Tak jsem po roce zpět v Jeseníkách. Opět mě čeká jesenické toulání, během kterého se budu snažit co nejlépe nasát zdejší neopakovatelnou atmosféru. Na mých cestách mě tedy nebude doprovázet pouze můj fotoaparát, ale jistě i nějaké ty vzpomínky a úvahy, které ke mně čas od času na toulkách přírodou přicházejí. Je to proto, že každé místo má svou historii, nějakou vazbu k nám a k naší originální duši či fantazii. Spolu se snímky tak počínaje dnešním dnem začne vznikat autentický deník, ve kterém najdete vždy jen snímky a myšlenky, které se v tomto jediném dni narodily. Sám ještě v tuto chvíli nevím, jaké přírodní dobrodružství mě letos čeká. Jestlipak pochopím něco nového z přírodních zákonitostí, s jakou zvěří se v Jeseníkách setkám a za jakých okolností, jak přečkala kamzičí zvěř zimu? Tyto a další odpovědi, budu hledat následujících několik dní (asi 10) v divokých Jeseníkách. Také zatím nevím, jaké myšlenky mě po prastarých jesenických loveckých chodnících budou provázet. Jisté je jen jedno. I přes to, že počasí je opět deštivé a mlhavé, přesně jako tomu bylo v loni, pokusím se tentokrát v Jeseníkách hledat léto.  

Jak jsem v Jeseníkách hledal léto

Den první

Ten, kdo by si z loňska pamatoval první díl mého jesenického seriálu s názvem „Jak jsem hledal jaro v Jeseníkách“, možná by si vzpomněl na to, jakými slovy jsem tehdy své začínající fotografické dobrodružství komentoval. Byla řeč o pravidelném rytmu stěračů mé stodvacítky a o jesenickém hřebeni, který se dal v hustých mlhách dýchajícího lesa spíše jen tušit, nežli skutečně spatřit. Letos je tomu zrovna tak. Jen ty stěrače na předním skle mé dýchavičné „stodváci“ skřípou ještě o trochu více, jelikož jsem je od loňska nevyměnil. Drobná změna jsou také dva stupínky k dobru na hotelovém teploměru. Je sedm nad nulou.

Co teď? Co tady budu dělat v takovém nečase? Zdá se, že o létě tady ještě nikdo ani neslyšel. Jakoby na potvrzení mých úvah se veku ještě více rozprší. Dešťové stacatto se pomalu slévá v jednolitý brum. Teď už tu chybí jen bouřka, říkám si. Moji myšlenku, jako by sama byla bleskem, stíhá hrom. Čekám, až přestane pršet, ale i tak zatím netuším, co podniknu. Jedinou motivací pro to, abych se zvednul z hotelové válendy, je moje loňská myšlenka, která praví: „Zvěř je přeci v lese pořád, i když prší.“ Venku po bouřce ještě malinko mží a já se vydávám na svůj první fotovýlet. Kráčím kamsi bez jakéhokoliv cíle a pomalu se dostávám do obrazu v tom, jak je horská příroda se svými věčnými proměnami ve vztahu k létu daleko. Hned u dveří mě čeká už takřka dostavěné hnízdo jiřiček. Je to přesně to hnízdo, jehož stavbu jsem v minulém roce dennodenně sledoval. Odtud mé kroky míří k místu, kde jiřičky sbíraly bláto na své příbytky. Kaluže jsou kupodivu suché. Ze zamyšlení mě vytrhává důvěrně známý hlas. Hýl rudý! Tak přece tady zůstali rudokabátníci. Jsem rád, že je slyším a hned se mi jde veseleji. V kratinké travičce u Ovčárny nalézám vzácné vstavače, které jdou právě do květu. Pořizuji několik snímků a přitom mě napadá, že bych se mohl podívat tam, kde jsem loni končil. Na ten zážitek totiž nikdy nezapomenu. Stalo se to u malého horského potoka v jesenickém pralese. Tehdy jsem stál v hustém dešti tváří v tvář jen pár dní starému kolouchovi. Byl celý tmavý a urousaný od deště. Pamatuji si taky jeho bezbranný a důvěřivý pohled. Jestlipak přečkal tento můj známý z divočiny letošní krutou zimu?

Moje kroky tedy uhýbají do koryta horského potoka přesně jako v loni. Prší jen o něco méně. Zato mám ale horší vítr. Snažím se uhnout směrem po větru, abych nezavětřený prostor před sebou co nejvíce rozšířil. Má snaha je však marná. Dokonce se v jednu chvíli rozhoduji, jestli se nevrátit zpět. Skrze teleobjektiv nahlížím pod baldachýny smrkových větví, kde bych za právě teď, za deště, čekal vysokou. Nepletu se! Za mohutným vývratem je spatřuji. Stojí. Znamená to, že mě vítr už zradil! Dva kusy se vydávají kolem mně někam k potoku, který jsem právě překročil. Jeden kus stále zůstává. Snažím se mu nadejít, ale po chvíli jej rovněž ztrácím. Co naplat. Nic jiného jsem za tohoto větru ani čekat nemohl. Vysoká měla už krásnou červenou letní srst, ale to je tak všechno, čeho jsem si stačil všimnout. Terén je zde velmi nepřehledný. Můj další postup už není zdaleka tak tichý, jako doposud. Rázně mířím vzhůru do kopce. Boty čvachtají v nasáklém mechu a kalhoty jsou až po kolena úplně promočené od mokrých kapradin a borůvek. Párkrát ještě zatavuji, abych se pokochal nádherou místní divočiny, ale dlouhé postávání v tomto dešti by sebenadšenějšího milovníka přírody asi nebavilo. Kus dál, těsně pod silnicí, nalézám ještě jednu malou zajímavost, která jen potvrzuje má slova o historii, která na nás dýchá takřka na každém našem kroku. Jsou to izolátory elektrického napětí, které z jehličí vyčnívají jako podivné houby. Někdo je tady kdysi hodně dávno zapomněl nebo vyhodil. Porcelán, z něhož jsou vyrobeny, stále ještě času odolává, ale z železné konstrukce už mnoho nezbývá.

Na pokoji dávám kalhoty ihned sušit ke studenému topení. Vyrážím na vydatný oběd, od kterého si slibuji alespoň částečné zlepšení nálady. Nečekal jsem, že by mi mohlo vyjít opět naprosto stejné počasí jako v loni, ale už to tak asi bude. Jsem však věčný optimista a v duchu se říkám, že když za deště začínám, třeba budu za slunce končit:-). S těmito slovy krátce usínám. Za necelou hodinu jsem však už opět na odchodu. Tentokrát za to může difuzní světlo, které mě vylákalo k fotografování dopoledne nalezených vstavačů. Zkouším rovněž přilákat hýly rudé na nahrávku, ale sedají všude možně, jen ne tam, kde bych si já představoval. Z dobrého snímku asi nic nebude, říkám si a stoupám dál po mokrém chodníku. Zdá se, že tady je taky docela živo. Ze země se zdvíhají dva kolohřivci a konipas s rehkem. Tak na vás si tady ještě chvíli počkám, říkám si. Zanedlouho se mi daří nafotit oba další jmenované. Kolohřivec se však neukázal. Potůček, který kříží chodník, je pro ptáky takovým lákadlem, že se vrací zpět velmi brzy. Kolohřivci jsou zde také v hojném počtu, ale čekání na ně mi nakonec přeruší skupinka překvapených turistů. „Von tady někdo fotí!“ No nic, budu se muset šoupnout o kus dál, říkám si.

Rozhoduji se navštívit ještě jedno místo, kde se v loni kolohřivci také vyskytovali. Po příchodu na jednu z mála místních mezí však zjišťuji, že je zde prázdno. Studuji okolní terén a snažím se odhadnout, kterého z opeřenců bych se zde mohl pokusit přivábit. Nakonec zkouším budníčka. Ještě jsem se ani nezvedl od MP3 a už na sebe koukáme na vzdálenost přibližně půl metru. Je nádherný. Dalších dvacet minut se jej pokouším vyfotit, ale příliš nespolupracuje. Zkouším proto dálkovou spoušť, ale ani ta mi nepomáhá, jelikož právě v nadějných momentech mi několikrát selhává komunikace objektivu s tělem fotoaparátu. Hold už je můj objektiv starý a léty opotřebovaný. Na nový však zatím nemám, a tak doufám, že mi ještě vydrží. I tak by už zasloužil metál po tom všem, co se mnou zažil.

Když jsem dřepěl s dálkovou spouští nedaleko fotoaparátu, nemohl jsem si nevšimnout velice zajímavých rostlin, které jsem dosud nikdy před tím neviděl. Tučnice obecná! Velice vzácná masožravka! Své oběti láká na drobounké kapičky na svých masitých listech. Pokaždé, když v přírodě něco nového objevím, mám z toho opravdu velikou radost. Badatelská duše se ve mně ihned probouzí a okamžitě zapomínám na všechno kolem. A tak jsem tučnici fotil a fotil, a úplně jsem při tom focení zapomněl na večeři. Teprve šero a houstnoucí mlha mě vyhnaly zpět na pokoj.

Tak nakonec to dnes nebylo až tak špatné, říkám si nad fotografiemi v PC v teple pokoje. Kalhoty se do ráno vysuší, stejně jako moje dnešní promáčené vzpomínky. Ráno už prý má být i o něco lepší počasí, tak se necháme překvapit.    

Foto a text: Štěpán Mikulka