek, který na Balíkárně dosud neměl obdoby…

Nečekané setkání v lukách

Na fotolovech mám nejraději to, že ačkoli si mnohdy myslíme, že si k nim píšeme scénář my, fotografové, v rukou to má přeci jen daleko kreativnější scénárista. Tím je bezesporu příroda. Nejednou už se stalo, že jsme vyrazili za nějakým konkrétním cílem, ale ono to nakonec dopadlo úplně jinak, než jsme si to malovali.

Ano, někdy se přírodní výjevy opakují. To je pravda. Dokonce už je za mnoho let našeho působení v terénu umíme i předvídat. Málem by se proto zdálo, že už nás opravdu nic nemůže překvapit. Matka Příroda náš vztah naštěstí nikdy nenechá vychladnout a zevšednět. Vždy si pro nás najde nějaké překvapení, přesně tak, jak se to pokusím popsat v následujících řádcích.

Čekal jsem brzy ráno poblíž plané jablůňky na již dříve obeznanou srnčí dvojičku. Dlouhou chvíli jsem si krátil okusováním drobných, ale sládnoucích pláňat. Bylo nádherné jitro, se vším, co k němu patří. Miluji zrození nových dní. Je to nová startovní čára, kdy můžeme mnoho věcí měnit a posouvat dál…

Dokonce i srnčí pár na sebe nenechal dlouho čekat. Vše se zkrátka vyvíjelo podle plánu. Fotil jsem celkem bez emocí. O nějaký ten drobný adrenalin se postarala mladá dvojička snad jen tím, že začalo první pokládání. Alespoň tedy to, kterého jsem byl za světla svědkem já.

Bylo to ale dost daleko, proto mě potěšilo, když se dvojice vydala mým směrem. Brzy jsem měl veškeré srnčí namlouvání před sebou jako na dlani. Kruhy srnčích honiček se několikrát přiblížily natolik blízko k mému stanovišti, že mi milenci málem až porazili stativ i s fotoaparátem, a to už bylo jiné kafe

Několikrát s chroptěním proběhli tak blízko a s takovým zápalem, že je nerozrušil ani varovný závan lidského pachu, který jim jistě musel alespoň na okamžik prozradit mou přítomnost. Nepřestával jsem fotografovat a občas i filmovat. Byla to pro mě opět neskutečná podívaná, i když ji vidívám prakticky každoročně.

Jak jsem byl do fotodokumentace zabrán a můj úhel pohledu byl díky fotoaparátu dosti zúžen, dočista jsem přehlédl dva nově příchozí. Prozradil mi je až jejich ostrý hlas. Dost mě zprvu vylekal, jelikož se naráz ozval tak blízko a v takové síle! Téměř ve stejném okamžiku jsem však znal už i odpověď na mou nevyslovenou otázku. Ani jsem se nemusel dívat, abych zjisti, že nově příchozími, či spíše přilétnuvšími, je mladý pár jeřábů popelavých. Je to ptačí druh, který znám velmi dobře, ať už z hnízdišť z Litvy, či severního Polska, nebo z období tahu, kde lze v maďarské Hortobágy spatřit i více než 100 000 tisíc těchto nádherných ptáků, kteří se zde každoročně shromažďují před odletem na jih.

Oba ptáci však nebyli překvapením jen pro mě. Srnčí dvojice byla jejich chováním i svatebním pokřikem překvapena jistě více, než já. Bylo pak velmi legrační sledovat, jak srnec za vysokého kroku zvědavě postupuje k jeřábům. Doslova krůček po krůčku se blížil. Když pak samec zavolal svým silným hlasem, srnec se vždy zalekl a odběhl zpět ke své družce, kde stál znovu na pomyslné startovní čáře. To se hned několikrát opakovalo.

Bylo to poutavé divadlo! A jelikož se vše odehrávalo velmi blízko, připadal jsem si jako návštěvník, kterého kdosi usadil hned do první řady. Byla to však matka Příroda, která mě takto pohostila neopakovatelným zážitkem. Byl jsem jistě svědkem jedinečné premiéry setkání obou druhů. Tedy alespoň naše místní srnčí se jistě s jeřáby nikdy dřív nesetkala, a když, tak jen s těmi na nebi, když ve spořádaných šicích pluli ke svým druhům čekajícím v Maďarsku.

Je po říji

Nakonec se i přes všechno to trápení s vedrem a dotěrným hmyzem pár snímků podařilo. Co je však důležitější, zažil jsem hned několik zajímavých okamžiků, které mě nejen potěšily, poučili, ale i překvapily. To je dostatečná motivace. Už teď se těším na následující rok, co nového mi zase přinese. Snad bude vlídnější k mé tolik oblíbené srnčí zvěři a snad přijde na svět i dostatek srnčat, které opět přinesou trochu toho roztomilého skotačení i ke mně na Balíkárnu. Jako každý rok, také se povedlo pár snímků s jinými druhy, což je vždy mezi tou vší srnčí příjemná změna:-).

Jo a málem bych zapomněl. Srnec, který mi už tolik let uniká – nazval jsem jej kdysi Duch – ten stále můj revír neopustil. Jenom mi stejně, jako v předchozích letech, ani letos neumožnil pořídit kloudný snímek. Jeho parůžky jsou ještě vyšší a výsady zase o chlup kratší. To je také slušná motivace na příští rok, co říkáte?:-)

Foto a text: Štěpán Mikulka