Mnohokráte jsem ve svém životě přemýšlel o tom, čím že to vlastně je, že někteří lidé tolik obdivují přírodu a život v ní? Kdy člověk dostal do vínku ten dar, nebo kdy jej během svého krátkého života získal, ten dar cítit se v přírodě naprosto přirozeně a nenuceně, jednoduše jako doma? Možná, že se tak člověk už narodí a zdědí zelenou krev zkrátka po předcích, jak říkává naše babička, jelikož z této naší rodinné větve to byl prej samý lesník, a možná, že nás k přírodě přivedl jednoduše náš otec tím, že mě i bratra brával už od útlého dětství do lesa za městem.

Na tohle nejspíš nikdy taky nezapomenu - na to naše časné vstávání a rychlou snídani. Pak ještě zdolat, pro náš tehdy ještě velmi krátký krok, téměř nepřekonatelnou bariéru města, bariéru, která jediná nás dělila od nekonečné plochy zeleně, která skrývala mnohá překvapení a také onu podmanivou vůni lesa. Kdo ví? Jisté je, že tento vztah k přírodě nemá dán do vínku každý. Jiní lidé se stejným nadšením hrají třeba fotbal a za nic by neměnili svoje propocené tričko a vychlazené pivko po fotbalovém utkání, či vůni motorových olejů a benzínu, která plní jejich garáže i sny.

S léty pak člověk roste a s ním roste i okruh jeho poznávání. V případě nás přírodomilců náš rodný les, kam jsme chodívali pěšky třeba s otcem, střídají lesy vzdálenější, kam už se vydává jen každý sám, aby s obdivem objevoval nová a nová přírodní překvapení. I mladý svižný krok má však své limity, a tak jinoch nasedá na kolo, aby dojel ještě dál. Jako vedlejší produkt pak vzniká bezvadně trénované tělo, což ovšem není na dlouho, jelikož brzy po té nasedá do auta. To už je jen poslední přestupní stanice před nasednutím do letadla a poznáváním těch nejvzdálenějších a exotických krajů. Tělo se nyní začíná překvapivě kulatit nedostatkem pohybu při tom všem velkém cestování, ale totéž platí naštěstí i pro duši. Také duše je plná, plná poznání zážitků a nepředstavitelných dobrodružství, která nelze zažít nikde jinde, než na cestách a v těsném spojení s přírodou. A často teprve tam, daleko od domova a od rodného lesa za malým městem, člověk poznává pravý význam a sílu slov "Domov" a "Les dětství". Dříve však, než nám, jak píše pan Augusta ve svých knihách o pravěkých lovcích "...stáří a těžký život vysají z těla sílu muže, mrštnost lovce a odvahu bojovníka..." je potřeba navštívit ještě hodně krajů...

Pokaždé, když jsem vídával tažné ptáky na podzimní obloze při jejich podzimním tahu do zimovišť a slyšel v jejich křiku radost a nadšení z prostého letu a cesty, míval jsem chuť letět s nimi a okusit také ten pocit... Není snad člověka, který by se za letícími hejny alespoň na okamžik neohlédl a neztratil tak na pár chvil neochvěný pocit krále tvorstva... Mimo jiné mě ale také vždy zajímalo, kam asi tito ptáci míří, a jak to tam asi vypadá? Ať už se jednalo o husy či jeřáby popelavé, nespustil jsem z nich oči dříve, než se mi ztratily za obzorem. Krajem se pak rozlehla jakási samota a ještě více člověk najednou vnímal přicházející podzim s nevyhnutelnou zimou v patách. Teprve až v letošním roce jsem se však společně s dalšími přírodními nadšenci, mým bratrem Bohdanem a ženou Bohunkou, rozhodl letící hejna následovat. Zpočátku byla naše expedice, co se členů týče, ještě početnější, ale kamarád Lukáš kavalírsky zůstal doma se svou přítelkyní Ilčou, která si při mytí auta zvrtla kotník tak nešťastně, že by cestu absolvovat nemohla... Za ptačím voláním jsme tedy nakonec vyrazili jen tři. Cílem naší cesty sice nebyla vzdálená Afrika, ale neméně zajímavé podzimní shromaždiště jeřábů popelavých v NP Hortobágy v Maďarsku.

Cesta nám rychle ubíhá a už po necelých třech hodinách opouštíme naši malou zemi. Za zády necháváme naši oblíbenou Pálavu a Lednicko-Valtický areál, kde obvykle jindy končívají naše kroky. My však dnes míříme dál, dál do nekonečných rovin Maďarska. Rovina se před Budapeští ještě na pár desítek kilometrů změní v nádhernou krajinu plnou vápencových skal, kterou si však jen málo užívám, jelikož musím sledovat cestu před sebou. Jsou tu dokonce i lesy, které by jistě stály za podrobnější prozkoumání. Co nás však naprosto fascinuje, jsou holá vápencová skaliska přímo v periferii Budapešti! Nádhera. S tímto pocitem vjíždíme do centra Maďarské metropole, kde přichází pocit nový, stejně silný. Ačkoliv nejsme žádnými suprnadšenci pro architekturu a historii, jsme z místní architektury doslova uneseni. Otevíráme okýnko auta a vypínáme na okamžik klimatizaci, abychom na okamžik přivoněli k atmosféře velkoměsta na Dunaji. Kolem se to hemží stovkami lidí, kteří vchází a vychází do budov označených pro nás nesrozumitelnými nápisy a nutno poznamenat, že zdaleka nejsou tak výstřední, jako jejich protějšek v Praze. Díky navigaci procestujeme Budapešť, až na jedinou výjimku, bez potíží. To byla však moje chyba, kdy jsem minul jednu z odboček při jednom z Bohdanových vtipů. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsme na svých cestách navigaci využili, ale právě díky ní jsme už za pár okamžiků měli hlavní město za zády a směřovali dál, do nekonečných rovin Uherska. Tady navigace ztratila svůj význam na několik stovek kilometrů, jelikož jsme jeli stále jen rovně. V podvečer už po "třicetrojce" vjíždíme do NP.

Hortobágy je rovinatý kraj ve středním Maďarsku, který vzdáleně svými dalekými výhledy připomíná Kanadu, jež jsem před časem i s bratrem navštívil. Krajina má však naprosto odlišný ráz. Jedná se o poměrně dosti zemědělsky využívanou kulturní step, která se střídá s původní maďarskou pusztou. Ta podle mého odhadu neustále bojuje se zemědělci o každou píď země, čímž vzniká pestrá mozaika nejrůznějších odstínů barev žluté, hnědé a zelené, viditelná zejména na satelitních mapách, jelikož v NP Hortobágy mnoho kopců pro rozhled nenaleznete. V tomto boji s pustinou je místním zemědělcům nápomocen velmi zajímavý dlouhorohý uherský dobytek. V pusztě pak na některých místech rostou v malých hájcích anebo také soliterně staré akáty. Téměř až nostalgicky v této rovině působí osamělé studny typické svými dlouhými stožáry ze dřeva, které zde svým důmyslným mechanizmem nahrazují náš obvyklý rumpál. Co však každého cestovatele při studiu terénu, na satelitních či papírových mapách, rozhodně zaujme, je to, že celá oblast je doplněna ještě o jednu barvu. Je to životadárná modř rybníků a rybníčků, které zabírají nemalé procento celé oblasti. A právě to, je kromě strategické polohy oblasti, hlavním důvodem, proč si danou oblast ptáci, jež mají svůj život úzce spjatý s vodou a také zmíněnými pláněmi a stepmi, tak oblíbili.

Ani se nám nechce věřit, že už jsme na místě a že právě zde se máme setkat s mnohatisícovými hejny jeřábů popelavých, kteří se tu shromažďují před další cestou do jižních zimovišť. Hned první lokalita, kterou v Hortobágy míjíme, nás utvrzuje v tom, že jsme na správném místě. V pusztě po levé straně spatřujeme první skupinky jeřábů, které zvedá právě projíždějící automobil. Vracíme se na onu odbočku, kterou jsme právě minuli a okamžitě využíváme tutéž prašnou cestu a následujeme oblaka prachu, která po vozu zůstala. Vlevo od nás je neprostupný rákos, ve kterém mají zřejmě jeřábi své nocoviště. Na konci prašné cesty nás čeká nějaká usedlost - místní czarda, u které necháváme svého Suba a okamžitě vyrážíme na obhlídku oblasti. Brzy však zjišťujeme díky ceduli s přísným zákazem vstupu, že k oné dřevěné pozorovatelně, kterou jsme cestou spatřili, nemá nejspíš vstup běžná veřejnost, a tak míříme k pozorovatelně druhé, o dost vzdálenější. Brzy zjišťujeme, že i tudy nevede ta správná cesta, páč pozorovatelna je tak daleko, že bychom tam určitě zatměli. To by však byla velká škoda. Vracíme se tedy zpět do míst, kde auťák zvedl hejna jeřábů z polí a rozhodujeme se vyčkat jejich návratu.

Minuty ubíhají a jeřábi stále nikde. Do puszty přichází soumrak. V tu chvíli ještě netušíme, že právě tohle je ten správný čas pro chystající se neopakovatelné divadlo jeřábího návratu na nocoviště. Kolem nás sporadicky cvrkají kobylky a neskutečně omamně voní květiny, které jsem využil pro své zamaskování. Po čele mi stéká jeden pramínek potu za druhým, ale neodvažují se ani pohnout, abych na sebe v rovinatém terénu příliš neupoutával pozornost. Hold osm pytlů nastříhaných na proužky, které jsem našil na svůj starý kabát, abych získal alespoň částečný pocit neviditelnosti, zahřeje:-). Snad si nepřivodím hned první den úžeh, říkám si. Před sebou spatřuji nějaký pohyb. To jsou ale jen čejky, které se ke mně pozvolna blíží. Kochám se nádhernými ptáky, ale za těmi jsme dnes nepřijeli. V dálce však za několik okamžiků spatřuji první hejna jeřábů. Takhle jsem je ještě neviděl. Tito jeřáby neletí nikam daleko, ale právě dosedají. Na nehybných křídlech se tiše snáší jedno hejno za druhým někam do rákosí, které je však bohužel celkem daleko přede mnou. Na pole se tedy už nevrátili. Škoda, zkusím to ještě ráno, říkám si a sedám si, abych se kochal dalšími a dalšími hejny jeřábů. Večerní vzduch příjemně chladí mé tělo konečně osvobozené od maskování. Odkud asi dorazili? Možná, že jsou to jen vracející se ptáci, kteří se šli nasytit do blízkých kukuřičných polí, ale mohou mezi nimi být i hejna ptáků, kteří znaveni dosedají ke svým druhům, aby nechali odpočinout svá křídla po dlouhém letu ze severských zemí. Pořizuji několik snímků této podmanivé scenérie a vydávám se k autu, kde máme sraz s Bohunkou. Můj bratr zůstává i na noc někde v pusztě.

Během přípravy auta pro spánek si sdělujeme své zážitky, které nijak nepokazilo to, že jeřábi nepřiletěli přímo před nás, jak jsme doufali. Obloha nad námi se strojí do svých tmavomodrých večerních šatů a do puszty přichází noc. Dozvídám se ještě, že Bohunka viděla kromě čejek a nějakého srnčí a také dva břehouše černoocasé, kteří se "popásali" v blízkosti jejího úkrytu, jímž se stal rákosový tunel starého srnce. Pochutnáváme si na tradiční české bábovce, kterou ještě doma upekla na cestu a nasloucháme večerním zvukům zdejší Maďarské přírody. Na večerní róbu oblohy přibývají další a další třpytky hvězd a my jdeme na kutě. Z rákosí jen pár stovek metrů od nás se ozývá neustálé krrrrru, krrrru tisíců jeřábů,kteří se tu postupně na noc sletěli. omuhle říkám romantika:-) Ještě aby začaly lítat hvězdy... Nad ránem jsem se dočkal i tohohle a jedna létavice za druhou si to mašírovala od bájného nebeského Oriona kamsi na jih. Jeřábi se ve vlnách ozývali po celou noc a já si myslím, že tahle nádhera nám zůstane v našich myslích navěky.

Hlas jeřábů


Ráno pak proběhlo podle stejného scénáře, jako předešlý večer. Jeřábi odletěli do kukuřičných polí a k nám zamaskovaným si nesedl ani jeden. Stejně na tom byl i můj bratr, se kterým jsme měli v osm hodin schůzku, s tím rozdílem, že nafotil nádherné fotky srnčí zvěře a dělal také nějaké ty nahrávky hlasů jeřábů. Já jsem si jen užil supr průlety poštolky v těsné blízkosti mé hlavy, která zřejmě studovala mé maskování nebo prostě jen lovila zrovna nade mnou. Sedla si pak na blízký akát, kde se nahřívala ve vycházejícím slunci. Škoda jen, že to nebyla poštolka rudonohá, která se už touto dobou v oblasti nezdržuje. I tak to byl ale překrásný pohled. Všichni pak společně vyrážíme do městečka Hortobágy pro povolenky ke vstupu. Doplňujeme rovněž proviant v místním obchodě, a když z něj vycházím, zakopávám o rantl dveří, jelikož nekoukám pod nohy, ale spíše na povědomí typ maskáče na osobě, která právě vchází do obchodu druhými dveřmi. Hned před obchodem se vše vysvětluje, jelikož potkávám Jirku Nováka, který mi sděluje, že zbytek jejich výpravy právě vešel do obchodu. Dlouho jsem jej neviděl, a proto jsem byl velice rád, že jsme se opět setkali. Za několik okamžiků už se naše výpravy vzájemně seznamují a společně s Robertem Doležalem a Petrem Moutelíkem usedáme do trávy na kraji parkoviště a společně studujeme mapu oblasti. Byl jsem velice rád, že jsme kluky potkali, jelikož nám poskytli cenné informace o zdejších zajímavých lokalitách, kde jsme se ocitli letos poprvé. Robertovi deníky pocházející z jeho předchozích cest do Hortobágy, které naleznete na www.dodinart.cz, nám i tak poskytly mnoho cenných informací pro naši letošní cestu. Navíc nemáme mnoho příležitostí prohodit pár slov s lidmi, kteří jsou podobně přírodně naladěni, jako my, a tak jsme během loučení doufáme, že na sebe ještě někde narazíme...

Na základě jejich tipů jsme se pak vydali k rybniční soustavě Hortobágy Halastó, kde jsme se obdivovali neskutečné kráse ptačího ráje. Na zlatě rozkvetlých hladinách rybníků plavaly stovky čírek hus velkých. Mezi žlutými květy lovily volavky bílé a na březích se skrývali moji oblíbení bahňáci. V rákosí se ozývaly sýkořice a strnadi rákosní, občas proletěl i nějaký ten rákosník. Poblíž kolejiště romantické úzkokolejky jsme spatřili ťuhýka menšího a rovněž místní slavné vodní buvoly. Jejich černé hřbety pohybující se ve vysoké žluté trávě, obletované desítkami racků, vytvářeli obraz ne nepodobný africké divočině. Na dalším z rybníků jsme mimo orla mořského, který si sedl na protější břeh, pozorovali také několik motáků spolu s kormorány velkými i malými. V jednom okamžiku se všechny kachny a husy rozhodly proletět a obloha se naráz naplnila jejich křídli i křikem. V dálce jsme z jedné z dřevěných pozorovatelen spatřili skupinku kolpíků, která podobně, jak dromedáři v poušti, zvolna, ale vytrvale, mířila k některému ze vzdálenějších rybníků. Uvědomil jsem si, že jsme se ocitli v ptačím ráji. A byl to ráj i pro nás, kdo ptáky obdivujeme. Věděl jsem, že bych tady mohl strávit mnoho času pozorováním, ale další rybníky jsme se rozhodli navštívit až příští den, a to vláčkem, abychom co nejlépe hospodařili s naším časem.

Večer jsme po krátkém pozorování našeho známého nocoviště jeřábů, focení srnčí zvěře a studia dvou lidiček, kteří pravděpodobně natáčeli o jeřábech nějaký pořad pro maďarskou TV, vyrazili do místní czardy na nějakou tu specialitku. Celý den jsme pak zhodnotili nad cikánskými plátky a chutným pivem místní provenience. Prostředí czardy bylo také velmi stylové, jelikož na stěnách visela spousta fotografií mandelíků, dudků a dalších nádherných ptačích druhů. Majitel byl nejspíš také nakloněn ptačímu světu a docela by mě zajímalo, jestli na jídelníčku podával vůbec nějaké to kuře:-). My to bohužel nezjistili, protože význam slov v jídelníčku nám až na číslovky, zůstal utajen:-). Jídla bylo tolik, že jsme to všechno takřka nemohli sníst, respektive někteří ani nesnědli (moje žena Bohunka:-). Stejně tak to bylo i s našimi zážitky, které jsme si podobně, jako zbytek večeře, museli zabalit na cestu...

Co víc si přát? Měli jsme před sebou poslední den v ptačím ráji, takže snad jen ať se jen i poslední den vydaří. Můj bratr, zakopaný někde v pusztě, opět nahrával jeřáby a fotil svou oblíbenou srnčí zvěř a my se ženou se vraceli maďarskou nocí k našemu společnému nocovišti s jeřábi.-). Plán na následující ráno byl jasný. Chtěli jsme na jediném vyvýšeném bodě místní krajiny - prastarém kurhanu, vyčkat ranního průletů jeřábů. Vstávali jsme o hodinu později, než předchozí ráno, jelikož odpadlo maskování. Po uskládání našich věcí a spacáků, kdy jsme naslouchali nočnímu volání sovy pálené, jsme popojeli autem pod kurhan za strany, kde nás jeřáby nemohli vidět.

Když jsme zavírali dveře Suba, spatřil jsem kousek od nás siluetu nějaké blížící se postavy. Ta mířila kolem nás směrem k vrcholu kurhanu, a tak jsem se rozhodnul zjistit, o koho se jedná. Vždy je dobré mít přehled o lidech ve svém okolí, a to zejména, když se jedná o cizí zemi, anebo odlehlé prostory v lesích mimo civilizaci. V tomto případě jsme však mohli být klidní, jelikož se jednalo o Roberta, což jsem i tipoval. Kdo jiný by si našel takovouhle skvělou strategickou pozici pro ranní pozorování jeřábů? V tichosti jsme se usadili na vrcholku kopečku a dolaďovali poslední detaily na stativech. Mně samozřejmě odešla dálková spoušť, protože soudruzi v Číně sice bezvadně odhadli vzhled, nikoli však materiály:-), ale to mohlo narušit snad jen mé záměry fotografické, nikoliv pozorovací. Postupně se k nám přidávali další pozorovatelé, kteří v naprosté tichosti připravovali své fotonádobíčko. Bylo po šesté a divadlo mohlo začít.

První nesmělé hejnko se odlepuje z mokřiny pod námi. Kraj je ještě ponořen do tmy, ale žlutavý obzor zahalený do průsvitných mlh, stejně jako stovky hlasů ukrytých jeřábů, slibují překrásné přírodní divadlo. Mohlo být zataženo, mohlo pršet, anebo mohlo být na jeřáby ještě brzy, ale letos nám to opravdu beze zbytku vyšlo. To co následovalo po tom, se jen velmi těžko slovy popisuje. Zástupy nebeských poutníků nebrali konce. Všichni, každou minutu celé následující hodiny, směřovali za jediným cílem - za potravou do kukuřičných polí. Mnohá z hejn svými siluetami protíná právě vycházející sluneční kotouč. Křik stovek jeřábů v ten okamžik takřka přehlušuje cvakání mnoha fotoaparátů. Nezní to však nějak zvlášť rušivě. Spíše to jen napovídá o souznění těchto lidí, kteří se zde maďarské pustě, tolik stovek kilometrů od vlasti, sešli na jediném místě a v jediném okamžiku, aby se obdivovali tomuto jedinečnému odvěkému divadlu. Ve tvářích všech přítomných se zrcadlí spokojenost a zhruba po hodině se náhodná skupinka několika výprav pozvolna rozchází. Kluci nás zvou ještě na teplý ranní čaj.

Zhruba po půl hodině vyzvedáváme Bohdana a vyrážíme za klukama. V jejich základním táboře je velice příjemně, a jak už to bývá, čas s příjemnými lidmi doslova letí... Jistě bychom si měli ještě mnoho co říci, ale před námi je dlouhá zpáteční cesta a je potřeba se balit. Kluci mi ještě dávají tipa na kulíky hnědé a kupodivu i zbytek naší výpravy souhlasí s jejich vyhledáním. V tu chvíli ještě netuším, že je nakonec stejně neuvidím. A jak že se to stalo? Je to jednoduché. Cestou jsme narazili na vynikající místo pro focení jeřábů. Kdybychom o tomhle místě věděli dříve, jistě by se podařilo letos nafotit i něco víc, než "jen" jejich letovky. I přesto jsme se s bratrem pokusili k hejnům v polích připlížit, i když jsme na základě našich předchozích zkušeností s litevskými jeřáby tušili, že to nejspíš neklapne. Hustým pruhem rákosí, který vedl mezi kukuřičnými poli, jsme se nakonec po hodině a půl dostali až k jeřábům. Byli jsme celý zpocení a poškrábaní od ostrých trav. S nikým druhým než s bráchou, bychom to jistě nedokázali, ale jsme za ta léta už sehraní. Přesto jsme přes husté traviny neudělali kloudný snímek. Mít tak více času... Stačilo by, aby člověk chvilku počkal a jistě by některá ze skupinek jeřábů přistála i na vhodnějším místě. K autu jsme se vrátili celkem utrmácení. Auto však mělo za tu domu poslouchání radia a zapnutých výstražných světel úplně vycucanou starou baterii, takže jsme nenastartovali. Nálada byla v poho, ale kulíci byli v tahu:-(. Nakonec jsme stopli místního dobrodince s kabely, ale to už byl čas na návrat. Cesta zpět ubíhala naprosto v klidu. V jednom z obchodů podél cesty, jsme ještě nakoupili Robertem doporučený skvělý Tokaj a nějaký ten uheráček. Celkem jsem se divil, že Robert nevykoupil i zdejší zásoby, jelikož v Hortobágy měli už jen poslední dva kousky:-). Doma jsme pak se ženou nad lahvinkou tohoto opravdu skvělého moku (díky za tip Roberte), vzpomínali na to, jaké to bylo v ráji...

text: Štěpán Mikulka
foto: Bohunka Mikulková a Štěpán Mikulka