Už od pozdního léta mě každoročně provází nevšední pocit. Léto, co by období táborů, výletů a dovolených, je pryč a turistické i cyklistické stezky pozvolna osiřují. Od vody už dávno není slyšet křik skotačících dětí, jen zádumčivý rybář se na břehu upuštěné vodní nádrže choulí nejen do další vrstvy teplého oblečení, ale stále častěji také do husté mlhy. A přesto, jakoby něco stále ještě viselo ve vzduchu, jakoby to hlavní mělo teprve přijít a čeká to na mě za oknem…

Možná, že tento můj pocit, který mě nenechává klidným navzdory tomu, že krajina zvolna přicházejícího podzimu svádí spíše k příjemné letargii či melancholii, je poslední tenkou nitkou, která mě a podobně střelené lidi, stále ještě poutá k matce přírodě. Možná, že ono zvláštní podzimní napětí, které nás všechny vyhání do nostalgické prázdnoty sklizených polí a rozverné barevnosti lesních cest, je jen dávno zakódovanou potřebou začít s přípravami na zimu. Vždyť i v přírodě je naráz nějak více živo. Němý letní les ožil desítkami od jara zapomenutých hlasů a vše je opět v pohybu. Kdyby nebylo na stromech barevné listí, člověk by měl pocit, že přišlo skutečné jaro. Jen hlasy husí, jejichž ostré klíny rázně ukrajují z podzimních dní nad horskými hřebeny i rozlehlými pláněmi, připomínají, že vše je jinak.  

Je to tak. S každým barevným listem, snášejícím se houpavě k zemi, jsme stále blíž zimě. Všichni divocí tvorové tohle moc dobře vědí. Právě proto je také všude tolik živo. Každý z nich se s příchodem podzimu snaží nabrat ještě drobátko tuku, malinko nastřádat sluneční energie. Především tažní ptáci, které někdy čeká až neuvěřitelně dlouhá cesta, putují od jednoho údolního rozbahněného břehu k druhému, míří k oslnivě zářícím jeřabinám podhorských remízů, či sbírají drobné hmyzáky na zakrslých smrčcích a kleči nad neprůchodnými horskými lesy. Mnozí z nich nám jarní čas připomenou i krátkým tokem, jimž především mladí ptáci obhajují nová teritoria. K slyšení jsou jak tetřívci, jeřábci, tak i drobní soví zástupci, kulíšci.  

Skutečný tok, nebo ještě lépe řečeno říje, však přichází v tento podzimní čas do říše savců. I tady je láska zdánlivě iracionální, podobně jako je tomu velmi často i u nás, lidí. Samci nejrůznějších živočišných druhů přestávají jíst a mnohdy toho ani moc nenaspí, a to „jen“ proto, aby se dvořili svým protějškům. Touha zachovat rod je tedy ještě mnohem silnější než vůle přežít. Jak si jinak vysvětlit tento nerozum – takové plýtvání energií před blížící se zimou? Po říji už na její doplnění mnoho času nezbývá, ale příroda dobře ví, proč to dělá. Tady nejde o jednotlivce, a zejména ne o ty příliš slabé…

Ta nejhalasnější z říjí je samozřejmě říje jelení. Nenechá klidným žádné srdce milovníka přírody. Někteří mí kamarádi, fotografové přírody a lovci, počítají dny do jelení říje už od léta:-). A pak to jednou konečně přijde. Je hvězdnatá noc. Uši lovce se natahují do nočního ticha. První nesmělé noční zatroubení je pak jako výstřelem ze startovní pistole. Srdce se rozbuší, tep se zrychluje, na čele vyskočí kapičky potu. Tep i dech jsou nějak víc slyšet… Pro jeleny začíná dlouhý čas dvoření, šarvátek a rozmnožování. Otec nezná syna, bratr bratra… Takový je jelení podzim.

U fotografů divoké přírody a lovců pak následuje celá šňůra výprav za dobrodružstvím i za poznáním. Doposud rozumní otcové rodin začínají být opět lovci, ačkoliv už dávno nejde o základní prapotřebu rodu – přežití. Těžko je jejich ženy někdy cele pochopí, ale co naplat. Snad by si svých mužů ani nemohly tolik vážit, kdyby stále ještě, alespoň na čas, nebyli lovci a dobrodruhy, kdyby nelovili, nesportovali a nevyváděli spousty dalších, pro ně nepochopitelných skopičin. Ani si nejspíš neuvědomují, že za tohle všechny vlastně mohou ony samy… To pro ně chlapi takhle vyvádí, ačkoliv to tak někdy nevypadá. A podzim? Ten se nad tím vším bláznovstvím jen usmívá. Ví, že je to tak, co je svět světem. Také indiáni a další přírodní národy to dobře věděli, jinak by září a říjen trefně nenazvali Měsíc bláznů a Měsíc lovu.

Pak zvolna přichází jiný čas, čas básníků, malířů a fotografů krajinářů. Ten střídá ono nezvyklé napětí. Zatím, co v údolích zvolna přechází jelení říje do říje daňčí, hory na čas téměř utichnou. Jen takřka neslyšné pípaní tisíců sýkor a králíčků protne čas od času ostrý skřek ořešníkův či krkavcův. S lehkým batohem pak svižným krokem mířím k horám, abych se rozloučil s barevnými hřebeny Jeseníků. Je potřeba to udělat. Vím dobře, že na to není mnoho času. Až přijde kamzičí říje, vše už bude jiné. Zasněžené hřbety hor jsou inspirací spíše už jen pro samotné kamzíky a extrémní sportovce, nikoliv pro nás básníky a fotografy.

Stoupám takřka kolmo vzhůru a mysl mám prázdnou stejně tak, jako lehký tlumok na mých zádech. Ve vzduchu je cítit chlad, který na mě číhá v každém lesním stínu. Na výsluní však zlatý poutník stále ještě příjemně hřeje, stále je ještě na oblečení cítit jeho síla. Těsně pod hřebenem sundávám skrz na skrz propocené triko a usedám na příkrý svah. Je tak teplo, že ani nemám potřebu obléci si náhradní. Je nezvyklé ticho. Uvědomuji si, že zde snad poprvé v letošním roce vůbec nefouká! Horské ticho mě pohlcuje – přichází básníkův čas. Duše se plní nevšedními pocity, které se navždy vrývají hluboko do paměti. V časech dlouhých a jednotvárných zim si je pak člověk přiloží, jako polínko do starodávných kamen, pro zahřátí. Oheň, který pak vzpomínkou zahoří, nejen zahřeje v chladných údobích ročních, ale i v nesnadných údobích životních. Dokonce dokáže i vonět…

Mé úvahy přerušuje dravcův křik. Tak tohle už je tedy opravdu pořádný kýč, usmívám se. Následujících dvacet minut pak sleduji neuvěřitelně divoké lety tří sokolů, které nejsou nepodobny jarním letům zásnubním. Běda ptáčkovi, který nevydrží a vzlétne z krytu v borůvčí a kvetoucího vřesu. Byla by to jeho poslední cesta. Když jsem akrobatickými výkony sokolů zcela nabažen, oblékám triko a chystám se k návratu. Brzy poté však narážím na kamzíky. Jsou zalehlí pod nízkým smrčkem. Slunko se jim opírá do zad, ale brzy nás všechny pohltí chlad. Další dvě hodiny, až do setmění, pak dělám společnost jejich čtyřčlennému stádu. Do údolí se vracím až za tmy, ale vím, že na tenhle podzimní den nikdy nezapomenu. Takových na horách mnoho není.

Hory mě však v dalších dnech zlákají k výletům ještě několikrát. V duši je na zážitky místa vždycky dost a také na kartě mého fotoaparátu se pořád ještě nějaké to volné místo najde. Jen aby sníh nedorazil příliš brzy, říkám si stále častěji. Vždyť rána už jsou tak chladná…Ve stinném příkrovu horského lesa už často zůstává ranní jinovatka, stříbrnou krajkou zdobící členité listy kapradin, po celý den. A tak mám ještě poslední příležitost pokochat se podzimem na ztichlých Karliných kamenech, ale i na Vozkovi poblíž Keprníku. Na této straně Jeseníků nás se ženou čeká ještě jedno velké překvapení. Na svých dlouhých vycházkách podzimní jesenickou krajinou nalézáme trus, jenž by mohl s největší pravděpodobností patřit rysovi. Oběma nám to dělá radost. Stačí nám jen samotný skvělý pocit, že by se tato nádherná a neuvěřitelně houževnatá šelma vrátila do našich hor.

Jednoho rána je pak venku až nepříjemné chladno. Tentokrát už nejsem v horách. Jsem od nich celkem daleko, poblíž vodní nádrže Kružberk. Před chvíli jsem opustil torza dávných obydlí, která pohltila středoevropská džungle. Vycházím na strniště sklizeného pole. Právě vychází slunce. Otáčím se k horám, abych se pokochal sluncem osvíceným hřebenem v jinak dosud ještě spící krajině, a jsem znenadání překvapen. Už dlouho jsem to čekal, ale až dnes přišel ten den. Na horách je bílo. Napadl sníh! A tak opírám lokty o poslední nesklizený balík slámy na poli, abych svým snímkem uvítal další roční čas, přicházející zimu. Za zády ještě z dálky slyším rochání daňků, ale myslím už na nekonečný zimní čas. Velkému kotli se u nás říká lidově „Mražák“, jelikož dokud v něm zůstává sníh, stále ještě od hor bude foukat ledový zimní vítr. Dnes je 22. října a už se hřeben bělá. Vím, že až na jaře budu fotografovat louky plné rozkvetlých pampelišek a někdy dokonce i rozkvetlé růže začátkem června, v pozadí bude stále ještě svítit něco bílého. Poslední sníh ve Velké kotlině. Je to někdy téměř osm měsíců, kdy lze v Jeseníkách spatřit sníh. To jsou ale hory – drsné a někdy i kruté. Právě proto tady nemůže žít každý. Tady, v údolí, ještě muflončata žadoní o mateřské mléko a na horách už kamzíčata bezstarostně skotačí na sněhu. Obracím se k centrálnímu hřebeni, ale i k zimním myšlenkám zády a volným krokem mířím ještě na okamžik vstříc podzimu, vstříc bláznivému času, v němž se podle pradávného stvořitelova receptu mísí divokost i spočinutí, vitalita s melancholií… Chci ještě s podzimem zajít na kus řeči, než mu zase na dlouhý jeden rok řeknu: „Tak ahóoóóoj, podzime…“. 

Foto a text: Štěpán Mikulka