Často jsem si přával při pohledu na ptačí nebe, "proletět" se kus cesty s tažnými ptáky. Roztáhnout křídla, cítit vítr ve vlasech, prožít si to na vlastní kůži.  Zastavit se na místech, kde se ptáci krmí, odpočívají, zkrátka poznat všechny ty daleké a neznámé kraje, jejich vůně i osobytá jara. 

Samozřejmě, že každý ptačí druh preferuje jiná místa pro hnízdění a využívá i jiné migrační trasy směřující k nim. Mnoho z nich, alespoň tedy v případě mých oblíbených bahňáků, navíc začíná až v daleké africké Mauritánii.  Takže co s tím? Nezkromné přání…

Naštěstí ale někteří bahňáci v jedné ze svých tras protínají i naši Českou republiku (jespák bojovný atd.), takže proč se k nim nepřidat u nás?Cílem cesty nádherných jespáků bojovných, a tedy i jejich známým hnízdištěm, je norský poloostrov Varanger. Je to kouzelné místo asi 400 km za polárním kruhem.

Právě tento kraj barevné a tajemné tundry, kde houby na podzim jsou vyšší, než trpasličí břízy a vrby, se stal i cílem naší cesty.Jelikož letadlem bychom nemohli průběžně přistávat tak, jako ptáci, zvolili jsme pro své velké dobrodružství automobil. Vezmu Vás teď prostřednictvím fotografií a krátkých textů na tu naši 10 000 km dlouhou cestu. Navštívíme spolu vlídné pobaltské země i drsnou Skandinávii, uvidíme nejdrobnější ptáčky, i největší tvory evropského kontinentu a občas i nějakou pamětihodnost, či krajinku...

Polsko

 
Národní park Biebrza, byl prvním zastavením na naší daleké cestě. Najdeme ho až na samém severovýchdě Polska a jak je tento přírodní park vzdálen od nás, tak je i vzdálen civilizaci. Chcete vidět, jak se hospodařilo postaru, chcete zažít krásné ptačí jaro? Rozhodně se podívejte do tohoto podivuhodné kraje. Je to bažinatá oblast rozprostírající se podél stejnojmenné řeky. Má své velké kouzlo, kterým si snad každého získá. U nás to tak alespoň bylo, hned od první návštěvy.Přidávám jen několik ptačích druhů, ke kterým mám poměrně osobní vztah. Často pro jejich nádheru, což je případ břehouše černoocasého – kde jsou ty časy, kdy hnízdil poměrně hojně i u nás:-(, jindy pro jejich neuvěřitelné letecké schopnosti, což je zase případ rybáka bělokřídlého. Jistě poznáte, který je který:-).

Cvrčilku slavíkovou s překvapivým hlasem, nesmím take opomenout. Vždyť kdo by čekal, že jde o pějícího ptáčka, nikoli o blanokřídlý hmyz. No a neměl bych zapomenout ani na čápa bílého, kterého v Polsku najdete určitě po tisícovkách. Přidávám jej jen tak, pro pěkné prostředí, ve kterém jsme ho potkali. Škoda jen, že nejsou vidět i ty vstavače, které kvetly všude kolem...

Jarní Biebrza samozřejmě není "jen" o ptácích, i když hlavně:-). Nejdeme zde bezpočet hmyzu, kvetou zde nádherné rostliny – žlutě zářící kosatce, bělavé skromné kvítky vachty a suchopýry na blatech, či fialové palice vtavačů na každém travnatém plácku. I drobné, ale početné kvítky pryskyřníků vezmou za oko i srdce.

Zajímavostí je také zcela původní populace losa, která díky rozsáhlým a nepřístupným bažinám přečkala i krušné časy světových válek... 

Litva

Dalším státem, který jsme na naší ptačí pouti navštívili, byla Litva. Litvu mám z celého srdce rád. Byl jsem zde už několikrát a pořád se sem s velkou chutí vracím. Je to velmi útulná země. Rovněž lidé jsou zde velmi srdeční a přátelští. Proto jsme navštívili i naše kamarády v Žemaitijském NP. Je to jezernatý kraj, který mohu k návštěvě jen doporučit. Dýchne na Vás vůní starých dřev a dlouholetou tradicí. Lesy jsou zde na jaře tak tiché! Jen hlasy nesčetných jeřábů provolávají svou lásku jeden druhému. Ti už jsou na svém hnízdišti a daří se jim tady. Existuje určitá spojitost mezi jeřáby a početnými litevskými bobry. Právě bobr vytváří svou geniální schopností zaplavovat rozsáhlé plochy skvělé podmínky pro hnízdění těchto obdivuhodných ptáků. O tom všem si ale můžete počíst v mém starším článku…

Samozřejmě, že jsme už tradičně nevynechali ani Horu křížů. O tomto místě se rozhodně take musím zmínit. Celkový pohled jsem teleobjektivem nevyfotografoval, ale určitě si toto místo vyhledejte, protože snad žádné zobrazení nemůže celé postihnout ojedinělou atmosféru poutního místa. Pro Litevce má ohromný význam a našinci vyrazí dech. Procházet se uličkami, jejichž stěny jsou tvořeny statisíci křížků různých velikostí a materiálů, má opravdu nevšední moc pohnout lidskou duší. Aby také ne. Vždyť za každým z nich jsou lidské naděje i smutky, skotačivé radosti i dusivé strasti...

Když budu citovat kamaráda, příběh praví, že kdysi dávno otec se na ten kopec chodil modlit za uzdravení své malé dcery, které doktoři nedávali šanci. Jednoho večera se zjevila panna Marie a řekla” “Běž domů, Tvá dcera bude zdravá,” a tak se i stalo... Od té doby všichni lidé tam dávají kříže s přáními. Když v době okupace Sovětským svazem nechali kopec srovnat se zemi, tak Ti, co to rozhodli všichni do 1 roka zemřeli. Pak už se prý kopce nikdo neopovážil “dotknout”. Tolik pověst a snad i pravda…

Já jsem tam opět fotografoval především ptáčky. Vedle krásné dřevořezby na křížích můžete vidět lovit nenápadnéhbo lejska šedého a konopku obecnou. Hnízdí často přímo na křížích.

Kolik je křížků na Hoře křížů, tolik je snad i hnízd kormoránů velkých v kolonii na Kurské kose, trošku nadsazeně řečeno. Opět je to neuvěřitelné místo, na které se rád vracím. Setkáte se zde se staletými borovicemi a písečnými dunami, za které by se nemusela stydět ani Afrika.

Zmíněná kolonie je opravdu monstrózní. Hluk kormoráních hlasů je téměř ohlušující. Pokud se odhodláte přijít blíže ke kolonii, velmi brzy s ní doslova splynete. No vážně. Alespoň tedy barevně a pachově. Ze stromů totiž neustále prší salvy stříkanců trusu i zbytků ryb. 

A zatím, co v korunách borovic to žije, dole u kořenů to umírá. Různě stará mláďata kormoránů i volavek zde předčasně končí svou životní pouť. Proto je tam často sbírají predátoři, což je jistě pro ptáky trpící hladem a žízní vysvobozením.

O Litvě lze mluvit velmi dlouho. Právě Kurská kosa je místem, kde v období tahu najdete statisíce ptačích migrantů, ale i ceněné jantary. Milovníci moře, a života v něm, si take přijdou na své v bývalé námořní pevnosti, která dnes slouží jako "svět ryb" a dalších obyvatel Baltu, od tuleňů, přes korálové rybky až po obrovské jesetery.Co dodat? Lietuva graži šalis – krásná země. 

Lotyšsko

 
Jak nevšedně voní právě tato země, to poznáte zejména na jaře. Nekonečné borové háje a desítky vonících bylin podél čistého mořského pobřeží navozují atmosféru blížící se spíše jižním destinacím. I nad loukami mihotavě plují desítky černých motýlků a dalšího roztodivného hmyzu stejně, jako dole na jihu... Směs těchto ingrediencí se člověku usadí opravdu velmi hluboko v nose i v duši.

Navštívili jsme zde například mys Kolka, což je velmi, velmi poetické místo. Vlastně stejně i jako celý Riga juras licis – Rižský záliv. Vždycky jsem se tam chtěl podívat, ochutnat tradiční rybí pochutiny od místních rybářů. Splnilo se mi to!

Balt byl pozdě večer hladký jako zrcadlo. Stejně tak i odrážel nekonečné meruňkové nebe. Lovíci volavky se tanečním krokem procházeli jakoby po jeho hladině hladině a křižovali obzor jako nějaké hrdé plachetnice. Světla ubývalo jen pozvolna. Tonám nebe nenápadně naznačovalo, že už brzy přijdou severské bílé noci. Moře hladilo naše kotníky a všude kolem nás zní jen jednotvárná píseň tisíců komárů. Nelze zapomenout!

Estonsko

Estonsko jsme jen tak prosvištěli. I tak se ale na našem "nocovišti" podařilo vyfotit dvě zajímavosti. Dlouho jsem neviděl jednoho z nejlepších pěvců naší přírody, skřivana lesního. Je to nenápadný a u nás i poměrně vzácný ptáček, ale jak ten zpívá! Poslechněte si jej určitě na netu...Nevšední ráno u plotu lesního hřbitova nám ozvláštnila dvojička datlů černých, kteří předehrávali krásné divadlo s leitmotivem oslav života. Námluvy datlů se odehrávají především na kmenech stromů. Náhodný pozorovatel si musí myslet, že si hraji na schovávanou. Obvykle sedí oba partneři přesně naproti sobě, ve stejné výšce na kmeni. Když se k sobě přiblíží více, kroutí hlavami, natahují krky, jakoby jeden druhému chtěl říci: "Ne, ne, nenašel si mě.":-).

Více jsme se už v této zemi bohužel nemohli zdržet. Museli jsme se držet blízko hlavního města Tallinnu, abychom hned následující den mohli překonat Finský záliv a přistát ve Skandinávii, konkrétně v Helsinkách. O tom si už ale povíme v následujícím díle našeho povídání.

Foto a text: Štěpán Mikulka