Když jsem přemýšlel o tom, který z mých oblíbených živočichů se stane námětem k jubilejnímu desátému dílu mého seriálu s názvem „Moji známí z divočiny“, říkal jsem si, že by to k té desítce chtělo opravdu nějakého velmi zajímavého tvora. Jako první mě samozřejmě napadl jelen lesní, který je v místních podmínkách považován za krále našich lesů. Je to tvor, o kterém by se mi navíc psalo velmi dobře, jelikož s volně žijícími jeleny mám opravdu velmi mnoho nezapomenutelných zážitků. Ihned jsem však začal přemýšlet o tom, jak by tomu bylo s králem u ptáků? Kterého z ptáků bychom mohli považovat za krále lesů, jaký protějšek by jelen mohl mít právě mezi nimi? Možná by to mohl být výr nebo orel, avšak jelen predátorem není. Kdo by tedy přicházel v úvahu? Tetřev! Ano, to je ten pravý král hlubokých hvozdů, a právě o něm, jsem se rozhodl dnes psát.

Ono se to ale lehko řekne, napsat něco o tetřevovi, ale v tomto případě jsem si ihned uvědomil, že tetřev není můj opravdový „Známý z divočiny“. O tetřevovi toho vím jen velmi málo, jelikož se v mých oblíbených Jeseníkách už bohužel nevyskytuje. Vlastně jen málokdo v naší republice se může pochlubit tím, že zná tohoto velmi vzácného a ohroženého tvora trošku podrobněji, nebo že jej alespoň v jeho přirozeném životním prostředí zahlédl. Jsou však samozřejmě i tací… Právě z tohoto důvodu jsem se nakonec rozhodl rozšířit své povídání na celou „tetřeví rodinu“. „Královskou rodinu“ tudíž rázem rozšiřují ještě i jeřábek lesní a tetřívek obecný, takže by se v článku jednalo o jakési „tři v jednom“:-). No a s jeřábkem i tetřívkem, kteří se stále ještě vyskytují nedaleko mého bydliště, už jsem se párkrát na svých toulkách s fotoaparátem setkal:-).

Jeřábek lesní (Bonasa bonasia)

Začněme tedy od toho nejmenšího z „královské rodiny“, od jeřábka lesního. Pokud bych měl hledat nějaké synonymum pro jeřábka, napadají mě hned dvě, a to „lesní přízrak“ a „duch lesa“. Přesto, že se jedná o druh poměrně rozšířený a s relativně stabilní populací v ČR, málokomu se poštěstilo tohoto nenápadného, a přesto nádherného tvora spatřit ve volné přírodě na vlastní oči. Také já jsem dlouhá léta zůstával pouze u náhodných pozorování kvapně mizejících ptáků, které jsem nečekaně zvedl na svých toulkách jesenickou přírodou. Vždycky jsem se však snažil zapamatovat si, v jakém čase, a v jakém prostředí, jsem se s jeřábky setkal. S léty kostičky pomyslného hlavolamu do sebe začaly zapadat a dnes už jsem schopen svá setkání s tímto druhem dopředu plánovat.

Velice rád vzpomínám na jedno své setkání s celou rodinkou jeřábků. Bylo to v pozdním létě, kdy i ve vyšších polohách Jeseníků dozrávají chutné plody borůvek. Právě za nimi se pravděpodobně rodinka se čtyřměsíčními mláďaty přestěhovala ze svého nižšího stanoviště, přestože mladí jeřábci dávají z počátku přednost potravě živočišné. Samička seděla na skalním ochozu a s trpělivostí matce vlastní, sledovala svoji drobotinu a hlavně byla připravena odhalit každé případné nebezpečí. Nebylo by to poprvé, co by hbitý sokol svým nízkým letem jeřábky v borůvčí překvapil. Tady však jeřábčí drobotinu před sokolem hájí blízká skála, která mu neumožňuje jeřábky rychlým letem překvapit. Opatrnosti však nikdy není nazbyt. Například všudypřítomný jesenický krkavec by dokázal stále ještě u těchto nedospělých kuřat být úspěšný. Rodinná idylka byla dokonalá. Tři mláďata pobíhala po skále poseté bochníky borůvčí, a na celý výjev shlíželo shůry dosud ještě příjemně hřející letní slunce. Už za pár měsíců však hory svou vlídnou tvář odvrátí. Právě proto musí mláďata nabrat každý den co nejvíce sil.

Má ostatní setkání s jeřábky se pak už odehrávala většinou v čase jarního či podzimního toku, kdy si i mladí ptáci vymezují svá nová teritoria. Většinou se mi je dařilo přilákat vábničkou z duté kosti, jelikož jeseničtí jeřábci mají poněkud jiný „dialekt“, než je k dispozici na jinak jedinečné nahrávce pana Ing. Pelce pocházející pravděpodobně ze Šumavy. I na tuto však slušně reagovali. To se pak naparovali v mé blízkosti a neustále obcházeli v kruzích svého domnělého soka. Hlas jeřábka je velmi nenápadný. Jemné pískání může být pro některé lidi dokonce na hranici slyšitelnosti. S ohledem na velmi nepřehledné prostředí a nenápadnost pohybu jeřábků, je často jen dílem náhody jeřábka v hustém podrostu mladých buků či smrčků objevit. O to více mě překvapilo nedávné nalezení hned tří nenápadných vajíček, která jakoby samička jeřábka bez rozmyslu snášela na různých místech mladého smrkového porostu. Objevil jsem je asi v desetimetrové vzdálenosti od sebe, když jsem chtěl zjistit, odkud se to první nalezené vajíčko vykutálelo. Jak však k tomuto jejich roztroušení, mimo jakoukoli hnízdní kotlinku došlo, jsem se ale nedozvěděl. Jisté ale je, že dnes na jejich vylíhnutí čeká jedna trpasličí slepička:-). Vajíčka však byla už velmi studená, s namrzlými kapkami ledu, takže se nejspíše nebude jednat o úspěšnou záchrannou akci. Tolik tedy silně ohrožený jeřábek, obyvatel nepřehledných a rozmanitých lesních porostů v nadmořských výškách mezi 500 až 800 m. n. m.

Ukázka biotopu jeřábka v Jeseníkách...

Tetřívek obecný (Tetrao tetrix)

Poměrně značně odlišným způsobem života žije další z lesních kurů, a to tetřívek obecný. Tetřívek býval kdysi tvorem velice běžným, o čemž svědčí také jeho druhové jméno. Často jsem uvažoval o tom, že mnohá druhová přízviska typu obecný nebo obecná, by dnes stála za změnu. Tetřívek by se dnes jistě jmenoval „ohrožený“ nebo „vzácný“. Dnes už tetřívek totiž nezdobí četná horská vrchoviště či podhorská rašeliniště a světliny, jako tomu bylo ještě na začátku 19. století. Stavy tetřívků od těch dob i nadále klesají a dnes je možno po naší republice na jaře zaslechnout zhruba do tisíce tokajících samečků. Ten, kdo byl někdy svědkem této neskutečné podívané - toku, ví, jaká nenahraditelná ztráta by nás a hlavně přírodu vymizením tetřívka potkala.

Tetřívek má rád volná vlhká prostranství s roztroušenými břízami, ale i pestrým bylinným patrem. Když jsem zaslechl tokajícího tetřívka poprvé, vlastně jsem se jen domníval, že jde právě o něho. Tetřívci totiž přilétají na svá tradiční tokaniště ještě za úplné tmy. Jen jejich ostrý hlas zaznívá do tichých mlžných rán. Ano, tetřívek skutečně začíná s tokem ještě dlouho před skřivany, a proto z počátku není vůbec nic vidět. Nejraději má mrazivá dubnová rána, kdy jeho tok probíhá nejintenzivněji. Mnohokrát jsem v tento čas čekával na tokaništi klepaje se zimou ve svém spacáku. Teprve s rozedněním jsem měl možnost pozorovat siluety přede mnou poskakujících soků. Často se mi stalo, že tetřívek doskákal přímo před můj úkryt. Do východu slunce však chyběly nekonečné minuty a tetřívek nechtěl postát. K focení tedy pro nedostatek světla nedošlo. Tetřívek poskakoval dál a dál po tokaništi. Při vytouženém východu slunce jsem si pak jen mohl povzdechnout, jaké že to by byly snímky... Tetřívek tokající na jinovatkou postříbřené louce, navíc ve svitu právě vycházejícího sluníčka, by se jistě dobře na snímku vyjímal.

Ukázka biotopu tetřívka...

Trvalo mi několik let, než se mi podařilo tetřívky vyfotografovat. Snad jen vrtkavé štěstí tomu chtělo, že tetřívek někdy přihopkal přímo ke mně v čase, kdy bylo už alespoň trochu slušné světlo. To však často zase fotografování překážely různé traviny či hroudy hlíny. Jednou se tetřívek usadil jen dva metry od mého krytu a já se jen koutkem oka obdivoval jeho modrolesklému kabátku a rudě zbarveným pouškům. Nasměrovat k němu svůj objektiv jsem se tehdy neodvážil. Tetřívek je totiž tvor neuvěřitelně plachý a sebemenší pohyb v jeho blízkosti by jej jistě vyrušil.

Vpravo je pahorek, na němž tetřívek tokal...

Kdysi se mi také stala velmi komická příhoda. V dálce, na malém políčku vprostřed vojenského prostoru, jsem spatřil tokajícího kohoutka – starého harcovníka s mohutnou lyrou. Po dlouhém úsilí se mi k němu podařilo nepozorovaně přiblížit snad jen na pět metrů, jsa kryt pouze nízkými travinami. Co však čert nechtěl, v průběhu svého plížení jsem zcela zapomněl, jak se mi ještě před zpozorováním tetřívka chtělo, jak se říká „namalou“. Kohoutka jsem měl nyní nadosah, ale moje potřeba mi nedávala klidu:-). Prostě jsem si musel stůj, co stůj odskočit. Jak to ale udělat? Nebudu zacházet do zbytečných detailů, ale rozhodl jsem se tak, že zanechám fotoaparát na místě, a já se jen na okamžik vzdálím do malé prohlubeniny nedaleko políčka, kde tetřívek tokal. Pak už budu mít svůj klid na focení… Když jsem se však vrátil zpět do míst, kde jsem si odložil před několika okamžiky svůj fotoaparát, zůstal jako zkoprněný. Přesto, že jsem se odplížil jen několik metrů, fotoaparát na místě nebyl. Tetřívek stále tokal nedaleko, mě však sevřela naprostá bezmoc.

Bylo to tehdy špatné rozhodnutí, nechávat fotoaparát na místě. Z výšky několika centimetrů nad zemí, které jsem měl k dispozici pro rozhlédnutí, abych tetřívka nezradil, nebylo možno zamaskovaný fotoaparát najít. A tetřívek stále nádherně tokal… Byl jsem skutečně bezradný. Podařilo se mi dokonce kleknout na kolena, když se tetřívek na okamžik odvrátil, ale svého Canona, zamotaného do maskovací šály, jsem prostě nespatřil. Zato však lišku čekající rovněž na hranici políčka jsem uviděl. Ta však zřejmě nepřišla fotografovat. Ve chvíli, kdy mě spatřila, vydala se na okamžitý úprk. To však samozřejmě zaregistroval i bystrý tetřívek. Ozvalo se hřmotné vzlétnutí a už rychle mizel v dáli. Já se konečně postavil, abych zjistil, že můj fotoaparát leží jen nedaleko :-). Cestou domů jsem si mohl už jen představovat, jaké by to bylo, nafotografovat lišku, která loví tetřívka. Jen dosud nevím, jestli bych svého nádherného lesního přítele před liškou nevaroval.

Na svá setkání s tetřívky určitě nikdy nezapomenu. Jejich bublavý tok, připomínající svěží horský potok, se mi nesmazatelně vryl do paměti. Věřím, že se mi malé bojovníky ještě párkrát podaří spatřit. Prognózy přežití tohoto druhu jsou však velmi smutné a neúprosné. Z důvodu zarůstání vhodných biotopů, predace a mnoha dalších aspektů, tetřívků nezadržitelně ubývá. Pro jejich záchranu je potřeba právě dnes udělat skutečně maximum, aby třeba jednou naše děti mohly říci: „Tetřívek obecný? Ten druhový název přesně sedí…“   

Ukázka jednoho z dalších mých krytů...

Tetřev hlušec (Tetrau urogallus)

Posledním z „královské rodiny„ je tetřev hlušec. Čas, kdy bylo tetřeva, ale i tetřívka, možno zastihnout na úbočích jesenických hor, je už dávno pryč. Bohužel tehdy jsem celý vážil přibližně tolik, jako můj dnešní fotobatoh, takže na snímky tetřeva, a hlavně na jeho pozorování, jsem si musel počkat, až poněkud povyrostu a zesílím:-). Za tu dobu se však tetřev i tetřívek z Jeseníků zcela vytratil. Nepomohla ani snaha o "zdivočení" uměle odchovaných tetřevů v nedaleké vesnici Vidly. Stavy tetřevů se v naší republice od poválečných let, do roku 1977, snížily takřka o 90 %! V Hrubém Jeseníku, z původního stavu 195 tetřevů v r. 1964, zbylo v roce 1977 už jen 61 ks (Bouchner, Fišer, Hanuš 1979), což byl tehdy, s ohledem na některá další místa v naší vlasti, poměrně „příznivý“ výsledek. Paradoxní však je, že teprve až po uvedeném monitoringu v sedmdesátých letech, zazněl návrh na přerušení lovu tetřeva!

Dnes je tento takřka mystický a pohádkový tvor k vidění především v severských zemích, ale i tam milovníci ptactva bijí na poplach, jelikož i zde se stavy tetřeva snižují. V naší republice je jedinou udržitelnou populací tetřeva populace šumavská, která se zdá být v současné době stabilizovaná. Zdá se také, že tolik diskutované, kůrovcem napadené smrkové porosty v nadmořských výškách mezi 1100 a 1300 m. n. m. (Smrčková 2000), by snad mohly být pro tetřevy jednou z mála šancí na přežití.

Mé setkání s tetřevem bylo jen letmé, a ačkoli k němu došlo teprve nedávno, už dnes se mi zdá být spíše jen krásným, ale neuvěřitelným snem. Už kdysi dávno, když jsem z nahrávky pana Ing. Pavla Pelce naslouchal se zatajeným dechem tetřevímu toku, měl jsem pocit, jako bych naslouchal skutečnému hlasu vyhynulého dinosaura. Když jsem pak nedávno z dálky zaslechl v probouzejícím se šumavském lese pouze jen jediný malinký zlomeček tetřevího toku (pouze výlusk), zůstal jsem na okamžik jako přikován. Teprve následovné opatrné přiblížení mi umožnilo zaslechnout i zbytek tetřevovy písničky zaznívající ze špičky smrku nedaleko mně. Téměř třicet minut jsem se kochal poměrně tichým hlasem, který se ztrácel v mlze kolem. Ale slepičky jej jistě dobře slyšely. Možná, že už za okamžik se tetřev chystá snést dolů za svou vyvolenou, aby spolu založili další pokolení tetřeva hlušce. Snad tomu chtěla náhoda, snad jen má věrná bohyně lovu Diana mě stále ještě neopustila, ale tetřev se kupodivu snesl k zemi právě mým směrem. Byla to výzva, které jsem nemohl odolat. Předchozí desítky hodin plížení a maskování jsem se rozhodl zúročit při svém pokusu vyfotografovat tohoto neskutečně vzácného tvora.

Opravdu jen po decimetrech, se neslyšně blížím k místu, kde jsem tetřeva naposledy zahlédl. Škoda, že se na zemi také neozývá, říkám si. Je totiž známo, že během jedné fáze svého toku, a to během tzv. broušení, tetřev vůbec neslyší. Takové štěstí však bohužel nemám. Ba naopak… Zem kolem mně je poseta neskutečným množstvím větví, kůry, a také kluzkých kmenů, které mi leží přímo v cestě za tetřevem. Jsem však zvyklý nevýhody obracet ve výhody, tedy ve svůj prospěch. Vybírám si proto jeden z padlých kmenů zakončený mohutným hliněným koláčem na opačném konci, který směřuje právě do míst, kam se tetřev pravděpodobně snesl. Pak po něm lezu dávaje pouze pozor na uvolněnou kůru, která by mě mohla zradit. Ani na možnou přítomnost tetřevích slepic nezapomínám. Jediný, kdo však o mně v tuto chvíli asi ví, je jen drobounký střízlík. Ani ten mě ale svým poplašným tlukotem neprozradil. Asi je po ránu ještě rozespalý. Jen sluky tiše kvorkají v šeru přímo nade mnou, snad aby tetřevího kohouta na mě upozornily. Na kmeni jsem nucen zdolat i několikerý tetřeví trus, který je mi však v tuto napjatou chvíli pouze znamením, že už jsem velmi blízko. Naráz ho spatřuji. Lépe řečeno jen jeho velmi světlý zobák, který září do tmy lesa. Splynul jsem na několik dlouhých minut se smrkovým kmenem. Hlavně nic neuspěchat. Maskovací šála a kukla vstřebává jemné vodní mžení šumavského hvozdu. Kraj voní tajemným dechem horského jara. Já stále ještě pro jistotu trpělivě čekám...

Teprve po chvíli se rozhoduji pokračovat ve svém původním plánu. Mým cílem je kořenový koláč, za který se hodlám skrýt. Dostávám se k němu celkem bez problémů. Teď už jen opatrně sesunout nohy z kmene a velmi po-ma-lu vystrčit objektiv zpoza hliněného koláče.

V hlavě si opakuji všechny své znalosti o smyslech ptáků, např. o jejich schopnosti vnímat pohyby nejen velmi rychlé, ale také pohyby extrémně pomalé, přibližně 15 stupňů za hodinu. Tetřev však zřejmě žádnou nedůvěru nepojal, i když objektivem samozřejmě pohybuji znatelně rychleji. Přibližně ne dvacetimetrovou vzdálenost ho musí rozhodně vidět. Nejspíš však v neznámé věci necítí bezprostřední ohrožení. Objektiv asi nepřipomíná žádného z tetřevích nepřátel. Se zatajeným dechem postupně směřuji svůj objektiv k tetřevovi. Jako už tolikrát před tím, ani dnes se nemohu dočkat okamžiku, kdy svůj objekt konečně spatřím v hledáčku. A už jej vidím. Je tak blízko! Tetřev zabírá takřka celý hledáček. Vše je však nějak zamlžené. Sakra, dýchl jsem si asi na hledáček. Pouze jedním prstem ho tedy opatrně čistím a doufám, že není zamlžená také přední čočka objektivu. Tu bych už v této poloze vyčistit nedokázal. Naštěstí se obraz po mém zákroku rozjasní a já pořizuji své první snímky tetřeva. Snažím se maximálně koncentrovat na to, aby se mi ruce, unavené náročným plížením, chvěly co možná nejméně. Lokty takřka zarůstají do kmene vývratu. Stabilizátor stařičkého objektivu doslova „řve“ do okolního ticha, ale to se mi asi jen zdá. Ve skutečnosti tetřev určitě vnímá jen minimum z mé přítomnosti, jelikož celé mé tělo kryje vývrat a kmeny přede mnou. Jen vršek hlavy za fotoaparátem, který je mnohem menší než samotný tetřev, může být v tuto chvíli vidět. Snažím se pořídit co nejrychleji několik snímků za postupného snižování ISO. 800, 640, 500…., sakra, tetřev pomalu odchází za větve sousedního smrku. A je pryč... Zůstávám však nadále na místě, jen se zády opírám o voňavou hlínu vývratu. Konečně se svaly uvolňují a já se mohu vydýchat…

Tak jsem vyfotil tetřeva, říkám si. A postaru… Podobně se jistě kdysi tetřev lovíval, jen s tím rozdílem, že já mu dnes nijak neublížil. Dál se bude procházet po starých tokaništích v opuštěných partiích horského lesa. Jsem spokojen. Cestou zpět ještě potkávám jelena, který nemůže uvěřit svému čichu, jenž mu signalizuje mou velmi blízkou přítomnost. Nevidí mě však. Jen já si prohlížím jeho rány po nedávno shozeném paroží. Zároveň sleduji jeho až téměř legrační snahu o překonání své bázlivosti. Poryv větru s mým čerstvým pachem ho však nakonec přeci jen nutí odskočit. Mně to však nemrzí. Stejně byl tak blízko, že bych jej mohl pouze portrétovat. A hlavně – mám tetřeva!

Tady má setkání s tetřevovitými končí. Jedná se o neskutečně nádherná, ale také o velmi choulostivá stvoření. Zejména současnému rychlému tempu moderního lesního hospodaření se tito tvorové nestačí přizpůsobovat. Smrkové monokultury bohužel nenabízí tetřevovitým ani dostatek potravy, ani bezpečné prostředí pro jejich další přežití. Zákony přírody jsou však neúprosné. Kdo se nestačí přizpůsobovat, vymírá. Nezbývá než jen doufat, že na základě mnoha nových poznatků budeme schopni těmto jedinečným tvorům vyčlenit vhodné, dostatečně velké oázy jejich původního prostředí a zajistit tak jejich další existenci. Téměř nemohu uvěřit tomu, že ještě před třiceti lety se celá tato „ptačí královská rodina“ mohla setkávat na jediném malém plácku v Jeseníkách. Právě ve Velké kotlině se totiž na hranici lesa, v borůvčí, setkávali všichni její tři zástupci.

Velká kotlina v Jeseníkách...

Jedni zůstávali v skrytu nízkého listnáčového lesíka na dně Kotle, a druzí se společně utápěli v podzimním červenavém moři borůvčí. Jaká škoda, že tomu tak dnes už není… Malou naději však přeci jen mám. Do Jeseníků se navrátil sokol stěhovavý a na naše území se rovněž vrací např. i jeřáb popelavý. Stačilo jen tolik, aby vznikl dostatečně vhodný biotop, do kterého by se tito tvorové mohli přistěhovat z nedalekého Polska a jiných míst. V Jeseníkách jsou dnes totiž některé partie vysokohorského lesa, které se těm Šumavským v mnohém velmi podobají, takže kdo ví? Právě na těchto místech se čas přeci jen malinko zpomalil, tady by snad mohli tetřevi, tetřívci a jeřábci držet krok s jinak neskutečně rychlou dobou…

Ukázka šumavského...

... a jesenického biotopu ve stejné nadmořské výšce.

A když ne, naše příroda, i my lidé, budeme opět o mnoho chudší. Naše děti budou z oken pozorovat už jen velice chudou tvář, kdysi velmi bohatého a různorodého českého kraje. Letošní rok je Mezinárodním rokem biodiverzity, rokem, kdy se moudří lidé snaží úbytku jedinečných druhů živočichů a rostlin zabránit, anebo jej alespoň zpomalit. Možná, že si ani neuvědomujeme, že tohle všechno děláme také pro sebe. Ono se totiž v posledních letech zdá, že už i my, lidé, přestáváme svému vlastnímu tempu stačit a nestíháme se všemu dění kolem nás přizpůsobovat… Ale to už je jiné povídání… Ať žije král a jeho královská rodina!  

Ještě jedna ukázka biotopu ze Šumavy...

... a z Jeseníků.

Foto a text: Štěpán Mikulka