Den druhý

Ještě včera večer, když jsem se podíval z okna na noční oblohu, spatřil jsem ke svému potěšení stovky hvězd. Čekal mě jeden slunný den, který podle předpovědi počasí měly vystřídat hned dva dny, které proprší. To jsem musel využít, a tak jsem budíka na mobilu nastavil na čtvrt na pět. Chtěl jsem stihnout východ slunce. Chtěl jsem ho pozorovat z Větrné louky, odkud jsem už tohle fascinující divadlo několikrát pozoroval, když jsem nocoval na staré lovecké kazatelně. Cestou jsem se chtěl také podívat po kolouších, no a vzít si také MP3 sestavu, abych se pokusil přivábit lindušky horské, když už budu v jejich rajonu.

Někdy si to člověk pěkně naplánuje, ale nakonec vše dopadne jinak. Tak tomu bylo i v mém případě. Ráno se skutečně probouzím do slunečného dne. Rychle beru nádobíčko a už si to mažu do kopce nad chatou. Už teď mi je ale jasné, že východ slunce budu jen stěží stíhat. Jsem sotva v první čtvrtině kopce a už spatřuji sluneční kotouč vykukovat nad obzor. Scenérie však při dnešní jasné obloze neslibuje nikterak zajímavé záběry, a tak se ani nesnažím nějak zvlášť přidávat do kroku. Vše sleduji za chůze, ale stále se stejným obdivem, i když tentokrát fotím. Když se člověk doma probouzí už do bílého dne, kdy slunce dávno visí na nebi, nemůže si asi plně uvědomovat, o jak úžasnou záležitost vlastně jde. Teprve tehdy, když se probouzí ve volné přírodě, nikterak neoddělen plátnem či jiným materiálem od svého naturálního okolí, a sleduje, jak se pozvolna rodí nový den, teprve pak si plně uvědomuje zázrak, význam a velikost každodenního slunečního zrození. Přirovnal bych to k otci, který má také své nevlastní dítě mnohdy velice rád, ale teprve když poprvé prožije porod svého prvorozeného vlastního potomka, jistě ucítí ten rozdíl…

Přede mnou hopká po pěšině zajíc. Labužnicky uždibuje vršky horských trav okořeněné krůpějemi ranní rosy. Snad jen jeden teplotní stupínek chyběl k tomu, aby tu dnes ráno místo rosy byla jinovatka. Je opravdu velice chladno, čehož využívám k tomu, abych podle svého dechu zjistil, odkud vane vítr. Zajíc zmizel z pěšiny právě v místech, odkud slyším známý hlas. To mladí kominíčci žadoní o své první ranní sousto. Kolik takových soust to ještě asi do večera bude? Uhýbám z chodníku a zamířím přímo do slunce. Vítr teď vane ke mně. Mezi stromy čaruje mlha v protisvětle, ale fotoaparát stále ještě visí v klidu na mém rameni. Mám totiž připraven teleobjektiv, jelikož zde očekávám vysokou. Širokáč je zatím v batohu. Po paměti zamířím ke své staré známé kazatelně, ale co za okamžik spatřím, mě zarmoutí. Domeček kazatelny leží v borůvčí na zemi těsně u konstrukce, která zatím ještě zůstala stát. Zdá se, že letošní silné vichry doslova smetly stavbu z jejího podstavce. Věnuji kazatelně několik vzpomínek. Něco jsme spolu zažili. Právě odsud jsem pozoroval své první jesenické jeleny a sledoval tichá horská jitra. Mnohokrát mi také zachránila kůži v časech horských říjnových plískanic. Sice do ní místy zatékalo, ale důmyslný systém, který jsem si tehdy sestavil z petláhve a ešusu mi tehdy zajistil dokonale suchý nocleh.

Přebytečné fotonádobíčko nechávám u horského prameniště pod kazatelnou a vyrážím tam, kde tuším laně s kolouchy. Brzy jednoho objevuji snad jen třicet metrů ode mne. Jistí. To není dobré znamení. Asi už o mně ví, i když si nejsem vědom, že bych způsobil nějaký hluk. Také vítr je dobrý. V tom má ale jistě prsty laň, jejíž pozici zatím neznám. To ona nejspíš koloucha varovala. Nespletl jsem se. Vzápětí oba mizí mezi nízkými smrčky, jen před očima stále ještě vidím kolouchovo bílé skvrnění.  To byl ale fofr, jak oba zmizeli. Je vidět, že kolouch už je nějaký ten týden na světě a své nohy už umí bezvadně používat. Právě na nich často závisí jeho bytí a nebytí. Je velice těžké v tak nepřehledném terénu objevit vysokou a nebýt přitom zpozorován jako první. Obvykle je vysoká zalehlá u paty nízkého smrku s převislými větvemi a skrze bochánky borůvčí, a všudy přítomné horské trávy, ji prakticky není vidět. Jen když si člověk přidřepne, má šanci něco spatřit. Často jde však jen pohyby uší, kterými se vysoká snaží rozehnat houfy dotěrných hmyzích trapičů.

Vracím se zpět pro své věci, něco však není v pořádku. Je mi nezvyklá zima, ale proč? Oblečen jsem dobře. V zápětí si uvědomuji svoji laickou chybu. Při mém rychlém ranním startu, jsem boty neošetřil impregnačním krémem, tak jako jsem to zcela automaticky učinil včera. Od rosy jsou teď skrz na skrz promočené. Přidávám proto do kroku, abych rozproudil krev, přičemž hned za prvním smrčkem díky svému spěchu samozřejmě zrazuji pěkného srnce. Jó nepohodlí dokáže člověku pěkně znepříjemnit fotografování v přírodě.

I tohle ale patří k Wildlife – královské disciplíně fotografování zvířat. V poslední době jsem na internetu četl hned několik úvah a zamyšlení nad tímto tématem, a to často s různými závěry. Častý byl například názor, že důležitý je pouze výsledný snímek, nikoliv cesta k němu. Jistě, umělecké ztvárnění je prvořadé. Osobně si na Wildlife až tak nezakládám. Tento způsob focení zvěře je pro mě natolik samozřejmý a přirozený, že nepotřebuji nic složitě rozebírat. Jisté ale je, že můj dnešní zážitek s promočenou výstrojí rovněž patří k Wildlife fotografii, nikoliv k Domesticlife:-). Furiantsky jsem si nepřipravil obuv, a je po focení. Na blízku není žádný automobil ani apartmán s náhradní výbavou. Člověk má prostě jen to, co si nese na zádech. Je na něm, jestli ušetří kila na jídle, na výstroji nebo na technice, ale následky si vždy ponese sám, tak jako já dnes.  Nikdo mu nestojí za zády. O znalosti umění přežití v drsné přírodě, znalosti zvěře, ale i znalosti odhadovat vývoj počasí či dovednosti maskování už snad ani není potřeba hovořit. A k tomu všemu musí wildlife photographer najít zajímavou kompozici, barevný akcent, symbol či rytmus v záběru… Právě pro tyto všechny související okolnosti jde královskou disciplínu, ve které hraje významnou roli ještě jedna věc – lovecké štěstí. Teprve s ním často vznikne snímek, který ostatní fotografy zvedá ze židlí a na nestranného diváka promlouvá tak silně, že si jej po léta pamatuje…

I přes své mokré boty se ještě rozhoduji, že nakouknu na kamzíky, jak to s nimi po zimě vypadá. V botách to doslova čvachtá. Jdu velmi rychle, abych se zahřál a své pochybení hned na začátku svého pobytu v horách zbytečně neomarodil. Pod hranicí kleče, podobně jako v loni, spatřuji mámu srnu a její malinkou kopii – srnče. Na oba padá dokonalé světlo, ale její pozornosti na volné ploše horské hole nemohu uniknout a jejich ranní idylku rušit nehodlám. Kraj kolem se utápí nejen v rose a v slunečních paprscích, ale i v klokotavém zpěvu nesčetných lindušek a skřivanů. Dnes si vás ale asi nenafotím, ptáčkové… Zima tady nahoře je krutý nepřítel a nemusí ani moc foukat. Jsem stále promrzlý! V dálce spatřuji prvního kamzíka. Tak přece. Pořád jsou ještě tady. Obhlížím skrze teleobjektiv blízké okolí právě objeveného kamzíka a brzy nacházím další dva. Na tomto místě tedy zůstává stejný počet, jako v loni. No, mohlo to být lepší, ale alespoň že tak, mumlám si pro sebe cestou zpátky.

Při sestupu k chatě ještě jednou pozoruji starého známého zajíce. Ušák labužnicky mhouří oči do slunce. Celý kraj pode mnou se v slunci utápí. To člověku hned dodá optimismu a také falešného pocitu tepla. S novou chutí fotografovat se snažím přivábit kukačku. To se mi po chvíli daří, a to i po několikerém selhání mého objektivu, který mě stále častěji zlobí. Kterýpak z ptačích druhů má tady kukačka v oblibě jako svého hostitele? Kolem rybníků jsou to především rákosníci. Kukačky dokonce díky své specializaci na jeden hostitelský druh dokážou přizpůsobit i barvu skořápek svých vajíček. Tady bude hostitelem možná linduška, kdo ví? Najít tak kukaččí mládě! To by se mnohé vysvětlilo… 

Na pokoji se dlouho nezdržuji. Vždyť je zatím stále ještě hezky, i když dole v údolí se už malinko mračí. V rychlosti absolvuji opožděnou snídani. Jak ale vyřešit svou mokrou obuv? Nakonec se rozhoduji pro obyčejné tenisky a k nim do své výbavy přidávám i staré vojenské atomkecky, kdyby někde bylo hodně mokro. Fouká ale vítr, tak snad to už nebude taková hrůza.

Tentokrát mířím na opačnou stranu, než jsem byl ráno. Do horských hřbetů se opírá slunce a mé oči si už na dálku vybírají, kudy se nohy vydají. Brzy jsem kvůli opravdu velké rose donucen své atomkecky obout. Pár dalších kroků si připadám jako na vojenském cvičení. Už jsem úplně zapomněl, jak to klouže a hlavně rámusí. Takhle si všechno zradím. Po pár metrech to vzdávám, což by samozřejmě na vojně nešlo, jelikož tam vše muselo fungovat až do splnění rozkazuJ, a atomkecky putují zpět do batohu. To by člověk nevěřil, kolik kapiček rosy visí stále ještě na stéblech trav. Zajímavé je, že ty plošší travní lístky jsou už dávno suché, ale ty tenounké, ty jsou jako perlami nazdobené náhrdelníky. V tichosti se dostávám na jelení hřbítek, ale kde ni, tu nic. Vítr se zde, jako ostatně vždycky, neuvěřitelně točí. Co s takovým místem, i když se zde zvěř vyskytuje? Loni jsem to vykoumal tak, že jsem si vybudoval vyvýšenou pozorovatelnu na starém jeřábu. Mé následující kroky míří právě tam. Po chvíli už šplhám do jeho koruny. Přijde mi to, jako bych tu byl už hodně dávno. Jen květy na jeřábu jsou snad stejně právě v květu, jako v loni. To by znamenalo, že letní čas je alespoň o tři týdny opožděn. To určitě způsobilo letošní nekonečné období dešťů, které nám lidem přidalo spoustu starostí a mnohde i nových hlubokých vrásek.

Rozhlížím se po okolí a je mi jasné, že bych zde musel sedět hodiny, než by můj pach vyprchal z lesních zákoutí a hlavně z nozder pozorných laní. Z údolí sem nahoru sice mohou vystoupat i jiné, ale na ty bych určitě nevydržel čekat, když mám opět promočené boty. V tichosti sestupuji dolů. Pod jeřábem nahazuji batoh na záda, ale už o pár krocích jej opět pokládám do mokré trávy. V závětří malých smrčků totiž vykvetla první malá skupinka brusinek. To se ví, že tohle je událost! Ne pro mě, ale pro všechny ostatní tady nahoře. Právě proto je malý plácek plný vos, včel, pestřenek, čmeláků a dalších hmyzáků. Zaléhám ke všem těm pilným pracantům do trávy, což mezi nimi na okamžik způsobuje poprask. Brzy se však všichni uklidní a já se ocitám na hmyzí čekané. Po chvíli zjišťuji, že to není žádná sranda, nafotit bez makráče kloudný snímek. Mám jen širokáč s mezikroužkem, takže musím velmi blízko k objektům svého zájmu.

Slunce se opírá do mých zad a mně je dobře. Čas od čau se ze zvyku ohlédnu přes rameno na mýtinu, jestli už tam nestojí nějaký zvědavý jelínek či mladá laňka. Pak se ale vracím k hmyzí drobotině a k nádheře kvetoucích brusnic. Všímám si také, že zcela neobjektivně ve svých sympatiích nadržuji všem těm, kdo pyl sbírají na štětinky svých nožiček. Ti, co jej rovnou baští, mi kdoví proč stejně sympatičtí nejsou. Zdá se, že opět padám do pasti posuzování věcí podle lidských měřítek. Je to jedna z věcí, která brání správnému chápání přírody, a tak se snažím vše napravit a změnit svůj pohled. I tak si však velká lesní vosa moji sympatii nezískává, když sráží okolní subtilní pestřenky do trávy. Jde o opravdový boj, jelikož kvítků je tady nahoře jen málo, a jde možná jen o jedinou kvetoucí skupinku brusnic v širokém okolí. V tuto chvíli bych řekl, že zde budu ležet ještě velmi dlouho. Naprosto fascinován pidisvětem jsem zcela vtáhnut do všeho toho dění. Nečekaný zvuk však ihned mění mé dosavadní počínání.

Z dálky jsem totiž zaslechl několikeré zavolání sokola. Není to žadonění mladých o potravu. Příčině toho povyku se musím ihned pokusit přijít nakloub. Okamžitě vyrážím ve směru hlasu, i když vím, že hnízdiště leží až za širokým údolím. Sotva se dostávám na výhled, přikládám k oku hledáček fotoaparátu. Zdá se, že vše je v pořádku. V tom zaregistruji pohyb na skále. I přes velikou dálku, spatřuji na skále pohybujícího se člověka. Bez dlouhého skla bych jej ani neviděl. Sokolíci však dělají řádný rambajz. Okamžitě volám kamarádovi z CHKO, jestli u sokolů někdo drží službu, nebo je třeba právě dnes nekroužkují. Je však pro hovor nedostupný. Rozhoduji se vyrazit za neznámým. Můj úmysl však brzy změní samotný cizinec. Odchází. Sleduji ho ještě tak dlouho, dokud se mi neztratí z očí. Zdá se, že sokolíci budou mít konečně klid. Přesto, že jsem chtěl ověřit na stejných skalách hnízdění pěvušky podhorní, kterou jsem na jaře v jejich blízkosti spatřil, svou výpravu raději odkládám. Nemá smysl v těchto místech podruhé rušit. Stačil bohatě jeden bezohledný narušitel.

Korytem kdožvíproč vyschlého potoka se vracím zpět. Do nosu mě občas uhodí pach kamzíků, ale jinak nepozoruji nic zajímavého. Jen velmi vzácný střevlík hrbolatý se mi připletl do cesty. Je však velmi neposedný, a tak je problém pořídit byť jen dokumentární snímeček. Postupuji strmě vzhůru. Zdálo by se, že má cesta zpět proběhne v klidu. To je ale omyl. Měnící se počasí mění i mé plány. Nebe se zatahuje a přestává foukat. Z korun smrků kolem mě se ozývá hlas pěnkav, který avizuje blížící se déšť. Uvědomuji si, že své boty a kalhoty z rána, mám vyvěšeny z okna na střeše chaty, aby dříve vyschly. Budu sebou muset sakra hodit, aby vše díky blížícímu se dešti zase nenasáklo vodou. Na chatu nakonec přicházím právě v okamžiku, kdy o můj kabát plácají první dešťové kapky. Tak jsem to stihl. Večerní výlet je však ale už v háji :-(.

V klidu si vychutnávám oběd a v hlavě si inventarizuji své zážitky pro deník. Vynikající pivo Master svou sladkou chutí bezvadně akcentuje skutečně velmi pikantní „Pekelné nudličky„ z vepřového masa. Za oknem je mha a déšť. Na pokoji se tedy dávám do psaní deníku a zjišťuji, že ač jsem toho dnes mnoho nevyfotil, zážitků je opravdu dosti. Večer ještě vyrážím pokusit se přivábit lindušky. Maskuji se na staré pěšině nedaleko chaty a mám štěstí. Vlastně i celkem smůlu. Linduška je tak „dotěrná“, nebo lépe řečeno teritoriální:-), že mi leze až do objektivu. Čekám, až se vzdálí. „Potřebuji 1,6 metru minimálně, milá linduško,“ laškuji s nebojácným ptákem. Nakonec pořizuji několik slušných fotek a spokojen se vracím na pokoj. Asi dvě stě metrů od chaty stojí uprostřed cesty na Bílou Opavu laň. Nehnutě mě pozoruje, jakoby říkala: „Na pořádnou moji fotku si ještě budeš muset počkat“ :-). To ještě uvidíme, odpovídám ji a spěchám na pokoj, abych se podíval do loňského deníku, který den jsem tady během mého loňského hledání horského jara vyfotil jeleny. Aha, tak třetí den to bylo, mumlám si u PC. To je ale přeci zítra! Zítra jsem tady třetí den. Tak tedy zítra uvidíme, jestlipak na ně budu mít štěstí…   

Foto a text: Štěpán Mikulka