Nelítostný svět dravců?

Dravec. Co vše si pod tímto jediným slovem člověk dokáže představit? Dokonalé smysly, jejichž dosah je nad rámec našeho chápání, kondice a svaly, s nimiž nemohou soupeřit ani ti nejlepší lidští sportovci? To je jen zlomek asociací, které tito obdivuhodní tvorové vyvolávají. Mnohé další často nejsou až tak lichotivé.

Jaká je ale skutečná povaha dravců? Jsou doopravdy tak nelítostní, jako si mnoho lidí myslí? Zabíjí při každém setkání, či jen tak pro zábavu?

Většinou asi ne. Jsou to jen prostí lovci, kteří sice mají u sebe neustále své zbraně, ale používají je téměř výhradně především proto, aby se najedli, když mají hlad. Tak, jako přežvýkavý jelen ve svých pravidelných pastevních cyklech "útočí" na chutné výhonky keřů a travin, tak i dravci mají svůj čas, kdy se potřebují najíst. Evoluční vývoj jim "určil" nezastupitelné místo v divoké přírodě a kdyby to "nefungovalo" ve prospěch přírody, dávno by tady nebyli.

Kdo si však někdy našel čas, či měl to štěstí a predátora pozoroval z intimní vzdálenosti, jistě svůj dosavadní názor na dravce poupravil. Skutečně velmi blízké setkání s vrcholným predátorem jsem měl v loni na ruské Kamčatce. Tváří v tvář jsem se tehdy setkal s obrovským medvědem. Byl to neskutečný zážitek, který jsem v loni popsal v jednom ze svých cestopisných článků (dostupný na mém webu www.ordinaryangels.net)

Na Varangeru jsem měl ale také štěstí, dostat se velmi blízko k některým z nich. Na samém severu poloostrova jsme například pozorovali zásnubní let mladých orlů. Fotoaparát příliš neposlouchal, takže přidávám spíše jen ilustrativní záběry orlů mořských ze stejného místa.

Setkání v chaluhách

"Dovádění" obou orlů mě ujistilo, že mezi těmito tvory musí existovat i velmi silné citové pouto a navíc i velká důvěra. Když tito mohutní dravci (rozpětí křídel téměř 2,5 metru) pevně zaklesnuti mohutnými pařáty do sebe padali z veliké výšky k mořské hladině, tajil se mi dech. Vypadalo to, že se dole musí roztříštit. Nestalo se tak ale! Oba po tomto akrobatickém kousku zmizeli za obzorem.

Druhý varangerský lovec je na vodu vázaný ještě mnohem více, než orel mořský, kterého jsme si představili minule. Rovněž je to dravčík – šelmička, jak se patři. Jde o vydru říční, ač rybařila v moři:-). Pozn.: Zajímavé je i to, že zmiňovaný orel mořský zase k životu vůbec nepotřebuje moře:-).

Měl jsem opravdu velikou radost, že jsem ji mohl konečně pozorovat! Letos jsem jí totiž věnoval v ČR v zimních měsících celkem dost času a i přes to, že jsem ji několikrát viděl přímo u nás ve městě, snímky byly vždy rozmazané. Není nad to, když slunce vůbec nezapadá, jako tady na Varangeru:-).

A tak jsem se k vydře říční dostal až tady. Byly dokonce hned dvě. Měl jsem štěstí. Dostal jsem se tak blízko, že jsem je ani nemohl vyfotografovat obě současně. Sice mě to portrétování stálo promáčené kalhoty, když jsem polehával po mokrých mořských chaluhách, ale stálo to za to! Především bylo velmi zajímavé sledovat tahanice vyder a orlů...

Po věky pronásledovaný predátor přede mnou válel sudy ve vodě i na souši, skotačil se svým protějškem, jednou naháněl on ji, jindy ona jeho, zkrátka jako v běžném životě. Každopádně celá přírodní scenérie opět překypovala citem, o kterém musím opět tvrdit, že je vlastní zvířatům stejně tak, jako lidem. Ale to už se opakuji:-).

Zpět do reality

Je asi zbytečné vám popisovat, jak obtížně jsme se po všech těch prožitých dobrodružstvích vraceli zpět domů. Zdržovali jsme se a poflakovali opět doslova jako tažní ptáci. Když jsme potřebovali nabrat sil nebo se nám prostě jen nějaké místo zalíbilo, už jsme lelkovali:-). I tak se ale střed Evropy a v něm naše malá a útulná Česká rebublika “nemilosrdně” blížily. Naše hnízdiště bude brzy nadosah!

Jižní Finsko, trajekt a s ním blížící se Estonsko, útulné Lotyšsko a Litva, doslova už letní Polsko, všude jsme měli na co vzpomínat. Alespoň vzdáleně jsme se tedy stali napodobiteli tažných ptáků a našeho vlajkového druhu, jespáka bojovného. Už víme, jak to na jeho cestě na hnízdiště vypadá, jak to tam voní, jak chutná severský vítr i nekonečná tajga a tundra, jaký je to i přes svou jednoduchost neuvěřitelně plný a ryzí život.

Současně si stále více a více uvědomujeme, jak obdivuhodný je celý svět přírody, jak vše v ní samo o sobě “funguje”, jaké to je, stát se na pár týdnů součástí divočiny. Je to pocit jako vrátit se domů, ale ne do našeho městského bydliště, ale zpět ke kořenům lidského bytí. Úmyslně jsem nenapsal “civilizace”, protože civilizovaní, to tedy v mnoha ohledech nejsme.

Naše snaha o udržení alespoň současného stavu přírodního světa by se měla stát přinejmenším moderním trenderm, když ne nezbytnou povinností vůči následujcím generacím. Vždyť poslední modely normálního života neovlivněné materialismem a komercí se hledají stále hůře a hůře. Naše děti si však zaslouží spatřit funkční “model" normálního světa a životního prostředí, kde vše funguje, bez politiků, obchodníků, či dotací a přesto dokonale a směrem k rovnováze a tedy i přiměřené prosperitě jednotlivých druhů…

Foto a text: Štěpán Mikulka