Jednou z důležitých úloh fotografie je bezesporu i připomenutí dávno zapomenutých vteřin života našich předků. Nejde však jen o to, že ve starých a zapomenutých krabicích, na dnech ještě poctivě řemeslně zpracovaných skříní našich babiček, zjistíme, že: tohle to je strejda z pátého kolene; tady zas bratranec, který bydlí někde na jižní Moravě; tady ten pán s mohutným knírem, že je vlastně praděda, kterej byl učitelskej… Díky starým fotografiím můžeme také zjistit, jak se před mnoha a mnoha lety žilo, a to může být velmi užitečné. Taková návštěva u prarodičů se pak může stát doslova „archeologickou“ výpravou, díky které můžeme získat spoustu překvapivých poznatků. Nejspíš se v první řadě ukáže, že naši předkové měli velice podobné starosti i radosti, jako máme my dnes. Čas, ten jim však pod rukama nejspíš tolik neutíkal…

Ti méně přemýšliví z nás mohou nad takovými věcmi ohrnovat nos, ale většině asi dojde, že třeba tatáž pětaosmdesátiletá babička, která teď chuděra co chvíli na něco zapomene, a my máme pro ni dnes spíš jen soucit, kdysi sklízela obdiv svého okolí, co by náramná štramanda, že byla třeba skvělou tanečnicí, hudebnicí, či sokolskou sportovkyní. Hlavně nám ale asi dojde ta skutečnost, že to, co se nám dnes zdá být „předpotopní“ a mnohdy i legrační, bylo ve své době naprosto stejně jedinečné, jako jsou pro nás naše dnešní neuvěřitelné novinky. Současně nám také nejspíš dojde, že až se čas zase pootočí, naši následovníci se po letech budou na nás dívat úplně stejně, ti méně rozumní možná i s jakýmsi pohrdáním (Pokud ovšem soudobá digitální technologie po nás něco zanechá…). Takový už je ale život, takový už jsme my, lidé, příliš zahledění do sebe… Tohle téma však necháme na jindy. Spíše jsem cítil potřebu vhodně uvést věci následující…

V našem fotoklubu se nám totiž nedávno přihodila naprosto neuvěřitelná věc. Známý pražský hasičský odborář, pan Juřík, před nás při své návštěvě položil hned několik malých a tajemných krabiček se slovy: „To je pro vás, pánové.“ Zvědavost v nás brzy pokořila naši nesmělost a za několik okamžiků jsme se všichni dozvěděli, jaký poklad se v krabičkách ukrývá. Tušit jsme sice tušili, o co jde, ale podobné krabičky nikdo z nás už rozhodně z vlastní zkušenosti nepamatoval.  Při bližším zkoumání obalů jsme brzy objevili letopočet 1926, čímž se vše vysvětluje. Malá víčka z tvrdého kartónu jedno po druhém mizí a my poprvé spatřujeme tajemství oněch krabiček. Z ruky do ruky pak s posvátnou úctou a opatrností putují tenká sklíčka, na nichž jsou „naneseny“ dávné negativy. Proti světlu zkoumáme, co že to na nich vlastně je? Hasiči! Dávní kolegové. Na každém z historických negativů je výjev něčeho, co už dávno není pravda, a přesto je nám to tak blízké…

„Tohle, že mělo skončit v popelnici?“ reagujeme během prohlížení negativů na slova pana Juříka. Další okamžiky pak činí z nás, dospělých chlapů, členů našeho bruntálského hasičského fotoklubu (HAFOK), malé kluky, kteří stejně, jako kdysi nad drahocennými filatelistickými alby úplně zapomněli na čas. Navzájem si ukazujeme naše objevy. Současně nasloucháme panu Juříkovi, který vyslovil přání, abychom z těchto historických materiálů neznámého hasičského fotografa (pravděpodobně „hasičského zjišťovatele příčin požárů) vytvořili nový odborový hasičský kalendář pro rok 2011. Úkol je to velmi zodpovědný, ale shodujeme se na tom, že se o to pokusíme. V tu chvíli jsme dosud netušili, jak komplikované a pracné bude tuto pěknou myšlenku uvést v realitu…

V následujících dnech jsme se pak věnovali výběru vhodných snímků. Významným filtrem pro výběr do připravovaného kalendáře však nebylo pouze zachycené téma, ale především rozsah poškození negativu. Některé z negativů dostaly, za oněch bez mála sto let, opravdu zabrat. Tušili jsme, že nás nejspíš čekají desítky hodin pracného retušování. Přesto jsme se do toho dali. Po výběru vhodných snímků, je bylo potřeba převést na pozitivy. Přímé skenování laciným scannerem (nebyl dostatek finančních prostředků na „profi“ přístroj) se neukázalo jako ideální, a tak historické negativy po mnoha a mnoha letech putovaly opět do fotokomory. Tentokrát je tam však přinesl naprosto jiný člověk, hasičský fotograf Láďa. Popravdě řečeno, Láďovi jsem velmi záviděl, že právě on viděl opravdové fotografie na papíru jako první. Vytvořil tzv. „kontakty“, snímky v poměru jedna k jedné, které pak teprve posloužily jako podklad pro následnou digitalizaci kvalitním plochým scannerem, a to ve vysokém rozlišení.  Pak přišlo na řadu ono zdlouhavé retušování, z kterého jsme všichni měli obavy. Jak moc zasáhnout do reality dávných snímků? Vždyť už pouhý kontakt s novou technologií, z nich dělá něco jiného. Nakonec jsme však dali přednost zajímavosti někdy i hodně poškozených negativů před stoprocentní autentičností. Chtěli jsme přeci jen víc současným hasičům ukázat, jak se hasilo kdysi. Pro opravdové fajnšmekry pak máme k dispozici opravdové originály staré téměř sto let. 

A jak to vše dopadlo? Povedlo se nám nakonec ojedinělý hasičský „dobový“ kalendář opravdu vytvořit? Tak o tom zase příště… Zatím se podívejte na pár snímků před a po retuši.

Foto: neznámý autor, Štěpán Mikulka

Text: Štěpán Mikulka