Ode dneška se budete na mých stránkách setkávat s novým seriálem. Seriál je opět samozřejmě věnován mé nekonečné lásce a inspiraci, přírodě, a samozřejmě i životu v ní. Tentokrát se ale nebudu zabývat jejími divokými dětmi, ale námi, lidmi, kteří jsme jimi kdysi dávno byli. Nazval jsem ho „Pánem tvorstva proti své vůli“.

Před mnoha lety, tuším, že to bylo někdy ve druhé třídě základní školy, jsem asi poprvé ve svém krátkém životě odmítl uvěřit tomu, co mi řekl dospělý. Dobře si tu chvíli dodnes pamatuji. Tehdy to byla naše paní třídní učitelka, kterou jsem samozřejmě měl, stejně jako i ostatní děti ve třídě, velmi rád. I přesto, že jsem ve svém útlém věku neznal Lennonovu poučku: „Nevěř nikomu, komu je nad třicet“, nemohl jsem se jednou ubránit při vyučování pocitu, že nám paní učitelka neříká úplnou pravdu. Tuším, že to byla tehdy nějaká vlastivěda či co, kdy jsem poprvé zaslechl podivně znějící hlášku, že „Člověk je pánem tvorstva“. Tehdy jsem si řekl: „To je přeci lev nebo něco takového, ne?“ Prostě se mi na tom něco nepozdávalo, ale paní učitelce jsem to nijak nezazlíval, neboť i jí to nejspíš řekl někdo velmi, velmi důvěryhodný. Rozhodně jsem však z nějakých důvodů s tímto výrokem vnitřně nesouhlasil…

Léta běžela, člověk dospíval. Přišly roky odboje proti čemukoliv a samozřejmě především proti rodičům a dalším autoritám. To už jsem Lennonův citát dobře znalJ. Otázkou, zdali člověk pánem tvorstva je anebo není, jsem se až tak nezabýval. Možná, že se vše kolem mně zdálo být v pořádku a hlavně, k řešení tu byly věci daleko důležitější, třeba dívky atd. Možná jsem však pouze, stejně tak jako převážná většina lidí na planetě Zemi, této totalitní myšlence s pánem tvorstva podlehl.  Teprve o mnoho let později jsem se „pánem tvorstva“ začal v různých periodách a různě intenzivně opět zabývat. Po revoluci například přišly časy pro mě neuvěřitelného plýtvání a pohrdání lidskou prací. Mnoho lákavých a pěkně vypadajících věcí, které se postupně v dosud prázdných v obchodech staly běžnými, se mi najednou zdálo nějak méně kvalitních, i když vypadaly velmi dobře. Nějak brzy se však pokazily a končily na dnech popelnic.

Na to jsem doposud rozhodně nebyl zvyklý. Dodnes vlastním své první nože, které mi věnoval otec, ošuntěné batohy, kytaru, kolo či tábornickou výbavu, na kterou jsem si poprvé v životě vydělal vlastníma rukama, staré nářadí, které jsem zdědil po dědovi či předchozím majiteli našeho domu.  Většina lidí kolem se však tvářila spokojeně, tak proč v tom sakra vidím problém já, říkal jsem si často. Zase jsem prostě nějak nevěřil tomu, že by to takhle mohlo dál fungovat.

Pak přišla recyklace. Pamatuji si, jak jsem se těšil na to, až konečně dorazí i k nám, do Bruntálu. Patřil jsem k prvním lidem, kteří v Bruntále začali třídit odpad. U nás, na hasičárně, jsem brzy s kolegou prosadil a zajistil dva koše na třídění odpadu v kuchyni a podobné kontejnery i před hasičárnou. Vybité akumulátory jsem doma skladoval dokonce už spoustu let před tím, než k nám do Bruntálu, nutno dodat s poměrně zásadním zpožděním, kýžená recyklace dorazila. Brzy však přišlo opět nepříjemné vystřízlivění a rozčarování. Pocit, že pán tvorstva opět vše dostal pod kontrolu, se rychle vytrácel. Vždyť recyklace dnes paradoxně přispívá k tomu, že opět „můžeme“ neuvěřitelně plýtvat, říkal jsem si. „Sakra, ta moje hlava, zas mě nenechá být chvilku spokojeným.“ Bylo to přesně tehdy, když se z recyklace stal neuvěřitelný byznys, čímž se současně logicky stalo nežádoucí to, abychom se konečně naučili šetřit a vhodně hospodařit s neobnovitelnými zdroji. Prostě mě, stejně jako jistě i mnohé z vás napadlo, že by bylo mnohem lepší ten „bordel“ vůbec nevyrábět.

Proč to sakra pořád znovu dovážíme, kupujeme, vyhazujeme, a pak znovu a znovu, a pořád dokola? Napadlo vás někdy, kde se tu ten plastový brajgl najednou po revoluci vzal, kterej debil tohle všechno vymyslel? Už i nejdivočejší místa na světě jím trpí. Petky a igelitky dnes neuvidíte „pouze“ v zapadlých koutech ještě nedávno dobou netknutého Rumunska, Litvy a Ukrajiny, ale i na severním pobřeží Grónska, ruské Sibiře či na Špicberkách. Nejde ale jen o viditelný odpad, ale i o velmi karcinogenní dioxiny vznikající ve spalovnách, kterými smrtelně trpí živočichové na vrcholu potravního řetězce, tedy i my lidé. Najdete je například v tuku ledních medvědů, právě na Špicberkách... V dnešním prvním dílu nového seriálu „Pánem tvorstva proti své vůli“ s podtitulem „Jedna paní povídala?“, možná dostanete odpovědi na otázky uvedené výše. V povídání, jehož autorem jsou povolanější, nežli jsem já, se dozvíte, jak je to právě s VĚCMI. Světoznámý animovaný film Annie Leonard naleznete zde. Obrázek o tom, zdali je to všechno jen ekologický terorismus či pouhý selský rozum a snaha o zodpovědné jednání vůči příštím generacím, si udělejte sami. Podle zájmu si pak můžete dohledat i další díly tohoto úspěšného animovaného seriálu například o balené vodě (CZ titulky) nebo i rozhovor s mezinárodně uznávanou autorkou např. zde atd.

Autorka animovaného dokumentu: Annie Leonard

Foto a text: Štěpán Mikulka