V dalším dílu seriálu "Moji známí z divočiny" se trochu mrkneme na zoubek zajíci polnímu:-). Když jsem včera procházel se svými dvěma malými syny lesem, abychom přinesli pytel sena hladovějícím, jal jsem se je trochu poučit o tom, které z okolních stop patří zajícům, které srnkám, a které divočákům. Pomalu jsme se brodili překrásnou sněhobílou krajinou, kterou komplet přikryl sníh a led, a povídali si o těžkém životě všech lesních tvorů, v tomto pro nás lidi romantickém období. Přežití v zimním lese je v těchto mrazivých časech výsadou těch nejsilnějších a nejbystřejších. Dotěrný nepřítel "Hlad" číhá na každém kroku, jelikož dokonce i větve stromů jsou v tyto dny v podhůří Jeseníků obaleny takovou vrstvou sněhu a ledu, že nabízí také ptákům jen velice málo potravy. Některé ze stromů už přichází o své mohutné větve, anebo samy celé padají s ohlušujícím rachotem do sněhových závějí. K těmto větvím pak okamžitě zamíří podle hluku veškerá zvěř, jelikož obouchaný led z koncových částí stromů a pupenů, odkryl alespoň zlomek potravy v nehostinném kraji. Taková místa jsou pak poseta desítkami otisků tlapek a kopýtek, které naznačují, že se zde "hodovalo". I my zde přidáváme ještě i vonící seno a pokračujeme v naší cestě po zimním lese. Jen už za námi nejsou tři řetízky stop, ale už jen dva. To už se malý Kuba veze na mých zádech a prozpěvuje si do kroku:-). V tu chvíli ještě netuším, že se takhle poveze hned tři kilometry, ale to je jiný příběh.

Vraťme se teď k hladovějící zvěři a především zajícům. Jsem překvapen, že dokonce i divočáci okusovali tyto polámané větve. To už musí být velká bída! Právě tato těžká zvěř se bořící se ledovou krustou protlouká k potravě jen velice obtížně. Dokonce jsem byl svědkem, že toulající se kňour využil mou jen pár hodin starou vyšlápnutou "pěšinku" a sledoval ji hned téměř celý kilometr. Ušáci se však už naštěstí tolik neboří, a tak se ke své potravě dostávají o něco lépe než ostatní těžší zvěř. Dokonce se dostanou i k vyšším větvím díky téměř půlmetrové výšce sněhu. Jen své lože (pelech) si musí zajíc připravit poněkud obtížněji, jelikož krusta už je velice pevná a led je také opravdu ostrý. Naštěstí jsou zajícovi tlapky chráněny před zraněním zvláštním druhem hranaté srsti. Samotný pelech (myslivecky pekáč) si pak zajíc chrání velmi nevšední taktikou. Nejprve jej často jakoby mine a teprve po té se k němu vrací ve své vlastní stopě. Kvapně opuštěný záleh pak poznáte tak, že jej zajíc většinou opouští v přímém směru.

Jelikož je zajíc polní všeobecně známým tvorem a i malé děti často ví, že zajíc není žádný králík, protože má mnohem delší uši s černými konečky, a že má taky hodně rychlé, ale taky hodně dlouhé nohy, které mu značně znepříjemňují běh z kopce, pokusím se vám o něm říci i něco, co jste možná ještě neslyšeli... Ještě přidávám pro jistotu jednoho králíka:-).

Měl jsem při svých fotografických tulkách mnoho příležitostí pozorovat zajíce v jeho přirozeném prostředí, které se velice podobá prostředí, kde žije a loví v posledním díle zmiňované káně lesní. Zajíc opravdu dává přednost velice podobné, rozvolněné krajině, se spoustou lesíků a remízů v prostřed polí a luk. Husté lesy tolik v oblibě nemá, i když i tam jej lze potkat. Právě toto jeho životní prostředí je také určujícím faktorem jeho životního stylu. Zajíc žije velmi skrytě, k čemuž je mu užitečné jeho opravdu velice nenápadné zbarvení a také noční styl života. Často na zajíce, lépe řečeno na zaječku, téměř šlápneme, než se odhodlá opustit svůj úkryt (Pan zajíc prý vybíhá ze svého krytu, kterých mývají zajíci hned několik, o něco dříve než zaječka.). Jinak ale zajíc od zaječky nejde rozeznat, tedy mimo honcování, kdy zajíc zaječku pronásleduje. Také v období kojení mláďat by se zaječka mohla objevit dříve na pastvě. Zajíc je také vybaven skutečně bystrými smysly, z nichž zrak je sice nejhorší, ale je podpořen nevšedně širokým úhlem výhledu - až 360 stupňů. To je rovněž obrana proti jeho hlavním pronásledovatelům - větším dravým ptákům a také liškám a toulavým psům. Se zajícem se můžeme setkat, stejně jako s už zmiňovanou kání, při pozorování krajiny z okénka našeho automobilu, a to především v časech tzv. honcování. V tomto čase jsou zajíci omámení "láskou", velice zmatení a většina snímků zajíců pochází právě z tohoto zaječího období. Honcování probíhá přibližně čtyřikrát do roka, od února do září, přičemž zaječka po té přivede na svět kolem pěti malých zajíčků. A právě zde začíná i můj příběh.

Jednou mi v práci kamarád Petr, který ve volném čase dělá myslivost, povídá: "Pojď, něco ti ukážu." Šli jsme po předání služby na velký travnatý plac za hasičárnou a já se cestou dozvídám, že když včera sekal trávu, tak si v poslední chvíli ze sedačky zahradního traktorku všiml, že se před ním v trávě krčí malinkatí zajíčci. Vynechal proto malý ostrůvek trávy přesně v prostřed pozemku a zbytek trávy dosekal. Ostrůvek, ke kterému jsme se oba blížili, vypadal vskutku kuriózně. Opatrně se shýbáme ke dvěma metrům čtverečním trávy a už je vidíme. Je jich tam hned pět a je jim sotva pár dnů. V tichosti couváme z tohoto místa a teprve po několika krocích se otáčíme a živě diskutujeme o tom, co dál.

Místo je opravdu na ráně a je velice pravděpodobné, že ne všichni hasiči budou mít pochopení pro tyto malé tvory. Přirozeně se ale nakonec na každé ze tří hasičských směn vykrystalizují ochotní "strážci", kteří si berou za úkol malé zajíčky hlídat. Přejdeme-li pár poznámek o zajících na smetaně, musím napsat, že si zaječí drobotinu oblíbila většina hasičského sboru:-). Zajíci utěšeně rostli, ale mně neustále vrtalo hlavou, kdy a jak je matka zaječice krmí. Ani nikdo další z hasičů, když jsem se jich ptal, si tohoto důležitého aktu doposud nevšiml. Jen tu a tam někdo zaječku spatřil na pozemku hasičárny, kde byla v bezpečí před toulavými městskými psy, ale to je tak všechno. Začínal jsem mít strach, že zaječice přestala krmit, což by vyžadovalo změnu našeho přístupu. Malí zajíčci se začínají přikrmovat okolní trávou zhruba až ve stáří 14 dnů. Rozhodl jsem se tedy přijít tomuto tajemství co nejrychleji na kloub.

O jedné víkendové službě jsem pravidelně a velmi pečlivě monitoroval okolí travnatého ostrůvku, ale i tak se u zajíčků zaječka neobjevila. Nastal tedy ještě i noční monitoring, protože jsem byl pevně rozhodnut odhalit toto tajemství. Když se začalo šeřit, přinesl jsem si z výjezdového vozu termokameru, která je velmi citlivá, na byť i nepatrně zvýšenou teplotu okolí, a z okna se jal pokračovat ve svém pozorování. Večerním městem se brouzdal přicházející soumrak a v nastalém tichu stále více a více vynikaly hlasy stovek kobylek. Kraj voněl čerstvě zrozeným srpnem a já si připadal, jak pohraničník na čáře, který z hlásky stráží hraniční linku v hlubokých hvozdech Šumavy. A jelikož jsem svou "strážní službu" vykonával opravdu pečlivě, za několik okamžiků mělo dojít k vysvětlení tohoto malého zaječího tajemství.

Právě ve chvíli, kdy už venku nebylo pouhým okem téměř nic vidět, jsem ji spatřil. Opravdu velice ledabyle, na to že zajíčci celý den nejedli, přicházela asi ve vzdálenosti 40 metrů matka zaječice. Nezamířila však k travnatému ostrůvku, kde ji již jistě toužebně očekávalo její potomstvo, ale snad ještě pomaleji, nežli před tím, obcházela velikým obloukem zaječí domov, přičemž vzdálenost se ani teď nezmenšovala. Začínalo to být velice zajímavé a musím říct, že jsem se v okně tetelil jako malý kluk, i když se jednalo o "obyčejného" zajíce a ne o irbise ve vrcholových partiích Karákoramu. Tak přijde je nakrmit, nebo ne? Venku už nebylo vidět vůbec nic a ke mně, jak na potvoru, přichází kolega se slovy: "Co tady strašíš?" Krátce mu v tichosti vysvětluju, o co jde, přičemž ani na chviličku nespouštím oči z displeje termokamery. Kolega se přidává ke mně:-).

Zaječice dokončila takřka celý kruh a hop, zamířila přímo k mlaďochům. Chvilku se s kamarádem perem o kameru až oba získáváme dobrý výhled na displej právě ve chvíli, kdy přichází jedinečný výjev z divokého světa přírody. Ale co to? Zaječice přeskakuje malé zajíčky a míří zase někam pryč! Že by nás přeci jen zaslechla? Vysvětlení ale přichází brzy po té... Malá drobotina, kterou jsme doposud neviděli v pohybu ani na vteřinu, se velice svižně vydává za zaječicí. Mám za to, že ta je přeskočila z toho důvodu, aby zajíčci ucítili její pach, a především pak pach mateřského mléka, a následovali ji. Řekl bych, že to musí být docela šok, když se k nim pozvolna a v tichosti blíži, a pak se nad nimi mihne její černý stín. Mohla by to klidně být třeba sova...

Nicméně zajíčci, kteří sami v prvních dnech prakticky pach nemají, což je jejich pasivní obrana před predátory, se vydávají za vůní mámy. Kojení probíhá velice rychle a kolem zaječice je velice živo. Po chvíli se pro nás dosud nemotorní zajíčci rozběhli v okruhu desíti metrů od zaječice a skotačili v nočním příkrovu tmy. Takže takhle to tedy zaječice vyřešila. Zvolila opravdu velmi bezpečný způsob krmení v tomto uměle vytvořeném přehledném terénu, aby na zajíčky neupoutala pozornost predátorů. K většímu bezpečí zajíčků paradoxně také přispěla i neustálá přítomnost lidí. I tak se však celý zaječí potěr dospělosti nedožil. Z pěti zajíčků dorostli jen dva, které jsem ještě pár týdnů po té, co odrostli, občas vídával. O zbytek se nejspíš postaraly kuny z nedaleké zahrádkářské osady. Jak pokračoval životní příběh zbylých dvou hasičských chráněnců, to se už nikdy nedozvíme. Zbývá jen milá vzpomínka z přelomu července a srpna, kdy jsme si na hasičárně tohle nevšední dobrodružství více než 14 dní užívali...

Holt zaječí úděl je opravdu nelehký. Těžko si my, lidé, kteří stojíme na vrcholu potravního řetězce, dokážeme představit obrovskou obtížnost žití zaječího klanu. Mnoho dravců čeká na ušákovu chybu, ale i zde je příroda spravedlivá. I lovecký mistr jestřáb často mine po obratné zajícově kličce a lišce zůstane jen mlsné olíznutí, když sleduje nedostižného ušáka, kterého nedokázala dostatečně překvapit. Značné ztráty, zejména u posledního vrhu, rovněž způsobují různé nemoci, jelikož zajíci dobře nesnáší vlhko. Naštěstí však nežijí příliš společenským životem, a tak se nákaza nepřenáší tak snadno, jako je tomu např. u divokých králíků.

Bohužel, stejně jako je tomu u kání, největším nepřítelem zajíců je opět člověk. I přes intenzivní snahu myslivců o návrat drobné zvěře do jednotlivých honiteb, zajíců za posledních třicet let velmi ubylo. Je to tak. Zajíců kdysi bylo v polích stonásobně více, ale tyto časy se již nejspíš opakovat nebudou. Velkou radost mi udělala nedávná předjarní cesta do Prahy a loňská cesta do Brna, kdy jsem v čase honcování zajíců na jednom place spatřil desítky ušáků. Byl to velmi příjemný pohled. Schylovalo se tam tehdy jistě k divokým zaječím soubojům, které bývají plné honiček a boxování. Zajíci opravdu ve svých zápasech o přízeň zaječek doslova boxují předními tlapkami a musí to být také docela slušné rány, jelikož takový skvělý běžec musí mít na nohou, i když spíše na zadních, dobře vyvinuté svaly. Bohužel jsem tehdy spěchal, takže tento snímeček na mě teprve čeká:-).

Podařilo se mi ale kdysi dávno, to bylo ještě na negativ, pořídit snímek zajíce, který se jakoby umýval. Byl to starý samec s četnými šrámy a natrhlýma ušima, který ke mně dohopkal jen na několik kroků. Teprve mnohem později jsem se dozvěděl, že zajíc se neumýval, ale že roztíral po svém těle výměšek ze svých pachových žláz, kterým značkuje své teritorium. Taktika "zkřížení cesty" se mi při focení zajíců vůbec velmi osvědčuje. Často stačí zajícovi šikovně nenápadně nadběhnout (samozřejmě s ohledem na vítr) a v klidu si pak počkat, například v brázdě pole, až se zajíc přiblíží a pořídit snímek. Tímto způsobem jsem pořídil většinu ze svých snímků, které jsem ve svém dnešním pokračování seriálu použil. Třeba budete mít také štěstí.

Asi nikdy nezapomenu na krutou rozpravu několika zemědělců v hospodě, o které mi kamarád kdysi vyprávěl, kdy se tito opravdu neskuteční "tupci" chlubili tím, jak při sklizni svým kombajnem stále více zmenšují kolečko obilí až do chvíle, kdy z posledního zbytku vyletí peří atd. Ne, na tohle nemám žaludek a něco takového bych asi nedokázal nečinně poslouchat... Bohužel i tací jsou mezi námi:-(. Pamatuji si, že za "totáče" existoval doporučený postup, jak správně sklízet obilí, aby k těmto tragédiím ve zvířecím světě nedocházelo. Dnes už asi no tohle nikdo nemyslí:-(. Proto my, normální, přinesme v těchto krutých zimních časech nějakou tu mrkev, jablko či řepu zajícům a zanechme ji pod keřem, kde je nejvíce zaječích stop nebo tam, kde víme, že se zajíci vyskytují. Pokud byste chtěli přinést seno, tak spíše zajícům vyhovuje jetelina či vojtěška. Připravíme tak ušákovi velice chutnou krmi. Někdy stačí i pár uřezaných haluzí z planě rostoucích keřů, jejichž chutná kůra pomůže těmto zajímavým a nádherným tvorům dočkat jara...

Foto a text: Štěpán Mikulka