Jelikož je za oknem už několik dní pěkná plískanice, u nás na horách nejspíše také provázená čerstvým sněhem, jistě mnohý z nás raději setrvá v takovémto čase u kompu. I tak se však se mnou můžete podívat na skok do hor :-). 

Hned po návratu z Maďarska jsem v sobě cítil zvláštní neklid. Naštěstí to netrvalo dlouho a já jsem přišel na to, čím to je… Prostě mi v té nekonečné uherské rovině chyběl nějaký ten kopec, a já měl naráz nadosah ty naše JeseníkyJ. Hlavní jesenický hřeben, který vidím z dětského pokoje, mě neustále lákal, volal a vábil, aniž jsem si to doposud uvědomoval. Teď, když jsem konečně odhalil, co mě nenechává klidným, rozhodl jsem se naplánovat výpravu. Hned následující ráno nasedám do Suba s cílem vypotit nějakou decinku potu, no a omrknout, jak to v horské přírodě žije. Už za třicet minut jsem na místě, vysedám z auta, a jako vášnivý kuřák natahuji zhluboka do plic opravdu poctivý šluk horského vzduchu, až to v zádech zamrazí… Nedočkavý pohled letí po špičkách mohutných smrků až do míst, kde za mlhou tuším hřeben. A právě v těchto místech se přímo na hlavách letitých smrků odehrává lítý boj slunce a stínu. To zima ještě rekvíruje ty nejvyšší části hor pro sebe. Pod mlhou, na špičkách smrků, se totiž před ranním sluncem skrývá úžasná jinovatka. Jinovatkou postříbření smrkoví dědové však už zůstávají jen pod vrcholem, a tak nahazuji batoh na rameno, abych tu nádheru ještě stihl spatřit z blízka. Něco však mé kroky už za okamžik zastavuje…

Na staré dřevěné boudě totiž spatřuji hejno křivek, které kdo ví proč, oždibují její pamětnické dřevo. Ne, tohle si nemohu nechat ujít. Batoh ze zad skočí znovu do trávy, a já se pokouším pořídit alespoň několik dokumentárních fotografií těchto nádherných ptáků. Mají právě svatební šat a vypadají téměř jako evropští papoušci. I ty jejich pohledy se zdají být více než moudré, když po mně zvědavě pokukují. Ještě pár snímků a vyrážím konečně vzhůru...

Asi po kilometrové chůzi, která mi na každém kroku přinášela nějaké to jarní překvapení v podobě rašících devětsilů, či prvních nesmělých komárů a mušek, u mě zastavuje auto. „Pojď, kousek tě hodím,“ oznamuje mi sympatický lesák. Za pár minut však opět zastavujeme. No jo, vždyť je teprve duben, říkám si, když spatřuji sněhovou bariéru před námi. Dál už to nepojede. Krátce se loučíme a se slovy, že za týden už to snad půjde dál, se vydáváme každý opačným směrem - on dolů a já vzhůru.

Z příkopu na mě vykukuje plavuň vidlačka a já natahuji krok, abych už byl co nejdříve nahoře. Všude kolem to zpívá a já se snažím určit hlasy jednotlivých koncertmajstrů. Kolem se prohánějí především desítky křivek, no a opravdu veliká hejna táhnoucích jikavců. Napínám uši, jestli třeba nezaslechnu tokajícího jeřábka, anebo mého oblíbence s bílou náprsenkou, kolohřivce. Zatím však nic, jen hejnko králíčků na několik okamžiků zastavuje mé kroky, abych se pokochal jejich neskutečnou obratností i nenápadným zpěvem. Po několika krocích zahýbám ostře vpravo, do lesního průseku, který řeže vrstevnice jako nůž. Dostávám se zvolna do míst, kde právě slunce vybojovalo své vítězství. Ze všech stromů to na mě kape, doslova jakoby pršelo. Je to však koupel velice příjemná, jen fototechniku musím před vodou sršící ze všech stran chránit.

Svah je to opravdu řádský, říkám si, a dýchám už jen na jednu dobu. Za ohybem hustníku mi do očí nečekaně řízne bílá. A sakra. Tak teď teprve začne ten pořádný sport. Odkládám batoh, abych sundal vrstvu oblečení, a po chvíli odhodlaně opět vyrážím vzhůru do svahu. Snad bude sněhová krusta alespoň trochu nosná, říkám si, abych po chvíli zklamaně zjistil, že sluníčko už udělalo svou práci. Co druhý krok se bořím po kolena, a tak to jde pár dalších stovek metrů, než konečně stanu na malém hřebínku mezi dvěma údolími. Odkládám konečně batoh a oddávám se sluneční lázni s písněmi kolohřivce a pěvušek.

Konečně! Tak teď je to snad ono. Ze dne na den jsem se ocitl o více než tisíc metrů výše nad mořem. Vzduch není zdaleka tak přívětivý, jako v okolí přátelských rybníků ležících v náruči maďarské puszty. Je spíše ostrý a drsný, tak jako okolní kraj.  Těžko říci, co člověka v těchto končinách může uspokojovat. Snad je to opravdu ona drsná, ale podmanivá tvář jesenických hor, snad je to samotný sportovní výkon, který pročistí každičký plicní sklípek, či sebemenší pór zpocené kůže. Možná obojí…

Oči kloužou po okolních svazích, které dávají zelenou mým dalším krokům. Kam zamířím? Můžu kamkoliv. Pohled se zastavuje na skalce, kolem které jsem v tomto často vídával kamzíky. Okolní tráva je sice pořád ještě suchá, ale pořád je to bezvadně dostupná bašta, ve srovnání s energeticky těžko dostupnou potravou skrytou pod sněhem v okolních lesích. Vítr je zdá se příznivý, tak se jde na to.

Pod nohama křoupe ledový příkrov, který pokryl každičké stéblo okolních horských trav. Volím proto pro své kroky jen místa, která už osvobodilo hřejivé slunce. Z cesty mi uhýbají brávníci a někde v hustém mlází tiše zacinká červenka. A pak ho vidím! Na samém okraji skalky se vyhřívá první kamzík. Rozhlíží se po kraji, podobně jako já, ale zdá se, že mně nevidí. Výborně. Vím, kudy se bude vracet, až se rovněž nabaží ranního slunce, a tak mu vyrážím naproti. V tichosti se zamaskuji mezi dva malé smrčky nedaleko holiny a převlékám se do suchého oblečení. Kdybych tak neučinil, už za pár minut by mě chlad vyhnal zpět do údolí.

Asi po dvaceti minutách kamzík skutečně zamíří ke mně. Vypadá dobře. Ještě má zimní srst a pod ní spoustu podkožního tuku. Moje zjištění mě velmi potěšilo, jelikož zima byla letos opravdu krutá. Ještě před pár týdny bylo všude kolem přibližně o půl metru sněhu více, než je tomu dnes, přičemž před měsícem to byl určitě celý metr. To jsem se tady taky stavoval, ale tehdy jsem měl na nohou sněžnice, a po jaru kolem nebylo ještě ani památky. Jen na slatiništích už teplo země osvobodilo první trávu a bahno, které už jistě v těchto dnech vítá první sluky.

Kamzíci sněžnice nemají, a tak se často boří na čerstvém sněhu velmi hluboko. Zato však mají naprosto dokonalá kopýtka. Ta jim umožňují, díky jejich poddajnosti, jistý pohyb i po velmi strmých svazích a skalách, jak to právě dokazuje kamzík přede mnou. I tak se mi však zdá, že každý svůj krok předem pečlivě zvažuje. Nebo jen prostě nepospíchá. Ani není kam. Má tady spoustu času a také klidu. Snad to tak zůstane...

Mé úvahy naráz přerušují tiché kroky. Umlkají jen pár metrů ode mne, za malým smrčkem, kam nevidím. Když však vykouknu, spatřuji odpočívajícího kamzíka, jen asi patnáct metrů po mé pravici. Leží však tak nešťastně, že jej přímo zakrývá zteřelá smrková haluz. Je taky spokojený, jako první kamzík. Do zad se mu opírá slunce a on se kouká přímo na mě. Přes mé maskování však jeho bystré oči neproniknou. Kochám se pohledem na nádherné zvíře a dalších třicet minut fotografuji, jak jeho nerušený odpočinek, tak i jeho následné pochůzky v mé blízkosti. V jednu chvíli mě navětřil, zježil srst na hřbetě, a zpozorněl. Vykračoval si jak mladý husar kolem mne, až se nakonec uklidnil, a šel si zase po svém. I druhý kamzík se ukázal, ale ten zamířil z prudkého svahu někam dolů. Věděl jsem, že tam za ním určitě nepůjdu. Nemám dnes sebemenší důvod rušit předjarní idylku tohoto místa. Místo toho se spokojeně rozhlížím po okolí, a vzápětí jsem odměněn zásnubním letem dvou sokolů.

Nejde však o žádné kroužení, jako je tomu třeba u káňat! Je to dravý průlet mířící kamsi do údolí, odkud se mi po chvíli vrací zpět jejich radostný pokřik. S přáním úspěšného vyvedení rodiny se i já vracím do údolí. Čeká mě náročný sestup dolů a taky mé děti ve školce. Cestou zpět se ještě zastavuji u horského potoka, abych pořídil i snímeček nejvrchnějších devětsilů, které na jeho břehu bojují o světlo nejen se sněhem, ale i s loňským listím. Po hodině už jsem pak zpět v civilizaci. Vím však, že vzpomínka na tento jiskřivý jarní den, ještě mnohokrát vykoukne z mé paměti, stejně jako devětsily ze sněhu a listí na břehu horské říčky. V noci budu navíc zcela jistě odměněn také hlubokým spánkem, který umí nabídnout jen skutečná horská túra, ať už v divokých Jeseníkách, nebo v jiných českých horách. A pokud jsem v tuto chvíli ve vaší mysli zasel semínko, z něhož, jen co slunce vykoukne, vyraší nějaký obdobný výlet, tak je to úplně dokonalé:-). A těm, co hory nadosah nemají, nebo už do nich z různých důvodů nemohou, napíši jistě brzy nějaký další článeček.

Foto a text: Štěpán Mikulka