Začínám to brát tak trochu osobně - hned od rána totiž opět docela solidně leje:-). Chuchvalce mraků se válejí po dnech horských údolí. Usedám na pokoji na postel a přestavuju si, jaké by to asi bylo foceníčko, kdyby byla alespoň polovina mých dnů, strávených tady na horách, hezká. Na to, jak bylo celý předchozí měsíc tam dole hezké jaro, tak jsem se celkem dost s výběrem počasí netrefil. Nicméně termín pro uskutečnění mé horské reportáže o jaru v Jeseníkách je jinak velice vhodný. Ještě před měsícem, když jsem se tento rok do hor přišel poprvé podívat, tady bylo k zastižení pouze mnoho tažných ptáků, odevšad byly slyšet námluvy datlovitých, ale například vysoká a srnčí zvěř se tou dobou stále ještě držela v údolích. Jen jeřábci tokali - tiše pískali v nejméně přístupných a nepřehledných částech lesa. Tetřevi a tetřívci v Jeseníkách už tokají nejspíš jen sólo - oba dva spolu:-(. Více jich tady bohužel asi už nebude, říkám si.

Jak moc vždycky závidím kamarádovi, když mi vypráví o tom, jak ve Velké kotlině potkával ještě v sedmdesátých letech tetřevy. Co naplat. Lepší už to asi opravdu nebude, jelikož dokonce i s odchovem tetřeva v obci Vidly, která se nachází dole pod Jeseníky, už je také od loňska konec. Smutná paní, která měla tetřeví kuřata ve voliérách na starosti, mi loni tichým hlasem přes plot povídá: "Šéfovi se to prej už nějak nerentuje." Vysazování mladých tetřevů zpět do Jesenické přírody bylo více méně neúspěšné. Proč? Neslyšel jsem nikdy na tuhle otázku fundovanou odpověď. Mám samozřejmě i svou verzi. Myslím si, že se s vysazováním tetřeva z umělých odchovů začalo už pozdě. Původních domácích tetřevů už bylo ve volnosti podle mého názoru tak málo, že na ně vypuštění mlaďoši, za svoji krátkou kariéru, asi ani nenarazili. Neměli tudíž nejspíš ani příležitost, seznámit se s prostředím, naučit se hledat potravu na těch nejlepších místech a především se už neměli od koho naučit, kde jsou tradiční tokaniště. Nějakou dobu jistě přežívali, ale jeden po druhém postupně hynuli ve spárech predátorů, anebo hlady. Je to smutné pomyšlení...

Vstávám s postele a jdu se podívat z okna. Přestává pršet. Obloha je ale stále zakaboněná. Risknu to, říkám si a balím si tentokrát jen teleobjektiv a svého hejkala. Napadlo mě, že se znovu půjdu podívat na prameniště, jestli ještě náhodou nepotkám krásnoočku sluku. Zároveň se chci opět přesvědčit o tom, zda jsou, anebo nejsou, kolouši už na světě. Hned dole u bystřiny si nasazuji své maskování a postupuji velmi obezřetně a pomalu přímo korytem potoka, aby mě opět nezradil vítr a abych to byl já, kdo opatrnou sluku či vodící laň spatří jako první. Obdivuji se nádherným splávkům, které jsou tvořeny kameny porostlými mechem. Je to nádhera, říkám si v duchu. Občas vykukuju ze dna koryta, které mě výborně kryje, abych si prohlédl okolí. Začíná být nějak temno, říkám si, ale postupuji dál, abych neztratil ani minutu, pokud má tedy přijít další déšť. První dešťové kapky dopadající na mou čepici mi však jasně dávají najevo, že tady jakékoliv plánování moc nefunguje. Za malý okamžik už to nejsou kapky, ale celé šňůry vody, které dopadají na všechno živé i neživé kolem mně. Spěšně se ukrývám pod kmen padlého stromu, který leží napříč korytem, pevně rozhodnut neopustit pozici a vyčkat, až déšť postupně přejde. I v tomhle je kus romantiky, říkám si a sleduju, jak les kolem už nemá kam ukládat přemíru vláhy. Kapičky deště se kutálí po jehličí smrků a dopadají na těla rostlin, které se jen tak zhoupnou, aby vláhu poslaly dál, ke kořenům. Ani tam se však voda nezdrží a prostřednictvím drobných stružek se cestou nejmenšího odporu přemisťuje až ke břehům koryta potoka, kde se před ní ukrývám já. Po té se sklouznou do proudu, a kdo ví, kam až ještě téhož dne doplují. Další drobné stružky však stékají na mého Hejkala, a pokud ho chci tady v horách ještě vůbec někdy usušit, musím změnit stanoviště. Rychle očima vybírám směr ke stromu, který má asi tak nejhustější korunu a rychle se k němu přemisťuji. V tu chvíli ani netuším, jak mi to bude už jen za par vteřin líto, že jsem se nedržel svého původního plánu, a nepostupoval jsem bez ohledu na déšť stále stejně obezřetně korytem potoka vzhůru.

Kvapným krokem postupuji podél potoka vzhůru s očima přilepenýma k cíli, tedy k suchému místu pod větvemi jednoho ze vzrostlých smrků. Pouze okrajově vnímám, že se břehy potoka mírně rozestupují, a že v tomto úseku není na břehu ani jediný strom. Periferním viděním, však postřehnu ještě něco. Něco co okamžitě zmrazí veškeré mé pohyby a takřka na místě zůstávám stát. Pomalu otáčím hlavu do leva, a co vidím, je naprosto okouzlující. Ve strmém břehu potoka, na přímém dešti, leží už malinko odrostlý koloušek. Je hodně tmavý a velikýma očima se na mě dívá. Snaží se nejspíš přijít na to, jestli se jedná o nebezpečného či bezpečného tvora. Než si to rozmyslí, pokouším se velmi opatrně zdvíhat svůj fotoaparát k očím, ale jeho přemýšlení bohužel tak dlouhé není. Nedal mi víc než tři vteřiny a nečekaně rychle vstal a vyběhl na břeh koryta, kam jsem neviděl. Okamžitě jsem učinil totéž, ale už jsem stihl jen rezavou skvrnu mámy laně, jak následuje tmavého kolouška do temného příkrovu deštivého lesa.

Vím jistě, že kdyby mě déšť nejprve nezastavil a po té nepřinutil pospíchat, jistě bych kolouška objevil první a byly by z toho naprosto bezvadné fotky. Koloušek by mi jistě během mého obezřetného postupu neunikl, ale asi to tak mělo být. Zážitek to byl ale úžasný! Na ten pohled z očí do očí asi jen tak nezapomenu. Kdo ví, proč nebyl ukrytý, jako jeho máma, pod větvemi hustého smrku. Pršelo na přímo na něj a jemu to vůbec nevadilo. Předpokládám, že při svém stáří přibližně pěti dnů, ani jiné počasí zatím nestihl zažít, a tak už byl asi zvyklý. Skutečnou odpověď na tuto svou otázku možná časem získám, každopádně jedna dlouho očekávaná odpověď přišla už teď. Někteří z kolouchů jsou tady na horách už na světě!

Přesně takové úvahy se mi honily hlavou, když jsem ukryt pod bohatou korunou jednoho ze smrků, vyčkával okamžiku, kdy přestane pršet. Tělo a mé smysly už nebyly zdaleka tak napjaté, jako tomu bylo při mém příchodu do těchto kouzelných míst. Byl jsem přitisknut ke kmeni z jeho závětrné strany a suchou částí oblečení sušil svoje fotografické nádobíčko. Asi po dvaceti minutách jsem se dočkal. Tiché, ale jednotvárné ševelení deště utichlo a stereotypní kontaktní hlas pěnkavy vystřídal ten nejlepší kousek, který pěnkava ve svém repertoáru má, a to krátký trylek, na který na jaře s takovou touhou čekáme. Je tak krátký, že je takřka až nudný v tomto téměř předletním období, ale na jaře má pro milovníka přírody téměř magickou sílu. Atmosféra kolem mě je naráz bezvadně vypointovaná, když tato pěnkaví holá věta říká: "I na horách už je opravdové jaro." Jal jsem se opět postupovat korytem, ale už bohužel s vědomím, že už nic krásnějšího dnes nejspíš nepotkám. Trochu jsem se přeci jen ale mýlil. Vždyť uplynula teprve polovina dnešního dne v Jeseníkách, ale to bych předbíhal...

Postupuju velmi opatrně místem, kde včera odpočívala sluka. Některé klády v kameništi jsou rozšlapané vysokou zvěří až na úroveň okolního terénu. Takové místo v lese pak dělá dojem prahu domu a bezvadný je, že ten práh mě zve dál právě do zajímavého světa přírodu, a to ať už ho překročím z jedné, nebo z druhé strany. Sluka zde není, říkám si a konečně se narovnávám a protahuji po náročném výstupu. Rozhoduju se pokračovat ve směru, kde jsem včera viděl laně. Zastavit jsem byl ale donucen dříve, než udělal pár kroků. Z trávy přede mnou vzlétla krásnoočka. Tak tady bych tě teda nečekal, řeknu si a je mi jasné, kdo je v místní části lesa králem maskování. Hlavou mi ihned běží vzpomínka, jak jsem takhle fotografovával slučky malé na jarním tahu. Častokrát se stalo, že jsem i více než hodinu podrobně studoval mokřad před sebou, který se nachází jen kousek za Bruntálem. Teprve ve chvíli, kdy jsem zahlédl nepatrný pohyb dýchání tohoto ultranenápadného tvorečka, opatrně jsem zaměřil svůj fotoaparát na ono místo, zaostřil a pořídil snímek, kterým se mnoho fotografů v republice pochlubit nemůže... Jak říkám, je to mistr maskování!

Za velikým vývratem s obrovským koláčem černé hlíny na kořenech, jsem zahlédl mezi stromy nepatrný pohyb. Rychle jsem přiskočil ke stromu před sebou a neslyšně se o něj opřel. Opatrně, tak aby ani kapuce mého hejkala nevydala sebemenší hluk, pomalu vyhlížím zpoza stromu, a co vidím je vskutku nádherné. Dvě laně, stojící mezi padlými kmeny tří smrkových stařešinů, okusují jen tak labužnicky špičky čerstvé trávy. Zdá se mi, že ani nejde o jídlo, jako spíš o to, aby si osušily svoji deštěm vlhkou srst. Vítr mi dává asi tak minutu na pořízení několika snímků a vychutnání si té pohodové atmosféry, která jistě po dešti panuje na mnoha místech Jesenického lesa. Laně zlehka klušou dolů ze svahu a já je právě kvůli této poklidné atmosféře nenásleduji. Nechtěl bych ji zkrátka narušit... Spokojen a plný zážitků se vydávám zpět na pokoj horské chaty.

Pozdněodpolední část dne věnuji opět vysoušení svého materiál. Desítky suchých kapesníčků mačkám do vlhkých bot a oblečení rozkládám po zařízení svého dočasného útočiště. Je zajímavé, jak účelně si v několika dnech člověk dokáže zařídit místo svého přechodného ubytování. Vše podřídí svým současným potřebám. Já jsem si dal doprostřed místnosti malý stoleček, který mi přesně vyhovuje pro psaní na notebooku. Pod okno k elektrickému topení jsem dal odpadkový koš, na němž suším své boty a za kličku okna nad ním bezpečně zachytávám své mokré kalhoty. Knihy mám po ruce vlevo, stativ v koutě a svou kytaru pod postelí. Právě tohle je jedna z nejvýraznějších a nejzásadnějších vlastností člověka - neustálé přetváření svého okolí. Zkuste si vzpomenout na své poslední táboření někde v přírodě. Přístřešek, ohniště a zásobní dřevo, pruty na špekáčky či vidlička na rožnění a kotlík. Další vidlička na sušení ešusu blízko vodního zdroje a všechno spojuje vyšlapaná pěšinka v trávě... Životní prostředí člověka je tak neustále přizpůsobováno našim potřebám a právě proto je fajn, že jsou v přírodě i místa, kde se dlouhodobě tábořit nemůže.

Každý živočich své okolí nějakým způsobem ovlivňuje, a to zejména, když je přemnožen. Vzpomínám si hned na bobra, kterého jsem pozoroval v Litvě. Ten uměl přetvářet panečku své okolí. Připomíná mi tím trochu nás lidi. Kácí stromy, staví domy, zaplavuje louky... Podobnost je také v tom, že svým novým krajinným výtvorem vytváří i nové podmínky pro introdukci v dané oblasti nových živočichů. Člověk vytváří dobré podmínky například pro myši nebo kočky, ale také holuby či poštolky. Bobr zase vytváří rozsáhlé nepřístupné bažiny, které jsou v Litvě nezbytné pro hnízdění jeřábů či severských labutí.

Za oknem se začíná dělat hezky a tak se pomalu balím na odpolední fotografování. Sotva však ujdu první kilometr a půl, obloha se neskutečně zatáhne. Je tu opět obligátní mlha, ale tentokrát jsou první okamžiky jejího příchodu doslova grandiózní. Stojím na prudkém svahu horského úbočí a mlha mě pozvolna obestupuje ze dvou stran a právě jen tolik, aby se zepředu pod ni dostávalo právě tolik slunečních paprsků z údolí, že vzniká jakýsi kotel světla kolem mně, jakýsi opačný stín, kdy to všude kolem tmavne, a jen ke mně se prodírají zbytky světla z údolí. Co bych se dál rozplýval, říkám si. Stačí, když to vyfotím... Ouha. Tak tohle mě bude mrzet. Širokáč jsem ve spěchu nechal ve druhém batohu. Tak to je dnes už druhá smůla, ale za tu si tentokrát můžu sám. Hned si ale uvědomují, že smůlu nemám, jelikož jsem tu famózní nádheru viděl a prožil. Jen ji nebudu moci nikomu ukázat.

Během mé další cesty, jelikož mě ani nenapadne, abych se vracel zpět, uvažuji nad touto nově vyvstalou myšlenkou. U některých mých kamarádů si občas všímám, že už jim jejich fotografování jaksi občas nedělá radost. Vrací se ze svých cest znechuceni, že něco nevyfotili, anebo vyfotili, ale špatně, zkrátka už nefotografují, aby žili, ale žijí, aby fotografovali. Vzácné okamžiky, které na svých cestách měli možnost vidět, okamžiky, které by jim každý jiný záviděl, pak končí někde v odpadkovém koši jejich hlavy a zůstávají nedoceněny a zapomenuty. Je dobré takové věci vědět, říkám si, a slibuji si, že si na tohle budu dávat pozor...

Naprosto nečekaně se obloha kolem trhá. Přichází svými tichými kroky nádherný jarní večer na horách, večer, který jsem ještě neměl to štěstí v uplynulých dnech zažít. Zároveň však vidím, o co jsem "přišel". Jaké to mohlo být, kdyby bylo takhle hezky po celou dobu mého pobytu v horách. Z přemyšlení mě vytrhává opět jeden nádherný přírodní výjev. Na protějším svahu kojí srnčí máma malé srnče. Je to hodně daleko, a tak vše sleduji přes svůj teleobjektiv. Doře si máma své místo porodu vybrala. Všude kolem, jen samé borůvčí, ve kterém je slyšet každý krok a jen na hranici z klečí je několik malinkatých louček se šťavnatou trávou. I tak se pokouším dostat blíže a daří se mi to. Přicházím však na místo právě ve chvíli, kdy je oba vidím vcházet do husté kleče. Aha, jde se spát, říkám si, a sám ještě tichým rychlým krokem pokračuji směrem k Malému kotli, kde by už snad mohla být na pastvě vysoká. K mému zklamání však slyším z dáli pouze štěkání srnce, kterého něco nejspíš vyplašilo. Vracím se tedy na hřebenovou turistickou trasu, abych se volným tempem vrátil zpět.

Naplno si vychutnávám dohasínající večer a ani se mi nechce zpět na horskou chatu. Být takových večerů více, říkám si, tak bych přenocoval i pod širým nebem. Ušetřilo by mi to spoustu kroků tam a zpět, ale samozřejmě, že v CHKO nelze spát všude, kde se člověku zlíbí. Rudnoucí západní obzor nádherně akcentují, jak zpívá Ryvola, "zlatem lemovaný mraky černý", které mají být symbolem přicházejících lepších časů. Jak krásně řečeno... Pořizuji několik "kýčovitých" snímků, abych si tento pohled mohl za pár let lépe připomenout. Škoda, že nejde stejně snadno tak, jak jde uchovávat obraz, uchovávat také vůně a pachy. Lidská mysl by takto podpořena, ještě lépe nacházela cestu zpět, zpět do příjemných míst dávného mládí, časů nekonečné inspirace a energie. Jak by asi vypadaly sbírka, třeba takové srny, která celkem houby vidí, slušně řečeno, a jejím životem ji provází miliony vůní. To by bylo lahviček, říkám si, když si představuji tuhle fantastickou srnčí sbírku vůní z míst, kde všude se srnčí "turista" či "turistka" zastavili.

Současně mi dochází, jak je člověk svým způsobem degenerovaný, když dokáže využívat pouhý zlomeček z rozsahu instinktů, jež mu rovněž dala kdysi dávno do vínku příroda. Naštěstí nám zůstalo alespoň to naše myšlení, které nás, už po tisíciletí, vede jinou cestou, než zbytek živočišné říše. Zda je to naše spása, či zhouba, to bude záležet opět jen na nás. Každopádně se v mých představách "Pán tvorstva" notně smrskává, když ve stejný okamžik pozoruji nádherný výškový průlet sokola stěhovavého směřujícího někam k Česnekovému dolu. S minimem energie a naprosto ekologicky, urazí sokol ve velmi krátkém čase nepředstavitelné vzdálenosti. Stále častěji uvažuji o tom, jestli i ptáci si dokážou vychutnat ten slastný pocit svobody a třeba i rychlosti? Zdali si dokážou vychutnat radost z pouhého plachtění či letu? Já věřím, že ano. Hned se mi vybavuje dovádění krkavců a poštolky nad podzimním, přemrzlým listím borůvek červenavým Velkým kotlem. Vypadalo to skoro jako námluvy. V obratných horizontálních spirálách a stoupajících kruzích dováděli krkavci a poštolka a nebylo kolem nic, než jen oni. Hezký pohled to tehdy byl...

Cesta zpět mi rychle ubíhá. Krátce se ještě obdivuji velkému množství violek sudetských na jednom břehu díry po vojenském granátu. Kráter nevznikl jako důsledek války, ale jako důsledek vojenského cvičení dělostřelectva, které zde probíhalo mezi válkami. Dodnes je v borůvčí, po obou stranách hřebenovky, ukryt bezpočet takových kráterů, ale asi jen jediný poskytl azyl, takovému množství žlutých velkokvětých violek. Spával jsem v takových kráterech ve vojenském prostoru a představoval si pocity kamarádů z Rumarqueho románu... Hvězdnaté nebe lemované okrajem díry po dělostřeleckém granátu, tvrdé lože na jílovité půdě s kameny a střepinami. Daleko od rodiny, jen několik dopisů od nejbližších v kapse nejbližší tělu a srdci. Taková je válka...

Za výstup na Vysokou holi jsem ještě odměněn pohledem na přečerpávající nádrž Dlouhé stráně. Uzounký proužek vodní hladiny těsně pod ztemnělou oblohou působí takřka magicky. "Poručíme větru dešti", slyším opět už dávno vyřčená slova mého kamaráda Loba, při našem posledním společném vandru v Jeseníkách, těsně před mým nástupem na vojnu. Výstižné. Na chatu přicházím až za tmy a usínám s reálnou nadějí na hezké ráno. Hvězdy mi to slíbily, tak jen nezaspat východ slunce. Mobil nastavuji na čtvrtou...

Foto a text: Štěpán Mikulka