Den třetí

Třetí den ráno jsem se velice příjemně prospal. Jelikož jsem čekal slibované špatné počasí, budík jsem nastavil až na pět. I tak jsem však vyhlédl z okna o něco dříve a jsem mile překvapen. Neprší! Jen teploměr ukazuje pět stupňů nad nulou. Docela fouká, ale vítr je celkem stabilní – fouká takřka z jednoho směru. Jde se na jeleny! V tuto hodinu by mohli být ještě na holinách pod klečí. Ihned se mi vybavuje včerejší skupinka laní, která včera ráno sestupovala dolů do údolí. Místo si přesně vybavuji, takže se jde na věc. Už za pár minut jsem na hřebeni a po chvíli uhýbám vlevo pod kleč. Po několika tichých krocích spatřuji laň. V tuto dobu nic neobvyklého, ale už za několik okamžiků jsem měl být řádně překvapen… Snažím se nadejít lani, ale naráz zůstávám stát jako přibitý. Tak tohle jsem tady už skutečně dlouho neviděl! Nedaleko ode mne sestupuje do údolí tlupa mladých jelenů. Jeleni poměrně rychle sestupují k hranici lesa, a tak se snažím alespoň narychlo pořídit několik záběrů. Parohy mají ještě v bastu, ale už teď je zřejmé, že jde o desateráky a mladší. Opravdu jsem nečekal, že se třetí den sejdu s jelení zvěří, přesně tak, jako v loni, pár desítek minut po probuzení. Samozřejmě že jeleny následuji, jelikož se mi už mnohokrát potvrdilo, že výchozí směr, tedy směr odkud jelení zvěř přichází, hlídá stádo obvykle nejméně (pokud tedy neví o pronásledovateli, jelikož v tomto případě je to přesně naopak). Dostávám se dokonce i na poloviční vzdálenost, ale jeleni se mi mezi smrčky stále ztrácí. Navíc se vítr za hřebenem nepříjemně točí, a to mě stojí spoustu času, protože musím operativně podle směru foukání neustále měnit svou trasu. I tak jsem z jelenů doslova nadšen, a to i přesto, že ji nakonec ztrácím v nepřehledném terénu. Kdo by to byl řekl, že celé stádo může takhle zmizet, ale je to tak. Nejspíš někam nečekaně zatočili a tady na horách, v parkovém charakteru lesa, mají možností opravdu hodně. Škoda. Nebýt toho měnícího se větru, který mě neustále zdržoval, mohl jsem už mít třeba i portrétovku :-).

Dalším cílem mé cesty je návštěva poslední z kazatelen kdysi vystavěných na Větrné louce. Je to kazatelna na neskutečně podmanivém místě. Paseku s roztroušenými solitérními smrčky porůstá jen nizounká travička a mech. Jakékoliv zvíře je tu proto vidět v celé své kráse. V loni jsem tady pozoroval nádhernou lišku. Kazatelnu však dlouho nemůžu najít. Z této strany, jako jdu právě dnes, jsem k ní už dlouho nepřicházel. Ještě že jsem svou dnešní trasu studoval v mapách na internetu. Správně se nechám odradit vzrostlou tyčovinou a sotva jsem za ní, jsem odměněn pohledem na onu nádhernou lokalitu. Pohledem prohlédnu stěnu mladého lesa. Ten zase povyrostl! Pak ještě pátravě prolétnu volné plochy a už opatrně kráčím směrem ke kazatelně. Zastavuji pod žebříkem. Chtěl jsem po něm vylézt a hodinku na kazatelně posedět jestli ještě něco nebude zatahovat. Z toho ale nic nebude. Tady už asi neposedím ani já, ani nikdo jiný. Žebřík je v takovém stavu, že by na něj vstoupil jen hazardér. Hazardování si však v horách nemůžu dovolit, a tak se vracím pomalu zpět. Ani ledový vítr však nezchladí mé hřejivé vzpomínky na toto místo. Během horského rozednění zde stěna smrkového lesa mívala krásnou narůžovělou barvu. A všude kolem bývalo takové ticho… Údajně se právě tady před mnoha lety střelil nejsilnější jelen – skutečný jesenický král.

Ze zamyšlení mě vytrhává až vyvrácený smrk s koláčem hlíny překvapivě skromné tloušťky. Opravdu, vrstva lesní zeminy má méně než deset centimetrů. Je to méně, než jsem si myslel. A přesto zde nikdo nikdy neviděl jen holou skálu, kterou dnes půda kryje touto velice slabou vrstvou. Pod hliněným koláčem je vidět pouze tzv. třetí půdní horizont – zvětralou matečnou horninu. Zajímavé místo pro vědátory, říkám si. Jen v několika málo centimetrech pod povrchem zde navazuje pedosféra (půdní obal Země) na litosféru. Zbytek těchto mých myšlenek mě však provází už u teplé snídaně v hotelové restauraci.

Po krátkém spánku se rozhoduji doplnit v údolí proviant. Stejně má pršet. Obloha ale zatím na déšť moc nevypadá… Alespoň se podívám, jak je na tom léto v bukových lesích, říkám si, když si to „stodvácou“ šinu z Ovčárny dolů. Po nákupu několika chybějících maličkostí se totiž rozhoduji mrknout do „Skalního města“. To jsou Jeseníky, i když jak je většinou neznáme:-). Pojmenování „Skalní město“ je sice malinko nadsazené, jelikož opravdová skalní města, např. v mých oblíbených Jetřichovických stěnách, jsou mnohem rozsáhlejší spletitější. „Skalní město“ v Jeseníkách se rozkládá pouze na několika hektarech rezervace Skalní potok, ale i tak je to nádhera! Ono celé Vrbensko je samá skála a každá má jistě i bohatou historií. Pamatuje nejen návštěvy dávných lesníků, kteří zde jistě kontrolovali nejrůznější hnízdiče, ale i rané začátky horolezeckého sportu, kdy šlo ještě o výsadu tvrdých a odvážných mužů. Skalní potok patří k těm nejdivočejším oblastem, i když podobných míst se dá v Jeseníkách najít hned několik. Vyskytuje se zde nejen jeřábek, sokol, kamzík, čáp černý, ale věřím tomu, že zde čas od času protáhne v období hladu i rys. 

Právě v této podivuhodné oblasti jsem se rozhodl pokračovat v hledání jesenického léta, a co si budeme povídat, hlavně jsem se zde chtěl trošku nahřát. Ledový horský vítr násobící chlad Jesenických hor už mi trochu lezl krkem. To tady, dole v údolí, to je opravdu jiná. Pod nohama pozoruji klíčící buky a všechno kolem voní časným létem. Údatny už odkvetly a nahradily je invazivní vlčí boby kolem cest a beztrnné alpské růže v zapadlých koutech lesa. Jen co rozkvete starček hajní a vrbovky, bude tady léto v plném proudu.

Stoupám do prudkého svahu a mezi skalními stěnami se proplétám, jako bych zde byl poprvé. Ono to ale není na škodu, dívat se na věci pokaždé se stejným nadšením; dokázat se zasmát dvakrát stejnému vtipu. Člověk si pak život prožívá také nadvakrát a možná ještě důkladněji… Na skalní stěně obdivuji „reflexní“ plíseň nebo co to je a po chvíli už se doslova po čtyřech drápu skalní průrvou vzhůru. Srdce tepe až vysoko v krku, ale je to pro něj dobrý trénink. Rozhlížím se po okolí za současného vydýchávání a otírání potu z čela. Tady ale pot nestudí, tak jako na horách, jen příjemně chladí. Nahoře na hřebenu to však není nic příjemného. Ťukám na nějaké dutinové stromy, ale už je jistě po hnízdění. Z velké dálky slyším žlunu zelenou a opět známý hlas sokola. Místo, na kterém právě stojím, je tak nedostupné těžké technice, že zde dosud stromy umírají vstoje. Prastaré buky a smrky však zdaleka nepůsobí dojmem umírání. U paty kmene každého z nich, někdy dokonce přímo na něm, začíná nový život. Staří jsou s mladými do poslední chvíle a pozvolna si vyměňují svá místa.

Zrovna když vstupuji do skalního sedla, maže kolem mně kamzík. Co blbne říkám si, ale hned je mi jasné, že ze skalního výhledu vedla jen jediná cesta k jeho úniku, a to právě kolem mně. Kamzík mohutnými skoky zmizel pode mnou a v listí už z dálky slyším i jeho klidnější kroky. Ty však jakoby se blížily!? Na nic nečekám a okamžitě zahajuji výměnu „širokáče“ za „tele“. Pozdě! Přeci jen jsem to nestihl. Právě ve chvíli, kdy nemám nasazen ani jeden z objektivů:-(, vystupuje na skálu přímo přede mnou statný kamzík. Chtěl pravděpodobně přesně zjistit, co jej vyrušilo v podvečerní siestě. Už vícekrát jsem si během svých lesních pochůzek všiml, že zvěř někdy ani vteřinku nečeká, je-li překvapena, a zahajuje neprodlený útěk. Teprve po té některé druhy zvěře, kamzík patří mezi ně, zjišťují další podrobnosti vyrušení.

To by ale byla pěkná fotka, říkám si, když stoupám dál do svahu. I to se ale stává. Dokonce se mi zdá, že těch úspěšných fotolovů je opravdu jen mizivé procento. Nejvíce ale člověka zamrzí, když zklame technika. V mém případě se mi to stalo tady na horách už několikrát. Prstě zmáčknu spoušť a ono se ozve jen divné cvaknutí a objeví se na displeji mého fotoaparátu hláška, že vázne komunikace s objektivem. Ještě horší prevít je však tady na horách vítr. Většinou fouká hned ze tří stran a jenom zvěř je právě na té, odkud by se k ní dalo přiblížit… Nalézám trhaniště sokola a na něm jednoho šlechtěného holuba. Bezvládně leží na skalní římse. Snad jsem sokola nevyrušil, říkám si, ale po chudákovi šampionovy už lezou brouci… Jsem rád, že mi takové drobnosti v přírodě neunikají. Jen o kousek dál se mi moje pozornost opět osvědčuje. Kráčím v tichosti podél skalní stěny a krok před sebou spatřuji mladou zmiji. Kolega z práce by v tu chvíli vyšplhal skalní stěnu nade mnou, sedmička nesedmička:-), ale já ji začal zkoumat. Něco se mi totiž na ní nezdálo.

Už dlouho jsem totiž zmiji neslyšel výstražně syčet. Tahle ale syčela. Kůži ale nesvlékala. Byla nádherně vybarvená, řekl bych čerstvě svlečená. Pak jsem si ale všiml, že oči má nějaké kalné. Aha. Tak to bude důvod její nervozity. Kůže na očích je málo průsvitná a ona pravděpodobně jen málo vidí. Pořizuji několik dokumentárních fotek z několika centimetrů, abych kalné oči zachytil. Můj širokáč s mezikroužkem zažil i několik útoků na přední čočku, ale nebál se:-). Po té vystupuji na skálu nade mnou a můj batoh přehozený ledabyle jen přes jedno rameno, abych se tolik nepotil na zádech, se smeknul, a vyšinul mě z rovnováhy. No, nebudu to nijak rozebírat, ale mále jsem sletěl dolů. Moje chyba. Na skalách má mít člověk vše řádně upevněno k tělu!

Nahoře jsem nakonec odměněn překrásným výhledem. Tady vždycky rád postojím. Jinak to ani nejde. Dál by šel jen barbar bez vztahu ke krásám přírody a života. Široko daleko není ani živáčka, jen lesy a lesy. Kde se to v člověku bere, ten nezměrný obdiv k přírodě. Opravdu by mě zajímalo, jestli by tahle scenérie vzala za srdce i např. městského technokrata. Zpět se vracím spodní cestou podél skal, kde si místního přírodě blízkého lesa užívám ještě více. Přesto, že už mírně pospíchám, abych v celou stihl vjezd na Praděd, některá místa mi prostě nedovolují pokračovat v cestě. Jednou je to letitý vývrat zadržený dvěma stojícími kmeny ve svahu, který zastavuje mé kroky, jindy zase strom, který zabránil kusu skály kutálet se dolů do údolí. O kousek dál se mi pod nohy připletl prastarý, hlodavci ohryzaný jelení paroh. Čas opravdu mi zde opravdu rychle ubíhal, jelikož téměř na každém kroku bylo co obdivovat. Musím se tady zase brzy zastavit, slibuji si a vím, že to bude zase o jeřábčím, tentokráte podzimním, toku.

Výjezd nahoru na Praděd stíhám jen taktak. Sotva ale vysednu z auta, neodolám a navštěvuji ještě moji oblíbenou ptáčkařskou lokalitu s linduškami s tím, že se pak půjdu kouknout i na západ slunce. Vypadá to, že ten dnešní bude opravdu velice hezký!

Foto a text: Štěpán Mikulka