Kategorie 3 – fotografie zvířat chovaných v zajetí

Tuto kategorii nejlépe definuje skutečnost, že na snímcích nejsou zobrazeni volně žijící živočichové. Většinou jde o zvířata, souhrnně řečeno, tzv. v lidské péči. Převážně pochází ze ZOO, záchranných stanic nebo jde o sokolnicky vedené ptáky, či zvířata od soukromých majitelů.

Tato skutečnost samozřejmě pro většinu diváků nehraje žádnou roli – fotografie se jim jednoduše buďto líbí, nebo nelíbí a hotovo. Navíc, pokud respektujeme zásadní princip, který uvádí další známý český fotograf zvířat, Rostislav Stach, že fotografie musí být především autentická, nemusí ani zkušené oko poznat, zda jde o zvíře v lidské péči.

Pozn.: Proto v té dnešní fotogalerii uvedu nejčastěji dvě fotografie stejného druhu (pokud budu mít) s označením kategorií, abyste si mohli udělat konkrétnější představu o této skutečnosti. I tuhle kategorii si sám pro sebe někdy dělím na jakési "áčko" a "béčko", protože např. jelen ze ZOO nemusí být plachý vůbec a jelen z nějaké obory (především přezimovací), se chová naprosto identicky jako zvíře divoké. Pravdou však zůstává, že je za plotem, že je o něj pečováno, proto vypadá mnohdy v mnohem lepší kondici, než jeho volně žijící protějšek a také prostředí, ve kterém se pohybude, nemusí být vždy autentické – díky pohybu většího množství zvířat může mít jinak ovlivněn vzhled rostlin, keřů, či stromů a často i jejich prostředí, proto exkrementy zvířat v oboře samozřejmě ovlivňují jejich skladbu. Čili ta autenticita tady chybí, i když diskuze o tom, jestli taková místa nejsou k nalezení ve volnosti atd. by byla nekonečná:-).

Navíc, není vůbec nic špatného na tom, když někdo takto „ochočená“ zvířata fotografuje. Jsou to stále tíž stejně nádherní a obdivuhodní tvorové, jako ti v přírodě. Navíc se dá na workshopech naučit královské fotografické disciplíně wildlife bez „vedlejších škod“. Jak to myslím?

Přiznejme si, my, co jsme byli nuceni učit se přímo v terénu, že někdy mohlo dojít i k určitému ohrožení fotografického objektu, a to naším nevědomým přičiněním. Uvedu opět příklad, kdy se tak mohlo stát.

Ve svých začátcích, většinou v touze po bližším seznámení se s nevšedním tvorem, nebo i v touze po pěkném snímku, „obtěžovali“ jsme třeba čerstvě narozené zajíčky Když už se nám je podařilo najít, fotili jsme je zleva, zprava a zase zleva – člověk se té krásy zkrátka nemohl nabažit. Nezkušenému fotografovi však vůbec nemusí dojít, a ani nám to kdysi nedocházelo, že některé šelmy často sledují stopní dráhy lidí, a to např. ze zkušenosti, že jim to občas přinese něco k snědku. Co je pak platné malým zajíčkům, že v prvních dnech nemají téměř žádný pach, když je kolem jejich úkrytu ušlapané kolo trávy, které nepřehlédne ani liška, ani žádný vzdušný predátor?

Rozumný a zkušený fotograf od podobných snímků „za každou cenu“ brzy upustí na základě toho, že už umí díky postupně nabytým zkušenostem situaci správně vyhodnotit. Taková miniškola fotografování zvířat tedy může být velmi prospěšná. Nedovolí úplným laikům napáchat nevědomé škody. To ale platí pouze v případě, že kurz lektoruje fajn člověk a především seriózní praktik, který nováčka uvede do komplexní problematiky této disciplíny. Narážím a současně apeluji na to, že tyto a podobné kurzy nejsou tematicky zaměřeny pouze na technické záležitosti související s focením a zpracováním fotografií, ale lektor dostatečně zmíní i legislativní limity související s fotografováním volně žijících živočichů atd.. Pak je to to pravé ořechové.

Sám doporučuji nováčkům, a tím bych toto téma uzavřel, aby, než se začnou věnovat fotografickým „špekům“, zkusili nejdříve pěkně vyfotografovat obyčejného vrabce, ještěrku, srnku, čmeláka... Později si mohou fotografický život trošku zkomplikovat a pokusit se pěkně nafotit např. volavku, která skvěle vidí, slunící se užovku, která vnímá otřesy půdy a ke které je těžké se nepozorovaně přiblížit atd. Sám jsem tak také začínal, i když vlastně už velmi časně – ještě na základní škole a za použití svitkových filmů, kde bylo k dispozici pouze 12 snímků. Kde jsou ty časy:-).

Tolik tedy diskutovaná kategorie 3. O rizikových a jiných aspektech, které souvisí s neoznačováním okolností vzniku snímků pořízených právě v rámci této kategorie, budu podrobně hovořit v příštím pokračování našeho miniseriálu.

Jen ještě dodám, že bylo pro mě poměrně složité najít průvodní snímky k této kategorie, jelikož se „trojkou“ nezabývám, a když už, tak fotografie vznikly přísně účelově. Můžete také zkusit hádat, která z fotografií je která. Poradím jen, že použil ilustrační snímky pouze ze dvou kategorií – kategorie 1A a kategorie 3:-).

Foto a text: Štěpán Mikulka