Komín

Okurková sezóna

Během prázdninových měsíců proběhlo na bruntálské hasičské stanici tradičně mnoho nejrůznějších výcviků. Jejich cílem byl další rozvoj profesních znalostí a dovedností hasičů. Obvykle jde o periodické záležitosti, o nichž se nelze nijak zvlášť zajímavě rozepisovat. Prostě rutina. Tak jako školáci mají svou malou a velkou násobilku či vyjmenovaná slova, tak i hasiči mají bezpočet různorodých činností, které v průběhu roku musí pravidelně procvičovat, a to až do té doby, dokud si je zcela nezažijí. V podstatě se dá říci, že čím méně je zásahů, tím více je nutno cvičit.

Možná si řeknete, co tak hasiči mohou pořád nacvičovat, Vždyť hašení už přeci musí mít dávno v malíčku. Jenže dnes už hasičská profese dávno není jen o hašení. Tento typ událostí je zastoupen přibližně jen 20% z celkového počtu. Díky práci hasičů v oblasti prevence a díky neustálou a trpělivou komunikaci s veřejností a především dětmi, se požáry daří udržet již několik let na této výši, a to i přes neustále přibývající rizika. Jinak je tomu však u dopravních nehod.  Ačkoliv mají dopravní nehody téměř shodné procentuální zastoupení, v posledních deseti letech došlo přibližně k dvojnásobnému navýšení jejich počtu. Proto je potřeba právě této oblasti věnovat patřičnou pozornost i během výcviků. Hasiči se rovněž seznamují s nejrůznějšími technickými novinkami či moderními postupy zdolávání mimořádných událostí. O tom ale dnešní TopEx není. Pokud se budete chtít dozvědět něco více o různorodosti hasičské profese, můžete si pustit film, který natočili kolegové hasičští filmaři z Bohdanče. My se dnes spolu vypravíme mimo hasičskou stanici, a to na zajímavý lezecký výcvik.

Výstup na komín – triviální záležitost?

Přestože tento výcvik neoplýval ani extrémní fyzickou zátěží, ani extrémními povětrnostními podmínkami, jeden extrémek by se zde přeci jen našel. Jednalo se totiž o lezecký výcvik určený pro veškerý hasičský mančaft, tedy i pro nelezce. Cílem bylo zjištění adaptability jednotlivých hasičů na výšku a rovněž také nácvik použití záchranné seskokové matrace, která patří k poměrně čerstvému vybavení naší stanice. Pro realizaci výcviku byl vybrán druhý nejvyšší komín v Bruntále, komín firmy Alfaplastik. Tento komín měří bezmála sedmdesát metrů. Je jen o deset metrů nižší než komín, na němž členové našeho lezeckého družstva ještě donedávna pravidelně vyměňovali žárovky varující letadla a vrtulníky před překážkou.

Možná si řeknete, že absolvovat takový výstup na komín je poměrně jednoduchá záležitost. Snad. I zde ale platí pravidlo, že výstup je většinou snadnější než sestup. V našem případě tomu tak tedy rozhodně bylo. Většina kluků, nelezců, si už i cestou směrem vzhůru užila nějaký ten adrenalínek a porůznu nejspíš uvažovala třeba o tom, jestlipak jsou jednotlivé kovové stupy dobře zakotveny ve zteřelých spárách komínu, či jestli plochá smyčka zajišťující jejich postup vzhůru opravdu udrží to, co deklaruje její výrobce. Také svaly předloktí během výstupu postupně ochabovaly, a ve spojení s narůstající výškou a slabým větříkem dýchajícím na zpocený zátylek, se celá situace stávala zase o něco zajímavější. První z nás dokonce stoupal ještě do mlhy, která halila vrcholek komínu jako námořní maják někde na útesu, což bylo efektní.

Adrenalinová třešnička na dortu

Po chvíli se ale nebe vybralo a po opatrném výstupu mohla následovat adrenalinová třešnička na dortu – klasické slanění po jednom laně. Nejzajímavějším momentem je bezesporu první fáze, kdy lezec stojí čelem ke komínu na hraně komínového ochozu a pomalu povoluje lano ve slaňovací osmě. Vše probíhá na natažených nohách. Výsledkem je pozice hlavou dolů, díky níž si slaňující nemůže přivřít ruku mezi betonový ochoz a lano, což by byl docela průšvih. Člověku by nepomohly ani rukavice, které jej mají ochránit před případným popálením v důsledku tření dlaně a brzděného lana. Pamatuji si, že při slaňování z vysílače Pradědu se moje osma skutečně nedala v ruce udržet, tak byla zahřátá. Než se vám pokusím přiblížit pocity slaňujícího, ještě musím dodat, že z ochozu jsme rovněž všichni měli možnost mrknout na seskokovou onu matraci, kterou jsme v úvodu výcviku dole pod komínem připravili. Matrace se z této výšky zdála být neskutečně malá. Každý z nás si představoval, za jakých okolností by se odhodlal k tak zoufalému skoku… Nutno však dodat, že matrace je určena pouze pro seskoky z maximální výšky 20 metrů.  I z této výšky se však seskakující bude muset sakra odhodlávat. Někdy však na výběr není ani čas, ani jiná lepší varianta.

Konečně také nahoře

Tak a jdeme na to. Konečně jsem také já nahoře. Sedmdesáti metrový výstup i mě, stejně jako ostatní kolegy, příjemně rozdýchal. Ranní chlad je ten tam. Dosavadní stísněný pohled omezený pouze na strukturu cihel, z nichž je komín postaven, se náhle otevírá. Oči se musí krátce přizpůsobit ostrému světlu ranního slunce, které se opírá do mlžného oparu nad městem. V dálce jsou vidět nejasné obrysy Jeseníků. Škoda, že není úplné azuro. Nenechávám se ale unést tou nádherou. Nejdříve se přeci musím zajistit. Další můj pohled patří matraci pode mnou. Nejen seskoková matrace, ale i hasičské speciály pod komínem, se zdají být hračkou pro děti. Na prostředním ochozu pozoruji kluky, kteří jsou v takové výšce snad poprvé v životě. Vím, jak jim je. Kdo říká, že nemá vůbec strach z výšek, nemá co dělat u hasičů. Buďto lže, anebo není normální. Jedinou výjimku by mohli tvořit ti hasiči, jejichž předky by byli indiáni kmene Navaho, o nichž je známo, že nemají strach z výšek. Proto také v minulosti indiáni tohoto kmene stavěli americké mrakodrapy. Další odolnou skupinou lidí jsou lidé, kteří jsou na laně dnes a denně. I odolnost vůči závrati a výškám se dá samozřejmě do jisté míry nacvičit.

Ke komínu čelem, k propasti zády...

Vybavuji si dávný čas, kdy jsme s bratrem malovali nápis na jeden komín. Tehdy jsme se po mnoha výstupech a sestupech už ani řádně na kovovém žebříku nejistili. V jedné ruce plechovku s barvou a hurá nahoru. Právě takhle však potom vznikají průšvihy! Dnes rozhodně nejsem ve stejné kondici jako tehdy, takže rovněž potřebuji trochu „otrkat“. Výcvik mi zkrátka přichází vhod. Naposledy kontroluji výstroj. Především lezeckému postroji věnuji náležitou pozornost. Soustředěně provlékám osmu a zajišťuji ji. Po zašroubování zámku karabiny přelézám zábradlí ochozu. Poslední pohled patří jistícímu stanovišti. To připravovali kolegové lezci. K těm mám naprostou důvěru, bleskne mi hlavou. Můžu dolů. Lano kontrolovaně projíždí rukavicí, osma v laně zavoní. Sestup je zahájen. Vrchol komína se pomalu vzdaluje a člověk si najednou uvědomuje, že jej od volného pádu do hlubiny pod ním dělí jen tloušťka jedenáctimilimetrového lana. Nosnost lana, která je téměř celých 1700 kg (uzly atd. snižují nosnost lana), v tu chvíli není ani tak moc přesvědčivým a uklidňujícím argumentem. Hlavně neudělat chybu. Hlava je konečně v nejnižším bodě a nohy naráz sklouznou, aby se bezpečně opřely o stěnu komínu. Konec adrenalinu, říkám si. Teď už si jen náležitě užít sjezd dolů. Byla by škoda to jenom tak zfičet. Zvolna sestupuji a ze vzduchu cítím přicházející podzim. Kochám se okolní krajinou. Pode mnou prolétá hejno kvíčal. Takhle z výšky jsem je snad ještě nikdy nepozoroval. Drobné tečky jejich opeřených těl dosedají do korun nejvyšších stromů, odkud se na nás lidi nejčastěji dívají. Dnes je vše obráceně. Zajímavá změna… Před dojezdem na pevnou zem ještě naposledy koukám na ochoz, odkud jsem před chvílí zahájil sestup. Zdá se, že komín se malinko kymácí. Skutečnost je taková, že horní část komínu opravdu nějaký ten centimetr „chodí“, ale letící mraky tento pocit ještě více umocňují.

Dávná vzpomínka na skutečný extrém

Odvazuji se rychle z lana, aby nebylo dlouho provlečeno v horké osmě. To by jej zbytečně poškodilo. Výcvik se dnes povedl. Zářijové počasí je dnes opravdu přívětivé. Hlavou mi bleskne vzpomínka na jednu výměnu žárovky na onom vyšším komíně, kdy jsme s bratrem kvůli počasí ve čtyřiceti metrech málem zvolili ústup. Ledové krystalky hnané silným větrem do nás tehdy nelítostně bušily a na zmrzlých železných stupech člověk necítil potřebnou jistotu. Na zádech v batohu byla navíc uložena velká drahá žárovka, která je neskutečně křehká. Vítr batohem cloumal, jako by mi jej chtěl ze zad ukrást. Bylo to tehdy celkem na hraně. Rozhodli jsme se ale pokračovat. Nakonec jsme dokonce jen tak z hecu vztyčili na okamžik v oněch osmdesáti metrech českou vlajku. Měli jsme možná pocity podobné, jako bychom zdolali nejvyšší horu :-). To byl tedy skutečný extrém.

Horolezci, horolezkyně, horolezčata...

Závěrem je nutno dodat, že ačkoliv šli do výcviku i hasiči nelezci, prokázali opravdu velkou dávku odvahy. Jak jinak. Jsou to přeci hasiči. I tak ale klobouk dolů. Hasič je přeci jen také jenom člověk, a když mu například táhne na padesát, tak je malá poklona na místě :-). Pro civilní nelezce nutno na závěr dodat, že ona odvaha byla samozřejmě podpořena dokonalou výbavou a výcvikem, no a samozřejmě také přítomností kolegů, kteří vás rozhodně nenechají ve štychu. Proto určitě nic podobného sami nezkoušejte. Matrace je při pohledu shora opravdu velmi malá :-).

Foto a text: Štěpán Mikulka