Den pátý

Ráno mě budí mlha a silný vítr. Pro fotografa přírody počasí celkem nanic. Zvěř brzy zatáhne, ptáci jsou při zemi a nejsou moc slyšet, kytky se kymácí a přes mlhu není vidět ani do krajiny. Za normálních okolností bych ani fotit nevyrazil… Takto jsem si první letní den nepředstavoval. Nechci ale sedět na pokoji, a tak se rozhoduji udělat malý průzkum zdejšího lesa. Můj záměr je jednoduchý. Začnu někde na Vysoké holi, kde se v Jeseníkách vyskytuje už tzv. bezlesé pásmo (alpínské bezlesí), a sestoupím údolím Bělokamenného potoka, kam až se mi bude chtít. Cestou zpět jsem si do svého itineráře zařadil Gerel, neboli Suť, což je jedno velice zajímavé místo.

Cestou k Vysoké holi samozřejmě procházím lokality vhodné pro jelení zvěř, ale je to přesně tak, jak jsem si myslel. Všude plno čerstvého trusu, ale zvěř je už předčasně zalehlá v houštinách. Přímo na Vysokou holi, což je s výškou 1 465 m druhá nejvyšší hora Moravy, nešplhám a pořizuji pouze snímek jejího úbočí. Je to prostě opačným směrem, než se dnes chystám… Nicméně, alespoň pro vaši představu. Samotná Vysoká hole má plochý vrchol porostlý bezpočtem druhů trav, z nichž některé druhy jsou velice vzácné (sítina trojklanná). V roce 1950 tady havarovalo letadlo ČSA. Většina pasažérů tehdy pád letadla přežila. Na snímku je tedy vidět jen její úbočí, které do značné míry porůstá borůvčí. Znatelná je též rýha ve svahu Vysoké hole, která je pozůstatkem po dávných dopravních prostředcích. Podobné najdeme na této straně Jeseníků poměrně často. Většinou tudy dávní jeseničtí starousedlíci sváželi do údolí seno a také dřevo do milířů.

O něco níže míjím pásmo právě kvetoucí borovice kleče. Ta slouží jako vynikající úkryt pro mnoho druhů ptactva i vysokou zvěř. Je prakticky neprostupná a v jejím porostu se vyskytují pouze spletité chodníčky vysoké zvěře, které však nejsou využívány zvěří, tak jako kdysi, v čase jejího populačního vrcholu tady v Jeseníkách. Před lety jsem se právě zde málem srazil s troubícím jelenem. Bylo to v říjnu krátce po setmění. Do hor i pod mou větrovku se vkrádal nepříjemný večerní chlad a nebe se rozsvěcovalo hvězdami. Z údolí pode mnou bylo slyšet troubit četné jeleny. Jeden z nich se ozýval poměrně blízko. Vydal jsem se mu proto naproti, abych si jej lépe poslechnul. Po tmě jsem narazil na jeden z chodníčků v kleči a tiše jsem proto po něm postupoval směrem k rozvášněnému králi jesenických hvozdů. Ten pro zase směřoval nahoru. Po několika minutách bylo jasné, že se už oba nacházíme v kleči. Hlas již zesílil natolik, že jsem si to hezky užíval. Zdálo se, že jdeme k sobě sousedními chodníky. Byl jsem celkem v klidu. Kleč je natolik neprostupná, že jakákoliv změna směru je více než vysilující. I tak mě ale napadalo, co bych asi tak dělal, kdybychom přeci jen postupovali proti sobě po stejném chodníku. Mrazivý vítr říjnové noci mi přinášel stále konkrétnější hlas jelenův. Brzy jsem slyšel, každý sebemenší detail jeho milostné písně. Pravděpodobně šlo o starého jelena. Hlas se vzdaloval, a pak zase přibližoval podle toho, jak se chodník v kleči klikatil, nebo jelen otáčel hlavu. Ve chvíli, kdy jsme byly k sobě už velice blízko - slyšel jsem občasné jelenovo dupnutí, jak vystupoval do svahu – uvědomil jsem si, že se naše chodníky nejspíše neminou. Šli jsme přímo naproti sobě po stejném chodníku! Tehdy jsem rázem přišel o svůj klid. Začal jsem v tichosti, ale překotně couvat… Blízký jelenův hlas demonstroval jeho sílu a současně vzbuzoval respekt i strach, což je rovněž účel jeho písně. Náhlý poryv větru do jeho nozder pravděpodobně zanesl i stopy mého pachu, jelikož situace se velice rychle změnila. V těsné mé blízkosti, pár metrů pode mnou, se ze tmy ozval silný dusot násobený hmotností možná i kapitálního jelena. V prvním okamžiku jsem byl částečně na útěku, jelikož jsem nevěděl, kterým směrem se jelen vydal, a já jsem rozhodně nechtěl ztrácet čas. Běžel však opačným směrem. Žádná větší akce tedy nenásledovala. I tak jsem si ale lehl do chladné trávy, abych zklidnil tep a plnými doušky si celý zážitek vychutnal. Jak obrovský musí být strach z lidí, který v sobě nosí i takovýto lesní král v nejlepší kondici a síle? Nade mnou zářily hvězdy a pode mnou troubili jeleni. Říjnová idyla.

Zpět ale ke kleči. Ta je samozřejmě v Jeseníkách nepůvodním druhem. Byla v Jeseníkách vysazována od konce 19. Století s pravděpodobným cílem zvýšit horní hranici lesa a zabránit vzniku lavin. Mezi vysokohorským bezlesím a nižšími lesními společenstvy tak vznikl jakýsi klín borovice kleče, který jsem během své dnešní výpravy, s cílem zmapovat charakter lesa s klesající nadmořskou výškou, vnímal velice intenzivně. Doposud jsem tuto skutečnost až tak neregistroval. V současné době už kleč na svazích Velké a Malé kotliny není. Tuším, že před třemi lety už i v Malém kotli spadla po letech první lavina, čehož si ochranáři v Jeseníkách velmi cení.

Sestupuji zase o pár desítek výškových metrů níže a ocitám se v prostředí, které patří v Jeseníkách k mým nejoblíbenějším. Horní hranice lesa. Horské smrky jsou zde i přes svůj věk poměrně malé. Vyrůstají často solitérně, přičemž proluky mezi nimi jsou tvořeny bochánky borůvčí a rozmanitými travinami. Horní hranice lesa má tak parkový charakter. Právě sem pak vytahují laně s kolouchy, právě zde se často vyskytuje i srnčí zvěř, které hluboké lesní komplexy až tak nevyhovují. Kam přesně až sahala hranice lesa v Jeseníkách, o tom bylo mnohokráte diskutováno. Na základě genetických průzkumů, o kterých mi velice poutavě vyprávěl kamarád Leo, ani dnešní horní hranice lesa není pravděpodobně přirozená a sahala pravděpodobně o pár desítek metrů níže. Nicméně zde byl porost doplněn pravděpodobně vhodným druhem smrku, jelikož se mu zde celkem daří. Totéž nelze bohužel říci např. o porostech kolem turistické značky k chatě Švýcárně, kde se dosazenému smrkovému porostu znatelně nedaří. Porost zde byl vysazen příliš nahusto a jedná se nejspíš o některý nížinný typ smrku, jelikož sklon jeho větví neodpovídá potřebám horského lesa ve vztahu k přívalům sněhu atd.

Kolem pěkně vyfukuje, ale i sluníčko čas od času přeci jen dostává svou šanci. To pak i souvislé mrholení přestává být na okamžik nepříjemným. Nicméně fotografovat smím jen opatrně, jelikož přední čočka objektivů by byla v okamžiku poseta drobnými kapičkami. Snímky asi nebudou za nic stát, ale sedět na chatě se mi vážně nechtělo. Můj další sestup směřuje do horské klimaxové smrčiny. Vstupuji do přítmí letitých lesních velikánů. Mnohý z nich se může pochlubit stářím kolem 200 let. Smrk se však v této nadmořské výšce vyskytuje už od doby ledové. Tvář lesa, kterou máme dnes možnost pozorovat, se tudíž nijak zásadně od těch dob nezměnila. Je to naprosto úžasný pocit. Téměř každému z velikánů se obdivuji a věnuji mu svůj zkoumavý pohled. Mnohdy nalézám stromy s typickými chůdovitými kořeny. Ty jako by zapustily své kořeny už nad zemí. Ve skutečnosti to ale bylo malinko jinak. Kdysi, hodně dávno, zde ležel kmen padlého smrkového velikána. Právě na něm se pak uchytily malé smrkové semenáčky. Právě na těchto padlých kmenech vzniklo jakési mikroklima, vhodné pro jejich další růst. Všude kolem sebe vidím tyto malé stromečky na ležících stromech. Jistě v zimě mají jejich kořínky lepší izolaci a také je předčasně nezastíní okolní vegetace borůvek a kapradin. Kmen pak po letech zetlel a rozpadl se. Jediné, co po něm zbylo, je prázdný prostor mezi chůdovitými kořeny a zdravý vysokohorský smrk. Tyto stromy často rostou v řadách ve směru, kterým ležel padlý kmen. Zastavuji se u dávno ztrouchnivělého kmene, na němž jsou znát stopy práce datla černého. Kolikátá generace datlíků už od té doby opustila podobné dutiny v kmenech jesenických horských smrků?

Původní jesenický smrkový les, který zůstává za mými zády, patří k tomu nejcennějšímu, co dnes Jeseníky mají. Jde o mistrovské dílo přírody, které se člověku za jeho existence nepodařilo byť jen napodobit. Panuje zde dokonalá harmonie s plynulou regenerací lesního ekosystému. Začínám opět sestupovat níže do údolí a v duchu si přeji, aby nám tyto lesy zůstaly zachovány co možná nejdéle. Vždyť něco takového je k vidění už jen na několika málo místech naší republiky!

Kolem mne se sbíhá síť potůčků a bystřinek, aby se postupně spojovali v rodící se Bělokamenný potok. Jméno tomuto potoku daly bílé kameny, které tu a tam vystupují z mechu a stále častějšího rašelinného podkladu. Vody potůčků spěchají do údolí a já s nimi. Les je v těchto podmáčených místech opět jiný. Nejsou zde žádné vzrostlé stromy. Vysvětlení mi podává už jen letmé rozhlédnutí se po okolí. Je zde k vidění větší množství vyvrácených smrků, než tomu bylo výše. Rašelinný podklad už i tak dost mělký kořenový systém smrku při silnějším větru často zradí. Právě pod hliněnými koláči těchto vývratů září bílé kameny nejvíce. Často jsou otištěny na rubu těchto koláčů. Je však ještě jiný důvod, proč smrky v mém okolí nedosáhly obvyklého vzrůstu i přes to, že nejde o stromy nijak mladé. V rašelinné půdě totiž není mnoho živin a kyslíku. Také je značně kyselá, a to se projevuje zakrnělostí okolního lesa. Nejedná se však o žádné rozsáhlé plochy, tak jako je tomu např. na Skřítku. Jde jen o samotné prameniště Bělokamenného potoka.

Další můj sestup už směřuje do typického hospodářského lesa. Věkovou strukturou porostu jde o stejnověké nepřirozené zalesnění. I zde však panuje naprostý klid. Jen vítr se ozývá v korunách okolních smrků. Zastavuji na okraji paseky a zdá se, že právě zde se loví jelení zvěř ve velkém. Vpravo i vlevo ode mne je několik kazatelen, které nejspíš nedávají říjným jelenům příliš velké naděje vystoupat do horních poloh Jeseníků. Teď je však období klidu a míru. Kráčím po lesní pěšině ještě o kus níže, ale brzy zůstávám stát. Přede mnou je hradba mladé smrčiny, kterou se již nechci prodírat. Vzhled lesa položeného ještě níže, již známe asi všichni. Ten místně je obohacen vtroušenými buky a to jej dělá opět odolnějším vůči kůrovci i větrným kalamitám. I tak se ale na některých místech Jeseníků letošní větrné dny silně podepsaly. Právě tudy bych podél Bělokamenného potoka došel až k místu, kde na začátku Malé Morávky silný vichr zpřerážel těla smrků doslova jako sirky, ale návštěvu zde už nechám na zítřek. Smrky se tady ani nestihly vyvrátit a rovnou se zlomily. Taková to byla neuvěřitelná síla. Dnes tato místa vypadají velmi žalostně. Bohužel jej jich hned několik.

Mé rozjímání přerušuje pohyb přede mnou. Nějaké tmavé tělo se mihlo v mladém smrkovém lese. Blížím se neslyšně po lesní pěšině, vlevo a vpravo hradba mladého lesa. Naráz se jen pár kroků přede mnou otevřel krásný výjev ze života divoké zvěře.  Bachyně s několika selaty rozrývala jehličí všude tam, kde ucítila něco k snědku. Malý proužkovaní pyžamáci pobíhali všude kolem ní. Vypadali, jako by matku spíše jen napodobovali, než by skutečně nacházeli potravu. Ale kdo ví? Třeba už i oni byli leckdy v hledání potravy úspěšní. Vždyť zuby mají už od narození. Všichni se blížili velmi rychle ke mně. Ani jsem nestihl vyměnit objektiv, kterým jsem doposud fotografoval jen proměny lesa. Rychle couvám. Bachyně mě však brzy zvětřila. Vzdálenost mezi námi je totiž příliš krátká. Výhružně mručí, aby mě na sebe upozornila a zároveň mě varovala. Rozhlížím se pro jistotu kolem sebe, abych si vytipoval cestu pro případný únik. Žádný z okolních smrčků by mě však stejně neunesl. Co naplat. Rychle couvám do míst, kde se lesní pěšina stáčí kolmo na dosavadní postup skupinky černé zvěře. Doufám, že tudy budou přecházet. Náhle v mé těsné blízkosti zaslechnu opět mručení. Už jdou. Ve vzdálenosti několika metrů mě míjí a v předpokládaném místě přeplavují přes pěšinu. Je to však jen okamžik. Jen bachyně se na moment zastavila. Selata však z lesa do lesa doslova přeletěla. Teleobjektiv však mám už nasazen, a tak pořizuji dokumentární snímek. Uvědomuji si opět, jak významnou úlohu hráli rodiče v našem dětském světě. Ze spousty šlamastyk, o kterých jsme si my, jako děti, ani nemyslely, že by mohli být pro nás nebezpečné anebo nepříjemné, nás vyvedli podobně jako tato bachyně. Právě díky nim mohl být náš dětský svět tak šťastný a bezstarostný. Mé kroky míří zpět, ke Gerelu.

Gerel, neboli Sutě, je místo, které lze spatřit už z veliké dálky. Dokonce až z Bruntálu lze spatřit bílé místo na úbočí jesenického hřebene. Je zde totiž kamenné moře, a já právě k němu teď mířím. Stoupám do sakra prudkého svahu, ale až tak nesakruju:-). Vzpomínám na den, kdy mě sem bratr Bohdan vzal poprvé. Pracoval tehdy u ochranářů a do některých tajemství místní přírody mě zasvětil právě on. Shodou okolností má dnes na hory rovněž přijet, a tak doufám, že se někde setkáme. Brzy stojím na nejvýše položeném z kamenů rozlehlého kamenného moře (přesně řečeno suťového pole). Ráz okolního lesa se opět významně změnil. Připadám si jako někde hodně vysoko na severu. Bílé křemence svítí do zelených smrkových barev. Zatraceně tady ale fouká, a tak sestupuji do závětří jednoho z balvanů. Cítím zde pach lišky, což je neklamné znamení, že se nacházím v jejím teritoriu. V závětří se obdivuji četným lišejníkům, které tvoří krásné mapy na bílém povrchu kvarcitů. Pokud člověk popustí uzdu své fantazii, nalezne zde vše, na co jeho fantazie stačí. Najednou na mě koukají lidské tváře, ale i tvary různých kontinentů, obrysy zvířat… Nepříznivé počasí prvního letního dne v Jeseníkách, mě vybízejí k návratu. Mé oblečení je už bez tak téměř promočené. Zamířím si to přímo k bývalé Tetřeví chatě. Vím však s určitostí, že tetřeva již dnes cestou k této stejnojmenné chatě nepotkám. Mohlo to být ale super, když tady ještě tetřeví kohouti tokávali. Právě sem na ně chodíval pan Hroch z nedalekého Rýmařova, nedávno zesnulý skvělý fotograf a milovník zdejší krajiny a zvěře.

Cestou k základům Tetřeví chaty ještě zdolávám mohutnou holosečnou mýtinu. Tato jizva na skráni Jeseníků již naštěstí zarůstá. Kůrovec zde zapracoval, podobně jako na Šumavě, naštěstí však na mnohem menším území. Pozůstatkem po jeho návštěvě zůstaly lesníky oloupané kmeny od kůry. Tak mu bylo zabráněno v jeho dalším šíření. Tyto kmeny zde však budou ležet ještě léta, jelikož kmeny bez kůry nejsou nikým a ničím osidlovány, aby se podle přírodních zákonitostí staly základem pro nový les. U základů Tetřeví chaty nalézám opět něco málo historie:-).

Na pokoji se chvatně převlékám do suchého a vyrážím na pozdní oběd. Po krátkém odpočinku jdu ale brzy vstříc novým dobrodružstvím. Copak asi právě teď, v takovém nečase, dělá jelení zvěř? To je moje motivační otázka pro dnešní podvečerJ. Na nohou mám pouze tenisky, což jsou moje jediné suché boty. Převlékám si ale přes ně mé oblíbené vojenské atomkecky. V tu chvíli ani nevím, jak dobře dělám. Sestupuji údolím malého horského potůčku a snažím se objevit zalehlou jelení zvěř. Vím, kde ji mám hledat, jelikož opět prší. Nad úroveň terénu vykukuje pouze má hlava, jelikož zbytek těla zůstává v korytě. Pod jedním ze smrků s převislými větvemi brzy nalézám laň. Tuším, že nebude sama. To se mi brzy potvrzuje, jelikož za okamžik vstávají v blízkém okolí i další laně, včetně jednoho koloucha. Že by moji staří známí? Teď je ale důležité, aby se brzy uklidnily. Možná některá z laní zaregistrovala můj pohyb, proto se tisknu ještě těsněji k patě jednoho ze smrků. Barevně naše těla doslova splynula v jedno (duševně už dávno). Tlupa se uklidňuje.

Rozhoduji se, co dál. Mám vlastně jen dvě varianty. Buď zůstanu zde a vyčkám, až se dá tlupa do pohybu, nebo se pokusím přiblížit, abych získal větší rozhled a více světla pro svůj fotoaparát. Je totiž po sedmé a pod příkrovem lesa se začíná pomalu smrákat. Neustále mám pocit, jako by za mnou kdosi byl. Několikrát se dokonce ohlížím, ale nikoho nevidím. Zvláštní… Rozhoduji pro druhou variantu, tedy přiblížit se. Jedinou možností však je ale lézt po břiše za jedním z padlých stromů. Bohužel musím navíc na tu stranu padlého kmene, kde podél něho spěchá do údolí malý potůček. Jsem rád, že mám na sobě své atomkecky. Voda sice studí, ale věci nejsou mokré. Jsem tak blízko zemi, že na mě vůně působí opravdu omamně. Sotva tímto způsobem neslyšně ulezu několik metrů, tlupa se jak napotvoru dává do pohybu – vyráží za potravou. Vydávám se za ní. Volím však poněkud větší oblouk, abych si je nezradil. Laně přeskakují potok. Můžu tedy zrychlit svůj postup, jelikož nyní je mezi mnou a laněmi zvuková bariéra šumícího potoka. Překonávám také vodní tok. Postupně se v tichosti snažím našoulat do trasy vysoké, ale moje kroky zastavuje nečekaná událost.

Několik desítek metrů před sebou registruji pomalý a nezvyklý pohyb. Vybavuji si na okamžik film Predátor ze Švajcíkem :-). Bylo tam jedním z protagonistů filmu řečeno něco v tom smyslu: „… a naráz se pohnula džungle“. Doslova tak mi to v této chvíli také připadalo. Pohyb přede mnou totiž způsobil výborně zamaskovaný člověk! Rozhoduji se zjistit, o koho jde. Teď se mi také vysvětluje můj zvláštní pocit, který jsem měl, když jsem se tisknul před chvílí ke kmeni mohutného smrku. Proti neznámému mám velkou výhodu. Je plně soustředěn na laně, které jsou nejspíš jen pár kroků před ním. Rychle se k němu blížím. Je to ale celkem fuška, protože atomkecky jsou o pár čísel větší a já se jen stěží snažím vyvarovat jakémukoliv zvuku. Zastavuji kousek za neznámým. Ten se právě na něco chystá. Aha, má v ruce rovněž fotoaparát. Začínám tušit, o koho jde. Znám ty pohyby i maskování, ale zcela jistý si ještě nejsem, jelikož v lese kolem je už značně šero. Pozoruji dál skutečné Wildlife fotografování. Myslím si, že jde doslova o mistrovství v tomto oboru. Neznámý se dokonale maskuje a nakonec mám v záběru jeho i laň blížící se k němu. Laň se naráz prudce obrací jen pár kroků před ním. „Asi vítr Máchale :-).“ Neznámý ještě setrvává. Tuším ale, že se brzy dozvím, o koho jde, pakliže se ovšem bude vracet stejnou cestou. Už je opravdu šero. Přesto si připravuji fotoaparát, abych jej během návratu vyfotil. Vrací se v tichosti a soustředěně zpět. Je to tak – můj bratr Bohdan. Neuvěřitelná náhoda dnes svedla naše kroky v jediném okamžiku k naprosto stejnému stádu laní vprostřed jesenických hvozdů. Ještěže bratr není myslivec, říkám si, když jej přes hledáček sleduji. Nejspíše by slovil, co by si zamanul! Mě však zatím nevidí. Až cvaknutí mého fotoaparátu, přitáhne jeho oči znovu do malých smrčků, které už jednou zrakem přelétl. Krátce se pozdravíme a vracíme se společně zpět. Během družného hovoru sbíráme odpadky, abychom je u hotelu vyhodili do koše. Ani mě nemrzí, že mi bratr překazil můj fotolov. Rád jsem jej po dlouhé době viděl opět v akci.

Foto a text: Štěpán Mikulka