Jsou místa v naší republice, která jsou i přes svou malou rozlohu, doslova přírodními pokladnicemi naší republiky. K těm nejvýznamnějším z nich z botanického hlediska, patří Velká kotlina v Jeseníkách, která je součástí Národní přírodní rezervace Praděd. Samotná Velká kotlina už byla přírodní rezervací od roku 1955, avšak významní botanikové toto jedinečné místo objevili už v polovině 19. Století. Dnes patří NPR Praděd spolu s Velkou kotlinou do evropského systému botanicky významných území, evropsky významných lokalit soustavy Natura 2000 a do mezinárodní sítě biocenter EECONET.

A čím že je Velká kotlina tak unikátní? Už když si prohlížíte východní stranu jesenického hřebene, zaujme vás toto místo na první pohled. Zejména teď na podzim, je úbočí jesenických hor v místech, kde se nachází Kotlina, doslova červeně žlutavé miliardou lístků borůvek, které takto vybarvil podzim. Také tráva bezkolenec, lístky drobných osik, bříz či lip, ještě více rozehrávají divadlo barev tak, aby oko vzdáleného pozorovatele spočinulo vždy znovu a znovu právě na tomto místě. Nemohu však jmenovat všechny barvy této podzimní jesenické palety, jelikož ta je složena z více než pětiset barev květů a listů cévnatých rostlin! Tohle dokáže snad jen jediný člověk, můj kamarád Leo Bureš - významný botanik, který spolu se svou ženou, Jeseníkům a zejména této lokalitě, zasvětil celý svůj život.

A právě tento velice zajímavý člověk mi učinil nabídku, že prý, jestli bych se nechtěl podívat do Kotliny, jelikož by potřeboval s něčím pomoci. To něco samozřejmě nabylo určování kytek:-), ale nějaké ty zajišťovací horolezecké techniky. U hasičů totiž působím jako člen lezeckého družstva a nějakou dobu jsem dělal i instruktora směny, takže jsem leccos z lezení pochytil:-). Už z loňska jsme měli vymyšleno nějaké to jištění na strmých travnatých svazích s využitím cepínů a speciálně vyrobených skob, a tak jsme pouze naložili potřebný materiál a mohli jsme vyrazit. Píšu to tak, jako by to byla pro mě naprosto všední záležitost, ale to se týká pouze našeho lezení. Samotná návštěva Kotliny, kam se oficiálně běžný smrtelník nepodívá, mě však rozhodně nenechávala chladným. Jak asi vypadají z blízka divoké strže a skalky Velké kotliny viditelné z kraje pod horami? Jak vypadá na třicet pramenů řeky Moravice, které vyvěrají ze skal i holin, aby se dolu v údolí spojily v mohutný vodní tok? Jak asi vypadá místo, kam v době zalednění sahal obrovský kontinentální ledovec?

Leo má Kotlinu v malíčku a má pojmenován prakticky každý plácek tohoto unikátního místa. Devadesát procent z názvů si s kolegy museli sami vymyslet, aby se dokázali v tomto poměrně nepřehledném prostředí orientovat. A tak vznikaly názvy jako Vitáskův žleb, "Fikova" či Opěrná skála, Cimrmanova zahrádka a další... Důležité je však říci, že se jedná doslova o opravdovou divočinu. Lze zde tedy spatřit také mnoho zajímavých živočišných druhů. Jako příklad lze uvést kamzíky, krkavce, bělořity a lindušky horské, ale i třeba glaciální relikt (pozůstatek zalednění) myšivku horskou. My měli ten den štěstí na lovícího sokola stěhovavého, kterého jsme krátce zahlédli.

Počasí nám z počátku vůbec nepřálo, ale nakonec se to obešlo bez deště, který si prozpěvoval svou jednotvárnou písničku jen tam dole pod námi. Mlhy tomuto, už tak dost divokému místu, dodávaly navíc takřka vysokohorský vzhled. V podstatě každý metr chůze v této rezervaci je tak trochu hříchem, a proto je nutno vysvětlit, proč jsme se tam vlastně vydali. Je to celkem jednoduché. Leo už zhruba před třiceti lety Kotlinu z botanického hlediska podrobně zmapoval a v současné době dělá "srovnávací" mapu stejné lokality za účelem zjištění rozdílností a směru dalšího botanického vývoje. Snad mě za takovou nevědeckou definici nenechá vyhynout:-). Každopádně na samotný výsledek jeho práce, si budeme muset ještě počkat, dokud vše v zimě nezesumíruje...

Ale vraťme se zpět do zamlženého rána v Kotli. Kromě toho, že každý krok je krokem do divočiny, současně je také krokem vysvětlujícím a poznávacím, jelikož vnímavému pozorovateli podává rovněž vysvětlení oné druhové bohatosti lokality. Najdeme zde totiž obrovské množství značně rozličných stanovišť. K nim patří především nejrůznější typy pramenišť, mokřadů, oplachovaných skal, ale k vidění jsou i na troud suchá skaliska vystavená intenzivnímu větru a přímému slunci - pokud tedy v Jeseníkách zrovna svítí:-). Botanik by měl také něco málo vědět o geologii, jelikož geologická struktura lokality je rovněž určujícím prvkem ovlivňujícím všechna stanoviště. Jsou zde k vidění například sutě, kyselé křemeny, ale i zásadité vápence a dolomity, ovlivňující opět rostlinou skladbu lokality. Díky výše (velice mělce) popsaným biotopům, zde tedy nalezneme stanoviště vhodná pro rostliny, jak teplomilné i nížinné, tak i pro rostliny chladnomilné, ale i vysokohorské či arktické. Najdeme zde samozřejmě také rostliny suchomilné i vlhkomilné.

Rostlinou vegetaci rovněž významně ovlivňují četné sněhové laviny, které nejenom že definují zásadním způsobem vzhled některých biotopů, ale také formují samotný habitus rostlinné vegetace. Jako příklad lze uvést březové lavinové křivolesy s kmeny bříz lukovitě prohnutými ve směru padajících lavin. Několikametrové vrstvy sněhu však ovlivňují mnoho dalších rostlin, včetně toho, že lavinové dráhy doslova izolují od sebe jednotlivá rostlinná společenství. Když jsme pátrali po jalovci na jedné z nepřístupných skalních hran, doslova jsme se prodírali porostem lísek, bříz a osik, které jej pravděpodobně za ta léta doslova "udusily", podobně jako v tu chvíli dusil nás, jelikož jsme zde neviděli ani na krok a jen šedesátimetrové horolezecké lano nám bylo vodítkem ke zpáteční cestě. A o pouhých pár metrů dále se vyskytoval kratinký trávniček tvořený lipnicemi, např. vzácným psinečkem alpským, který se vyskytuje pouze v Kotlině (endemitický druh), a který je však díky četným lavinám jakousi neprodyšnou hranicí, za kterou se již rostliny z "druhého břehu" nedostanou.

Počasí se postupně zlepšovalo, a tak jsme čas od času podlehli našemu společnému koníčku - fotografování. Tyto pauzy byly možná až příliš dlouhé pro našeho třetího společníka Šoša, který vzniklý čas využíval k pozorování jedinečné krajiny hluboko pod námi a také k motání tří lan, které jsme střídavě využívali. Domů jsme se pak vraceli s nadějí, že se tady někdy podíváme i za lepšího počasí a hlavně v některém z jarních měsíců, kdy pokvete mnohem více druhů rostlin, než "jen" nynější vítod chocholatý, údatna lesní, hvozdík pyšný, oměj či vzácný devaterník velkokvětý. Při sestupu do údolí jsme na několika místech ucítili vůni vysoké zvěře, jejíž čas právě v Jeseníkách nadchází. Nejen jesenická příroda však dnes sklízela můj obdiv. Také Leo, kterému je jistě přes šedesát, si počínal na svazích Kotliny naprosto obdivuhodně, téměř jako kamzík:-). Ačkoliv jsem byl pro sestup do extrémních míst a jejich lokalizaci s pomocí GPS předurčen já, ve chvíli, kdy jsem objevil zajímavou kytku, ozval se okamžitě Leošův hlas ze shora: "Jdu za tebou":-). Tak jsme například nafotili vzácnou kapradinu hrálovitou, která se tuším vyskytuje už jen v Krkonoších.

Na závěr si ještě neodpustím jednu malou vzpomínku spojenou se zdejšími prameny Moravice. Je to už pár let, kdy jsem k jednomu z krajních pramenů Moravice kratince zavítal s prázdnou čutorou, abych nabral vodu z ryzí horské bystřiny. Motivem však nebyla žízeň ba ani touha sáhnout si na rodící se řeku, řeku, ve které jen o pár stovek metrů níže žijí vzácná mihule a vydry, loví skorci a ledňáčci spolu s tichým patronem černým čápem. Motivem bylo získání trošky vody za účelem křtu obou našich synů, kterým snad tato voda v budoucnu pomůže najít cestu k přírodě...

Text: Štěpán Mikulka
Foto: RNDr.Leo Bureš a Štěpán Mikulka