…a pak jsem vyšel nad horní hranici lesa. Svět kolem se rozsvítil, jako už tolikrát před tím, ale stejně oslnivým světlem. Posté naprosto stejný hluboký nádech křišťálového horského vzduchu, posté jde moje duše do kolen. Modlí se na dně moře rudého borůvčí k něčemu, co prý ani nestojí za modlení. Ale cokoli, co naplní naši duši, je hodno modlitby. Každý z našich mnoha světů, kterými jsme od našeho dětství prošli, každý z oltářů, jemuž jsme svěřili ta nejtajnější z našich tajemství.

Okouzlen

Srdce skotačící po náročném výstupu zvolna pokleká vedle mé duše. Rozhlížím se. Do krajiny kolem se vpil jesenický podzim teplými tóny barev. Žasnu! Kdo propůjčil krajině ten barevný soulad listů javoru, rytmus těl buků, modravý akcent zvonku tolitového, symbol posledního trsu jeřabin, jež svým svraštělým plodenství tak trochu předčasně připomíná, že staré musí ustoupit novému…?

Ta nádhera tu ale byla odjakživa. Jen já ji jako kluk neviděl. Tolik let jsem „promarnil“ tam dole, když má záda ještě neunesla tíhu touhy poznávat. Jako bych zaspal na startovní čáře a všichni mi utekli. Snad ještě dostanu právě tolik času, abych po dlouhých letech mohl říci: „To vše už je pro mě všední pohled, to všechno už znám.“ A možná budu žasnout stále víc…

Jenže zatím mě to tady nahoře vždy překvapí. Nový obraz, který právě malují mraky na plátno jesenických holí, nápaditá kombinace vůní, kterou jesenický vítr v šejkru Velké kotliny s pomocí větru namíchal, překvapivý hlas ptačího druhu, který jsem za ta dlouhá léta nikdy v těchto místech neslyšel.

Vzhůru za dobrodružstvím

První krok. Brzy mě tráva bezkolenec švihá do kolen, jako bezcitný kočí, který svým bičem nepřestává šlehat zpocená těla svých dychtivých koní. Žene mě za horizont a ještě za jeden, až jsem na místě. V tichosti rozkládám své fotografické nádobíčko. Vše dělám automaticky, bez přemýšlení. Myšlenkami jsem jinde. Dávno už vidím, jak úzkou uličkou z husté kleče pode mnou vychází jelení král. Jasně vidím, jak větří úplně stejně, jako já před malou chvílí. Jen jeho motivem nejsou krásy přírody. Ten je mnohem ryzejší a je ochoten za něj bojovat do posledního dechu. Jsou to laně, které vytáhly jen malou chvíli před ním vzhůru do svahu ke sterému jeřábu. To ony jsou jeho hlavní motivací. On kraluje horám, ony životu…

Náhle se představy zhmotňují. Reálný obraz se stále více prolíná s mou představou, stejně jako právě vycházející slunce s okolními svahy. Mačkám spoušť fotoaparátu spíše bezmyšlenkovitě. Nespouštím oči z nádherného zvířete. Ty výsady, ta hříva! Z jelenova větrníku při výdechu stoupá bílý obláček dechu. Okamžitě se rozpadá na jednotlivé molekuly, stejně jako i naše životy. Jen ty jelení se mohou rozpadnout už tuto říji. Kdoví proč si právě čas jelení lásky vybrali i lidé ke své oslavě, oslavě lovu. Vždyť lovit se dá i jindy, bez narušení intimity posvátnosti zrození. A byl by to jistě i větší kumšt.

Jelen přede mnou na nic nečeká. Jakoby tušil, že jeho příběh může rázem skončit, nechce jej nechat rozepsaný. Vydává se za první letošní říjnou laní a brzy se mi ztrácí mezi smrkovými solitéry. Mám jít za nimi? Zůstávám stát vprostřed pohybu. Hodnotím situaci.

Slunce už postoupilo o kus výš. Zkouší, co vše mu ještě páneček Obzor na vodítku dne dovolí, než si jej navečer opět přitáhne zpět. Stíny se šplhají vzhůru po svahu nade mnou, vzduch se začíná tetelit. Teď už toho moc nenafotím, říkám si a napřimuji se. Napjatá pružina ve mně povoluje. Zároveň si slibuji, že se sem večer určitě vrátím. Opilí zážitkem se potácím z kopce dolů. Vím, že mě má závislost letos ještě mnohokrát vyžene za jeleny sem nahoru. Snad to vyjde ještě dnes…

Druhý pokus

Stejná cesta, stejné místo, stejné bušení srdce. Snad jsem na fleku včas. Přidávám se pokorně k mlčení okolní přírody. Tentokrát se mé představy dlouho nenaplňují. Dávno dozpíval poslední drozd, dávno umlklo tíkání červenky v útrobách tmavnoucí kleče, když slunce dohaslo za obzorem. Kde jen může být?

Jako odpověď mi přichází líné jelení zatroubení někde pode mnou. Jelen si tentokrát dává načas. To se však velmi brzy mění. Ozývá se druhý jelen, tentokráte na opačné straně holiny.

To je dostatečná motivace pro nás všechny. Vpíjím se očima do houstnoucího šera, abych konečně rozeznal objekt svého zájmu. Marně. Co oči nevidí, srdce nebolí, napadá mě. Tady to ale rozhodně neplatí! Mé podzimní rozjímání dávno už vystřídala lovecká horečka. Následující zatroubení plynule přechází v bojový ryk. Ocitám se mezi dvěma soky. Jeleni se rychle blíží k sobě. Už slyším jejich kroky, jedny zleva, druhé zprava. Brzy dojde ke střetu.

Znám je oba. Starší desaterák bude jistě zkušenější v boji, ale mladší šestnácterák jistě zkušenost vynahradí svým odhodláním. Ani jeden z nich však netuší, že je vprostřed cesty nečeká soupeř stejné krve…

S napjetím vyčkávám, který z jelenů se objeví jako první. Byl bych radši za šestnácteráka. Je to oboustranně korunový jelen, jakých v Jeseníkách mnoho neběhá. Mám štěstí. Proti obzoru se vyloupla tmavá silueta jeho napjatého těla. Je velmi blízko. Jako bych slyšel jeho rozbouřenou krev. Je to ale má vlastní krev, která vře pod dojmem další odvážné výzvy jeleního krále. Je to tak blízko! Studí mě zpocená záda. To mě pohladil zářijový večer svou chladivou dlaní. Chvějí se mi prsty, když překotně pořizuji několik snímků překrásného tvora, než mě laně prozradí. Musí být všude kolem. Nevidím je, ale cítím. Stávám se na okamžik součástí všeho – výhry i porážky, zrození i smrti.

Ozve se drsné beknutí jedné z laní. Je to signál nadřazený všemu, dokonce i říji. Hluboce zakořeněný zvuk, jehož neuposlechnutí se nevyplácí. Vše kolem na okamžik ztichne. Jen šustění namrzající trávy vypovídá o přesunu velkého počtu zvířat. Nejdou příliš daleko. Brzy slyším další výzvu i odpověď, prastarý výjev pokračuje. Celé dějství si opět přehrávám v hlavě. Má mysl funguje na plné obrátky. Znovu a znovu si v hlavě přehrávám nevšední situaci, které jsem se před okamžikem stal součástí. Po chvíli už opět klopýtám po tmě svahem dolů, opilý snad ještě více než naposledy.

Jelení říje trochu jinak

Vprostřed říje 2018 přichází nečekané překvapení. Ze dne na den se celý pestrobarevný podzimní výjev převrací naruby a stává se z něj prostá černobílá črta, ne podzimní, ne zimní, prostě něco mezi. Další mé výpravy za jeleny už provází křupání sněhu pod těžkými botami a permanentně zkřehlé prsty.

Sněhové vločky se mi zabodávají do očí, když bojuji s větrem o další zážitek v nitru jesenických hor. Krajina kolem však po rozednění mlčí. Je stejně zaskočená jako já. Kamzíče ve svahu pode mnou objevuje svůj první sníh v životě, tatím co já cedím mezi zuby: „A je po říji.“

Brzy se však nechávám strhnout dovádivým kamzíčetem. Inspirován naprosto jiným a nečekaným obrazem se vracím k fotografování. Mým novým objektem se na okamžik stávají kamzíci, ti věrní čerti, se kterými jsem již mnohé zažil. Ani dnes mě nepřestávají udivovat. Jak je tohle možné, jak dokážou přečkat nekonečnou zimu tady v horách? V duchu se s pokorou ukláním jejich houževnatému odhodlání bojovat s krutou zimou o svůj život. Kamzíci mají ještě z velké části letní srst, ale nezdá se, že by mrzli. Kopýtky odhrabávají jeden trs borůvčí za druhým, aby si smlsli na své nejoblíbenější jesenické laskomině. Borůvky! To je ten dar, za kterým by se mohli utlouct. Jako by je jedli odjakživa i jejich jazyky jsou fialové.

S kamzíky trávím téměř hodinu, ale myšlenkami jsem někde jinde. Odmítám si připustit, že by tohle měl být konec letošní jelení říje. Tak brzy? To ne! Hned následující den opět odhodlaně vyrážím do hor. Jako ti kamzíci, v některých místech zdolávám i šedesáticentimetrové závěje nafoukaného sněhu. Pohyb v horách se tím stává ještě obtížnější. Daří se mi ale na říjiště dorazit právě v čas, abych se mohl zaposlouchat do jelení písničky, která mě snad nikdy neomrzí. Hned tři jeleni si povídají o tom, co všechno kvůli nečekané vánici zmeškali. Jsou však stále na místě. Zřejmě mají jasno v tom, kdo kam patří. Jen jeden jelení mladíček protahuje v mé těsné blízkosti. S hlavou skloněnou vyklízí bojiště. Přistihuji se, jak mu nevědomky fandím: „Tvé dny ještě přijdou, chlapče.“

Kouzlo jesenického jitra

I další dny se ještě několikrát vypravuji za jeleny. Je návykové znovu a znovu prožívat tichá jesenická svítání. Jde to jen těžko popsat. Ale zkusím to. Vše začíná jakoby nic. Zpočátku jen nad východním obzorem začnou blednout hvězdy. Mihotají se, jak titěrný plamínek svíce, až nadobro uhasnou. To je čas kulíška, malé sovičky, který teď na podzim svým „vyháněcím“ hlasem nenechá žádného ze svých soukmenovců na pochybách, kdo že tady v pralese kraluje. Pak zvolna začíná obzor hořet. Vlastně nejdříve jen tak žhne, než z něj točící se svět rozdmýchá nový den. Teď na podzim se vše odehrává v naprosté tichosti. I bratr kulíšek teď umlkl. Jakoby někdo k tomuto úchvatnému filmu zapomněl pustit zvuk. Kde brát ale slova, když ten výjev bere dech…

Když je pak celé slunce nad obzorem, přichází čas, kdy jelení zvěř zpozorní. A zatím, co jeleni a jelínci na sebe stále ještě „pokřikují“, laně vykročí zpět do bezpečí smrkového hvozdu. Nespatří už, jak se dech podzimní krajiny sluncem rozsvítí nad každou dolinou, tam, kde tuším potoky a říčky, nespatří ani dlouhé karavany alejí kráčející na hřbetech kopců vstříc novému dni. Jsou jakoby na opačné straně houpačky – čím výše je slunce, tím hloub do hvozdů zatahují.

Jen já si teď ono divadlo smím užívat. Ozve se zavolání prvního krkavce. V jeho temném peří se zrcadlí jak zeleň lesů, tak i modř blednoucího nebe. V němém úžasu dočista zapomínám na to, proč jsem se tady nahoru trmácel. Až poslední ze zatahujících jelenů mě vytrhne z opojné podívané.

Rozhoduji se doprovodit jeleny do náruče lesů. Jdu po hlase. Můj krok je stále delší, stejně jako pauzy mezi troubením vzdalujícího se jelena. Nesmí mi pláchnout. Není ale jednoduché držet se stádem krok, když se současně musím pohybovat v naprosté tichosti. Nestojím ale o snímky vyplašených dětí přírody. Nikdy pro mě neměly stejnou hodnotu, jako ty, které zachycují opravdovost a neopakovatelnost člověkem neovlivněného okamžiku. Snad to i tentokrát vyjde…

A pak je spatřuji. Jejich pružná rezavá těla se tu ztrácí a tu zase objevují v zelené smrčině přede mnou. Ještě více zrychluji, až jsem jim nakonec těsně v patách. Hlavní jelen však bohužel není na konci tlupy. Na jejím ocase „vlaje“ jen boční jelínek, a tak si musím vystačit s ním. Nakonec se mi daří pořídit několik záběrů nadějného mladíčka.

Když se mu dívám do temných očí, vím, že tohle není naše poslední setkání. Možná hned následující říji se oba opět sejdeme tady, ve světě horských luk, které se vždy nervózně chvějí v horském vánku, v krajině dalekých výhledů, jež propůjčují jiskru nejen jelením, či kamzičím očím, ale i lidské duši.

Zažil jsem mnoho krásných setkání, ať už to byli táhnoucí ptáci, orel mořský na samotnéím hřebeni, či poslední slunící se zmije tento rok.

Vím dobře, že dálka i zážitky z horských výprav za dobrodružstvím dávno již zasely semeno do brázdy všedních dnů mého bytí, aby napřesrok opět vzešlo s novou touhou objevovat a poznávat. Tak ahóóój jeleni, ahóóój Jeseníky.

Foto a text: Štěpán Mikulka