Většina lidí zná káně lesní, jako ptačího dravce, který často vysedává na stromech či ohradnících, a to především v blízkosti polí a luk lemujících naše silnice a polní cesty. V některých letech se zdá být tento středně velký dravec poměrně četný a leckterý dobrý pozorovatel by si ještě mohl všimnout, že charakteristickým druhem letu pro káně je tzv. plachtění. To je asi vše, na co si může řadový pozorovatel vzpomenout. Zdá se tedy, že káně lesní je běžným a poměrně nezajímavým ptákem. Ve svém dalším pokračování seriálu "Moji známí z divočiny" se vás pokusím přesvědčit o opaku:-).

Malé dobrodružství s kánětem totiž začíná právě v té chvíli, kdy si některý zvídavější řidič bude chtít káně lesní podrobněji prohlédnout a pokusí se zastavit tak, aby na káně lépe viděl. Ale co to? Žádné káně nepustí pozorovatele na takovou vzdálenost, aby se pozorovatel mohl káněti dostatečně obdivovat. Mohutnými rozmachy křídel se káně lesní ze své větve odlepí už při sebemenším podezření, že by se mohlo stát středem něčího zájmu. Většina nadšenců v tuto chvíli svůj zájem ztrácí, ale najdou se i tací, kterým to nedá a pojmou svůj neúspěch jako určitou výzvu k důkladnější přípravě svého následného pokusu o pozorování.

Nevím, zdali se mám počítat právě k této skupině, ale pravdou je, že káně lesní se snažím fotografovat pravidelně v průběhu celého roku a především pak v zimě, kdy je více příležitostí k pozorování a poznání tohoto nádherného dravce. Důvodem pro lepší zimní pozorování je především kumulace těchto dravců na polích bohatých na hraboše a také to, že na bílém sněhu je kaně lesní pro své tmavě hnědé zbarvení poměrně dobře pozorovatelné. Navíc právě v zimním období, období menší potravní nabídky, se tito dravci vyskytují v těsné blízkosti cest, jelikož svůj jídelníček v tuto dobu s oblibou doplňují i nejrůznějšími živočichy, kteří se stali obětí projíždějících vozidel.

Mám velice rád volání káněte kroužícího v širokých spirálách nad lesem, které jakoby mě pokaždé vítalo v mém oblíbeném prostředí - v lese. Když se mi pak někdy káně při mém příchodu do lesa neozve, beru to skoro až osobně:-). A právě má četná pozorování a fotografování těchto skutečně překrásných dravců, kteří si za ta léta získali můj obdiv, se rovněž stala motivací pro zařazení káněte lesního do mého seriálu "Moji známí z divočiny". Navíc právě nastal zimní čas, který, jak už jsem napsal, je pro pořízení snímků káněte lesního velmi vhodný, takže některé mé poznatky a snímky jsou skutečně čerstvé:-).

Možná si ještě vzpomenete na můj nedávný článek o hasičích, který popisuje teplotně náročné podmínky našeho cvičení na lyžařské lanovce v podhůří Jeseníků. Moje následné fotografické výlety za káňaty však byly, co se týče nízkých teplot, ještě o něčem jiném. Vezmu to ale hezky popořádku. První dva z nich jsem směřoval k motorestu Kukačka poblíž Horního Benešova, kde jsem měl já, a ještě několik ornitologů, to potěšení pozorovat u nás velmi vzácné káně bělochvosté. Ihned jsem se rozhodnul, že se pokusím pořídit nějaký ten snímeček. Začal jsem proto uvažovat nad tím, jak to narafičit, abych se ve volném prostranství, které bylo prosté jakéhokoliv krytu, dostal s fotoaparátem tam, kam potřebuji. Brzy jsem vypozoroval, kam si většina dravců s oblibou sedá. Bylo to několik keřů černého bezu a stará třešeň vprostřed polí luk. Následující návštěva se pak uskutečnila velmi záhy po první návštěvě, jelikož přišlo fotograficky zajímavé počasí s relativním dostatkem světla a proměnlivým počasím, kterého si každý kreativní fotograf přírody velmi cení.

A přišlo první ráno. Je téměř jasné, s mírným větříkem a s čerstvou sněhovou nadílkou. Teplota sestoupila až k patnácti stupňům pod nulou a já s nadšením, poprvé v letošní zimě, vyrážím za novým fotografickým dobrodružstvím. Rozednění je opravdu překrásné. Všude se to jen blýská a každý paprsek právě vycházejícího slunce hází prasátka po okolní krajině prostřednictvím námrazy a velikých vloček sněhu. Ležím hned na dvou karimatkách a zachumlaný v kvalitním péřáku v blízkosti vytipovaných stromů a uvědomuji si, o kolik takových nádherných probuzení ve městě přicházíme... Mou "neviditelnost" umocňuje roura z bílého mironalu, kterou jsem se zamotal do jakéhosi závitku končícího na jedné straně objektivem a na druhé mými botami, kterými jsem rouru proti větru zatížil. Uvažuji o tom, kolik odstínů má asi bílá a že ještě musím být docela vidět, i když už jistě nevypadám jako člověk - hlavní nepřítel všeho živého v lesích. Vše ale brzy řeší poletující sníh, který mě po chvíli komplet přikryl.

Vše bylo naprosto dokonalé, pouze s jedinou chybou. V mé blízkosti nebylo jediné káně! Jal jsem se uvažovat, čím že by to mohlo být, a začínal jsem mít i drobné pochybnosti o tom, zadali opravdu jsem ve správný čas na správném místě, jak se říká. Možná, že právě čerstvě napadnuvší sníh způsobil, že hraboši na kalamitou trpícím poli jsou už pod příliš hlubokým sněhem, a tudíž pro káňata, co by vynikající zdroj potravy, na nějaký čas nedostupní (Pozn.: Hraboší kalamita se střídavě opakuje zhruba v pětiletém intervalu na různých polích a má přímou vazbu na početnost a prosperitu těchto i dalších predátorů.). Dobře jsem si za léta svých pozorování všiml, jakými způsoby jsou tito drobní hlodavci káňaty loveni. Jedním ze způsobů je vyčkávání na vyvýšeném místě (na protisněhových bariérách, na balících slámy), odkud pak lovící káně neslyšně zaútočí. Druhý způsob jsem si také mnohokrát vyzkoušel na vlastní kůži, a to trpělivé vyčkávání u vchodu do hraboší nory až do té chvíle, kdy hraboš opatrně vylézá ven. To při vhodné pozici lovce netrvá nijak dlouho. Řádově se vždy jedná o minuty a v případě, že je hraboš zahnán útočícím lovcem do cizí díry, je to často jen pár okamžiků. Obě varianty však po čerstvé sněhové nadílce nejsou nejspíš použitelné. Co teď, položil jsem si otázku. Rozhoduji se vydržet...

Dobře jsem, udělal. Už po dvou hodinách se naprosto neslyšně, jako duch, zjevuje na keři, na nějž mám namířen svůj teleobjektiv, první nádherné káně. Se zatajeným dechem sleduji, jak přešlapuje na tenkých větvích a hledá pohodlnou pozici. Mám štěstí. Jedná se o světlou formu, která je častá u severského káněte, jež k nám na zimu přitahuje. Pořizuji své první snímky a pak už se jen kochám. Dravec má nádhernou jiskru v oku a střídavě se rozhlíží, tu vlevo, tu vpravo. Po chvíli registruji pohyb ve směru staré třešně... Do větví usedlo další káně, které je od toho předchozího naprosto odlišně zbarveno. Je podstatně tmavší, ale nevypadá to, že by se jednalo o tzv. káně ruské, které je oproti káněti lesnímu ještě i menší s delším ocasem. V tu chvíli ještě netuším, jaký přírodovědecký svátek mě za chvíli čeká. Jsem natolik okouzlen pozorováním a fotografováním, že jsem málem nepostřehl další přilétající káně. Odkláním opatrně svůj objektiv zpět, směrem ke světlému káněti, maje na zřeteli, že jen nepatrná chybička může můj dnešní zážitek pokazit. Vždyť dravci vidí téměř šestkrát ostřeji než člověk. Ještě větším důvodem k mé opatrnosti je však skutečnost, že tito dokonalí lovci vnímají nejen velice rychlý pohyb (až 150 obrazů za sekundu), ale i extrémně pomalý pohyb ? 15 stupňů za hodinu! Nakonec se mi však přemístění daří právě ve chvíli, abych zaznamenal poklidný odlet dravce téměř v mém směru. Když se pak vracím s objektivem zpět, na staré třešni sedí hned osm kání! Ani jedno z nich nemá stejné zbarvení. Je mezi nimi mnoho barevných variet, z nichž některé přisuzuji také juvenilním ptákům.

Kolem je naprosté ticho, které v této společnosti působí takřka rituálně. Po dlouhé době si užívám ten úžasný pocit neviditelnosti, pocit milovníka přírody, který nepůsobí na přírodu rušivě a má tu úžasnou příležitost pozorovat naprosto přirozené chování jindy tak plachého tvora, jako je káně lesní. Zdá se, že motivace dnešní sešlosti je velice jednoduchá. Z tělesné pozice jednotlivých ptáků se dá jednoduše vypozorovat, že se ptáci nahřívají v paprscích slunce. Právě jejich tmavý hřbet se zdá být ideálním "lapačem" životodárných slunečních paprsků. Když se po chvíli některé káně otáčí hrudí ke mně, všímám si, že i přes svou naprosto dokonalou regulaci tepla v ptačích končetinách, si někteří ptáci střídavě schovávají pařáty do peří někam pod křídla. Často si také čechrají své peří, aby ještě více zlepšili jeho izolační schopnosti. Ani mně není v tu chvíli v péřovém spacáku nijak zvlášť zima. Přesto, že jsem doposud strávil v mrazivém prostředí odpočívajících polí a těchto mlčenlivých lovců přibližně čtyři hodiny, cítím se bezvadně. Jen lokty jsou už notně otlačené, ale okolní jedinečná atmosféra mi stojí za tuto drobnou nepříjemnost.

Káňata se postupně rozlétají za potravou a střídají je další a další. Pořád je tady ale ještě nějaká ta rezerva, jelikož na okolních polích jsem napočítal přes 40 jedinců! Uvědomuji si, že se jednalo o jakousi polední siestu, která trvala přibližně od desíti do čtyř hodin, tedy v čase, kdy je asi pro káňata ideální nahřát své tělo na slunci. Časné ráno je jistě vhodnější pro lov a nasycení žaludku, stejně tak jako podvečer, kdy nelze příliš otálet, jelikož schopnost ptačích očí přizpůsobit se změně intenzity osvětlení, je podstatně horší, než je tomu u nás lidí. Teplé sousto v žaludku, získané před dlouhou mrazivou nocí je pak pro ně otázkou bytí a nebytí! Je to asi jediná "nevýhoda" dravčího zraku, která se samozřejmě netýká sov, jež jim mírně komplikuje život. Avšak citlivost dravčích očí i na jiná barevná spektra, než je tomu u lidí, z nich dělá dokonalý lovecký nástroj. Představte si, že se dokonce ornitologové na základě svých studií domnívají, že dravci vnímají cestičky hrabošů (jejich teritoriální značky) i podle jejich moči, která jsou pro ně, díky ultrafialovému záření, dokonale zřetelná.

Těmto dravcům bychom se mohli obdivovat ještě v mnoha a mnoha odstavcích či na mnoha dalších stránkách, ale to si nechám až na další pokračování mého seriálu. Jen ještě napíši, že následující tři výpravy za těmito nádhernými tvory se uskutečnily za stejně mrazivého počasí, kdy jsem v jednom případě vydržel v polích ještě déle, od východu do západu slunce. Tyto doslova sváteční přírodovědné okamžiky mi přinesly ještě mnoho zajímavých poznatků. Naprosto jedinečným zážitkem bylo například pozorování podřazenosti a nadřazenosti jednotlivých ptáků u újedi. Pravděpodobně i téměř adultní ptáci "žadonili" voláním mláďat o nějaké to sousto. Souboje byly velmi úchvatné a velkou roli nehrály, jak by se v časech krutého hladu mohlo zdát, smrtící údery někdy až třícentimetrových drápů a zobáků, ale prostá a velmi výmluvná řeč těla, o čemž vypráví také některé mé snímky. Někteří ptáci s křídli zacházeli doslova jako samurajové se svými štíty či obranými vějíři, přičemž hlavní zbraní byly především mohutné pařáty. Přesto jsem ani v jediném případě neviděl u těchto soubojů žádné usmrcené káně. Ty v přírodě podléhají pouze výjimečně, a to například o mnoho většímu výru velkému. Úhlavními nepřáteli jim tak nadále zůstávají především projíždějící auta, elektrické dráty a bohužel stále ještě i myslivci, přesto, že takřka výhradní potravou těchto ptáku jsou právě hraboši, což dokazují i rozbory mnoha vývržků, které jsem nejen já uskutečnil. Pouze v období hnízdění jsem viděl káně přinášet mláďatům užovku a zaznamenal jsem také velmi nesměle vedený a neúspěšný útok na tetřívka.

Měl jsem také možnost pozorovat i zraněné káně s potrhaným křídlem, anebo také káně, které jakoby svým voláním přivolávalo své druhy k polední siestě. Možná se ale jen radovalo ze své příjemné sluneční lázně, krásného dne a ze života. Samostatnou kapitolou by pak mohly být také vztahy mezi kánětem lesním a inteligentnějším krkavcem velkým a strakou obecnou u újedi, ale o tom opravdu až jindy. Jen se ještě zmíním o legračním okamžiku, kdy mi druhý den mého focení vítr nepozorovaně přetočil mé maskování až k objektivu a takřka celého mě odkryl. Můj modrý spacák musel velmi akcentovat ve sněhobílých polích, a já se přibližně hodinu divil, proč že nic nepřilétá. Krkavci nade mnou si jistě krákorali něco v tom smyslu, že ten Mikulka je v tom maskování den ode dne horší:-). I to se stává... Nicméně mě, díky tomuto zážitku napadlo, že bych pro vás mohl připravit i něco málo svých skromných poznatků o maskování v novém seriálu, jelikož fotografování divokých tvorů je na míle vzdáleno například od fotografování v ZOO či na workshopech s ochočenými zvířaty a mohlo by to být užitečné. Zima je na samém začátku, takže pokud i vy zavítáte s dalekohledem či s fotoaparátem do kraje polí a remízů, budu vám přát mnoho a mnoho kouzelných zážitků s všedně-nevšedním kánětem lesním.

Foto a text: Štěpán Mikulka