Den čtvrtý

O půl páté ráno jsem už zase na svahu. Chci se ještě jednou mrknout po jelenech a další plán, krom průběžného hledání jesenického léta:-), zatím nemám. V tichosti se dostávám na předem vytipované místo a pohodlně se usazuji do borůvčí. Před tím jsem si ale přidal jednu vrstvu oblečení, což se mi osvědčilo nejen tady na horách, ale především při fotografování v zimě. Ve chvíli, kdy se člověk pohybuje, je mu teplo i přesto, že je málo oblečen. Jistě by ale přišla velice nepříjemná zima, kdybych tak neučinil. Obvykle používám běžné funkční prádlo, které transportuje vlhkost do dalších vrstev oblečení. Obdobného výsledku ale docílíme i s jakoukoliv bavlnou nebo flanelem. Nutné však je, vždy se po přesunu převléci do suchého, a pak přihodit už zmiňovanou vrstvu oblečení. V zimě se z člověka doslova kouří, ale věřte mi, ani chvilkových dvacet pod nulou neublíží:-).

Slunce vycházející pode mnou se právě vyhouplo nad obzor. Kraji pod horami dodává úžasnou plastičnost. Zejména různé terénní vlny, remízy a aleje vypadají velice malebně. Jejich tmavé dlouhé stíny se natahují do luk a polí, aby se jemně dotýkaly tisíce lučních květin. Vše je v dokonalé harmonii. Občas obhlédnu i své okolí, abych nepropásl nějakého ranního návštěvníka, ale moje oči se vždy opět vracejí do údolí se vzdálenými kužely sopek Velkého a Malého Roudného, Uhlířského vrchu a Venušiny sopky. Mezi nimi se blyští hladina Slezské Harty. Na focení to sice moc není, jelikož je jen mírný opar, který ještě nelze zcela využít jako fotografický záměr, ale i tak pořizuji jeden snímeček pro vzpomínku. Možná že je fajn, že ve svém deníku používám výhradně snímky z téhož dne, jelikož takto alespoň zůstanou uchovány. Kdybych měl volbu počasí atd., často by skončily v koši.

Náhle registruji pohyb pod sebou. To mladý srnec vyrazil ze svého stávaniště na kus žíru. Fotografovat ale nemá smysl. Je to velmi daleko. V hlavě mi však jistě dlouho zůstane idylka dnešního malebného rána. Zdá se, že dnes bude ten pravý letní den. Jsem velice rád, že slibovaný déšť se vyhnul polskému příhraničí, kam dnes zasahuje tlaková výše ze severu. Výsledkem je azurová obloha a první sluneční den přede mnou. Jenom tak mimoděk zkontroluji svah se solitérními smrčky vpravo ode mne, přestože odsud zatahující jelení zvěř nečekám. Dobře ale dělám. Mladý jelínek právě natahuje krk po čerstvých smrkových letorostech. Také znám jejich výraznou kyselkavou a pryskyřičnou chuť... Větev horského smrku se díky jeho apetitu celá komíhá a já jeho nepozornosti využívám k pořízení několika snímků. Brzy po té však jelínek rychle pokračuje ve své cestě.

Vskutku prchavé setkání, říkám si. Škoda. Cekem by mě zajímalo, jaký je pravý důvod jeho spěchu. Jestli se cítí na světle ohrožen, nebo dohání další jelínky před sebou, nebo jestli spěchá zalehnout na svém oblíbeném stávaništi po probdělé noci plné hvězd? Je také možné, že už mu nevyhovuje narůstající teplota, jelikož je známo, že jelení zvěř teplo celkem špatně snáší. Mně se ale zatím nezdá, že by bylo nějak zvláštní parno:-). Jelikož je zvěř v pohybu, rozhoduji se zkusit něco našoulat. Vyrážím směrem, kudy právě protáhl jelínek. Brzy se setkávám s tlupou laní s jedním kolouchem. Přesto, že se mi daří je sledovat přibližně dvě stě metrů s minimálním odstupem, ani jednou laně nevystoupí na palouk, abych mohl pořídit snímek. Nakonec mě i přes mou snahu samozřejmě objevují, podobně jako včerejší stádo mladých jelenů. Jejich strategie je jednoduchá. Během pastvy se při zemi rozhlíží po okolí, a zatímco já se můžu cítit maskován větvemi, ony mě nakonec po některé z mých chyb musí spatřit. I tak jsem je ale doprovodil hezky daleko. Rozhoduji se zkusit jejich strategii a buduji si malý úkryt pod převislými větvemi nedaleko krásného horského palouku, kdybych se sem chystal ještě vrátit.

Vzduch začíná díky přibývajícímu teplu téměř omamně vonět. Není to těžká vůně zralých letních dní, nasycená hustou vůní pryskyřic a přesušených bylin. Voní spíše jako jemný parfém mladé dívky, který s nikým kolem nesoutěží a současně nic nezakrývá. Její mládí, energie a neopotřebovaná fantazie, je jejím hlavním trumfem. Jeden z mých přátel mě před nedávnem „obvinil“, že stejně do lesa chodím za ženskýma. A měl pravdu. Tohle je jedna z nich. Ta druhá se jmenuje Diana, bohyně lovu, která na mě zatím docela drží, ale nikomu to neříkejte, ať to tak ještě zůstane:-).

Zajdu se ještě mrknout na kamzíky, říkám si. Jednoho objevuji po pár stech metrech. Leží zády ke mně a k slunci, jelikož si je nahřívá. Wildlife idylka. Jsem celkem překvapen, že mě zatím nenavětřil. Dělí nás slabá stovka metrů a vítr, zdá se, fouká téměř přímo k němu. Co teď? Několikerým vyhozením suché trávy do vzduchu, zjišťuji, kterým směrem se vydat k nic netušícímu kamzíkovi. Nerozhoduji se ale dobře. Sotva jsem se přiblížil na poloviční vzdálenost, kamzík se za smrčky postavil. Dochází mi můj omyl. Přesto, že je vítr pro mě dobrý, ve chvíli, kdy nefouká, se můj pach spolu s vyhřátým vzduchem plazí vzhůru přímo k němu. Možná to bylo jen pár molekul mého pachu, kdo ví, jak dokonalý čich kamzíci mají? Stačilo to ale na jeho útěk. Škoda! Byla to hezká příležitost. Při troše štěstí jsem si mohl tohoto ranního přírodního divadla užívat klidně celou hodinu, jak jsem to již několikrát s kamzíky zažil.

Kamzík, s manýrou cirkusového koně, rozverně pohazujíc hlavou mizí dole pode mnou. Mám je opravdu rád, kozlíky. Svůj zájem obracím k linduškám horským kolem mne. Je jich tady opravdu spousta. Chovají se dosti teritoriálně. Navzájem se vyhání z nejlepších fleků, což jsou nizounké smrčky utopené v borůvčí. Odtud se rozhlíží po okolí, aby pak bravurně posbíraly desítky housenek a dalšího hmyzu z borůvčí. Tento energetický náklad pak v zobáčku transportují ke svým hnízdům. Na jednom ze smrčků se mi daří jednu lindušku horskou vyfotografovat. Lepší snímek na borůvčí mi ale unikl, díky závadě mého objektivu:-(. Vracím se pomalu zpět.

Cestou se ještě setkávám s několika botaniky z Čech, kteří očarováni zdejší přírodou vyráží za kytkami. O pár kroků dál se zase dávám do řeči s pamětníkem, který se rozpovídal o staré kamenné rozhledně na Pradědu. Škoda, že ji musely kvůli špatnému stavu zbourat. Prý někde v Německu existuje její věrná kamenná kopie. Je vidět, že sudetští Němci mají ke zdejší krajině také hezký vztah. Škoda jen, že tento hezký vztah neměli také k českým lidem, kteří zde rovněž žili. Jejich předválečné srazy v okolí Ovčárny byly naplněny velkou nenávistí vůči Čechům, jak o tom vypovídá spousta historických knih a fotografií. To už je však naštěstí za námi…

Po obědě vyrážím opět na cestu za létem. Tohle počasí se zkrátka musí využít. Cestou potkávám spoustu motýlů, kteří se odněkud naráz objevili. Po loveckém chodníku procházím lesem, který mi připomíná horské lesy šumavské. Tady by se jistě tetřevům líbilo. Dnes už jsou ale v Jeseníkách tito nádherní ptáci minulostí. Ještě před dvěma lety vzácně pár kohoutů tokalo, ale zřejmě bez odezvy. Hlavou se mi honí jarní vzpomínka na šumavské tetřevy. Není to tak dávno, a přesto se mi mé zážitky teď po čase zdají jako sen – sen naštěstí splněný. Tetřev je skutečně velice tajemný pták. Kdo někdy slyšel tok, anebo tetřeva spatřil ve volné přírodě, do smrti jistě nezapomene! Z nostalgie mě vytrhává prolétající sokol. Pořizuji několik letových fotografií právě ve chvíli, kdy sokol provolává svoji zdravici tomuto divokému kraji.

Šel jsem dlouho. Slunce se schyluje k západu. Bylo by nejlepší v těchto končinách setrvat a počkat, čím zdejší les člověka překvapí. Nechci však v takovém terénu absolvovat zpáteční cestu potmě. Rozhoduji se pro návrat. Beru to napříč údolími nejkratší cestou k mému základnímu táboru. Tělo dostává hezky do tělaJ. Svahy, které zdolávám, jsou nepředstavitelně příkré. Mnohdy musím zatočit na vrstevnici, abych tělu ulevil od námahy. Je to ale vynikající způsob, jak z plic dostat veškerý ten městský sajrajt, který jsme v údolích zcela nedemokraticky nuceni dýchat. Mé okolí současně působí blahodárně také na duši milovníka přírody. Les kolem zmlazuje spoustou smrkových náletů, které nerostou v řadách, a přesto v harmonii, a v souladu s přírodou. Budu se sem muset ještě vrátit i s širokáčem, který dnes bohužel nemám. Čas od času narazím na několik prastarých skácených stromů, ale to jsou jediné stopy civilizace. I tyto kmeny jsou již svou vlastní váhou jakoby vrostlé do mechového podkladu všeobjímajícího lesa. 

Nalézám několik „trhanišť“ sokola a opět jednoho holuba „výstaváka“. Holub opět není sežrán. Leží pod vysokým smrkem a celkem se nedokážu vysvětlit, proč se sokol dopouští v čase živení mláďat takového plýtvání? Nejspíš se mu ale jen instinktivně nechtělo do hustého podrostu, kam mu nejspíš holub z pařátů vypadl, a kde by na něj mohlo číhat nějaké nebezpečí.  Byla by to pro mláďata větší ztráta – přijít o jednoho z rodičů, než přijít o jeden úlovek. I tak mě ale překvapuje specializace místních sokolů na domácí holuby, když všude kolem jsou slyšet doupňáci, kosi a spousty drozdů brávníků. Bude to zase jedna z mých záhad, kterou budu až do jejího vysvětlení zatím nosit v sobě. Čas, nebo mí přátelé, mi ho jistě jednou podá…

Ve výšce přibližně dvanáct set metrů nad mořem ještě nalézám tělo mrtvého jezevce. Takto vysoko jsem dosud tohoto zajímavého tvora nepatřil. Cekem by mě zajímalo, která složka potravy, nyní v čase dosud nezralých plodů, v jeho jídelníčku převládá. Nemám ale po ruce nůž ani gumové rukavice, abych se podíval do jeho žaludku. Vydávám se proto na další cestu. V chladnoucím podvečeru ještě nalézám trosky nějaké chaty a o kus dál kočku domácí. Neví o mně. Labužnicky vychutnává horský podvečer, kdy paprsky konečně hřejí. Takhle kdyby to byla kočka divoká… Na pokoj se pak vracím příjemně unaven a s vědomím, že jsem si dnešní letní den také skutečně naplno užil.    

Foto a text: Štěpán Mikulka