Den osmý

Hned v pět hodin ráno mě čekalo milé překvapení. Vycházející slunce společně s mlhou vytvářelo za okny neskutečnou ranní atmosféru. Cáry mlh, hnány větrem, se valily dolů po horských úbočích, aby tam byly rozervány na kusy špicemi nejvyšších smrků. Ranní slunce, podobně jako pobřežní maják, se rychle střídavě ztrácelo a znovu objevovalo, přičemž mimoděk vznikaly překrásné a podmanivé obrazy krajiny pode mnou. Údolí Bílé Opavy vypadalo jako jeden velký kotel s přetékajícím a kouřícím lektvarem nějaké báby kořenářky. Nad tím vším seděl na jednom z nejvyšších smrků kolohřivec a zpíval svou píseň probuzení. Celá ta nádhera však netrvalo nijak dlouho. Mlha svůj boj po několika minutách marného slunečního vzdoru, alespoň tedy na úrovni mé nadmořské výšky, tradičně vyhrála.

Právě z tohoto důvodu se rychle vypravuji na odvrácenou stranu hřebene a o trochu níž, jelikož tuším, že tam se snad bude odehrávat podobné divadlo. Také už tam ani mlha nemusí být vůbec, což by nebylo k zahození. Jako cíl cesty jsem si navíc stanovil, že zjistím, jak probíhá hnízdění v obou dříve objevených a mnou označených hnízdech. Ani na jedno z nich jsem se od své první návštěvy raději podívat nebyl, abych nějakým způsobem negativně neovlivnil průběh hnízdění obou párů. Jako první se blížím k dokonale ukrytému hnízdu na smrku. Tato malinká stavbička se krčila těsně u kmene hostitelského stromu a splývala skvěle s epifyty na jeho kůře, jelikož byla stvořena ze stejného materiálu. Nakonec však mírně kufruju a moje nohy mě v nepřehledném terénu donesly na světlinu o pár desítek metrů výše, tam, kde jsem se setkal s oběma mladými jelínky.

No nic, vezmu to tudy až na zpáteční cestě, rozhoduji se, jelikož mě to táhne spíše dál za vytouženým sluncem. Moje předpověď se totiž beze zbytku splnila a počasí za hřebenem je takřka podle mých odhadů. Tady totiž sluníčko skutečně svůj boj s mlhou vyhrálo. Chybí tu už jen mírný a příjemný vánek, aby iluze dokonalého fotografického rána byla naplněna. Je tu však tak silný vítr, že kdyby nebylo tady na horách relativně časné jaro, ptáci by snad ani nezpívali. Špičky stromů se kymácí ze strany na stranu tak rychle, že se lindušky nemohou na této horské dráze udržet. Už za několik okamžiků fotografuji nejbližší z nich - lindušku horskou, z mé oblíbené myslivecké kazatelny. Sedá si na "závětrné" straně blízkého smrčku a prozpěvuje si svou zamilovanou píseň. O kus dál se podobně, jako motýli v letní podvečer nad rozpálenou vesnickou silnicí, oddávají svému zásnubnímu tanci další dvě lindušky. Se zájmem pozoruji ze staré myslivecké kazatelny, jak vždy společně vzlétnou do výšky a nevnímajíc silný vítr, se po té ve spirále snášejí opět dolů k zemi. Vše se pak opakuje.

Co mi to jen připomíná? Aha, už vím. Velmi podobně se při námluvách chovají také některé druhy rybiček v mém akvárku. Plavou v podobných spirálách od písčitého dna až k hladině a zase obráceně. Mimoděk se mi vybavuje moje první akvárium? No, vlastně to byla jen velká zavařovací sklenice, tak zvaná "pětilitrovka", jak se jí říkávalo, do níž mi jeden z našich rodinných přátel, přinesl několik rybiček k narozeninám. Jako malý kluk jsem měl tehdy opravdu velikou radost. Byl to skutečný kousek živé přírody v panelovém domě, jelikož strejda Olin zařídil sklenici stejně, jako akvárko skutečné. Rostlinky byly pečlivě zasazeny v jemném barevném písku a nezapomněl ani na opravdového "vodního šneka". Dnes už mám doma akvárium dva metry dlouhé, a ačkoliv se do něj velice rád po večerech dívám, nemůžu říci, že bych se dokázal radovat z toho krásného pohledu stejně jako moji synové, kteří se dívají občas se mnou - stejně jako já kdysi, před mnoha a mnoha lety. Takhle to u dětí bývá. Dokážou se radovat z maličkostí a tímto způsobem si život užívat mnohem lépe, než my dospělí.

Opřen bradou o letitou desku kazatelny, která tvoří její okenní rám, zamyšleně koukám do dálky a dumám o tom, jestli se dá tenhle velmi užitečný, a jistě i jediný správný, dětský přístup k životu nějakým způsobem ?restaurovat? i u nás dospělých. Když v tom zpozoruji dole pod sebou nějaký pohyb... Je to zajíc. Jen tak, pomalounku a zdánlivě bezstarostně, hopká si pro čerstvou snídani. Ušák má všude kolem prostřený stůl. Jaká bezstarostnost ve způsobu získávání obživy... Ale krutost zim, která střídá blahobyt léta, si snad my lidé ani nedokážeme představit. Zajíček vhopkal do nízkých smrčků a já se opět vracím k svému rozjímání.

Restaurovat? Ano restaurovat. Je to správné slovo, jelikož to dá jistě mnoho práce setřít všechny ty vrstvy konvencí a obnovit ten původní, nejryzejší a nejopravdovější přístup k žití. Je bohužel všeobecně mezi lidmi málo známo, že záměrem dnešním marketingových společností je snaha vyvolávat u lidí, například prostřednictvím reklam, permanentní pocit nespokojenosti. Pokud se "zadaří", ve spojení s mnohdy umělými starostmi o kariéru a dalšími zdánlivě "veledůležitými" věcmi, vzniká z nás pomalu produkt frustrovaného a věčně nespokojeného člověka naší doby. Je to vlastně všechno jeden začarovaný kruh. Následkem reklam či vlivu svého zmanipulovaného okolí, které již tuto nablýskanou návnadu zbaštilo i s navijákem, chceme stále víc a víc... Jenomže! Na stále víc věcí je potřeba stále víc a víc peněz, které se však ve skutečnosti dají získat pouze a jen výměnou za stále víc a víc času, který strávíme v práci - mimo rodinu. Tento marketingový kruh funguje dokonce tak "dobře", že v důsledku nedostatku času rodičů pak doma často přebírá výchovu dětí televizor a počítač, kde je již, a to je opravdu podle mého názoru doslova odsouzeníhodné, mnoho reklam cíleno právě na ně. Proto je dnes stále těžší děti zaujmout a uspokojit jejich přání. Je to jediná veliká hra o peníze - jediná veliká hra o člověka; hra o to, aby každý z nás byl stále méně spokojeným člověkem a současně stále více žádostivým zákazníkem. Co naplat. Trávu, jako náš zajíček, asi jíst nebudeme, ale trošku víc vlastního uvažování a skromnosti by nám jistě neškodilo...

A kde je vlastně teď ušák? Vylezl z lesa zpět? A sakra. Z okýnka kazatelny se po něm podívám právě v okamžiku, kdy pohopkává v těsné blízkosti kolem kazatelny. Takhle ho v tom mém neustálém uvažování propásnout! Za okamžik už stojím na žebříku a opatrně, aby nevrzly staré prkenné dveře, vydávám se v jeho stopách. Několikrát jej ze zadu pro jistu fotografuji, abych měl alespoň nějaký snímek "horského" zajíce, kdyby se mi náhodou ztratil a ani nevím, jak dobře dělám. Zajíc se totiž za horizontem doslova vypařil. Možná si všiml, že jej následuji a hned, jak se za horizont dostal, zrychlil, anebo jen změnil nečekaně svůj směr a zmizel mi tak v nesčetných kloboučcích všudypřítomného borůvčí.
Vracím se pro své věci na kazatelnu a pokračuji po hřbetu horské hole k nedávno objevenému linduščímu hnízdu. Třeba budu mít štěstí i na kamzíky, říkám si během chůze, kdy se maximálně soustředím, abych šlapal pouze tam, kam bezpečně vidím. Velice nerad bych nějakou linduščí snůšku zničil. Skřivan mi zvesela notuje nad hlavou, aby mi popsal svou radost ze života a já si zabalen do teplého kabátu a kukly říkám, jak těžké musí být žití tady nahoře. On to však nejspíš neřeší. Žije pro tento jediný okamžik, pro tuto jedinou svou píseň, pro její každou notu...

A jsem u mé značky. Tak a teď hezky po-ma-li-nku... Podle drobounkého útržku z mého maskování, který jsem zachytil na smrkovém sucháči při poslední návštěvě, vím, že už jsem velmi blízko linduščího hnízda. Samičce se nechce vzlétnout, jelikož jí instinkt napovídá, že by mi to v takové blízkosti už mohlo prozradit její poklad ? snůšku vajíček. Možná také jen čeká na to, až se podívám jinam, ale já už se jinam nepodívám. Už vidím hromádku kamzičího trusu, kterou jsem si směr od mého nenápadného "fáborku" vyznačil. Ještě jeden krok ? frnk, a je pryč. Rychle nahlížím do malého dolíčku pod trsem trávy. Kdepak snůška vajíček? V hnízdě upleteném z těch nejjemnějších horských trav se choulí čtyři ještě neopeření drobečkové. Okamžitě mi dochází, že není čas na nějaké dlouhé studování, natož fotografování, jelikož by se mláďata mohla v ledovém větru snadno podchladit a opět, stejně jako posledně, velmi rychle odcházím. Zastavím se tady snad ještě jindy. Starostlivá máma už jistě ve strachu čeká, na okamžik mého odchodu.

Jsou fakt nádherní, říkám si a mimoděk studuji oblohu, která se opět celá zatáhla. To je pech, měl jsem dnes namířeno mnohem dál. Nezbývá, než se vrátit a omrknout ještě to první hnízdo. Přesto, že cestou zpět celkem pospíchám, jelikož bych opravdu nechtěl opět zmoknout, nemůžu se nezastavit u drobného pramínku na pokraji lesa, abych si nevyfotil malinkaté kvítky violek, které se krčí na mechových polštářcích přímo v proudu uhánějící vody. Kvítky jsou zajímavé nejen svou miniaturní velkostí, ale i svou různobarevností, kdy kvetou hned vedle sebe modré i žluté květy. Vše je jako z trpasličího světa. O kus dál ještě nalézám endemitickou violku sudetskou, která už je však pouze jasně žlutá a je o mnoho větší než violky sousední. To nám to jaro hezky pokračuje, říkám si jen tak pro sebe. První dešťové kapky mi však v zápětí naznačuji, že jaro tady na horách není až tak o slunci a vlahých červnových večerech.

Docela mě to štve, jelikož svůj boj s vlhkostí začínám postupně prohrávat. Dochází mi nejen impregnační prostředky, ale také suché oblečení, a proto mi bývá na cestách občas už i docela slušná zima, jelikož vlhko rozhodně v silném větru neohřeje. Míjím zase nějaké smetí, ale už se mi do fotobatohu nic nevejde. Z každé vycházky vynáším z lesa nějaké to turistické harampádí. Tady, při bližším studiu odpadků, zjišťuju, že tenhle nepořádek tu zůstal po našich polských sousedech ? borůvkářích. Borůvkáři jsou vůbec problémem místních hor. Každý z podzimních dnů, s železnou pravidelností, vyšlapávají svoje chodníčky do míst, kam se jiní návštěvníci neopováží ani nenahlédnou. A jak borůvky postupně dozrávají i oni se posouvají stále výš a výš po úbočích kopců, až skončí se svými česacími hřebeny například ve Velkém kotli. Poláci jsou navíc právě těmi, kdo se na "cizím" chovají skutečně bezohledně. Mému bratrovi dokonce ukradli i jeho fotografickou výbavu, když se jen tak nalehko vydal za krahujcem sedícím opodál. Společně s objektivy a novým fotobatohem mu tehdy zmizela také jeho oblíbená dýmka. Bodejť by otrávila celý život onomu zloději...

Podle "orientačních značek" z kostí laně brzy nalézám také první hnízdo, ale moje následující zjištění už potěšující není. Samička buď ještě vajíčka ani nesnesla, anebo jí některý z predátorů hnízdo vyplenil. Tak jako tak, možná, pokud to bylo hned zpočátku hnízdění, se pokusí i o druhou snůšku. Jdu dál do údolí a přeji jí více štěstí.
V jednom okamžiku mého sestupu naráz mé oči přitahuje něco bílého v trávě. Jakoby to byla ještě jedna z mých značek, ale je to něco jiného. Pořád mi před několika dny, když jsem stál u oněch kostí, které jsem nalezl a vyznačil jimi cestu k hnízdu, chyběla tam lebka nešťastného zvířete. Teď jsem ji našel. Správně jsem usuzoval podle kostí, že se jednalo o laň. Jen jsem myslel, že ostatky jsou starší, ale teď, podle neklamných známek na nalezené lebce, zjišťuji, že laň pošla pravděpodobně na konci letošní zimy. Podle opotřebení zubů je jasné, že laň byla poměrně mladá. Kdo ví, jaký dramatický příběh se v blízkosti mého nálezu odehrál. Snad nedostatek potravy či nějaká nemoc ukončila pouť mladé laně, snad si jen rys obstarával obživu v krušných zimních měsících...

O kousek dál ještě fotografuji budníčka menšího, jak vytrvale hájí své teritorium, což se ale zase nelíbí samečkovy pěnkavy, a proto na pařezu opodál zpívá, jak smyslu zbavený. U cesty na Ovčárnu pak konečně nalézám místo, kam si místní jiřičky létají pro stavební materiál na svá hnízda. Zima nezima, zůstávám u drobné kaluže a postupně se k ní přibližuji, až jiřičky se zobáčky plnými bláta a stébel prolétávají těsně kolem mé hlavy. Se zájmem jejich počínání pozoruji a snažím se vytvořit nějaký kloudný záběr, což je při jejich stavebním elánu a jejich rychlosti celkem dost obtížné. Něco málo vyfotím a spokojen se pak vracím na pokoj, abych se pokusil alespoň trošku prosušit své oblečení. S tolika "mokrými" dny jsem na svém pobytu v horách tedy opravdu nepočítal.

Večerní vycházka na "Jelení hřbítek", jak jsem si místo sám pro sebe nazval, je pak už nádherně prosluněná. Ozářená místa dýchají takřka letním dechem. V závětřích se odněkud vyrojili drobouncí komáři a tančí ve vytouženém slunci. Kolem už začínají bzučet i první mouchy - věční letní trapiči všeho živého. Na lovecký chodník usedl motýl perleťovec a já poklekám do trávy, abych zvěčnil jeho nádheru. Na hřbítku usedám do koruny mladého jeřábu, abych zde vyčkal přicházejícího večera. Vítr se totiž, jak už je zde železným pravidlem, točí na všechny strany, a proto se tímto způsobem pokouším nezavětřit mé místo, které jsem, si pro dnešek zvolil k čekání na vysokou. Díky svým vlhkým věcem však v silném větru v koruně jeřábu dlouho nevydržím.

I tak si však přicházející večer náležitě vychutnávám. Je vidět velmi daleko, a tak můj pohled sklouzne dolů na Anenský vrch, kostel, kde jsem kdysi s kamarády trampy nocoval hned vedle oltáře a večer s posvátnou úctou procházel zdevastovanou chrámovou lodí, kterou ozařoval jen slabý záblesk světla z mihotavého plamínku naší svíce. Hned vedle pozoruji známou siluetu Velkého Roudného - vyhaslé sopky, která jediná mi připomíná původní kraj dnes už přehradou zatopeného překrásného údolí Moravice. Je vidět také kouř z komínů naší metropole - Ostravy, která je už i z této dálky slušně. Kdysi to býval, díky mnohem většímu průmyslu, jeden velký chuchvalec kouře. Mé oči pak konečně spočinou na vzdáleném, Beskydami zvlněném, horizontu, kam jsme vždy na jaře s trampy jezdívaly na Ivančenu, vzdát hold a vyjádřit úctu skautům, kteří svůj mladý život obětovali v boji proti fašistům. Každý z návštěvníků Ivančeny po léta na toto místo přinášel kámen, aby jej tam položil. Tak vznikla na místě původně malého pietního náhrobku, obrovská mohyla z kamenů, jejímiž uličkami lze dnes procházet, jako chodbičkami katakomb. Je to známka toho, jak moc si dodnes váží skauti a další lidé jejich hrdinského činu, přesto, že kluci nebyli nijak medializováni atd.

V dálce přelétá letadlo s vlající fanglí hlásající, že nejlepší nákup nábytku je ve firmě..., ale tím vás samozřejmě nebudu vrhat do koloběhu spěchu, nedostatku času a peněz, o kterém jsem před chvílí psal. Pilota nejspíš ani nenapadá, že v kraji pod ním nejsou žádní lidé a už vůbec mu nedochází, že právě ze stromů hluboko pod ním se avizovaný nábytek vyrábí. Je to tedy hned dvakrát absurdní. Kdyby stromy pod letadlem byly myslící tvorové stromy, asi by jim zrovna dvakrát veselo nebylo. Je to jakoby někdo v ZOO ve výběhu pro aligátory nabízel boty a kabelky z aligátoří kůže. Nejen focení je tudíž o úhlech pohledu - nejen oko fotografu nesmí ustrnout a nechat otupit svoji empatii děním kolem sebe.

Jeřáb, z jehož koruny pozoruji kraj kolem mně, právě žene do květu. Květy na kocích větví se silně ve větru komíhají a já spolu s nimi. Je opravdu zima. Po hodině a půl se jdu ohřát do závětří malých smrčků, kde jsem fascinován pohledem na mihotavý pohyb mušek nad borůvčím. S chutí si atmosféru přicházejícího večera užívám a je mi tady, v závětří na jelením hřebínku, skutečně velmi dobře. Opravdu nádhera, říkám si a prohlížím si v náhledu LCD, jak se mi daří přenést atmosféru příjemného večera na čip fotoaparátu. A opět jsem u paradigma - úhlu pohledu... Zkoumáním zvětšeného snímku totiž zjišťuji, že se nejedná o jen tak obyčejné mušky, ale o drobounké můrky, přesně ty, které už za nedlouho nenechají, díky svým přemnoženým housenkám, na některých trsech borůvčí ani lísteček. Romantika je rázem u konce. Je totiž velmi smutné procházet pak taková místa, kde keříčky borůvčí nepřirozeně chrastí pod nohou, zejména tam, kde se jedná a velké úseky lesa. Současně lesu hrozí i zvýšené nebezpečí požáru, jelikož zem pod seschlým borůvčím bývá nechráněna a vyschlá jako troud. Jak je opět vidět, vše souvisí se vším. Snad se letos najde dostatečný počet strávníků, kteří si s housenkami poradí.

Vysoká nakonec vychází až za úplného šera. Jen velice nerada opouští svá stávaniště a já na ni narážím až při mém sestupu dolů. Ani nejde rozpoznat, zda se jedná o jelena či laň. Jen dusot a veliký stín se ztrácí v křoví. Na svůj pokoj přicházím už prakticky za tmy. Unaven usínám s nadějí, že zítra se ke slunci přidá i bezvětrné počasí...

Foto a text: Štěpán Mikulka