Znám mnoho fajn lokalit na srnčí zvěř v okolí Bruntálu a musím říct, že všechny mají své jedinečné kouzlo. Jak už to bývá, s každou z nich mám také spojeny své přírodovědné zážitky, jelikož do nich zdaleka nechodím pouze za srnčí zvěří a pouze jen o srnčí říji. Letošní rok mě to ale stále táhlo do jedné z lokalit v blízkosti přehrady Slezská Harta, kterou jsem si soukromě nazval jako "Balíkárnu". Místo jsem pojmenoval podle hromady starých balíků sena uložených kýmsi před mnoha a mnoha lety vprostřed polí. Balíky se po letech rozpadly a začaly mezi nimi růst kopřivy a občas nějaký ten keřík černého bezu. Totalitní družstevník ani netušil, jak jeho nedůslednost v úklidu polností o mnoho let později zvěř ocení, a to především zvěř srnčí. Hlavně v zimě byla jižní strana balíků vždy nejdříve odtátá a zimní sluníčko zde nejvíce hřálo. V závětří balíků pak, skryty před jesenickými větry a zraky zvědavců, mhouřily do slunce srny a srnci své nádherné oči a snili o čem jiném, než o blížícím se jaru. Bylo jim tam dobře. Skrze tenkou vrstvu sněhu vykukující ozimy, které byly zasety všude okolo, jim slibovaly nadlouho dostatek potravy, pokud tedy nepřijde velká sněhová nadílka.

Jako vnímavý milovník přírody :-) a fotograf jsem si této srnčí zvyklosti, vyhřívat se právě zde, brzy všiml a čas od času jsem tam už od pozdního podzimu zanesl nějakou tu otýpku sena či sůl. Brzy se na místě začali objevovat také zajíci a za nimi pak přišly lišky i další drobní predátoři. Jak to ale udělat, abych zde mohl pořídit nějaký ten snímek? Brzy jsem i toto vykoumal. Jednoduše jsem vydlabal vnitřek jednoho ze starých balíků, ležící na vhodném místě, přičemž jsem také využil stávajícího starého zaječího pelechu. Okraj úkrytu jsem ještě zvýšil trsy suchých všudypřítomných třezalek s prolukami pro objektiv a měl jsem hotovo. Vytvořené místo mi tak dovolilo zalézt do nitra balíku, kde jsem i přes velmi nízké teploty nepociťoval ve svém spacáku ani nejmenší chlad. Jen vchod jsem musel vždy zakrývat deskou polystyrenu, aby sláma uvnitř nebyla mokrá a zasněžená.

Mnoho časných rán jsem pak pozoroval střípky ze života srnčí i jiné zvěře a jaro se pozvolna blížilo. Na šípku se objevil první ťuhýk šedý a z hroudy hlíny nedaleko mne, v pooraném, ale ještě stále bílém poli, se nesměle ozval skřivan. Předjarní vzduch sliboval, že brzy přijdou rána, co voní a já na každou z následujících návštěv "Balíkárny" přicházel stále častěji tak trochu nostalgický. Věděl jsem, že brzy přijde duben a s ním mnoho mých pracovních povinností, které mi nedovolí, abych provětral hlavu ani svůj fotoaparát. A to jsem ještě netušil, jaký že to nádherný duben letos přijde! Co jsem však věděl, bylo to, že se do těchto míst určitě vrátím v čase srnčí říje. Zejména poslední snímky smíšených jarních stád mě utvrzovaly v tom, že to jistě bude velmi zajímavé, jelikož početně to vždy vycházelo výrazně lépe ve prospěch samčí zvěře. Také parůžky v líčí vypadaly velmi nadějně, a tak nezbývalo, než těch pár měsíců ještě nějak vydržet...

Mnohokrát jsem v průběhu následujících týdnů na služebních cestách vyrazil na imaginární vycházku na "Balíkárnu", přestože pohled za oknem nabízel jen spotané struktury městských aglomerací, kde se jen velmi těžko prosazovalo právě nastalé jaro. Minul tok sluk a tetřívků a já stále na svou oblíbenou "Balíkárnu" nevyrazil. Srnčata už jsou jistě na světě, říkám si stále častěji... Ani následující čas dovolených mi ještě neumožnil vykročit do jistě už překrásně zarostlých polí okolo mé "Balíkárny". A pak to přišlo. Všichni jistě znáte ten neklid, kdy už je nějaký důležitý okamžik velmi blízko, kdy se už jako malý kluk i dospělý člověk těší na to, až po delší době navštíví své oblíbené místo. Jak pak se asi krajina proměnila? Jak vypadají srnci v plné síle? Jací další živočichové zde budou k vidění? Mé volné chvíle mají najednou nový motiv a rozměr a pak přichází ten Den...

Doma u večeře si pohrávám se svou vábničkou a písknu do ní, jen tak mimochodem, což má okamžitou odezvu. Náš pes ihned nastraží uši a vyskakuje na všechny čtyři, ale kupodivu je můj téměř čtyřletý syn Jakub ještě rychlejší než on. Už je u mě a natahuje ke mně svou maličkou dlaň a už fouká na vábničku jako na píšťalku. Okamžitě dostává miniškolení ve vábení srnčí zvěře a musím říct, že jeho první pokusy jsou velmi roztomilé. Zavíráním a otevíráním maličké dlaně moduluje zvuk vycházející z vábničky, jako ostřílený profík, i když dlaní pracuje právě naopak:-) Tak a teď ještě zkrátit tón a zrychlit frekvenci... Bezvadný. To je ono, říkám si v duchu a sám si tak opakuji, co už jsem přes zimu malinko pozapomněl. Žena u večeře neprotestuje a tak ráno v pět už zpívá pěnice černohlavá z mého mobilu, že už bych jako moh vstávat a trochu pohnout kostrou.

Se vstáváním však nemám nejmenší problém a lačný, jako mladý vlk, v rychlosti sbírám vše potřebné a nasedám do chladného auta. Na "Balíkárnu" přijíždím právě ve chvíli, kdy vykukuje slunce. Tiché klapnutí dveří auta rve v právě probuzené krajině uši jako hlasitý hřích. Chvíli proto naslouchám, jestli nezaznamenám ve své blízkosti nějaký pohyb. Vždyť už v blízkém olšovém křoví může být krásný srnec! Když je řeč o srncích, vždycky si na toulkách za nimi vybavuji film "Smrt krásných srnců" a vidím nejen ty nádherné smutné oči známého filmového šesteráka, ale také bezvadně zahranej smutek pana Heřmánka... Obloukem zamířím za vítr a na světlo a kryt trsem vonícího vratiče krátce zavábím. Kalhoty na pravém koleně malinko studí od ranní rosy, ale tohle mě teď nemůže rozházet. Opět krátce zavábím po předchozí úpravě maskovací šály, která kryje mou světlou tvář. V podstatě se ani lépe nemaskuji, jelikož srnčí zvěř zas tak dobře nevidí a vše se dá snadno řešit výběrem vhodného přírodního maskování a správnou volbou terénu. Třetího zavábení už není třeba. Krásný srnec stojí jako socha na okraji houštiny a jistí mým směrem. Ranní slunce ještě více podtrhuje medovou barvu jeho srsti. Ušlechtilé hrdé zvíře... Tak jsem tušil správně. Jsme oba necelých sto metrů od auta. Je prvního srpna a já pořizuji své první snímky prvního letošního říjného srnce...

Po další dva následující týdny jsem "Balíkárnu" navštívil ještě asi pětkrát. Za tu dobu jsem znal každé ze srnčích stávanišť v okolí bezejmenného potůčku vlévajícího se do Slezské Harty. V duchu jsem si často říkával, jestlipak nafotím všechny ty srnce, které znám ze svých zimních a předjarních snímků. Doma jsem pak každý večer na svém PC srovnával, podle atypických znaků srnčích parůžků, jestlipak už se s některým ze srnců náhodou neznáme :-). Troufnul bych si říct, že jsem dobrou třetinu z nich také poznal, přestože tehdy byly parůžky svých majitelů ještě v bastu. Znamená to tedy, že srnci svou oblíbenou krajinu ani na léto neopustili. Co mě ale celkem překvapilo, bylo to, jak na husto se srnci na lokalitě vyskytovali. Bylo to způsobeno zejména úživností celé honitby, ale také profilem krajiny kulturní stepi, která byla oživena bezpočtem remízků. Udržovaná krajina se střídala s pásy buřiny, která zejména v podmáčených místech vytvářela přirozené "biokoridory". Myslivečtí hospodáři šli na to zkrátka velice dobře. Následující snímky demonstrují, z jaké vzdálenosti jsem si přivábil jednoho ze srnců. Vše je foceno digitální zrcadlovkou Canon 50D...

Mnoho zajímavých chvil jsem na "Balíkárně" prožil. Zejména vrchol srnčí říje, který podle mého názoru proběhl na jmenované lokalitě těsně po 6. srpnu, byl plný vzrušujících zážitků. Na mou obyčejnou vábničku se mi podařilo během jedné návštěvy přivábit i sedm srnců a jednou dokonce i tři najednou. Viděl jsem také jeden pěkný souboj a také trojí "pokládání". Obě tyto zajímavosti jsem však měl možnost pozorovat pouze z dálky a snímky mnou pořízené, jsou spíše dokumentární. Vše se většinou odehrávalo ve velké rychlosti. Nejdelší pokládání trvalo přibližně 10 vteřin, což i nejlepším běžeckým atletům umožňuje překonat vzdálenost "pouhé" stovky metrů. Já s fovýstrojí a s potřebou maskování (ačkoliv také bývalý atlet:-)) jsem byl drobátko pomalejší :-).

Ideální by bylo u takového páru vyčkat, jelikož milostný akt se několikrát opakuje. Jednou jsem to také zkusil a zůstal ukryt u jedné z dvojic. Vše se odehrálo jen asi patnáct metrů ode mně, bohužel však ve vysoké trávě. Výborným ukazatelem toho, že se blíží milostný akt srnčí zvěře, bylo to, že kruhy, ve kterých se pár honil, se těsně před aktem samotným velmi zmenšovaly. Někdy stál též srnec jako malý kozlík s hlavou skloněnou v blízkosti srny. I přes znalost těchto znamení se mi letos nikdy nepodařilo otevřenou krajinou včas k páru doběhnout na fotografickou vzdálenost. Nebylo mým cílem rovněž dvojici vyrušit či jinak říji ovlivňovat. Snad tedy až příští rok. I tak jsem získal bezpočet nezapomenutelných zážitků s překrásnou srnčí zvěří i nějaký ten snímek a také mnoho nových zkušeností.

V druhé půli říje jsem totiž tak trochu změnil taktiku mého fotografování. Doslova jsem se odtrhl od přírodního maskování a vytáhl po letech svůj omšelý kabát "hejkal", který jsem si kdysi sám vyrobil. S tímto kabátem, na který jsem před časem v zimě našil osm na pásky rozstříhaných obarvených pytlů na brambory, jsem zalehával přímo na volné prostranství za nějaký ten trs trávy a odtud jsem srnce vábil. Často stáli ode mě na pár metrů a zkoumavě si pískající hromádku suché trávy prohlíželi. V tyto chvíle se mi velmi osvědčil můj "elkový" zoom 100 - 400 od Canonu s "íeskem", který mi umožňoval pořizovat snímky i na tuto velmi krátkou vzdálenost. Teprve ve chvíli, kdy si srnci takříkajíc došli pro vítr, odskočili. Nijak zvlášť však nebyli neklidní ani potom. Často se mi některé z nich podařilo přilákat ještě jednou zpět.

Jako "vedlejší produkt" jsem pak také díky kabátu nafotografoval zajíce či volavky popelavé i bílé, které se spolu s letošními mláďaty živily výhradně na polích. Snad jen setina z nich byla k vidění v také deltě Černého potoka na tradičním rybím trdlišti, kolem něhož jsem každodenně projížděl při návratu domů.

Drobnou zajímavostí bylo také přivábení srny hlasem dospělé srny. Sliboval jsem si spíše příchod jejího partnera, který však v tu chvíli na vábení dospělé srny nereagoval a ona snad žárlíc, poslušně doklusala. Bezvadně také v tomto případě samozřejmě fungoval hlas srnčete, který srnu a za ní i srnce přivábí. Nutno je však předem řádně nastudovat a na vábničce nastavit volání srnčete. Mě nejlépe fungoval hlas asi tříměsíčního mláděte. Na dřevěném těle vábničky jsem tak měl pouze dvě "drážky" vytvořené nehtem v loni, na něž jsem při vábení, podle potřeby, posouval plastový pásek měnící výšku tónu. Další zajímavostí také bylo celkem důsledné pronásledování dospělé srny divočákem, který svůj "závod" vzdal až po dobrých tři sta metrech!

V praxi jsem si tedy během letošní srnčí říje opět ověřil několik obecně známých skutečností, týkajících se vhodného času pro návštěvu srnčího říjiště, ale i volby vhodného počasí atd. Co se týče samotného vábení, letos jsem si ani nepouštěl vynikající DVD o vábení zvěře, které jsem si koupil na www.myslivost.cz .a vábil jsem spíše tak, jak jsem to cítil. Zkoušel jsem do hlasu srny dostat i tu touhu, ale to se asi srny bavily, pokud to tedy umí, a mají na to o říji čas J. V přírodě jsem slyšel srnu pískat pouze jednou, a to ještě jako kluk, ale zdá se, že jsem si to celkem dobře i po tak dlouhé době zapamatoval. Minimum srnců jsem zradil tak, že bych z toho měl špatný pocit. Šlo jen asi o dvě nečekaná setkání, kdy já sám jsem byl v šeru zrazen přibližně stejně tak, jako zalehlý srnec, který mi ležel v cestě. V případě dobrého větru jsem pak situaci zachraňoval rovněž bekáním srnce, což, jak se zdá, celkem dobře zafungovalo. To jsme se pak obcházeli v obilí, já abych nepřišel na vítr a on, aby našel domnělého soka, jelikož dozrávající klasy mu znemožňovaly výhled no a mě focení.

Konec říje pak přišel kolem 14. srpna. Srnci sice ještě reagovali, ale nebyli už tak neodolatelně přitahováni hlasem své touhy. Tak zase příští rok srnečkové, říkám si, když lokalitu opouštím letos naposledy s vábničkou v dlani. Díky za ta nádherná srpnová rána a voňavé večery strávené v náručí lučních trav...

Foto a text: Štěpán Mikulka