Dnešní povídání je typickým příkladem toho, že na štěstí nelze jen nečinně čekat, ale je nutno mu občas vyjít v ústrety. Vím, někteří mí fotografičtí přátelé možná namítnou, že mám v přírodě ještě i nějaké jiné „kontakty“, ale věřte, žádná mystika v tom není:-) (Teď tedy doufám, že se nerouhám:-). Ale k věci…

Když se nedaří

Letošní podzim nám všem svým příznivým počasím nabízí poměrně mnoho příležitostí, důstojně se s ním rozloučit – tedy si jej náležitě užít. Má to snad jen jednu malou mouchu a tou je samozřejmě obligátní nedostatek času. Už jsem si ale zvykl na to, že nad nedostatkem času příliš nelamentuju. Vždyť, kdo ho dnes má? Stává se ale, že když už se nějaká ta volná chvilka najde, nemusí zase zrovna vyjít počasí, a to je už opravdu nalevačku. Člověk pak například díky intenzivním dešťům zůstává opět zavřený doma a absťák se dále prohlubuje. Takové chvilky už neocení ani rodina, protože partner je sice doma, ale kdo se má na něj dívatJ? Nenasycená duše milovníka přírody totiž stále více strádá a svůj dopad to začíná mít i na náš zevnějšek :-). Mraky jsou brzy totiž nejen za oknem, ale i ve tvářích, a to už není žádná legrace. Rozumná manželka v tuto chvíli sedne k internetu a vybere vhodnou destinaci, kde by třeba nemuselo tolik pršet, mě třeba, kdo ví proč, napadá Florida :-).

Jako snad vše negativní, i tohle odříkání má kupodivu také svou pozitivní stránku. Ono to má totiž, když to takhle párkrát za sebou nevyjde, na přírodního nadšence přibližně takový dopad, jako když lovecký pes dlouho nevyběhne ven a nenavštíví les. Když pak jeho chvíle konečně přijde, s čumákem při zemi letí od jedné stopy ke druhé, každé zákoutí musí prošňupat, v každém potoce se řádně vymáchat, prostě všechno musí co nejrychleji dohnat. Celé jeho tělo i duše je díky této delší absenci doslova prosyceno vším tím tajemným a lákavým kolem. My, přírodní lidé, jsme na tom podobně. Když se konečně zadaří, tak si vší té přírodní nádhery užíváme, i vážíme, snad ještě více, než kdykoli před tím. V podstatě lze bez nadsázky říci, že je to pro nás takový malý svátek. A když se pak člověku připlete do cesty ještě i něco po čertu zajímavého, tak se z malého svátku stává svátek velký. O jednom takovém mém „velkém“ svátku, bych vám dnes chtěl něco málo napsat...

Nezvykle dlouhý podzim zve na výlet

Podzim za oknem stále ještě láká svým sluníčkem. Náruč usínající krajiny je doširoka otevřená všemu živému, aby si každý bral, to co mu náleží. I já mám dnes volno. Rozhoduji se proto pro kratší výlet za město, do kraje kolem Slezské Harty. Když jsem tudy před několika dny projížděl, spatřil jsem na jednom ze smrků v blízkosti vody početné hejno kormoránů. Tito dovední ptačí rybáři jsou v našem kraji poměrně vzácní. Navíc si pro odpočinek vybrali velice fotogenické místo. Přímo za oním smrkem, kde se podle bílého trusu zdá, že pravidelně kormoráni odpočívají, totiž dosud udržel jeden z modřínů na svých větvích své podzimní zlato. Černé perutě slunících se kormoránů vypadají na tomto pozadí fakt parádně a lákají k pořízení pěkného podzimního snímku. O kus dál je však pro mě ještě jedno lákadlo. Zahlédl jsem zde totiž první větší stádo srnčí zvěře, které se už sdružilo, aby lépe přečkalo přicházející zimu. V prostřed polí, kde se přibližně 25 kusů mé oblíbené zvěře cítilo naprosto bezpečně, nahřívala zvěř svá těla a doplňovala tolik potřebnou energii. Někteří srnci mají ještě na hlavách, takže mám hned dva důvody, vypravit se právě sem a pokusit se pořídit nějaký pěkný snímek. A právě ideálně vybrané stávaniště tohoto srnčího stáda nakonec zapříčinilo, že nakonec vše dopadlo naprosto jinak…

Od kormoránů dál, za srnčí zvěří

Kormorány jsem měl nafocené poměrně rychle, je však o něco horší světlo, než když jsem tady byl naposledy se svým kamarádem Lukášem. Rychle se proto přemisťuji o kus dál, za srnčí zvěří. Všichni jsou na svém místě. Celé stádo v poklidu polehává na sklizeném poli. Světlo ani zde není nikterak příznivé, ale i tak se rozhoduji využít menší terénní vlny, abych se ke stádu dostal blíže. Zhruba po hodince plížení přes volné prostranství se mi to celkem i daří. Kolikrát jsem tohle už zažil? Všichni členové stáda leží na nízké trávě, přežvykují a mhouří oči do slunce. Idylka. Pro mě to ale až taková idylka není, jelikož mám od plížení s hlavou nízko u země dokonale strnulou šíji a otlačené lokty. To však přináší fotografování divoké zvěře.

Přesto, že většina členů stáda skutečně podřimuje, některé kusy jistě pečlivě sledují své okolí. Které to ale jsou? Že by srnec s jedním parůžkem, který je otočen ke mně? Ne, ten to není. Zvedám se na loktech ještě o kousek výše, vzápětí však tváří padám rychle do trávy. Po mé pravici jsem přehlédl samostatně ležícího srnce. Jak se mi to mohlo sakra stát?  Srnec, který leží trochu mimo můj směr, celou dobu pozorně sleduje okolí a je to jen náhoda, že mě dosud nespatřil. Z mého směru však nejspíš žádné nebezpečí nečekal, takže jsem měl zkrátka štěstí. Navíc také leží, čili pro něj nejsem ani tak nápadný. Všímám si, že na jednom z jeho parůžku vlaje vlákno babího léta... Zatím, co nasávám hezky z blízka vůni pastviny, na které stádo teď na podzim tráví veškerý svůj čas, usilovně přemýšlím, co dál? Hlavní problém je opět s nevhodným světlem. Boční světlo mi stále ještě nevyhovuje, ale cesta za lepším světlem vede právě kolem pozorného srnce. Krkavec nade mnou z výšky pozoruje naši rozehranou partii. Možná si však jen přišel omrknout, jestli mu rovněž nehrozí nějaké nebezpečí, anebo spíš, jestli tady za okamžik nebude něco k snědku. Rozhoduji se zkusit štěstí. Celkem úspěšně se mi daří posouvat po centimetrech až na hranu drobné terénní vlny, ale do hry nečekaně vstupují další hráči. Přímo kolem strážícího srnce přichází, Bůh ví odkud, další dva další kusy. Samozřejmě že směřují právě mým směrem, k zalehlému stádu. Netrvá to dlouho a podivnou hromádku registrují, což dávají najevo mírným poklusem. I to však stačí na to, aby také ostatní kusy pojaly určité podezření, a tak zvolna, kus za kusem, vstávají, aby zjistily, co se děje. V otevřeném prostranství však nemám šanci, i když srnčí zvěř až tak dobře nevidí. Jsem prostě příliš blízko. Přesto se ode mne vzdalují jen krokem, a tak několik snímků ještě stihám pořídit. Když se dostatečně vzdálí, pomalu vstávám a vydávám se zpět.

Zdánlivý neúspěch

Tak tohle mi nevyšlo, říkám si v duchu. Škoda, ale byl to tentokrát tak trochu švindl i z jejich strany, přidat do hry další „pinčlíky“, lamentuju jen tak pro sebe zatím, co se rázným krokem vzdaluji z pastviny. Brzy překonávám elektrický ohradník a zde mě čeká jedno nečekané vysvětlení. Na krátkém podrostu, mezi vzrostlými ostrůvky bodláčí, spatřuji bezvládně ležící tělo. Rohatá hlava mě nenechává na pochybách, že jde o nešťastnici krávu, která nějaké příčiny zakončila svou životní pouť právě na této pastvině nedaleko Slezské Harty. Celá scéna není nepodobna nějaké scéně z kovbojky, kde na strastiplné cestě za čerstvou pastvou, stateční honáci čas od času o nějakou tu krávu rovněž přicházeli. Bezvládné tělo slabého nebo nemocného kusu pak v prachu cesty zůstává jako tiché memento mori. Rozhlížím se kolem sebe. Pastviny kolem mě jsou natolik rozsáhlé, že není žádný problém představit si skutečnou honáckou krajinu, kde však místo Skalistých hor na obzoru ční Jeseníky. Pro dokreslení celé atmosféry se nade mnou opět ozývá krátké „kru kru“ našeho českého supa – krkavce velkého. Asi inteligentním černokabátníkům malinko vadím, a tak zamířím jen tak, nazdařbůh, do polí a pastvin. Brzy však mé kroky získávají konkrétní směr. Největší překvapení dnešního dne už na sebe nedá dlouho čekat…   

Z kraje amerických kovbojů do kraje severské tundry

Tmavě zelená místa porostlá vyšší trávou mi naznačují, že vlevo ode mě je patrně nějaká bažina. Ihned mě napadne, že bych ji mohl omrknout. Možná, že zde náhodou narazím na bekasinu či slučku. Ačkoliv jsem na tomto místě nikdy před tím nebyl, nápadně mi připomíná jiná místa v „mém“ revíru, kde v tomto čase slučky pravidelně potkávám. Za několik minut se kovbojská atmosféra dnešního odpoledne vytrácí, jelikož okolní bažina teď připomíná spíše nějakou severskou tundru. Ve vlhkomilných travinách se občas zrcadlí podzimní nebe v bahnitých loužích. Mé kroky začínají tiše čvachtat v podmáčené části pastviny. Tohle si však nemůžu dovolit. Tolik hluku! Takhle si to tu všechno vyplaším, říkám si jen tak pro sebe. Začínám proto pečlivě zvažovat, kam šlápnu, abych se vyhnul přílišnému rámusu. Pečlivě sleduji své okolí, zdali se někde nekrčí velmi nenápadně zbarvené tělo slučky a v zápětí překvapen zůstávám stát. Tak tohle bych tady teda opravdu nečekal. Mé kroky ale nezastavuje svým rychlým klikatým vzletem slučka, ale docela něco jiného. Mezi trsy trav se ukrývá paroh mladého jelena! Kde ty se tady bereš, říkám si? Zohýbám se pro něj a nevěřícně kroutím hlavou, jelikož do lesa je odtud opravdu poměrně daleko. Navíc jsem v těchto místech jelena v životě neviděl. Zatím, co nevěřícně obracím časem vybělený jelení paroh v rukou, úplně zapomínám na dosavadní opatrnost. První vzlétající slučka mi však mou neopatrnost svým voláním okamžitě vyčítá.

Překvapení ve společnosti sluček

Tak přeci jen jsou tady. Můj odhad byl tedy správný. Biotop je vhodný pro slučky. Nová odpočinková zastávka tohoto druhu v našem kraji mi dělá skutečně velkou radost. Stáčím své kroky stranou, k okraji bažiny, jelikož mi tento důkaz o jejich výskytu tady bohatě stačí. Cestou k autu však i tak zvedám ještě další dvě slučky. Největší překvapení má však stále ještě přijít. Asi vás napadá, co víc si ještě v takovém vydařeném dni přát? Také by mi to stačilo, ale příroda tomu chtěla jinak. Právě ve chvíli, kdy jsem opouštěl bažinku obklopenou pastvinami, odlepil se přímo přede mnou od země tiše velký pták. Jeho nízký let a zbarvení mě nenechává na pochybách. Jde pravděpodobně o dravce, možná i zraněného. Nejspíš tu měl políčeno na slučky a já jej vyrušil, říkám si a mířím k dalšímu bažinatému oku o kousek níže, kam dravec zamířil. Brzy však poznávám svůj omyl. Mezi trsy trávy na mě nekouká žádný denní dravec, natož zraněný, ale velké žluté oči prazvláštní sovy. Tak tohle mi sakra něco připomíná, ale co to je, která sova takhle za dne v klidu lítá, běží mi náhle hlavou spousta otázek? Snad je to okolní tundrový terén, který mé úvahy nakonec směřuje správným směrem. Za okamžik mi totiž dochází, že jediná sova, která takhle může vysedávat na zemi v tomto čase, je u nás velmi vzácný severský host, kalous pustovka!

Tak tohle je tedy opravdu nečekané setkání. Kalouse pustovku jsem doposud nikdy neviděl, i když vím, že například na Osoblažsku či Olomoucku se čas od času tato sova vyskytuje. To je však nejméně 50 km daleko odtud. Nikdy by mě však nenapadlo, že tuto „denní“ sovu konečně na vlastní oči uvidím také já, a právě u nás. Abych byl přesný, průtah až tak vzácný není, jelikož se na našem území celkem pravidelně, dle potravní nabídky, pustovky objevují, a to v počtu až několika stovek ročně. Přilétají k nám nejčastěji z pobaltských republik, a pokud u nás nezimují, pokračují ve své pouti dál, pravděpodobně jihozápadním směrem. To dokládají nálezy u nás kroužkovaných ptáků například ve Španělsku a Středomoří. I přes dostatečnou potravní nabídku však u nás zahnízdí přibližně jen 0 – 5 párů pustovek ročně (Šťastný, Bejček 1993), což už tedy rozhodně vzácnost je. 

Hodina ve vzácné společnosti

Celou hodinu pak pozoruji počínání vzácné severské sovy. Dovoluje mi dokonce opatrné přiblížení, které mi sice dává značně zabrat, po mém předchozím plížení za srnkami, ale alespoň jsem si to pro tuto jedinečnou příležitost dostatečně nacvičil. Sluce se zvolna schyluje k západnímu obzoru a vydařený listopadový den ke svému konci a mně vůbec nic nechybí. Nemohu se na onu nádhernou sovu vynadívat. Nakonec se k ní dostávám tak blízko, že mohu dokonce z objektivu sundat i doposud nezbytný telekonvertor. Pustovka o mně sice bezpochyby ví, ale více starostí jí zřejmě dělají zvědaví krkavci na nebi a drobní pěvci kolem, kteří ji rovněž zaznamenali. Přichází téměř ideální světlo a já si plnými doušky užívám tento jedinečný okamžik. Ve společnosti pustovky však nemohu být věčně, ať ji zbytečně neruším, a tak i přes opravdu parádní fotografické světlo nakonec vyrážím na zpáteční cestu. Je opravdu zbytečné ji dál rušit. Užil jsem si jí dost. Až teprve teď pustovka poznává, že maskovaný kopeček nedaleko ní, ukrytý za trsem suché trávy, byl člověk. Tiše odlétá o kus dál. Já teď mířím domů, ale ona je na cestě z domova. Přeji ji proto šťastnou cestu a uvědomuji si, že dnešní den byl skutečně jedinečný…

Ještě jedno nečekané překvapení…

Doma, nad atlasem ptáků se ještě naposled utvrzuji, že se skutečně jednalo o pustovku a ne o velmi podobného kalouse ušatého Svědčí o tom především menší „ouška“, jednosměrné žíhání peří na hrudi a především tmavé opeření kolem očí. Rovněž jejich žlutá barva je odlišná od oranžových očí u nás běžného kalouse ušatého. Dnešním překvapením však ani doma ještě není konec. Během srovnávání svých čerstvě stažených fotek pustovky a fotografií kalousů ušatých v minulosti uložených v mém PC, přicházím k překvapivému zjištění. Pustovku už jsem zde viděl! A dokonce to není tak dlouho. Sova sedící na zasněžené větvi, jíž jsem před půl rokem vyfotografoval na poměrně velkou vzdálenost snad jen 1,5 km odtud, se zdá být rovněž pustovkou. Že by se právě kraj kolem Slezské Harty pustovkám tak moc zamlouval? To by byla bezvadná zpráva :-).

Foto a text: Štěpán Mikulka