Je zajímavé a někdy až trošku děsivé, sledovat, jak se s postupem času příroda kolem nás, a naše revíry v ní, mění. Jsou to změny mnohdy velmi dynamické. A právě tyto rychlé proměny životního prostředí jsou hozenou rukavicí všemu živému, co se v něm nachází. Buďto svůj boj vyhraje – dokáže se změnám přizpůsobovat, anebo jej prohraje navždy.

Změna je život aneb jak užít přírodu postaru

Pokud se ve svých vzpomínkách vrátím do dnes již celkem dávných časů, kdy jsme společně se svým bratrem uskutečňovali své první dobrodružné výpravy do lesního chrámu plného lákavých tajemství, dochází mi, že dnes již vyrážím do naprosto odlišného světa. Naštěstí mi tento transformovaný svět nabízí stále mnoho lákavého, co mě nenechá spočinout doma v posteli, či najít si činnosti „důležitější“. Jen je ten můj dnešní zelený svět už dočista jiný.

Ne, není to jen pohledem mých dnes už dospělých očí, které, oproti těm klukovským, vidí nejen cesty zvoucí do neznáma, ale už i konkrétní místa, kam směřují. Především je to proto, že lidí neustále přibývá a mění se i technika, kterou mají lidé k dispozici, a to z charakteru kdysi téměř výhradně užitkového na charakter zábavný. Současně lidem zřejmě začíná chybět klid a příroda, která byla naším domovem po tisíce let, a proti nimž je náš pobyt ve městech pouhou bezvýznamnou epizodou. Když si to dáme dohromady, možná, že právě proto lidé provázeni svým technickými „hračkami“ stále častěji směřují z měst do přírody. Ta je pak plná aut, lodí, padáků, létajících balónů, letadel, čtyřkolek, ale i všemožných sportovců, keškařů, či jiných dobrodruhů, zkrátka, život se přesouvá z měst do přírody. Možná je to jen současný módní trend a možná nezbytnost zmizet z toho blázince.

Není proto dnes pro nás, ryzí milovníky přírody nesledující současné módní trendy, nijak jednoduché, užít si přírodu postaru, zkrátka jak ji člověk kdysi znával. Řešením je snad jen brzké vstávání, či ponocování. Už jen to umožní proniknout projevům přírody skrze všudypřítomný technologický smog až k našim, po tichu tolik toužícím duším. Ale ani tak mnohdy neujdeme neveselým úvahám, například o problémech klimatu, když ve svých revírech stále častěji spatřujeme vysušené jizvy koryt potoků a říček, suchem sežehnutou kůži krajiny, či kůrovcem spasené lesy, lesy našeho dětství…

Dříve, je to už také pár let, když přišly těžké časy a přepadl mě dotěrný druh Splín, stačilo se při procházce lesem rozhlédnout kolem a říci si: „Vždyť je vlastně vše při starém, tohle zvládneme, kamaráde“ a hned se dýchalo o něco líp. Dnes už člověk musí ve stejných chvílích zavřít oči a opravdu hódně zapojit fantazii, aby opět našel svou ztracenou rovnováhu.

Divocí tvorové však oči zavírat nemohou. Ti musí přežít. Proto nenávratně mizí tetřívci a jejich tajemní bratři tetřevi, polní ptactvo, mnoho druhů hmyzu, či rostlin, a tak bychom mohli pokračovat. Jsou samozřejmě i druhy, které se u nás nově objevují, u nichž z některých můžeme mít radost a jiných snad abychom se i trošku báli.

Potěšitelné ovšem je, že srnčí zvěře, jak se zdá, se všechny ty změny naštěstí nedotýkají až tolik. Letní měsíce srnčího milování se zatím zdají být jako dřív. Zaplať Pán Bůh za to. Alespoň tedy brzy ráno, než přijde první pejskař, či projede první funící cyklista.

Mám skutečně nesmírně rád ty okamžiky, kdy se vše zdá být při starém, tedy subjektivně v pořádku. Proto jsem si letos v čase srnčí říje tohoto stavu užíval, jak jen to šlo. Jak by pravil klasik: „Vy jste se zase kochal, pane doktore“. Nakonec se z tohoto kochání stal i jakýsi celkový leitmotiv srnčí říje 2017. Ne, nebojte se, byly to samozřejmě i fotolovy se vším, co k nim patří. Jen to světlo, ty vůně, tu krajinu, to všechno jsem si užíval tak nějak víc a plnými doušky...

Změny v revíru „Balíkárna“

Nebyl by to ale dnešní svět, kdyby se i mezi srnčí zvěří nějaké ty změny přeci jen nenašly. Proto i mé letošní povídání o srnčí říji bude také tak trochu o změnách.

Nemohl jsem si například nevšimnout, že je v „mém“ revíru méně srnčí zvěře samičího pohlaví, tedy srn, než v předchozích letech. Mohlo by se tedy zdát, že o to bouřlivější bude říje, když bude poměrově více samčí zvěře. Bylo to však úplně jinak. Skutečně dobrých srnců totiž také ubylo. Můžu už jen vzpomínat na své dlouholeté „kamarády“ Vidličku, Blonďáka, či Jednorožce. S větrníkem nízko u země už zřejmě hledají své protějšky na pláních nebeských. Jen milé vzpomínky a fotografie z těch společně strávených let po nich zůstaly…

Jeden z mých starých známých však přeci jen zůstal. Duch. Srnec s vysokými parůžky, který mi v minulých letech neustále unikal. Byl skutečně jako duch. Jakoby mi vždy četl myšlenky. Když jsem byl na jednom jeho oblíbeném stávaništi, on se právě vyskytoval na jiném a zase obráceně. Spatřil jsem jej často teprve až tehdy, když jsem se zadumaný a bez jediného snímku vracel domů.

Tento můj starý známý si však s letošními nápadníky vždy rychle sjednal pořádek. O nějakém zajímavém souboji tedy nemohla být ani řeč. Většinou vše proběhlo jen v rámci krátké honičky, a tak to bylo i se všemi zbývajícími lepšími srnci. Srnčí mladíci tak běhali po říjišti od jednoho remízu ke druhému a jen marně nebo s nepatrným úspěchem zkoušeli své štěstí. Nejzajímavější souboj jsem tedy paradoxně zažil už v čase vymezování teritorií na jaře.

Vrátím se ale ještě jednou k početnímu stavu srnčí zvěře v jednom z „mých“ revírů, kterému říkám „Balíkárna“. Dobrou zprávou pro revír letos je, a to zcela paradoxně, že díky častým jarním dešťům, přežilo asi nejvíce srnčat, co pamatuji. Zemědělci senoseče kvůli nevhodnému počasí neustále oddalovali a oddalovali, až nakonec vjeli do polí teprve ve chvíli, kdy už srnčata byla odrostlejší a dostatečně pohyblivá. Snad v každém větším houští se proto v létě jedno nebo dvě srnčata našla. Byl to velmi příjemný pohled na rozdíl od toho, který mi nabízelo časné jaro, kdy jsem na stejných místech nacházel jen a jen padlé kusy.

Zejména jsem měl radost ze srnčete, které se mi časně na jaře připletlo pod nohy tak nešťastně, že jsem se obával o jeho život. Když jsem jej konečně v uplynulých dnech parného léta plného hojnosti potkal živé a zdravé, měl jsem velikou radost. Opravdu mi spadl těžký kámen ze srdce! Mockrát jsem nad ním přemýšlel. Proto jsem jej nazval Vymodlenec.

Tehdy na jaře jsem mu moc šancí nedával. Snad jen den staré se po mém vyrušení brouzdalo ranní rosou sem a tam, až bylo celé urousané a žalostně volalo svou mámu. V následujících dnech se navíc citelně ochladilo a přišly i silné deště. Když jsem pak do revíru přišel, nepodařilo se mi jej nikde najít. Jak se ale zdá, všechno nakonec dobře dopadlo. Tyto snímky jsem vyfotografoval na zcela stejném místě o pár týdnů později…

Další velkou změnou bylo pro mě také to, že srnci se zajímavými parůžky se v revíru vyskytovali jen poskrovnu. Proto jsem si musel odskočit i do revírů jiných, kde se mi nakonec se štěstím podařilo najít jednoho celkem zajímavého srnce a navíc v krásném prostředí. Viděl jsem jich u sousedů samozřejmě mnohem víc, například na jižní Moravě, kde říje vrcholila podle mého odhadu téměř o 14 dní dříve. Nebyl však čas se jim více věnovat, proto jsem se musel spokojit s tímto slezským krasavcem…

Změna fotografického přístupu

Když jsem během svých prvních výprav za srnčí zvěří uvažoval o tom, co bych rád v průběhu letošní srnčí říje vyfotografoval, musím přiznat, že mě toho už moc nenapadalo. V mém archivu se za ty roky ukrývá kde co, a to, co bych skutečně rád vyfotil – tedy například srnce parukáře, mi Diana do cesty zatím nepostavila. Napadlo mě ale, že když už jsou letos srnčí motivy více méně „stejné“, či podobné, mohl bych srnce, či jejich protějšky, zkusit vyfotografovat alespoň v trochu jiném prostředí, či světle. I v těchto případech jsem ale musel své cesty opět rozšířit i mimo svou oblíbenou Balíkárnu, abych mohl tuto svou představu naplnit. Nakonec se pár slušných snímků přeci jen podařilo, i když jich nebylo až tolik. I tak ale velké díky za ně!

…a přesně ve chvíli, kdy srna svým klidným krokem zapíná západní obzor na zip, aby temné saténové šaty s hvězdnými girlandami galaxií svými jemnými doteky zahalily celý náš "reálný" svět, ve chvíli, kdy přicházíme o (kdoví proč) nejpreferovanější ze svých smyslů, tedy o zrak, konečně splývá naše civilizací vyprahlá duše s divočinou, jejími zvuky a vůněmi, které nás objímaly desetitisíce let – stáváme se součástí skutečného světa, který nikomu nepatří, nikomu nevydělává, jenom je...

Nejlepší čas srnčí říje jsem bohužel strávil s kapelou v nahrávacím studiu, a tak k nějakým velkým fotografickým „majstštychům“ letos stejně nedošlo. Dokonce i několikeré pokládání, jehož jsem byl svědkem, se vždy změnilo v grotesku, to když jsem si už za fotoaparátem mnul ony pomyslné dlaně, a dvojička se opakovaně právě ve vrcholném okamžiku otočila k milému dokumentaristovi svými zadky. Dříve by to pro mě bylo asi k naštvání, ale letos byl motiv mých návštěv přeci jen trošku jiný a šlo spíše o pocit a prožitek, než o úlovek. Jak na hony vzdálené jsou mi v takových okamžicích „lovecké“ situace, kdy – odpusťte mi ten výraz – nějaký idiot, zvoucí se myslivcem, odstřelí srnce přímo u srny. Nepochopitelné…

Změna fotografických modelů

Každý rok se mi podařilo vyfotografovat i nějakou tu lištici, či divočáka. Letos, snad jakoby čuníci tušili, co se na ně chystá, neobjevil se ani jediný. Za to jsem měl to štěstí, strávit tento překrásný letní čas ve společnosti vzácného dravce, motáka lužního. Jen málokdo by nepropadl jeho dravčí kráse. Prostředí kulturní stepi je jeho typickým biotopem a tak tento neúnavný lovec poletoval svým typickým letem přímo nad srnčími dvojicemi a dokresloval tak nádheru srnčího léta 2017.

Také holubi hřivnáči putovali v nekonečných řadách směrem k zapadajícímu slunci a já vždy měl chuť spíše jim mávat, než je fotografovat. Také možná malinká změna ve mně, když už jsme u toho a možná pohodlnost.

Nezvykle hodně jsem se letos také věnoval krajině, ve které jsem se posledních pár dnů pohyboval. Došlo mi, také, jak je svým způsobem podivné, že na jednu stranu doslova miluji divokou přírodu, a na svých cestách ji všude vyhledávám, a na straně druhé dokážu strávit desítky hodin v mírumilovné krajině českého venkova? Ale právě i tato „obyčejná“ naše krajina si zaslouží, abychom jí vzdali svůj hold. Vždyť je to náruč, ve které jsme vyrůstali – sáli mléko poznání ze struků jejich kopců, přijímali teplo ze zlatých paprsků jejího slunce, užívali si pocitu bezpečí a dostatku z bohatých českých polí, lesů i řek.

Sám nad sebou jsem se několikrát takto zamýšlel, ale dosud nevím, zda je to krásou srnčí zvěře, kterou jsem tolikrát ve svých textech opěvoval, či něčím jiným. Možná, že mi je revír za městem synonymem pro jedno z nejsilnějších slov našeho slovníku, kterým je „domov“. Domov nabízí blízkost známých lidí, domov znamená vzpomínky i bezpečí, domov je přístavem tuláckých duší. Proto vím, že ač jsou mé výpravy za divočinou a jejími divokými dětmi stále vzdálenější, budu se na svou Balíkárnu vždy na přelomu července a srpna rád vracet, dokud po zlatých strništích, či šťavnatých pastvinách bude za svou družkou běhat poslední srnec z Balíkárny –srnec Nervák a další...

A možná, že právě to je pointa mého dnešního povídání plného změn. I my se musíme přizpůsobovat všemu tomu novému, co se kolem nás děje, i když občas s bolestí v srdci. Pokud tedy nechceme dobrovolně vyhynout. To bychom ale přišli o všechna ta kouzelná rána, či večery, kdy jsme ve svém milovaném kraji naprosto sami, a jen vonící srpnový vánek nám vypráví o starých dobrých klukovských časech, kdy srnci i pstruzi v našich revírech byli větší a silnější, slovo muže bylo kryto zlatem skutku, vlasy splývaly dívkám z ramen, jako nekonečné řeky, a jejich oči byly modré a hluboké, jako ty nejhlubší tůně světa…

Foto a text: Štěpán Mikulka