Na jedné z mých nedávných fotografických toulek mě překvapily hlasy ptáků, které jsem důvěrně znal, ale nějak mi nešly dohromady s aktuálním datem. Nedalo mi moc práce zjistit, že se jedná o pěnkavu jikavce neboli jikavce severního. Tento nenápadný ptáček do našich jesenických krajů zavítá obvykle až v prostřed zimy a dnes jej vidím už v polovině října! Početné hejnko se živilo na jeřabinách i okolních čerstvě osetých polích. Střídavě ptáci usedali na pole a pak zase zpět na solitér jeřábu ptačího poblíž polní cesty. Pravidelného rytmu hejna jsem se rozhodl využít, abych zdokumentoval časný přílet tohoto poměrně plachého skandinávského návštěvníka.

Nešlo však jen o pouhou dokumentaci, jelikož pestře zbarvené jikavce mám velice rád i proto, že svým nádherným zbarvením na bílém sněhu (především samečci) velmi vynikají a současně také příjemně na konci zimy oživí skladbu návštěvníků našich krmítek. Zatímco nehybně vyčkávám návratu hejna na jeřáb, pozoruji v trávě přede mnou neopatrného hraboše, který jakoby naprosto ztratil svou ostražitost. Vlastně se mu ani nedivím, protože ráno je jako malované optimistickými barvami malíře a ani já bych v tu chvíli nevěřil, že někde poblíž číhá nějaké to nebezpečí v podobě predátorů. Vždyť i dravci, které vidím sedět na smrcích a v polích, poklidně prohřívají svá těla po chladné noci a labužnicky si užívají blahodárné sluneční lázně. Možná, že skutečně v přírodě existují okamžiky, kdy živočichové žijí v jakémsi příměří a dávají alespoň na okamžik oddychnout jinak permanentně napjatým smyslům...

Já jsem však ve střehu, přestože si slunce, které mi hřeje do zad, také náležitě užívám. Moje pozornost se mi vzápětí vyplácí. Hejno je zpátky. Ptáci však usedají vysoko v koruně a mně nezbývá, než trpělivě vyčkat, až se spustí na spodní větve za lahodnou pochoutkou jeřabin. Zjišťuji, že hejno není složeno pouze z jikavců, ale také z pěnkav obecných, strnadů, zvonků, ale i špačků. Ti jsou tady u nás dnes také velmi pozdě, i když v poslední době není výjimkou, že je občas spatřím i na sněhu.

Křídla zašuměla a přichází tedy můj čas! Pořizují jednu fotografii za druhou, než mi ptáci opět uletí na pole. Hejno je v neustálém pohybu, jakoby se chystalo každou chvíli uletět. V jednom okamžiku se skutečně větší část hejna zvedá, aby se pak s veselým prozpěvováním opět ptáci usadili zpět před můj objektiv. Jikavců je určitě dobrá stovka. Skoro to vypadá, že chutnými jeřabinami, jakoby zapíjí svá polní sousta. Většina zrnojedů vůbec ráda pije. Dá se toho využít především v létě, kdy poblíž nasypaného zrní umístíme také mělkou nádobku s vodou, a to vše na přehledném místě.

Ptáci visí na okrajích větví, jako baňky na vánočním stromku a já se raduji z vydařeného rána. Vyčkávám ještě několik pendlů mezi polem a jeřábem, ačkoliv karty už jsou plné. Tak nějak podvědomě tuším, že se s pěnkavou jikavcem uvidím zase až na sklonku zimy. Pomalu balím nádobíčko pozorujíc skupinku kvíčal na vzdálené jeřabině. Už za měsíc budou horské jeřáby zcela bez plodů a také tito tuláci opustí naše na jeřabiny bohaté úbočí jesenických hor. Jen spousta zbytků pod stromy naznačí pozornému tulákovi, že se zde ještě před nedávnem hodovalo. Vše pak přikryje chladivý sníh, aby si hory v hrobovém tichu odpočaly. Já se však už teď těším na jaro:-).

Foto a text: Štěpán Mikulka