Den šestý

Šestý den je už od rána velmi netradiční. Začíná to hned po probuzení, kdy jsem o půl šesté ráno vykoukl z okna svého pokoje, a to, co jsem uviděl, dalo mému dalšímu dni v Jeseníkách velmi rychlý spád. Konečně! Takřka blankytně modré nebe spolu s vycházejícím sluncem mě zvalo k nádherné ranní procházce. A začal fofr... Všechny ranní i přípravné činnosti na focení jsem spojil v jednu, takže rychlá snídaně probíhala souběžně s impregnací obuvi, balením fotobatohu i s ranní hygienou. Vždyť je to první takhle vydařené ráno, tak to se musí využít, řekám si v tom spěchu. Za chvilku už spěchám po schodech dolů, abych se za dveřmi chaty ponořil do prosluněného horského vzduchu.

Hned za chatou mě čeká další překvapení. Někde z nejbližších stromů slyším hlas ptáka, který nedokážu ihned zařadit. Pro amatérského ornitologa je tohle samozřejmě výzva, takže moje výprava získala ihned svůj směr a také motiv. Za několik málo okamžiků odhaluji tajemného zpěváčka. Hýl rudý! Tak na toho jsem v Jeseníkách ještě štěstí neměl. Je opravdu nádherný, ale nepustí mě potvůrka k sobě na vzdálenost dostatečnou pro focení. V hlavě se mi ihned vybavují dvě vzpomínky. Jedna spadá kamsi do dávnověku:-), kdy jsem v Bukovských vršcích na Slovensku poblíž Stužického pralesa živě diskutoval se slovenskými ornitology právě o tomto ptačím druhu. Tehdy jsem musel bohužel říci, že hýla rudého na naší straně Jeseníků, kterou znám lépe než stranu odvrácenou, tyto hýly asi nemáme. Tak dnes už je to jinak. Opravdu mi mé dnešní pozorování udělalo velkou radost...

Vzpomínka druhá pak spadá naopak do doby celkem nedávné. Pamatujete si ještě, jak jsem psal o tom, že některé "přírodní" otázky čekají na své zodpovězení někdy i mnoho let? Když jsem se před časem vracel z fotografování vodních ptáků na přehradě Slezská Harta, zaslechl jsem v jednom místě mě dosud neznámý ptačí hlas. Obtěžkán těžkou fotovýbavou jsem tehdy pospíchal ke svému autu a jen velice nerad jsem odcházel od tehdejší "ptačí" hádanky. Zatímco právě pozoruji svého prvního hýla rudého, jak si prozpěvuje na dolní větvi rozložitého smrku, uvědomuji si, že tehdy u přehrady to byl právě tento hlas. Hádanka je zodpovězena. Rudý hýl odlétá někam za potravu a já se vydávám za dalším dobrodružstvím.


Možná si říkáte, co ještě může člověka překvapit na cestách po jeho oblíbené a tudíž velmi často navštěvované krajině? Taky bych sám neuhodl, co mě už za krátkou chvíli překvapí a dokonce snad až trochu vyleká...

Kráčím po loveckém chodníku a opájím se tou časnějarní nádherou, která je ještě více umocněna nečekaně prosluněným ránem. Jen tak ze zvyku vzhlédnu do korun stromů, abych zjistil, jak dlouho že mi ta prosluněná atmosféra ještě vydrží. Bohužel však v zápětí zjišťuji, že počasí se bohužel začíná pozvolna měnit. Přes nedaleký hřebínek se ke mně blíží chuchvalce mé "oblíbené" mlhy. Mlha své dlouhé prsty natahuje po úbočích někam dolů a přináší zpět do Jeseníků nostalgickou atmosféru, atmosféru většiny mých předchozích dní. Ve svém skrytu však mlha přináší ještě něco, něco, co mě za okamžik svým zvukem téměř až vyleká. Právě ve chvíli, kdy se první předvoj mlh dotkne špiček smrků nad mou hlavou, ozve se do poklidného jitra velice intenzivní a neznámý syčivý zvuk, a to snad jen pár metrů nade mnou. Moje oči okamžitě pátravě prohlížejí celou mléčnou oblohu, ale tajemství se ukrývá nejspíše právě na pomezí přicházející mlhy a modrého blankytu. Co to může být? Zvuk se ozývá opět a já už tuším, co mi to připomíná. Znám toto syčení z práce, když občas u hasičů odfukujeme zbývající vzduch z tlakových lahví dýchacího přístroje po nějakém tom zásahu. Jen o chvíli později už mám jasno úplně. Už vím, co to je, jen to v té husté mlze ještě nemůžu najít... Oči se doslova vpíjí do předvoje mlžného závoje, do kterého se teď opírají sluneční paprsky, jakoby jej chtěly zastavit. Odtud jsem podivný zvuk zaslechl naposledy. A už se konečně také objevuje původce onoho podivného zvuku. Je to tajemný dopravní prostředek z nezapomenutelných příběhů Julese Verna. Z mlžného oparu vyplouvá zprvu jen nejasný obrys létajícího balónu, který se však stává stále konkrétnějším. Je to opravdu bizardní pohled. Kontury horkovzdušného létajícího balónu postupně získávají na zřetelnosti a po chvíli celý balón majestátně vyplouvá před frontu mlhy pří do blankytu. Syčení se ozývá znovu. Je to hlas unikajícího plynu z tlakových láhví, díky němuž je horkovzdušný balón unášen vzhůru do světa mraků, větru a dálek.

Tak, říkám si, jestliže mně tento hlasitý zvuk natolik překvapil, určitě i zvěř kolem mně bude velmi ostražitá... Vracím se zpět k chatě. Beztak mám domluvenu schůzku s kamarádem ochranářem, jelikož Jeseníky dnes čeká velká sláva. Právě dnes se totiž otevírá zbrusu nová naučná stezka s názvem "Světem horských luk". Hned dvanácti zastaveními provází zvídavé turisty skřítek Náholníček, jemuž dala jméno rostlina vyskytující se právě na horských holích. Vnímaví turisté jsou tak vedeni nejen za zábavou, ale i za poučením. Nová dvanáctikilometrová stezka vede od chaty Ovčárny kolem Petrových kamenů po centrálním hřebeni až na Skřítek. Názvy jednotlivých zastavení zní opravdu lákavě. Posuďte sami. Názvy jako například "Pravda o čarodějnicích", "Boj o přežití" a nebo "Ledovcové království" jistě nenechají chladným žádné zvídavé dětské srdce či srdce milovníka horské přírody.

S kamarádem se setkáváme na smluveném místě právě ve chvíli, kdy začíná drobně mžít. Přesto se do tohoto nečasu vypravilo několik skalních turistů a nebyli zklamáni. Všichni, kdo se na dnešní slavnostní otevření nové naučné stezky přišli podívat osobně, měli jedinečnou příležitost spatřit i samotného skřítka Náholníčka zcela živoucího a dokonce i velmi rozverného. Ve skřítkovském šatu kryt krempou mohutného klobouku a s šiškou exotické borovice u pasu ztvárnil svým vlastním tělem tohoto endemitického skřítka slovutný akademický malíř pan Vojkůvka. Co bych povídal. Bezvadné akce. Po oficiálním zahájení ředitelem CHKO panem Halfarem a dalšími významnými osobnostmi, se celý průvod vydává ke Kurzovní chatě, kde na nás čeká občerstvení. V uších nám ještě zní tóny staré židovské písně, kterou ještě před malým okamžikem dohrála kapela z Břidličné a my si s kamarádem povídáme, jak jinak než o Jeseníkách. Naše diskuze se točí zejména kolem velmi křehké a neustále narušované hranice mezi ochranou přírody a "horským" podnikáním. Je to téma mnohokráte diskutované a my oba víme, že i Jeseníky ztrácí pozvolna svou divokou tvář a krásu. Na druhou stranu však díky neotřelé Jesenické přírodě neustále přibývá mnoho návštěvníků hor, kteří zde prožili okamžiky, na něž budou mnohdy dlouhá léta vzpomínat. Současně se určitě i mezi malými dětmi pozvolna rodí nová krev ochranářů milovníků přírody, když je tak kolem sebe pozoruji nebo s nimi diskutuji v rámci našeho klukovského oddílu. Naši debatu uzavíráme tím, že ona křehká hranice zaručuje jistou, velmi užitečnou rovnováhu mezi oběma zaangažovanými skupinami - ochranáři a podnikateli. Problémem však nadále zůstává skutečnost, že zmiňovanou hranici lze jen velmi těžko hájit v případě, kdy do hry vstupují nefér prostředky, jako například tlak financí a nejrůznějších konexí...

Další naše rozhovory jsou již ryze veselé a musím říci, že na toto dopoledne budu velmi rád vzpomínat. Sešlo se zde mnoho neobyčejně obyčejných lidí, kteří už pro Jesenickou přírodu a současnou tvář CHKO Jeseníky mnohé udělali a navázali tak na práci svých předchůdců. Péče o krajinu a přírodu a všechny věci s tím související jsou vždy během na dlouhou trať. Jednou jsem od šéfa Vojenských lesů a statků ČR na Libavé, pana Jeniše, slyšel nadsazenou myšlenku, že "Mladý lesnický adjunkt by měl do svého lesa přijít hned po škole a vrátit by se měl, až ho odtud vynesou nohama napřed". Tak nějak to jistě i bude. Staří lesníci znají prakticky každý strom svého revíru. Škoda jen, že stejné úsilí není (podle mého čistě subjektivního názoru) věnováno nové lesnické krvi, která by měla stejně pečlivě v této nadgenerační činnosti pokračovat. Zejména staří myslivci, které znám, občas tvrdívají, že tradice české myslivosti se zvolna vytrácejí a odcházejí společně se starými pardy. Dokonce znám osobně myslivce, který na svá stará kolena přešel následkem těchto přicházejících změn k rybaření a dnes už jen na slavnou zlatou éru české myslivosti nostalgicky vzpomíná. Snad však není všem dnům konec.

Všechny tyto myšlenky se mi honí v hlavě, když pořizuji fotodokumentaci této slavné události. Ze zamyšlení vytrhávají tu a tam rozhovory s dalšími zajímavými lidmi a v jednom okamžiku je to také můj kamarád Ondra, který už léta pracuje na odboru životního prostředí v Praze. Už u Ovčárny mi říkal, že má pro nás všechny jedno velké překvapení. Tím opět můj celkově zcela netradiční den nabírá obrátek a za okamžik už se všichni z jeho slov dozvídáme, o co jde. Je to opravdu převratná novinka týkající se ochrany jesenické přírody. Ondru znám už soustu let a tak by se slušelo o něm nejdříve říct, jaký vztah, alespoň podle toho, jak jsem ho měl možnost na některých akcích poznat, má k přírodě on sám.

Ondra je nadšený propagátor moderního přístupu k přírodě. Jeho zájmy spadají především k ekologickým aktivitám sdružení Dobromysl. Hlavním jeho zájmem je pak propagace a osvěta v oblasti třídění odpadu, propagace trvale udržitelného rozvoje, ekologického hospodářství atd. No a teď, po krátkém Ondrově představení, k oné důležité novince. Tak si představte, že nám Ondra přivezl "Petici na podporu vzniku Národního parku Jeseníky"! Je určena Ministerstvu životního prostředí a Parlamentu ČR. Jednalo by se zejména o vrcholové partie s jedinečnými ekosystémy arkto-alpínské tundry atd. Většina přítomných s peticí souhlasí a tak ji přímo v lůnu jesenických hor postupně, a s různým očekáváním, podepisují. Rád jsem se stal jedním z prvních signatářů této petice. Důvody jsem měl hned dva. Právě tímto způsobem bude možno hájit zájmy přírody v Jeseníkách a nepatrně tak srovnat síly s nefér jednáním, o kterém byla řeč o několik řádků výše. Důvodem druhým je moje důvěra v současný management správy CHKO, který je významně rozumnější a lidštější, než takřka militantní přístup některých strážců TANAPu, jejichž smutná pověst se šíří už i za hranice Slovenska a podle mého názoru odrazuje některé návštěvníky těchto nádherných hor.

Uvidíme, jak to s NP v Jeseníkách v budoucnu dopadne, ale vraťme teď se ještě na okamžik na deštivou Kurzovku. Nemůžu nevzpomenout zajímavé, ačkoliv bohužel na můj vkus velmi krátké, povídání jednoho z ochranářů a tom, jak to v Jeseníkách vypadalo před čtyřiceti lety, kdy u ochranářů v Jeseníkách začínal. Hezká řádka let služby přírodě, co říkáte?:-) To už zasluhuje opravdovou úctu... Jeho vrásčitá a větrem ošlehaná tvář vůbec nekorespondovala s jiskřičkami v jeho očích, když vzpomínal na své začátky v Jeseníkách. Tady už ale mé vzpomínání na dnešní, zpočátku nadějně slunečný den, má svůj konec. Za okny mého pokoje nefalšovaně hřmí a já u notebooku poslouchám z TV varování Českého meteorologického ústavu o přívalových deštích, které mají přijít. Počasí mi tedy stále nepřeje, ale jsem nezměrný optimista a na to "správné jaro" v Jeseníkách si rád počkám:-). Snad to bude stát za to i po fotografické stránce, protože jinak si to turisticky a po přírodovědně stránce užívám naprosto bezvadně. Fotek je však díky počasí opravdu velmi málo...

Foto a text: Štěpán Mikulka