Skutečnost, že zcela nekriticky obdivuji kraj mezi Hodonínem a Znojmem, je o mně všeobecně známá. Během celého roku se tam v různých obdobích a s různou motivací vždy velice rád vracím. Snad je to proto, že i tělo „horského“ fotografa potřebuje občas prohřát svaly a kluby, nosit těžký fotobágl jen přes mírné a přívětivé kopečky, možná je příčinou jen prostá závislost na moravském víně, které mám velice rádJ. Spíše je to však volání rodu, které ke mně k nám do Jeseníků z kraje pod Pálavou čas od času dolehne, jelikož naše rodina právě z jihu pochází. O tom všem jsem se však rozepsal už v mé „ódě“ na jižní Moravu, kterou naleznete zde.

Dnes vám chci spíše přiblížit atmosféru dvou kratších výletů, které jsem dolů na jih podnikl letos. Ačkoli už jen samotný pobyt v kraji mých předků je pro mě v mnoho ohledech jedinečný, dá se říci, že jsem tentokráte měl i určitou konkrétní fotografickou motivaci. Tou byli dva vzhledově velmi nenápadní ptáčci z čeledi cvrčilkovitých, o kterých jsem věděl, že se zde hojněji vyskytují.

Moc lidí by asi tak daleko za cvrčilkami necestovalo. To co však cvrčilkám chybí na vzhledu, to s přehledem dohání svým hlasitým a velmi zajímavým zpěvem. Problém je v tom, že si jej lidé neznalí často pletou s hlasy hmyzu, především nejrůznějších kobylek. I prostředí, v němž se cvrčilky vyskytují, odpovídá (pro laika) spíše prostředí hmyzímu. Jde o vysoké trávy či přímo rákosiny. Pakliže však víme, jak se všechny tři naše místní druhy cvrčilek ozývají, chybí už jen krůček k tomu, abychom je v terénu na vhodném biotopu vyhledali a pokusili se s nimi seznámit trochu blíže.

Ne, nebojte se, mé dnešní vyprávění nebude zdaleka tak monotematické, jak by se zatím mohlo zdát. Obě cvrčilky mě totiž přivedly na místa, kde se to životem jen hemžilo, ale o tom až dále...

Za cvrčilkou říční

Cvrčilka říční je spolu s cvrčilkou zelenou poměrně běžným druhem i u nás v Jeseníkách. Vyskytují se totiž hojně do nadmořské výšky kolem 800 metrů. Dokonce jsem si i jedno místo pro fotografování cvrčilky říční loni vyhlédl. Při letošním jarním průzkumu se však ukázalo, že její přílet se pravděpodobně, stejně jako i přílety mnoha dalších ptačích druhů, s ohledem na letošní velmi chladný průběh jara opozdil. Možná však jen nepřiletěl onen mnou vyhlédnutý pták, jelikož cvrčilky zelené již na místě byly. Její letošní záběry naleznete zde.  A tak jsem musel na cvrčilku říční vyčkat až mé rodinné dovolené na jižní Moravě.

Dle znalosti biotopu a hlasu cvrčilky říční, jsem brzy našel vhodnou lokalitu. Šlo o nivu u řeky na území jedné z jihomoravských obor. Bylo však poledne, takže na fotografování to moc nebylo. Také aktivita většiny ptáků v tomto čase výrazně klesá. Lokalita se mi velmi zamlouvala a slibovala mnoho dalších zážitků. Rozhodl jsem se tedy, že si následující den přivstanu, a vypravím se sem s východem slunce. Rodina nijak neprotestovala, jelikož by žádného z jejich členů ani nenapadlo vstávat o prázdninách nějak zvlášť brzy. V mém případě je to také už i jistá tradice. Na dovolenkové snídaně totiž nechodím vstávajíc z přívětivé náruče peřin. Mnohem častěji ke snídani přicházím z létem vonící náruče jihomoravské přírody, čilý jako horský pstruh a plný čerstvých zážitků.

Flétnový hlas kolihy z mého mobilu mě budí těsně před pátou. První můj pohled patří oknu. Ujišťuji se, že je nebe za oknem stále bezmračné, jako předešlý den. V tichosti balím nádobíčko a loučím se pohledem na spokojeně podřimující rodinku. Kéž by se jim taky někdy chtělo, říkám si s vědomím, o kolik zážitků více si s každé dovolené přivážím. Už pár kroků od právě zaparkovaného auta mě o tom komáři opět přesvědčují, jen nevím, jestli právě o tento zážitek by děti se ženou stály. Po letošních záplavách je všude kolem mne neskutečné množství komárů. Zdá se, že ani letošní nákladné postřiky z letadel příliš nezabraly. Balím se spěšně do maskovací šály, litujíc, že nemám také kuklu a rukavice. Koho by to ale napadlo, brát si zimní vybavení na letní dovolenou na jižní Moravě. Pohroužen do svých úvah, volným krokem ukusuji první metry ze své „Komáří výpravy“ za cvrčilkou říční.

Jak už to ale bývá, příroda je mocná čarodějka. Pokud je člověk ochoten zaplatit lístek v podobě nejrůznějších nepohodlí, v mém dnešním případě dokonce vlastní krví, bývá často po zásluze odměněn. Nejinak tomu bylo v mém případě.

Nečekané setkání

Neušel jsem ani 100 metrů a náhle jsem před sebou spatřil velké stádo mohutných jelenů. Mělo mě to napadnout, že právě v tuto dobu budou v blízkosti vody. Nic však nebylo ztraceno. Nevěděli o mně. S přibližováním k jelení zvěři mám určité zkušenosti, takže jsem šel bez váhání do toho. Jen cvrčilka byla rázem zapomenuta. Jelikož jsem v oboře nikdy nefotografoval, nevěděl jsem, jak zde mám k jelení zvěři přistupovat. Vzhledem k rozloze obory jsem však předpokládal, že půjde o zvěř podobně plachou, jako je tomu v divoké přírodě. Ačkoli se mi do rosou zmáčené trávy hned nechtělo; další zážitek, o který spící rodinka přišla, brzy jsem se plazil metr za metrem vstříc jelenímu stádu.

Hned v úvodu jsem si nemohl nevšimnou dvou skutečností. První z nich byla síla místních jelenů. V samčím stádu bylo hned několik kapitálních kusů s parožím jistě medailových hodnot. Paroží v bastu ještě více podtrhovalo jeho mohutnost. Minimálně u jednoho z kusů mělo více než dvacet výsad! Druhé zjištění však již tolik potěšující nebylo. Jeleni se ode mne bohužel vzdalovali. Díky tichému jitru jsem bohužel nebyl schopen postupovat tak rychle, abych s jeleny v relativně otevřeném prostranství držel krok či jim nějak mohl nadejít. Každý krok byl zkrátka děsně slyšet. Jaký to byl pocit, si jistě dokážete představit. Z dosahu fotoaparátu se mi nezadržitelně vzdalovali téměř nejsilnější jeleni, jaké jsem kdy viděl. Následující postrkování jelenů mě však bezohledně ujistilo, že vždy může být ještě hůře…

Ve chvíli, kdy se jeleni dali do rychlejšího pohybu, u spárků se jim zableskly stříbřité gejzíry vody. Celé louka je podmáčená! Chtěl jsem si v tu chvíli pomyslet něco o nepřející Dianě, právě v okamžiku, kdy se celé stádo začalo stáčet téměř mým směrem. Přitiskl jsem se ještě těsněji do náruče mokré louky. Tulila se, až studila, ale nechtěl jsem udělat chybu. Velice pozvolný pohyb jelenů ještě více umocňovalo neustálé kousání nenasytných komárů. Chtělo se mi zařvat: „Já už jsem krví platil u vchodu,“ ale tak to v přírodě nefunguje. Chtěl-li jsem snímek, musel jsem vydržet!

Brzy mám jeleny „na dostřel“. Začínám pořizovat první snímky. Přes optiku registruji známky vnitrodruhové hierarchie stáda. Mladíci jsou staršími jeleny odháněni, dokonce hryzáni do kýt, sotva se jim připletou pod nohy. Stádo brzy mění směr svého pochodu, až nakonec mizí za terénní vlnou dělící jej od lesa. Královská podívaná na královskou zvěř. Škoda, že nepřišli ještě blíž. I tak jsem si zatím své fotografování cvrčilky říční velmi užil:-).

Další má cesta už probíhala bez větších zážitků. Konečně jsem spatřil vytipované místo nedaleko řeky. Její slepé rameno vybíhalo z dosud temného spícího lesa do otevřeného prostoru rákosin, které jsem právě měl před sebou. Tam někde mě čeká cvrčilka, říkám si v duchu. Nízké paprsky se od špičky rákosového výběžku zvolna přibližují k hradbě lesa tvrdého luhu. Cvrčilku už slyším. Zastavuji. První okamžiky po příchodu tradičně věnuji obeznání prostředí, v němž se chystám fotografovat. Nepovažují za ideální, když se člověk objeví na jemu neznámém místě a dá se přímo do fotografování. Mnohem lepší je z počátku obětovat několik okamžiků tomu, aby člověk zjistil, jak to na lokalitě chodí. U známých míst obvykle stačí čtvrthodinka, u neznámých raději čekám déle, stejně jako dnes. Tohle mě nenaučila žádná literatura, ale sojky a straky.

Každé místo v přírodě, byť sebemenší, má svůj krátkodobý a dlouhodobý rytmus. Všechny děje (jak jsem již zjednodušeně psal, příroda je v neustálém pohybu a souvztahu všeho se vším) se v různě dlouhých intervalech opakují. Příchody na pastvu, krmení mláďat, ale i např. roční období atd. Jen si jich všimnout, snažit se je pochopit v souvislostech a využít je ve prospěch fotografie.

Díky svému posečkání brzy zjišťuji, které větvičky cvrčilka s oblibou pro svůj zpěv využívá. Odměnou je mi rovněž rodinné hejnko překrásných žluv, které kolem prolétá. Užívám si jejich exotického vzhledu i hlasu. Sírová jasná žluť s nádechem oranžové barvy vycházejícího slunce okouzlí jistě i zarytého technokrata. Kousek za mnou jistí v rákosí další skupina jelenů. Nevšiml bych si jich dřív, než by se dali do pohybu, kdybych svůj „pozorovací“ zvyk nedodržel. Soustředěni nyní hledí mým směrem, dokud je měnící se vánek neujistí, že je skutečně důvod k úprku. Daří se mi pořídit několik snímků... 

Teprve nyní přichází na řadu cvrčilka. Skrčím se do trávy v blízkosti jedné z odsedacích větviček a krátkým zavábením ji lákám k sobě. Brzy, avšak o poznání později než komáři, se ukazuje u mě. Rozhlíží se kolem. Ani nedýchám. Není si jista, zda se sok ozval právě odtud. Ví však, jak to zjistit. Dává se do zpěvu. To je přesně můj okamžik. Pořizuji své první snímky cvrčilky říční.

Není to nějak nádherný pták, ale líbí se mi. Během zpěvu se cvrčilka na větvičce natahuje za svým zpěvem, jakoby chtěla letět za jeho tóny, ale nožičky ji nechtěli pustit. Rychlými pohyby hlavy směřuje tok svého hlasu všemi směry, jen aby bylo všem jasné, že tenhle revír patří právě jí. Nejde jen o potravu. Na okolní hlasy ostatních ptáků příliš nereaguje. Důležitější je pro ni samička, ukrytá někde v umně spleteném hnízdě.

Při pohledu na hodinky zjišťuji, že budu muset vyrazit na rodinnou snídani. Když cvrčilka odlétá pátrat po sokovi jinde, vydávám se na zpáteční cestu. Ani ta však není nějak nepříjemná, a to i přes to, že mi začíná být díky mému zachumlání do dlouhého oděvu a doplňkům proti komárům téměř nesnesitelné vedro. Provází mě vrána šedivka, patrolující luňák, z temnoty lesa mě sleduje pohledem zvědavý mladý a z jedné z rákosin též ustaraně laň, která má při sobě svůj dosud ještě tečkovaný poklad – dlouhořasého koloucha. 

Foto a text: Štěpán Mikulka