Pokud by se mě někdo ještě před nedávnem zeptal, proč směřuji své fotocesty pouze na sever, východ, či jih, odpověděl bych mu nejspíš s úsměvem: „Bezpečné a pohodlné cestování západním směrem (v rámci Evropy) si nechávám na dobu, až půjdu do důchodu.“  Byla by to samozřejmě odpověď myšlena jen napůl vážně. Pravdou ale je, že pohodlné hotely s fool servisem atd. nevyhledávám. Obvykle se snažím spát pod širákem nebo ve stanu a být tak v maximálním kontaktu s prostředím, ve kterém se aktuálně nacházím. Jak jinak se o něm něco naučit a nezkresleně si ho užít? Navíc mi přirostla k srdci především příroda mírného pásu, či severská.

V posledních letech se však situace na západ od našich hranic celkem „přiostřuje“, tak jsem se rozhodl, vyrazit dříve, než tam bude nebezpečněji, než třeba na ruské Kamčatce. Kam ale vyrazit? Od přátel jsem věděl, že nádherná je třeba Francie, či Španělsko. O těchto zemích jsem slýchával v souvislosti s fotografováním ptactva opravdu velmi často. Když jsem později studoval mapu, padl mi do očí ještě jeden stát – Portugalsko. Co jsem věděl o této zemi? Zhola nic. To jí dávalo punc tajemnosti. Při tom právě tudy kráčela historie mořeplavectví a objevování světa a mnou dosud objevena nebyla. S tím je tedy třeba něco udělat:-).

Co tam ale lítá? Tak to jsem skutečně neměl představu... Stále více mě malý státeček na pobřeží Atlantiku začínal zajímat. Brzy na to se objevil v Ptačím světě článeček zabývající se právě portugalskou avifaunou. Prakticky okamžitě jsem volal kamarádovi Vláďovi, jestli by se mu takováto cesta náhodou nezamlouvala. K mé radosti Vláďa bez váhání souhlasil. Bylo rozhodnuto. Třetím spolucestujícím se stejnou diagnózou focení ptáků se stal kamarád Tom. Mohli jsme se tedy těšit na velké západní dobrodružství. Trochu úsměvné je, že jsem až rovných 30 let po revoluci, která zbořila hraniční ploty východního bloku, konečně využil tu „novou“ možnost a vyrazil západním směrem, když pominu mou krátku službu u hasičů v Kanadě hned po revoluci.

Francie

A teprve ve chvíli definitivního rozhodnutí o cíli naší cesty to přišlo! Tolik let uměle tlumená touha poznávat vonící a až exotické kraje se ve mně probudila, jako dlouho dřímající sopka. Najednou se přestávám bránit představám o tamních krajinách. Doslova jako malý kluk se těším do jižní Francie i rozlehlého Španělska. Jak jsem to tak dlouho mohl vydržet, opakuji s v duchu neustále? Velkou neznámou však nadále zůstávalo Portugalsko… A bylo tady ještě jedno nezanedbatelné pozitivum. Zcela výjimečně jsme jeli do tepla! Na rozdíl od několika předešlých „Skandinávských“ let, jsme tedy mohli valnou část vybavení do extrému nechat doma. Současně jsme se mohli těšit už v dubnu na předčasné jaro, nikoli na to opožděné, severské.

A zase na cestě

Vyrazili jsme navečer. Německo a větší část Francie jsme projeli za tmy a takřka bez přestávky. O to silnější pak byl dojem z jižní Francie.  Ocitli jsme se zde právě při východu slunce. Krajina ubíhající za okny auta byla natolik malebná, až mi vyrazila dech. Kvetla a voněla snad i přes zavřená okénka auta.

...ona každá krajina jakoby rozkvete, když vyjde slunce, stejně jako dívka, když najde to své slunce. Zabarví se jako poupě divoké šípkové růže a stejně tak zavoní, když se ohřeje vlahý dech vzdychající země... 

A tohle, no to jsou snad ony slavné cypřiše, tolik známé z obrazů Pabla Picassa, říkal jsem si v duchu a už už chtěl někde zastavit a stát se součásti toho světa kolem. Směřovali jsme do NP Camargue. Park je velmi známý především přítomností camargských koňských běloušů. Jelikož se rozkládá v deltě řeky Rhóny, je to současně i ráj ptačích druhů, které preferují mělké mokřiny někdy až s brakickou vodou.  Zdejším vlajkovým ptačím druhem je jistě bezesporu plameňák růžový, který zde má fantastické podmínky pro získávání obživy i pro rozmnožování. Kráse těchto ptáků se sem jezdí obdivovat desetitisíce birdwatcherů ročně. Ač nejsme s klukama příznivci masových aktivit, přidali jsme se protentokrát k nim. 

Nejlepším místem je určitě park, kde lze kromě plameňáků pozorovat i další ptačí krasavce jako je třeba kolpík bílý, ibis hnědý, volavka stříbřitá , rusohlavá a mnoho dalších druhů. Nutno říci, že jsme se cítili značně nesví, když jsme se ocitli mezi tou spoustou dalších obdivovatelů ptáků. Říká se ale, že sdílená radost je o to větší. Ale byla to pro nás jen slabá útěcha. Po dvou hodinách to nakonec vzdáváme a rozhodujeme se, že se raději půjdeme mrknout po nějakém fleku na přespání. Vrátíme se sem až večer, kdy už tady jistě nebude tolik lidí. 

Plameňáci na druhý pokus

Náš plán dokonale klapl. A co víc, růžoví plameňáci byli v paprscích zapadajícího slunce tak růžoví, až oči přecházely. Hodiny jsme se obdivovali ladným křivkám jejich těl. Teprve zde jsem si dal do souvislosti název jejich zdejšího pojmenování „flamingo“ se světoznámým tancem temperamentních Španělů. Tito ptáci filtrují vodu svým zobákem, aby z ní získali drobné korýše a další potvůrky vodního světa. Aby jich však bylo co nejvíce, dlouhýma nohama a jejich pravidelným podupáváním víří jemné bahno na dně vyhřátých mělčin, což skutečně s trochou představivosti připomíná onen světoznámý tanec. Je ale jasné, kdo se od koho inspiroval.

Spokojeně jsme s klukama pozorovali přenádherné opeřence a naslouchali dění kolem sebe. Nebylo třeba nějak zvlášť napínat sluch. Ptačí křik byl takřka ohlušující. Nacházeli jsme se doslova v ptačím ráji. Není mnoho takových míst v Evropě. Ptáci byli všude kolem nás a my byli součástí toho všeho. Stříbřité volavky se hašteřily na hnízdech, temní ibisy brázdili vzduch jako karavany nebeských velbloudů a mezi stovkami plameňáků jakoby nervózně pobíhali malební kolpíci. Do toho všeho zněly hlasy nesčetných obyvatel rákosin, ale i hlasy pisil, které se právě namlouvaly. Koncert na oslavu života mi zněl v uších ještě i při usínání na břehu Středozemního moře. Druhý den měl následovat přesun do Španělska, do kraje supů, tedy kraje naprosto odlišného. 

Cesta do Španěl

Ráno nás budí neotřelá vůně moře. Jeho dech je pro nás vnitrozemce tolik inspirativní! Zve do dálek a snad i ten největší lidský usedlík v takovou chvíli vyplouvá pod plachtovím svých představ k tenké lince obzoru. Tam, těsně pod horizontem, nás teď čeká žhavý kotouč a s ním i dobrodružství dalšího dne. Dává nám přesně tolik času, abychom stihli nachystat své stativy a fotoaparáty. Teď! A je venku. Okamžitě začíná tančit na vlnkách v podobě milionu stříbrných odlesků. Tisíce let stará mozaika světových moří. V této ranní explozi světel a barev pak fotíme tancující plameňáky. Loví nedaleko pobřeží, u kterého se právě nacházíme. Pro ně všední den, pro nás ojedinělý svátek, pro ně obživa těla, pro nás krmě nenasytné duše.  Jistě, mohli bychom říci, že je to kýč, ale nádherný!

Následující přesun bereme tak trošku oklikou. Jedeme podél Pyrenejí, tedy téměř přesně na sever. Důvod je jediný. Chceme vidět Atlantik. Cesta dobře utíká. Krajina je s každým metrem přibývající nadmořské výšky podobnější té naší doma. Mokřiny zmizely a nahradily je pastviny. Stejně tak se vytratily solitéry cypřišů a krajinu místo nich křižují remízy bříz a topolů. Nakonec spatřujeme na vyšších vrcholech hor dokonce i sníh, který u nás rovněž ještě kraluje horskému pásmu. 

Tak ono to španělské jaro nebude asi až tak žhavé, jak sjem si představoval, říkal jsem si v duchu. A měl jsem pravdu. U Atlantiku jsme se velmi rychle přioblékli do bund, tak byl vítr chladný.  Navíc ptáci jako by se někam vytratili. Ani jediný racek nám od oceánu nezamával svými bělostnými perutěmi, ani jedna kachna nezdobila hřebínky tančících vln Atlantiku. Tak trochu zklamaně jsme zamířili omrknout několik pamětihodností, což nám do jisté míry náladu zpravilo. Ne však na dlouho. Stovky hektarů uschlého borového lesa, kterými následně projíždíme, musí i ty největší zatvrzelce přesvědčit o tom, že klima se mění. Pravda, to se samozřejmě dělo vždy. Vždy ovšem také současně záleželo na rychlosti průběhu těchto změn. Stihnou se rostliny a živočichové přizpůsobit tentokrát? Borovice a s nimi nejspíš i celá navazující nika to nestihly. Brzy zdoláváme pyrenejský masiv. Teď už rychle dolů, k jihozápadu, za novým poznáním a lepšími myšlenkami.

Mezi supy

Tak právě tento název knihy Karla Maye naprosto přesně vystihuje atmosféru naší další zastávky. Ocitli jsme se ve vyprahlé krajině se spoustou poloprázdných přehrad. Opět přichází na okamžik chmury. Poháry vodních nádrží lemují rozeklané skály roztodivných tvarů. Stačí jen zapojit fantazii a rázem vstupujeme do zaniklých světů triasu, či bajných zemí trpaslíků a elfů.  Kamenitá úbočí porůstají omamně vonící ibišky a prastaré pokroucené olivovníky. To sucho a vítr jim zuzlovětěli těla dřevitá těla. Vůle přežít je však mocná.

A kde jsou ve Španělsku skály, tam jsou často i supi. Brzy jsme dokonce narazili na jejich kolonii. Na skále právě malí supíci absolvují své první „krůčky“. Je to nádherné divadlo. Jsou tak nemotorní, až jsou roztomilí. To však rozhodně neplatí o jejich rodičích! Tito impozantní ptáci krouží nad našimi hlavami bez jediného mávnutí křídla a s takovou lehkostí!  Jaké to asi je, když shlíží na svět v hloubce pod sebou a jen vítr promlouvá skrze jejich mohutné kaštanové perutě?  Občas se některý z ptačích obrů snáší na skálu před námi, což nám dává konečně příležitost k fotografování. Většinou jsou to supi bělohlaví, ale po kratším pátrání nacházíme také hnízdo supa mrchožravého. Jen na supa hnědého zatím štěstí nemáme. To nám ale brzy vynahrazuje další pozorování…

Drobní sousedi supů

„Kluci, pojďte za mnou,“ slyšíme náhle Tomáše. Ukazuje nám něco na nedaleké skále. Trošku zmateně skalisko prhlížíme, protože na něm nic nevidíme, alespoň tedy do té chvíle, než zjistíme, že nemáme hledat ptačí obry, ale drobotinu. Tou drobotinou byl skalník modrý, kterého právě Tomáš objevil. Byl to neskutečný ptáček. Mnoho následujícíh minut jsme se mlčky obdivovali jeho nádheře. Létal ze skalky na skalku a ozýval se celkem nenápadným hlasem. Ta, které byl zpěv určen, jej jistě za nenápadný nepovažovala. Byla to totiž píseň lásky!

A nezůstalo jen u skalníka. Brzy na to jsem objevil strnada viničního a celou ptačí scenérii dokreslovaly neposedné břehule skalní, které lovily hmyz poletující kolem vyhřátých skal.

Rozhodli jsem se zůstat do soumraku. Možná, že ptáci navečer zvýší svoji aktivitu a do kolonie přiletí třeba i více supů, kteří teď, krátce po poledni, jistě pátrají v krajině po mršinách. Vybrali jsem tedy místo nedaleko od malého hrádku ve skalách poblíž supí kolonie. 

Přicházel nádherný španělský podvečer plný zvuků a vůní. Bizardně na nás působí jelení zvěř pochutnávající si na čemsi ve vonícím ibišku. Když se pak slunce kloní k západnímu obzoru, nastává neskutečné divadlo. Z doposud prázdné oblohy se odkudsi začal snášet jeden sup za druhým. Jako obrovské hnědé kapky padali z blankytu nad námi, až se z nich téměř stal lijavec. Věděli jsme, že se nacházíme na to nejsprávnějším místě, tedy na nocovišti. Mohutní ptáci nás míjeli v krátké vzdálenosti a s vysunutými pařáty přistávali na skále kousek po naší pravici. Poslední paprsky slunce jim olizovaly dlouhé perutě a vítr nám hrál na harfy jejich perutí píseň o svobodě. Zažívali jsme pocit úžasného ptačího dobrodružství. Jak jsem tak dlouho mohl s návštěvou těchto končin otálet, běželo opět v mé mysli. 

Příští den jsme zamířili dále na západ.  Projížděli jsme nejdříve krajinou korkových a cesmínových dubů. Jistě se zde skrývá nejedna dutina, osídlená dudkem, či výrečkem, říkali jsme si. Radost nám ale zatím dělali jen straky modré a luňáci. Dudky jsme zatím jen slyšeli. Za další poloprázdnou přehradou jsme se opět ocitli ve vyprahlé krajině s dalekými výhledy. Tam někde před námi na nás čeká Portugalsko.

Dříve, než jsme se tam dostali nás čekala v této krajině ještě jedna noc. Spali jsem tentokrát nedaleko polorozbořené kapličky, kde nám do usínání zněl zpěv chocholoušů, drobounkých skřivánků a kalander. Představovali jsem si, jak někde kolem nás plaší stepokuři zahánějí žízeň v posledních zbytcích jarních vod. Hvězdy nad našimi hlavami slibvovali chladnou noc noc, ale i další nádherný slunečný den. 

Ráno s kalandrami

Po krátké snídani se vracíme směrem ke kapličce, abychom se pověnovali kalandrám, skřívánkům a bělořitům, kteří zdejší nádhernou step obývali. Když jsme míjeli kapličku, spatřili jsme nádherné dudka, který se rozhodl nahradit lidské obyvatele. Usilovně sděloval potenciální družce, že právě zde je to nejlepší místo pro další pokolení roztomilých dudčích mláďat. 

Nějakou dobu jsme s dudkem strávili a pak se vydali za kalandrou.  Je velmi zajímavý pták, terého jsem dosud nikde neměl příležitost vidět. Nestává se mi až tak často, že bych se stekal s novým patačím druhema i kamarádi byli zjevně objevením hnízdiště potěšeni. Celkem brzy se nám jednoho samečkě podařilo vyfotografovat a jako „bonus“ přibila také fotografie skřivánka nejmenšího. Když jsem pak spatřili prvního stepokura a vlaštovku skalní, naše nadšení neznalo mezí. Ty však na sebe nedaly dlouho čekat...

Civilizace má příliš dlouhé prsty

Byli jsme zrovna v nejpelším, když se k nám po prašné cestě přiřítil tréňák. Vystoupili z něj tři muží v přílbách a reflexních vestách a začali nám něco vysvětlovat. Pak vytáhli nějaké složky a do sněhobílých papírů začali zapichovat své opálené dělnické prsty. Ach tak, pochopili jsme. Bylo to jako šlehnutí bičem. Pánové byli totiž stavbaři, kteří právě zde, v kalandrovém a dytíkovém ráji připravovali stavbu. Vysvětloval jsem jim, že nejsme žádné průmyslová špionáž a ukazovali jim fotografie ptáků na displaych našich fotoaparátů. Snímky těchto nádherných zvířat evidentně těmto technokratům nic neříkaly. Dokonce ani dudka nepozali, přestože se zde s ním museli setkávat prakticky denně. A to je možná ten problém lidstva – odtržení od přírody!

Vysvětlovali nám, že zde postaví větrné elektrárny a že je to dobré pro přírodu. Jejich nadšení jsme rozhodně nesdíleli. Za celou naši dosavdní cestu jsme dosud nespatřili tak úžasně vhodné místo pro stepní druhy a teď tohle. Brzy přijel další džíp a za ním ještě jeden. Naše nadšení bylo to tam. Neochotně a současně s neposatelným smutkem jsme opouštěli ono nádherné místo s vědomí, že možná už za pár dnů sem najede těžká technika. Jemnou symbiózu niky stepní krajiny naruší necitlivé pásy buldozerů, jejichž srdce je neoblomné. Je totiž chladné, ocelové.

Foto a text: Štěpán Mikulka