Další díl seriálu o extrémních hasičských výcvicích by se dal s trochou nadsázky nazvat "Václavovská Sibiř". Je tak čerstvý, že se ještě ani ze včerejška ještě neohřál:-). Dne 15. 12. 2009 se ve Václavově u Bruntálu uskutečnil výcvik kompletního lezeckého družstva z Bruntálu. Tématem výcviku byla, a to už podruhé, záchrana osob ze sedačkového lyžařského vleku v podhůří Jeseníků. I přesto, že se jednalo, na rozdíl od první akce, spíše o metodickou záležitost, povětrnostní podmínky a další okolnosti udělali akci natolik zajímavou, že jsem ji do svého seriálu jednoduše musel zařadit. Hlavní rozdílností od předchozí akce byl poměrně silný vítr, denní doba (jelikož tentokráte se cvičilo za tmy) a paradoxně také skutečnost, že v přímé akci bylo vždy jen pár hasičských lezců, takže ostatní docela slušně vymrzli na zemi. Musím napsat, že po třech hodinkách instruktáží a nácviku, bylo nakonec chladno i mně, a to i přes čtyři vrstvy oblečení, včetně lyžařských kalhot. Vezmu to ale pěkně po pořádku...

Na parkovišti v horní části lyžařské lanovky se začínají sjíždět záchranářská vozidla. Postupně na místě stojí dvě vozidla dobrovolných hasičů a po jednom vozidle profesionálních hasičů, zdravotní záchranné služby a horské služby. Prozatím spokojení a vtipkující záchranáři se zdraví v blízkosti vozidel a společně odchází k nejhornějšímu ze sloupů sedačkového vleku. Mnoho z chlapů už se dlouho nevidělo, a tak je kolem vidět spousta srdečných rozhovorů, ale i zvědavých pohledů nováčků, které zrcadlí nevyslovenou otázku, co že se to vlastně bude za několik okamžiků dít. Jsou 4 hodiny odpolední a zástupci provozovatele vleku postupně nastiňují program celé akce, která tentokráte bude spíše metodická. Předchozí akce byla totiž zpestřena záchranou desítek figurantů. Dnes je však figurantů jen několik, ale postupně se ukazuje, že i to bude s ohledem na dnešní počasí docela stačit... Čerstvý vítr po několika okamžicích zajišťuje stále horší artikulaci přednášejících a ti jsou brzy rádi, když se výcvik konečně přehoupne do praktické části. Zatímco kluci z JSDH Vrbna pod Pradědem a z Dolní Moravice ještě studují jim doposud neznámé horolezecké a záchranářské pomůcky, u první z lanovkových sedaček se začíná zachraňovat...

Akci zahajuje jesenická horská služba, která přihlížejícím předvádí svoji metodiku záchrany. Postupně se v poměrně krátkém čase ocitají první dva figuranti na pevné zemi a v jejich tvářích lze číst i určité uspokojení, které přisuzuji jejich nové životně důležité možnosti, a to možnosti zahřát se pohybem. Velká skupina záchranářů se po první ukázce začíná drolit do menších skupinek, které se pozvolna přemisťují k vlastním nácvikům na izolovaných stanovištích. Stanoviště, u kterého se vyskytuji já, je charakteristické vysokým hlukem zasněhovače a také velkým množstvím sněhu, které v některých místech způsobuje takřka nulovou viditelnost. Jelikož jsme v akci zatím přibližně jen hodinku, všichni kolem se stále ještě usmívají a v hromadě sněhu pod zasněžovačem dokonce někteří staří chlapi skotačí jako malé děti. I přes to je však tu a tam vidět už i zarputilý výraz ve tvářích a v hlavě už tu a tam jistě vykukuje pomyšlení na hřejivý grog. Toho se však dnešní den nedočká bohužel nikdo...

Po další hodince výcviku, při němž je metodicky spuštěna na zem další z osob, tentokrát však již z mnohem větší výšky a v prudkém svahu, pociťuji již na rukou velice nepříjemný chlad. Je to jednoduše způsobeno tím, že studený fotoaparát, který je ve stálé permanenci, už vzal mým rukám více tepla, než je zdrávo. Na to už jsem ale zvyklý z fotografování přírody. Při fotografiích s dlouhým ohniskem, které využívám především pro jeho ve tmě užitečný stabilizátor, se před tisíci sněhových vloček kryji za kmenem mohutného smrku na pokraji nedalekého lesa. Světla na focení je opravdu sakramentsky málo, ale moje světelnější sklo mě po včerejším pádu z dvoumetrové výšky na beton zlobí, a tak převážnou část dnešních snímků pořizuji právě svým dlouhým sklem.

Zatracený zip na batohu! vrací se mi čerstvá a smutná zkušenost...Fotoaparát Canon 50 D přežil pád jen s pár prasklinami, ale objektiv se po pádu z mého starého fotobatohu takříkajíc mírně rozsypal. Můj světelný Tamron už mi tak za mé krátké (přibližně roční) používání u hasičských reportáží, stihl uvnitř zplesnivět, přijít o možnost zoomování opotřebením ozubených koleček a teď se ještě rozsypal mechanismus autofokusu:-(. Připadám si jako při fotografování za starých časů, když následující snímky pořizuji s ručním ostřením i zoomováním... Docela příjemně nostalgická vzpomínka:-)

Z lesa se vracím ke své skupině právě včas, abych pořídil recesní vrcholové foto asi na pětimetrové hromadě nafoukaného sněhu. Po té se všichni přemisťujeme zpět na vrchol kopce, kde ještě další hodinu procvičujeme záchranné techniky. Každý už se ale spíš vidí v autě a v teple hasičské stanice. Konečně je docvičeno. V rychlosti balíme lana a postupně se vracíme k autu. Nasedáme do vymrzlého vozu a čekáme na poslední kolegy. Z vysílačky se ještě dozvídáme o hořícím autobuse, ke kterému právě kluci vyjeli a i my konečně vyjíždíme. Na zpáteční cestě se kocháme klikatým letem kalouse ušatého, kterého jsme vyplašili u silnice na kraji vesnice. Za okny okolních domů už svítí desítky vánočních ozdob a lidé už nejspíše sedí v teple svých domovů, aby užívali tepla domova a atmosféry přicházejících Vánoc, kterou už jistě mnohde iniciuje vůně právě napečeného cukroví či vůně zapálených adventních svic.

V autě začíná být teplo a motor tlumeně přede. V duchu začínám bilancovat. Čas od času se mi to tak v závěru roku stane, ale někdy to přijde i při pozdních návratech z výjezdů. Člověk si přehrává některé momenty z právě ukončeného výjezdu či výcviku a hlavou se mu honí nejrůznější myšlenky. Lidé za zdmi svých domů ani netuší, kolik záchranářů je ve stejný okamžik ještě někde na cestách... Tohle byl asi poslední z letošních výcviků, říkám si v duchu. Kolik už jsem jich asi letos viděl a na vlastní kůži také zažil? Ani už přesně nevím... V hlavě se mi těch pár posledních na okamžik ještě vybaví. Také dnes to nakonec bylo docela fajn. Technicky šlo sice spíše jen o opakování, ale také naše zkušenost s chladem může být v budoucnu u zásahů velmi užitečná. Každý má jedinečnou příležitost vyhodnotit, kterou z částí svého oblečení podcenil. Nutno ale říci, že přes 50 procent naší dnešní výstroje zajišťující nutných tepelný komfort v období právě probíhajících chřipek, je výstrojí civilní. Většina kluků totiž jezdívá v civilu i na skály, anebo do přírody, takže nějaké to funkční prádlo navíc si každý prozřetelně s sebou do batohu přibral. Na stanici pak okamžitě přichází ještě i vytoužená teplá polévka a sprcha, no a po ní pro některé i jeden bolusový výjezd. Tak už to ale u hasičů chodívá:-).

Foto a text: Štěpán Mikulka