Den sedmý

Den opět začíná větrem a mlhou. Mlhy se však právě díky větru trhají na cáry, a tak vyrážím za mým hledáním léta v Jeseníkách. Řekl bych, že jde o poměrně nelehký úkol, jelikož na Pradědu byl včera pouhý jeden stupeň nad nulou, což je i na 23. června v Jeseníkách dosti málo. Nejsem však naštěstí sám, kdo se do jesenických hor vydal hledat léto. Včera jsem potkal sympatickou mladou rodinku a oba rodiče měli odhodlaně oblečeny kraťasy, i když tak trošku spíš jako nějaký svůj malý protest proti zimě, než že by jim bylo opravdu vedro.

U východu z chaty nahlížím na teploměr a vidím, že dnes tady máme krásné tři stupně. Severák foukl pod bundu, a tak ještě na schodech navlékám přes hlavu kuklu, kterou jsem měl zatím jen v pracovní poloze na krku:-). Teplotní komfort zajištěn. Je známo, že největší tepelné ztráty má člověk právě přes nezakrytou hlavu. Sluneční paprsky deroucí se z údolí sem nahoru působí optimisticky. Rád se nechám v tomto případě opít rohlíkem a budu si hrát na to, že teplota kolem mne je takřka letní. Přede mnou poskakuje kolohřivec. Ani se jej nesnažím fotografovat, jelikož jsou zde více než plaší. Asi jim vadí, když vidí někoho s fotoaparátem před obličejem. Odlétají totiž vždy právě ve chvíli, kdy člověk nahlédne do hledáčku:-). Kráčím dál a rozhlížím se po probouzející se krajině. První kroky spolu s vydanou energií příjemně zahřály a probudily moje celkem už utahané tělo. Kolohřivec přede mnou seskakuje za kámen u cesty. Na nic nečekám. Tohle je příležitost. Z poklidného turisty si po pár rychlých přískocích stává hrouda maskovaných hadrů u cesty. S napětím čekám, jak mě kolohřivec vyšplouchne dnes. Nebylo by to poprvé, kdy jsem si byl pořízením snímku takřka jist a nakonec z focení nic nebylo. Fotografové jistě dobře znají… Dlouho se nic neděje. Najednou hop – kolohřivec sedí na kameni. Na jeho překrásný šat dopadá podmanivé ranní světlo. Pořizuji několik snímků a obdivuji se jeho zbarvení. Teprve na takto krátkou vzdálenost člověk všimne, jak překrásný je to pták. Jeho příbuzný kos černý, i když je z města, je protentokrát „chudý“ příbuzný. Sameček kosa černého má poměrně jednotvárné černé zbarvení po celém těle. Jen nohy a zobák mají sytě oranžovou až červenavou barvu. To kolohřivec, to je jiný štramák. Kolem krku má jakoby bílý šál a krycí peří má jemňounké bílé lemování. Pták tak působí velice elegantním dojmem.

Všechna má slova obdivu se mi honí hlavou cestou do kopce. Byl to jedinečný zážitek. Jak jinak taky v Jeseníkách:-). Pokud však člověk chce obdivovat zdejší kouzelnou přírodu, jeho vstupenkou bude vždy propocené tričko. Pokud tedy půjde po svých… Já dnes mířím nahoru proto, abych se pokusil lépe nafotografovat lindušku horskou. Mám sice několik snímků ještě na „slajdách“, ale jsou často v protisvětle. Ty letošní snímky zase nejsou zcela ostré, tak se dnes pokusím nafotit o něco lepší. Jiný cíl dnes nemám. Snad se mi do cesty samo něco připlete.

Brzy jsem na hřebenu a lindušky se ozývají všude kolem. Rajská hudba pro nadšeného ornitologa. Dole pode mnou visí mraky na obloze zhruba v mé výšce, jakoby se jim nikam dál ani nechtělo. Je to úchvatné divadlo, přestože už tolikrát viděné. Jako bych se na ty bochánky par díval z okénka letadla, tak jsou blízko. Vybírám příhodnou větvičku a opatrně si lehám do borůvčí. Pořád musím mít na zřeteli, že je čas hnízdění a tudíž je neustále potřeba počítat s obsazeným hnízdem někde v travním krytu. Hlas lindušky z MP3 je veliký pomocník, a tak linduška horská na sebe nenechává dlouho čekat. Snažím se vybírat zajímavé světlo, a tak se stane, že v borůvčí nakonec ležím víc než hodinu. Hluboko dole pod sebou si nemůžu nevšimnout dvou lidí, kteří sestupují přímo do Kotle. Budou to nejspíše botanici, jelikož do těch míst se obyčejný smrtelník oficiálně nepodívá. Dlouhé hodiny se tam pak pohybují nahoru a zase zpět dolů, což potvrzuje moji myšlenku. Mezi námi je skromné stádečko tří kamzíků nedaleko úpolínové louky. Sleduji, co čertíci baští, ale jako vždy si pochutnávají výhradně na mladém borůvčí. Nic jiného jsem je ani nikdy jíst neviděl. Občas si ještě smlsnou na letorostech mladých smrčků či na kratinké horské trávě, a to jsou jejich převládající pochutiny.

Přilétá linduška. Vítr jí čepýří pírka na hlavě a ona pátravým pohledem hledá vetřelce, kterého z nahrávky slyší. Několikrát si sedá kousek ode mne, aby zas po chvíli popoletěla na jiné místo. V okamžiku, kdy si sedá na vytipovanou větvičku, objektiv selhává. Pokolikáté už… Je to opravdu, jako naschvál. Nakonec se mi ale daří pořídit několik zajímavých snímků a spokojeně se vracím z hřebene zpět. Na jednom z keříků vidím lindušku s potravou v zobáčku, neklamné znamení toho, že některé snůšky už se vylíhly. O kousek dál ale v mělkém dolíku ještě nalézám několik tmavých vajíček, které na svůj přerod teprve čekají. V loni, touto dobou, už byly na světě takřka všechny lindušky. Vypadá to tak, že nepříznivé počasí ovlivnilo také začátek linduščího hnízdění. Od hnízda kvapem mizím, aniž bych jej fotografoval, jelikož snímek už mám z loňska. Zbytečně bych tak u hnízda rušil. Vajíčka by v takové zimě mohla také rychle zachladnout.

Cestou zpátky už nenalézám nic zajímavého kromě krmících kominíčků na obvyklém místě. Mladí hbitě prohánějí své rodiče, podobně jako my, lidé, aby vyškemrali nějaké to sousto. Zdá se, že se poblíž turistické cesty cítí naprosto bezpečně. Já však spěchám dál, abych byl co nejdříve po obědě. Chystám se totiž do míst, kde jsem včera viděl ony dva mladé jelínky. Snad budu mít dnes štěstí a svůj výstup strmou strží za potravou jelínci dnes dokončí, aniž bychom se opět srazili:-). Cestou potkávám na loveckém chodníku jednoho kamzíka, ale k focení to není. Pod příkrovem lesa je tma, takže snímky z ruky budou jistě roztřesené. Trochu smutně na mě působí jeho varovný hvizd, který však nemá koho varovat. Kamzík je zcela sám. Pokračuji dál ve své cestě a jen občas zastavuji u nějaké té lesní drobotiny, abych ji vyfotil. Uvědomuji, že už jsem tady na horách letos spatřil, jak selata, tak i srnčata a kolouchy. Bohužel kamzíče jsem dosud žádné nespatřil. Je to jasný doklad nestability populace.

Rychle sestupuji do hlubokého údolí, abych zavčas našel místo, kde se jelínci chystali přejít lesní cestu. Podle okusu trav na okraji cesty a širokého, i když ne příliš znatelného jeleního chodníku poznávám, že jsem na správném místě. Vylézám ještě kousek do svahu, abych co nejvíce eliminoval možnost, že by neustále se točící vítr zanesl můj pach do smrkového hustníku pode mnou. Zády jsem se vtlačil do hustého smrčku a zepředu se přikryl maskovací šálou. Tak, to by mělo stačit, říkám si. Pohodlně se uvelebuju a pomalu se ze mne stává součást tohoto lesního zákoutí. Všude je klid. Co se asi v podobných chvílích honí v hlavách lovců a fotografů? Možná, že jim v hlavách doznívají myšlenky na práci, možná myslí na rodinu, či na své přátele. A možná jen tak koukají. To je nejlepší relax. Každopádně ti zkušení jsou asi naprosto v klidu a smíření s případným úspěchem i neúspěchem. Už jen samotný pobyt, tady v lůně přírody, je pro ně naplněným cílem.  Buď to dnes vyjde, anebo ne. O nic nejde. Rodina dnes bez úlovku hlady nebude strádat – v dnešní době už lov není primárním zdrojem naší obživy. Proto si to také můžeme daleko více užít. Ani zkušení fotografové nepotřebují za každou cenu vyfotit. Nejsou ničím tlačeni, a tak je to správně. Je mi celkem líto všech těch, kteří mají na pořízení svého snímku jen přesně vymezený čas – limituje je nějaká zakázka, dětská umíněnost za každou cenu mít trofej atd. Vlastní vinou pak tito lidé často odchází domů nespokojeni a jsou často zbytečně naštváni buď na doprovod, na počasí anebo někdy také sami na sebe. Avšak ti, kteří přistupují k lovu se zbraní či fotoaparátem jako trpěliví lovci, milovníci přírody, přichází domů spokojeni a duševně odpočatí, byť bez jediného snímku či úlovku. Na všechny doma se pak usmívají a po dlouhé době zase vtipkují, jelikož tohle je to, co jim celou tu dlouhou dobu tak chybělo – vypadnout ven od všeho toho civilizačního spěchu a kraválu. 

Zatímco se mé myšlenky rychle střídají v hlavě, zatím jim neumím poručit, aby taky trošku přibrzdily, shlížím dolů do údolí a sleduji, jak se v nich usazuje stín. Zatímco na svazích ještě slunce mlsně olizuje špičky smrků, tam dole už je téměř tma. Je to právě ten okamžik, kdy se vysoká zvěř dává do pohybu. Labužnicky se rozhlížím po té nádheře kolem. Z mlaziny, na protilehlém svahu, vystupuje kamzík. Oždibuje mladý smrček. Sleduji, jestli se za ním nehýbe tráva, která by ukrývala jeho drahocenný poklad. Zklamaně ale fotoaparát opět skláním. Kamzíče tam není.

Náhle se za mnou něco šustlo. Koutkem oka se snažím sledovat, o co jde, ale nic nevidím. Trpělivě čekám. Naráz mi sedí na rameni budíček menší.  Zkameněl jsem a snažím se představit si, jak humorně asi spolu vypadáme. Možná ne nepodobně jako pirát s papouchem na rameniJ. Po chvíli budníček odlétá a je opět klid. Slunce brzy zmizí za kopcem a já budu bez světla. Rozhoduji se počkat ještě čtvrt hodiny a přemýšlím o tom, co je špatně. Bublifukem, který za nejistého větru mívám vždy u sebe, ověřuji směr větru. Ten se dnes opravdu prapodivně točí. Bublinky nejdříve vylétly příkře vzhůru, ale vzápětí byly prudkým poryvem větru sraženy opět dolů. Až do mlaziny ale nevlétly. Možná i tak ale dnes vír může za to, že se zvěř ve svých zálezích zdržela. Větrné počasí příliš v lásce nemá. Nic neslyší a to jí vadí. Snad jen v parné letní dny, jim pomáhá odhánět dotěrný bodavý hmyz a ochladit uhřáté tělo.  Dnes ale takový den není. Je velice chladno.

Pozvolna vystupuji ze svého krytu a kráčím zpět do kopce. Rozhlížím se po okolní krajině a úplně přehlížím mladého srnce přede mnou. Zdál se zaskočen stejně jako já. Po chvíli strnulosti kvapem mizí v mlazině. Cestou zpět se ještě setkávám s holou a starým známým kamzíkem. To je dnes ale vše. Slunce se loučí i s nejvyššími hřebeny Jeseníků a mně končí další den v Jeseníkách. Nakonec to bylo docela fajn. Cítím se příjemně unaven, jistě se mi bude dobře spát. Vnímám ale ještě něco. Vzduch nad loveckým chodníkem voní nějak jinak. Už to není ta vlhká vůně, kterou bych si spojoval spíše s jarem. Dokonce to pod nohou občas zapraská, jak už jehličí po ojedinělém slunném dni vyschlo. Ano, určitě se nepletu. Tohle už je opravdová vůně léta!  A to jsem si ráno při pohledu na teploměr říkal, že léto asi hned tak nenajdu. Léto však do hor přesně takto přichází. Pozvolna se vkrádá po spádech tajemné lesní zvěře a přilétá na křídlech prvních motýlů. Nevtíravě zavoní z vlhkých zákoutí a prvních skromných horských kvítků, když to nejmíň čekáte. Pozornému přírodomilci však ani takto nepatrné stopy přicházejícího léta neuniknou. Na zbytek cesty už mi svítí veliký bledý Měsíc. Pohled na jeho studenou zář lemující větrem hnaná oblaka mě natolik fascinuje, že ještě pořizuji několik snímků. Poslední z nich ještě i ze stativu na pokoji. Pak už jdu ale spát. Dobrou noc. 

Foto a text: Štěpán Mikulka