Ochutnávka z jižní Moravy aneb óda na kraj vína a vodního ptactva

Je jen velice málo krajů v naší republice, které naše rodina navštěvuje s takovou oblibou, a tak pravidelně, jako jižní Moravu. Už jen ta dvě slova – jižní Morava – na nás působí takřka magicky. Co všechno se však za nimi skrývá ve skutečnosti, to samozřejmě tuší snad jen domorodí obyvatelé (je to i každodenní úmorná práce na vinohradech atd.) a někteří přespolní znalci tohoto kraje, kteří mu z nejrůznějších důvodů už kdysi dávno upsali svou duši. K těm patří nekonečná řada entomologů, ornitologů, birdwatcherů, botaniků, archeologů, vandráků, milovníků historie a památek, vínomilů, ale i nejrůznějších umělců, fotografů, či rozličných sportovců. Já se svou rodinou se k nim nepočítám, navzdory šesti dovoleným v řadě, které jsme s poznáváním tohoto fascinujícího kraje spojili. Ani mnoho dalších dovolených v dětství a později mnoho kratších fotografických výletů směřujících v nejrůznějších ročních obdobích právě do kraje kolem Pálavy, mi nedává právo říci, že jižní Moravu důvěrně znám. Proto vám dnes mohu nabídnout jen pouhou ochutnávku přírodních zajímavostí tohoto kraje, se kterými jsme se při naší tradiční rodinné dovolené setkali.

V čase, kdy školní zvonění vyzvání už jen do prázdných školních tříd, anebo na některých školách na dva měsíce zcela umlká, sedáme každoročně se ženou k láhvi moravského vínka, abychom po roce rozbalili ošuntěnou mapou s nápisem Pavlovské vrchy. Skleničky o sebe cinknou a pokojem zavoní vzpomínka na některý z roků, co už je za námi. Následuje diskuze na téma: „Co jsme ještě na jižní Moravě nestačili omrknout“. Za barevnými fleky obehnanými kruhy vrstevnic, za nejrůznějšími čísly a roztodivnými jmény vesnic, kopců a rybníků, už dávno nevidíme jen pouhé kartografické údaje. Z našich vzpomínek proto postupně vyplouvají zcela konkrétní obrazy mnoha kouzelných míst jižní Moravy, ale i obrazy tváří lidí, se kterými jsme zde měli příležitost setkat. I přesto zde však stále zůstává ještě mnoho nepoznaného, co nás na jižní Moravu každoročně přitahuje a láká.

K našim stále se opakujícím návratům inspiruje i jedna ryze praktická skutečnost. Nejrůznější zajímavosti a turistické cíle jsou zde totiž natolik nahuštěny, že např. i rodiny s hodně malými dětmi mohou kraj velmi úspěšně a bez větších potíží poznávat. V našem případě se pomyslné kružnice cílů našich výprav každoročně přímoúměrně rozšiřovaly s rostoucí kondicí a věkem našich dětí. Zpočátku šlo „jen“ o kratinké kočárkové výlety po jedinečných zahradách lednického zámku a letos už jsme s klukama zdolali CHKO Pálavu od Pavlova po Klentnici a zpět. Bylo i pár rozbitých kolen, ale radosti bylo nakonec přeci jen více. Také přesuny autem mezi jednotlivými zajímavostmi a turistickými cíli jsou pak jen krátké a děti příliš neunaví. Navíc je všude po ruce zmrzlina i možnost koupaní v přírodě i na koupališti. Co víc si přát?

Častokrát jsem přemýšlel o tom, čím to v mém případě je, že mě to tam dolů tak táhne? Ve svém bádání jsem dokonce zašel tak daleko, že jsem si o daném tématu povídal nejen se svými rodiči a babičkou, ale také jsem podrobně pročítal i náš rodinný rodokmen (díky strejdo historiku:-)). A správně jsem tušil, že právě odtud se mnohé dozvím... Ukázalo se, že oba mí rodičové mají kořeny právě na jižní Moravě, kolem Sedlece a Mistřic. Takže to bude asi jeden z hlavních důvodů, proč se já osobně tam dole cítím jako doma.

Jasné ale je, že tento kraj musí okouzlit každého i bez rodinných kořenů. Už dávní lovci mamutů zde na hodně dlouho zakotvili, o čemž svědčí četné vykopávky. Kraj se jim jistě už tehdy zdál velice přívětivý a pohostinný. V Horních Věstonicích mají dokonce v maličkém muzeu uloženy náčrty archeologů, které znázorňují jejich představy o vzezření tohoto kraje v časech mamutích. Pálava tehdy byla ještě holá, bez stromů, a dole, kolem ní, tam byla nejspíš jen samá step střídající se s mokřinami kolem Dyje. Člověk si často ani neuvědomuje, že například při průchodu Soutěskou kráčí ve stopách našich předků, že hrana skály, které se svou dlaní na okamžik dotkl, už kdysi dávno znala mozolnatou a osrstěnou ruku dávného lovce, že děti lovců na stráních kolem Kočičí skalky proháněly motýly podobně, jako naše děti dnes. Zkrátka tu muselo být tehdejším pralidem fajn, a to se dodnes nezměnilo.

Já osobně jsem asi nejvíce okouzlen zdejším ptactvem. Možná se asi ani moc v mém případě nedivíte, když mi někteří kolegové v práci říkají „Kulíku“ (z ruštiny bahňák:-) ale není to se mnou až tak jednoznačné… O tom ale až později. Každopádně ptačí oblast Lednické rybníky je ptačím rájem pro statisíce ptáků. Zejména v období tahu zde lze spatřit tolik ptačích druhů, jako nikde v naší republice. Zejména mí oblíbení bahňáci se zde každoročně zastavují, aby nabrali sil na dlouhou cestu, kterou na jaře i na podzim absolvují. Ti to mají mimochodem opravdu krásně vychytané. Bez závislosti na technických vymoženostech a neobnovitelných zdrojích, pouze díky své vlastní energii, putují ptáci za vhodným klimatem, a to v naprosté tichosti a neznaje kontinentálních hranic. Když si člověk uvědomí, že např. právě pozorovaný drobný vodouš se už za pár týdnů bude procházet po nějaké bažince nedaleko rovníku třeba v NP Banc d´Arguin v Mauretánii, tak je to skutečně obdivuhodné. O tom však asi nejlépe vypráví kultovní film Ptačí svět, který naprosto jedinečně zrežírovali a natočili Jacques Cluzaud, Michel Debats, Jacques Perrin. Já dodám jen tolik, že tolik diskutované letnění rybníků každoročně ještě více navyšuje počty ptačích cestovatelů, takže i v budoucnu se snad budeme moci těšit na nová překvapení. Pan Macháček, který tuto oblast mapuje už téměř půl století, dokonce uvádí, že se jedná i o pětisetprocentní nárůst počtu sledovaných druhů ptáků v důsledku tzv. letnění rybníků. Pozn.: Mnoho cenných informací naleznete v jeho knize Ptáci Lednických rybníků, kterou mohu vážným milovníkům ptactva jen doporučit. Pan Macháček v ní velice pečlivě rozvádí a doplňuje poznatky svých ornitologických předchůdců, čímž podává velmi hodnotnou výpověď ptačím ráji Lednicko–valtického areálu.

Jižní Morava však není pouze rájem ptactva vodního, které díky mnoha rybníkům, mokřadům i kontroverznímu vodnímu dílu Nové Mlýny tomuto kraji bezesporu dominuje. Najdeme zde také ojedinělou dravčí enklávu nazývanou Soutok. Tento naturový biotop se rozkládá téměř na desetitisíci hektarech. Zde se dodnes na svých vzdušných cestách vzájemně setkávají vzácní rarozi, luňáci, jestřábi a dokonce i orli královští. Není již mnoho takových míst na světě. Například luňáků celosvětově ubývá i přes to, že v některých letech a státech dochází přechodně k významnému navýšení jejich početních stavů. Můj bratr, který sjezdil minulý týden velkou část Francie na motorce, tvrdil, že luňáků viděl kolem tamních cest opravdu bezpočet, ale z dlouhodobého hlediska není bohužel příliš mnoho důvodů k optimismu. Totéž většinou bohužel platí i pro další jmenované vzdušné lovce brázdící kraj nad Soutokem. Dodnes zde bylo pozorováno přes 240 druhů ptáků!

Pojďme ale dál. Opusťme čarovný kraj Soutoku, kraj gigantických tvorů, kde při jarních povodních nalezneme na zaplavených lukách kapitální ryby, na stejných loukách, kde na podzim troubí kapitální jeleni, opusťme kraj, kde se na mohutných, až 35 metrů vysokých staletých dubech, po nocích promenádují gigantičtí brouci tesaříci obrovští, roháči velcí, ale i tajemný monstrózní noční motýl martináč hrušňový, kraj, který v létě sužují milionová hejna komárů, a kde dodnes nalezneme „zbytkovou“ populaci téměř dvoumetrové užovky stromové, stejně jako největšího našeho dravce, orla mořského s rozpětím křídel téměř 2,5 metru. Přesuňme se do naprosto odlišných míst, do krajů s téměř exoticky vyhlížejícím ptactvem.

Kdo dosud neměl to štěstí a nikdy nespatřil dudka chocholatého, který nad cestami a písčinami Moravské sahary poletuje jako motýl, či pestrobarevnou vlhu s jejím opravdu velice milým hlasem a neuvěřitelně harmonickým barevným opeřením, kdo dosud neviděl jasně žlutou žluvu hajní a nezaslechl její tklivý flétnový hlas, má se rozhodně na co těšit! Každý ptačí milovník, který již si s těmito druhy své prožil, si jistě dodnes pamatuje svá první setkání s těmito nádhernými ptačími druhy. Také já dodnes vidím svého prvního jasně žlutého samce žluvy hajní, který usedá na seschlý keř někde ve vyschlých krajích Bulharska, i když je to již více než dvacet let; dodnes stejně jasně slyším štěbetání vlh nad starou pískovnou na okraji malebné jihomoravské vesničky s jednotně červenými střechami k sobě se tulících domů a stejně tak mám stále před sebou motýlí let dudka nízko nad jednou z opuštěných cest zamlklého libavského kraje. Takové okamžiky se zkrátka nezapomínají a jsou v našich myslích uloženy jako cennosti v pokladnici. Ještě lepší je však možná čekání na objevy nové, objevy, co nás teprve čekají. Například tajemný lelek se mi dosud nikdy neukázal ve své plné kráse, i když už jsem jej viděl poletovat jesenickým podvečerem v údolí řeky Moravice. To už jsme ale zase v jiném kraji…

Některé věci však již prožít bohužel nelze. Vodou pohřbený kraj pod pálavskými jezery už my mladší bohužel neuvidíme. Nevím dodnes, jestli je to dobře, či špatně. Vím jistě jen to, že bych k takovému kraji určitě hodně přilnul, stejně jako můj kamarád Ementál, a těžko by se mi jej pak opouštělo, podobně jako v případě nádherného údolí Moravice, které podobně pohřbila Slezská Harta. Muselo to tam však být, co se veškerého živočišstva a rostlinstva týče, naprosto dokonalé. Co už naděláme... Úryvek Ementálovi básničky:

...poslouchám

vzpomínky náhle v srdci plynou

meandry Dyje,jež se vinou

- žel dnes už pod hladinou.

Omophron drobný v sbírce

- jeden co z mnoha zůstal...

Z Valtic kmet v brigadýrce

řek mi, jak s žitím srůstal.

O letech nad Evropou,

co idol kříže tížil ,

sestřel a útěk stokou

z gulagu na sibiři.

Jak prvně spatřil vnuka

i syna v stejné chvíli...

Život jsou mnohdy muka

přesto dík jak jsme žili...

Když už jsem zmínil kamaráda Ementála; Ementál je právě jeden z těch, kteří kraji jižní Moravy zcela propadli. Je to básník, který po kapsách nenosí jen verše, ale i ptačí peří, krovky brouků a zkameněliny žraločích zubů, které zde lze dodnes ještě občas naleznout. Jeho život je s jižní Moravou spojen jako s životem neokoukatelné a nepoznatelné dívky. Její krásy a tajemství snad pro něj nemají dna a nelze pro něj jinak, než se stále častěji vracet do její náruče, a to i přesto, že člověk již dávno ví, že by měl někde nastálo zakotvit.

Takový nerozumný, ale neskutečně intenzivní vztah však nelze navázat během večerů v hotelech a penzionech. Mnoho podrážek musí člověk prochodit na prašných cestách vátých písků nedaleko Bzence, mnoho košil musí roztrhat o trní Pouzdřanské stepi, než Onu dívku alespoň částečně pochopí. A Ona se mu odvděčí. Každá z nocí strávených pod hvězdami jihomoravského nebe je malým krůčkem do jejího tajemného světa a zároveň nejpestřejším kamínkem naší vzpomínkové mozaiky, pestrobarevné stopy našeho života. Mnoho nocí takhle můj kamarád prožil a poznal i onen obdivuhodný luh pod „Jezery“. Mých nocí, jež jsem zde pod širákem prospal, je zatím mnohem méně. I tak ale nelze zapomenout na ohlušující tisícihlasý sbor skokanů na Výtopě ve společnosti Dodina, Jirky, Honzy a dalších kamarádů, nelze zapomenout na poklidný soumrak a noc na Zimarkách v čase srnčí říje a na spoustu dalších večerů a jiter.   

Jak jsem již ale psal, jižní Morava, to nejsou jen ptáci. Tisíce omamně vonících květin, čeká na vnímavého návštěvníka na každém kroku a tisíce hmyzí drobotiny je pak na každém jejich stéble, na každém jejich květu. Nelze je všechny spatřit a nelze je všechny pojmenovat. Lze se jim jen na kolenou obdivovat. Někteří z hmyzáků možná trochu nahání hrůzu, jako třeba jedovatý pavouk snovačka, či kudlanka nábožná, mravkolev či krtonožka – ještě že nedorostli do naší velikosti! Jiné druhy jsou však doslova úchvatné, jako třeba ztěžka letící roháč v dubovém lese nedaleko Rajstny, nebo jsou až roztomilé, jako třeba drobní kozlíčci a zlatohlávci od Podivína. Dosud jsem nespatřil stráně plné rozkvetlých hlaváčků, dosud jsem neviděl kvetoucí katrán a spoustu dalších kytek. Doufám, že pro mě nezůstanou nepoznány navěky. Snad mi můj čas dovolí, ještě mnohokráte vkročit do kraje mezi vinohrady a do opuštěných ovocných sadů s mohutnými kmeny prastarých meruněk a moruší, do zvlněných kopců objímajících severní cíp Panonské pánve, snad budu ještě mnohokráte překvapen a okouzlen krajem kolem Pálavy.

Ještě pořád také ve mně vzbuzují zvídavost názvy nejrůznějších pamětihodností. Belvedér, Rendezvous, Hraniční zámeček, Tři Grácie, Apollónův chrám, Rybniční zámeček, ale i židovský hřbitov v Mikulově a jeskyně na Turoldu. Ne že bychom s rodinou na těchto místech již párkrát nebyli, ale každé místo máj svůj nejlepší čas, čas kdy je zde nejlépe, kdy je zde jedinečná vůně a světlo, kdy jsou zde k zastižení jedineční lidé (A že jich mezi Hodonínem a Znojmem je…).

Tak například pro mě je naprostým fenoménem Lednický zámek a jeho zahrady. Takový unikátní parfém, jenž člověka obklopí při vstupu do usínajících zámeckých zahrad, nevoní snad jinde na světě. Z tisíců vůní všemožných stromů a květin, ušlechtilé hlíny a vody, vzniklo něco nezapomenutelného. Vůni parfému lednických zahrad nejspíš vévodí všudypřítomný krušpánek. Ale i atmosféra kamenných vesnic dalekého úbočí Olympu na vás dýchne z listí a kůry rozložitých platanů u Minaretu a omamný dech levandule zase připomene vztah Lichenštejnů ke kolébce umění, k Francii. Do toho všeho zavoní český puškvorec a pryskyřičná borovice či zeravy k vůni povzbuzené vrcholícím létem. Můžete pak hodiny prosedět v družném hovoru s přáteli na lavičkách u dravců Zayfera a naslouchat nočním zvukům lednických zahrad. Ještě do snu vám budou promlouvat zvědaví divocí puštíci a bekající srnci, ale kdo tady na jižní Moravě ví, co je vlastně příjemné bdění a co už je jen sladký sen? Ta hranice je tak tenká… Já, člověk zcela nekriticky obdivující jižní Moravu, proto připíjím vínem na zdraví tomuto kraji, připíjím na zdraví zdejším pracovitým lidem, kteří v tomto kraji žijí, opatrují jej a chrání. Přeji mu, aby zůstal i nadále krajem svébytným a nenechal si vnutit rychlý krok dnešní bláznivě letící doby, aby tak ještě mnoho lidí mohlo bezmezně propadnout jeho ojedinělé kráse a neobvyklé atmosféře. 

Foto a text: Štěpán Mikulka