Ulicí kráčel muž s deštníkem. Cíl jeho cesty se však už na první pohled zdál být poněkud nejistý. Přímé linky spěchajících spoluchodců i provazců sílícího deště neustále narušoval svými chaotickými pohyby. Nakonec zůstal v nedělním zmáčeném poledni úplně sám. Vznášel se nad kachlíkovou hladinou lesklého chodníku jako mladý racek nad hladinou, který předvádí okolnímu světu energii svých nespoutaných perutí. Dopředu, zpátky, doleva, doprava a zase zpátky… A přitom všem ještě jako by bílý klobouk deštníku toho podivného chodce vrůstal tu a tam do dláždění, aby na jiném místě opět nečekaně vyrůstal.

Tomu muži je snad třicet a vůně nedělních obědů, která vychází ze zívajících oken okolních věžáků, ho nejspíš nechává zcela lhostejným, o promáčených nohavicích kalhot ani nemluvě. Vypadá to tak, že ho nic nemůže vyrušit z jeho podivného počínání. Jen pořád znova a znova – nahoru, dolů, vpřed a doprava a zase dolů…

V rukou drží skleničku. Něco do ní po každém sehnutí vkládá. Vždy ji však ihned pečlivě zavře a rozhlédne se po okolí, než pokračuje dál. Bohužel je příliš daleko na to, abych mu viděl do tváře. Ale teď se konečně vydává také mým směrem… Jako bych jeho zmatené dlouhé kroky slyšel i přes dechem zamlžené zavřené okno našeho bytu, za kterým vše s napětím pozoruji. "Štěpáne, oběd," slyším naráz z kuchyně mamčin hlas. To mi teď přece nemůže máma udělat, říkám si v duchu. Má zvědavost sílí, jako letní lijavec za sklem, a já bez odpovědi čekám na druhou mamčinu výzvu…

Ne, není to racek. Je to bílý deštníkový král, představuji si. Osamělý král na bitevním poli, po němž putuje od jednoho bezvládného těla k druhému, aby se rozloučil se svými oddanými. Občas se k nim shýbá a otírá jim hřbetem své bílé ruky jejich zablácené obličeje. Ano, neznámý má ruku od bláta. Teď to jasně vidím, mumlám si jen tak pro sebe. Mezitím přichází druhá výzva z naší kuchyně, ale já teď opravdu nemám ani pomyšlení na dobroty, které už jistě čekají na prostřeném nedělním stole. Teď chci jen pochopit roli aktéra podivné pantomimy za oknem. Už je tak blízko… Jistě už i desítky zvědavých důchodkyň z okolních domů spokojeně zasedly i s tímto dalším klepem k nedělnímu obědu, já však stále nevím nic!

A teď… Teď se konečně otočil i ke mně. Konečně mu vidím také já do obličeje. Má zvláštní výraz ve tváři. Výraz lovce. A mezi prsty zablácené ruky se mu kroutí jeho další oběť. Šup s ní do skleničky. Úplně cítím tu těžkou vůni, která je jistě uvnitř. „Takže ani racek, ani král to není. Je to… au," vytrhl mě ze samomluvy nekompromisní mámin pohlavek. "Co tak vejráš z toho okna. Hybaj ke stolu."

Tak. Konečně. Teď už i já sedím spokojeně se svým tajemstvím za stolem a má dušička si mne spokojeně ruce. Jenom své, jinak velmi oblíbené borůvkové knedlíky, bych teď výjimečně s chutí vyměnil za kousek propečeného pstruha.

Ilustrační fotografie je pořízena u litevských jezer, kde můj bratr nalovil první jarní úlovky na chutný oběd.

Foto a text: Štěpán Mikulka