V uplynulých dnech proběhly na hasičské stanici v Bruntále hned dvě cvičení, které by rozhodně vydaly dostatek materiálu pro zajímavou reportáž. Jednoho jsem se však přímo účastnil, jako zasahující hasič, takže ze zásahu na radioaktivní látku vám bohužel reportáž neposkytnu. Každopádně mám pro vás ještě jednu, neméně zajímavou akci…

Za moji bezmála dvacetiletou hasičskou éru se nestalo mnohokrát, že by si hasiči vybrali za cíl svého cvičení nějakou pamětihodnost či historickou budovu. Pamatuji si pouze cvičení v roce 2003, a to na bruntálském poutním místě, Uhlířském vrchu. Kdysi, hodně dávno, také nacvičovali hasičští lezci záchranu, ale i hašení, na hradě Sovinci na Rýmařovsku, což určitě stojí také za vzpomínku. Jinak se však na letitých půdách a za prastarými zdmi nezasahovalo už opravdu velmi dlouho. Ono ani není o co stát. O ostrý zásah v podobném prostředí totiž určitě žádný z hasičů nestojí. Škody, které u podobných zásahů vznikají, jsou většinou pro společnost nenahraditelnou ztrátou. Také prostory historických budov jsou mnohdy velmi nepřehledné, zdi a stropy nestabilní, a tak bychom mohli pokračovat. Proto také hasiči velmi dbají o spolupráci s provozovateli podobných objektů, a pokud je jim to umožněno, rádi si objekty prohlédnou i mimo periodické kontroly stanovené předpisy. Příkladem může být bruntálský zámek, který jsme nedávno navštívili při osazení objektu novou požární signalizací.

Možná, že právě výše uvedené skutečnosti inspirovaly bruntálské „Béčko“ k velmi zajímavému cvičení, jehož námětem se stal zásah v prostorách farního kostela Nanebevzetí Panny Marie na Žižkově náměstí v Bruntále. Jedná se o skutečně nádhernou historickou budovu z 2. poloviny 13. století (patrocinium sv. Václava). Ani této duchovní budově se v dávné minulosti požáry nevyhnuly a dokonce i radikálně přispěly ke změně její tváře. Renesanční úprava z poslední čtvrtiny 16. století (vyzděn západní štít trojlodí a spolu s věží pokryt sgrafitem) totiž byla, po požárech v r. 1749 a 1764, nahrazena úpravou barokní. V rámci stavebních úprav došlo i k navýšení věže kostela o polygonální patro a ochoz, který sehrál významnou roli i při našem cvičení. Právě odtud byl totiž zachraňován opravář hodin, který požár kostela zpozoroval a také hasičům ohlásil, ale to bych malinko předbíhal…

Vše mělo vypuknout jednoho překrásného dubnového rána v deset hodin dopoledne. Už před desátou bylo okolo kostela nezvykle živo. Tentokrát se zde však nescházeli zamlklí věřící, mířící za svou zpovědí, či modlitbou, do stinného hájemství kostelní chrámové lodi. U bočních dveří kostela, pod točitým schodištěm mířícím až k ochozu kostela, postávalo několik mužů v uniformách s ryze světskými starostmi. „Kam zapojíme ten vyvíječ kouře?“ zvolal někdo do ztichlých prostor kostelní věže. Přestože dávní řemeslníci asi s ničím podobným nepočítali, nějakou zásuvku se brzy podařilo najít :-). Ještě s několika kolegy z hasičského fotoklubu pak tiše stoupáme po letitých schodech, všímaje si hry světel na historickém trámoví. V jednom místě dokonce nalézáme monogram dávného řemeslníka.

Míjíme několik mohutných zvonů, které si teď rozhodně nepřejeme zaslechnout, i kdyby bily jen čtvrt :-), a malými dvířky vystupujeme opět na boží světlo. Malinko stísněný pocit z nás okamžitě opadává a oči se rozbíhají po zatím nepoznaných bruntálských zákoutích. Co umně vyrobených verand a rozličných dřevěných ochozů skrývají jinak nezajímavé zdi domů na bruntálském náměstí… Tento pohled opravdu nikdo z nás zatím nepoznal. Nikdo se také proto nemůžeme netradičního pohledu nabažit. Naše oči znovu a znovu přitahují svou růžovou barvou k náměstí právě kvetoucí japonské sakury, japonské symboly pomíjivosti, aby pak byly zchlazeny jednotvárnou bílou na hřebenech jesenických hor. Podobně to možná vypadá i v samotné Zemi vycházejícího slunce, v Japonsku, s tím rozdílem, že tamní sakury (višně pilovité, třešně japonské) nekvetou pod sněhem vyzdobeným Velkým kotlem, ale třeba pod exotickou sopkou Fudži.

„Už by to mělo začít,“ oznamuje figurant – hodinář. A opravdu, z dálky k nám vítr přináší naléhavé “hóóóřííí“, kterým se ozývá náš francouzský automobilový žebřík. Někdo vyslovuje myšlenku, že by až k místu, kde právě na ochozu kostela stojíme, nemusel žebřík dosáhnout, ale já jsem si jistý. Věž určitě nemá 30 metrů, dosah žebříku. Okamžitě shlížím také dolů, na Žižkovo náměstíčko, které rovněž umožňuje dostatečný přístup k budově. Tohle tedy určitě klapne, říkám si. Nemůžu si nevšimnout toho, že se v krátkém čase nahromadilo kolem kostela velmi mnoho zvídavých spoluobčanů. To asi kouř unikající z věže kostela nasměroval jejich kroky právě sem, k oblíbenému bruntálskému kostelu.

Žebřík, společně se dvěma cisternami, zastavuje nedaleko kostela. Dole pod námi začíná klasické zásahové hemžení. Pohled shora nám umožňuje pozorovat, že pod námi se neodehrává takřka jediný zbytečný pohyb. Kluci si připravují potřebný materiál a ve velmi krátkém čase se vydávají do historické budovy. Prioritou je samozřejmě záchrana osoby z ochozu kostela. Zachraňovaného figuranta Patrika proto už brzy po zahájení zásahu nedělí od pádu do hloubky starobylé zábradlí kostelní věže, nýbrž moderní bezpečnostní zábradlí hasičského automobilového žebříku. Za několik okamžiků stojí zachráněn na pevné zemi. Také zásah směřovaný schodišťovým prostorem má rychlý průběh, a tak už nás čeká pouze simulované uhašení střechy kostela.

Scházím dolů, kde mimoděk zaslechnu kastelánova slova pochvalující si rychlou hasičskou akci. Svou pozornost však věnuji spíše „úklidovým“ pracím, které bývají pro fotografův objektiv také velmi zajímavé. Proplétám se mezi kluky uklízejícími rozličný hasičský materiál a kromě mírné únavy, na nich pozoruji rovněž i dobrý pocit z kvalitně odvedené práce. Použité náčiní rychle mizí zpět v hasičských speciálech a Žižkovo náměstí opět brzy získá jednotvárnou tvář všedního dne. Také všichni přihlížející se brzy po té, co se rozloučí se svými známými, rozejdou za svými povinnostmi. Snad v nich zůstane zajímavá vzpomínka na dubnové hasičské ráno u kostela. Vydávám se směrem k bruntálskému náměstí, abych si ještě lépe prohlédl kvetoucí sakury, které mě nahoře tak přitahovaly. Mé poslední ohlédnutí patří pískovcové Panně Marii, která stráží severní průčelí kostela. Oba jistě stejně doufáme, že skutečnou hasičskou akci v těchto místech nikdy na vlastní kůži nezažijeme…         

Foto a text: Štěpán Mikulka