Poslední oázy života

Když jsem se v prvním díle mého zimního povídání zmínil o vodě, co by jednom z center dění, kde se v krutých mrazech letošní zimy sdružoval veškerý život, bylo ten jen velmi okrajově. Měl jsem k tomu ale pádný důvod. Ono totiž i přesto, že v nejmrazivější části zimy zbývaly už jen poslední zbytečky nezamrzlé volné hladiny, vyskytovalo se v těchto posledních oázách života překvapivě mnoho živočichů. Na první pohled to ovšem nebylo příliš patrné. Teprve až tehdy, když člověk ona místa navštívil po obnově, spatřil poměrně mnoho dokladů o tom, že na potocích, řekách i rybnících je pěkně živo. Byli to však především noční živočichové, kdo tam stopy noc co noc zanechával.

Především vydřích stop bylo u nás k nalezení opravdu velmi mnoho. Nacházel jsem je denně i přímo ve městě. Mnoho mých přátel mi také hlásilo, že vydru na vlastní oči viděli. Jen já jsem stále neměl štěstí. Nachodil jsem se po zamrzlých vodních tocích mnoho kilometrů. Našel jsem místa, kde si vydry hrály, kde lovily i nocovaly, ale spatřit ji na vlastní oči, to se mi stále nedařilo. I tak jsem se o skrytém vydřím životě dozvěděl mnoho novinek. Zjistil jsem, jaká místa s oblibou vydra vyhledává, jakým způsobem si udržuje otvor u břehu, aby nezamrzl atd. Vrcholem pak bylo, když mi kamarád jednoho dne nasdílel přes WhatsAp video z mobilu, na němž mladá vydra dovádí na jejich zahradě mezi dětskými průlezkami, a to asi 200 metrů od potoka! To jsem myslel, že už mě z toho vážně střelí, jak se lidově říká?. Na vydry jsem tedy naoko zanevřel.

Jak jsem nevyfotil bobra

Musel jsem si však najít jiný objekt zájmu. Ale jaký? Když jsem se toulal po potocích a řekách, našel jsem místo, kde zimuje mladý bobr. O tom, že se čas od času probouzí, nebylo sporu. Zejména při krátkodobém oteplení jsem v blízkosti nory nacházel čerstvé pobytové znaky v podobě okousaných drobných větviček, ale i mohutnějších stromků. Nebyly to však jeho oblíbené osiky. Musel se spokojit s vrbou. Ale i ta dokáže zachránit život, když jde do tuhého, a to letos na přelomu ledna a února rozhodně šlo.

Když jsem několikrát zkoušel štěstí a čekal u nory, představoval jsem si, jak se tito dva obyvatelé setkávají. Dal bych asi leccos za to, abych se dozvěděl, jestli se oba noční tvorové alespoň na chvíli zdrželi, aby se „pozdravili“, když se náhodou jejich cesty v noci zkřížily. Vždyť to nejspíš nebylo úplně obvyklé, setkat se za mrazivých nocí s nějakou živou duší. Spíše to ale mohlo být tak, že kolem sebe jen tiše prošli, jelikož oba tvorové měli se zajištěním obživy opravdu mnoho práce.

Zejména u vydry bylo jasné, že mělká místa s rychle proudící vodou, která jako jediná ještě nezamrzla, nemohla nabízet žádný extrémní úlovek. Někde jsem ale četl, že vydra dokáže zadržet dech na dlouhé minuty, takže se možná pro nějaké to chutné sousto doplavat dalo. Co však pro mě asi zůstane záhadou, je to, jak zase po delším plávání pod ledem a v noci vydra nelézala vstupní otvor. Vím, že se vydry orientují hmatem prostřednictvím svých fousků, ale v tomto případě bych typoval spíše na hluk nezamrzlé vody, který ji mohl pomoci s orientací. Kdo z nás však ví, jak to bublá pod ledem…

I v tomto případě Vás ale asi zklamu. Bobříka také nakonec na snímku nemám. Nešlo jen o to, mít štěstí. Když pominu nedostatek času, musím říci, že u vody bývala zima snad ještě větší, než v otevřeném terénu. Nebylo tedy snadné se bobra dočkat, protože by si to člověk mohl zdravotně pěkně odskákat.

Jednou jsem však byl vytouženého snímku velmi blízko. Už když jsem se k vytipovanému místu za tmy blížil, zaslechl jsem podivné chroupání. Nebylo pochyb o tom, že to musel být tajemný nájemník bobřího hradu pod břehem. Bylo ale nečekaně obtížné identifikovat směr, odkud ke mně zvuk přichází. Jisté ale bylo, že tentokrát v bílé a promrzlé noční krajině nejsem sám. Už jsem měl doslova omrzlé uši, jak jsem si neustále sundával čepici, abych zvuk přesněji zaměřil. Nakonec jsem se rozhodl čekat do rozednění a doufat, že bobřík bude ve své „práci“ stále ještě pokračovat. Ten skutečně až do ranního rozbřesku vydržel. Teprve až když zvuk ustal a bobr zmizel někde pod sněhem v noře, odhalil jsem záhadu jeho pozice. Bobr byl celou dobu za stromem pár metrů přede mnou. To bylo opět celkem k naštvání?. Hlodal však větev, která vedla horizontálně ze stromu podél břehu a zvuk se tak šířil celým dřevem a nešlo jej proto přesně zaměřit.

Ptačí drobotina aneb umění přežít

Zdálo by se tedy, že jsem nakonec vůbec nic neviděl a tudíž i nic nenafotil. To ale rozhodně není pravda. Měl jsem například velmi krásné zážitky se skorci, kteří už v závěru února rozbíhali své milostné honičky nad vodou. Jejich hlas skutečně jakoby cinkal na zimu, že už by jako mohla její vláda konečně skončit. Zněl podobně jako poslední nezamrzlá voda, poslední hřejivá jiskra života v ledově chladné krajině.

Porostlé břehy potoků však skrývaly i dalšího hrdinu mého zimního příběhu. Každý by možná očekával, že to bude opravdu velký tvor. Ale stejně jako i v našem lidském životě, tak i v přírodě nakonec docela malý hrdina překvapí svou houževnatostí, svou touhou přežít. V našem případě to byl titěrný střízlík, kdo denně bojoval o přežití. Tento drobeček, slovensky zvaný snad pro svou barvu a velikost oriešok, prošmejdil snad každou skulinku mezi stonky zasněžených trav, nakoukl snad pod každý břeh, jen aby našel nějaké drobné sousto pro svůj věčně hladový žaludek. Čím menší tvor, tím nutnější pravidelný přísun potravy a na střízlíkovi skutečně mnoho zásobního tuku nenajdete. V létě se živí pavoukovci a jiným hmyzem, teď jsem však žádného ze jmenovaných tvorů v jeho zobáčku nespatřil, jelikož jej slupl zřejmě už pod sněhem. Často oriešok ve sněhových závějích mizel doslova jako potápěč. Zmizel v jedné dírce a až po notné chvíli „vyplul“ z dírky v další závěji, kde jsem jej fakt nečekal. Tato technika se mu ale zjevně vyplácela. Vídával jsem ho den co den a nezdálo se, že by strádal.

Každý z ptáků má samozřejmě určitou strategii, díky níž dokáže v zimě přežít. Když si ale uvědomíme, že si ji stihli osvojit i loňští ptáci, je to pozoruhodné. Stačí si totiž spočítat, že takové sýkoře, či střízlíkovi mohlo být v lednu či únoru něco kolem půl roku – poslední hnízdo střízlíků jsem v loni skutečně našel až v září! Tady je tedy na místě vyjádřit nesmírný obdiv těmto tvorům. Půlroční desetigramový drobek stojí proti kruté vládkyni zimě, jen tak, vybaven jen tím, s čím přišel na svět a co se stihl naučit od svých rodičů. Jeho mečem je titěrný zobáček, jeho zbrojí drobounká peříčka hřející odhodlané srdce. Kam se hrabou akční hrdinové, že? Mnoho malých ptačích bojovníků se však vysněného jara bohužel nedočká. Pamatuji si, jak mi bratr kdysi vyprávěl, jak nacházel zmrzlé ledňáčky nedaleko naposled zamrzlých vodních ok. Byl to prý velmi smutný pohled. I taková dokáže být zima…

Překvapení místo bobra a vydry

Nebojte se ale. Nezůstaneme pouze u ptáků. Přeci jen jsem měl nakonec štěstí na jednoho celkem nezvyklého srstnatého tvora. Když jsem ho v pološeru poprvé spatřil, myslel jsem si dokonce, že to je onen vysněný bobr. Teprve když se záhodný tvor velikosti bobra ke mně natočil bokem, podle ocasu a profilu hlavy bylo zřejmé, že mám před sebou nutrii. Bylo velmi zajímavé ji pozorovat. Měl jsem štěstí, protože krátce po té, co jsem ji objevil, začala provádět důkladnou tělesnou očistu. Ještě zajímavější ovšem bylo, když jsem mohl pozorovat její pózy, které se skutečně velmi podobaly pózám ondatry, kterou jsem měl kdysi také možnost pozorovat při ranní hygieně. Byl jsem činností nutrie natolik zaujat, že jsem dočista zapomněl na to, že už pár desítek minut ležím jen tak na sněhu. Naštěstí jsem si to později zdravotně nijak neodnesl.

Mohlo by se zdát, že veškeré to mé lednové mrznutí při „honbě“ za vydrami a bobry bylo korunováno jen malým úspěchem. To by ale byl veliký omyl. Opravdu velmi mnoho mě letošní mrazivá zima naučila, zejména o přírodě a životě vůbec. A to nejen v tom celkem tradičním ohledu, že jsem si stále více uvědomoval, jak velmi dobře se máme, když je doma alespoň trochu teplo a sucho a v ledničce se najde vždy alespoň nějaká ta maličkost k snědku. Spatřil jsem také mnoho dech beroucích scén – lovy krahujců, rousných káňat, ťuhýků šedých, to vše proto, aby od sebe udrželi nepřítele z největších, hlad. Co mě však tato zima naučila nejlépe, bylo to, jak nezmrznout ani při dlouhém čekání. Procvičila mě rovněž v trpělivosti – vydržet, i když se nedaří. Moc se mi to později hodilo. Jedno z mých následujících focení totiž přesně takové schopnosti vyžadovalo.

Za duchem rákosin

Několikrát jsem se poflakoval i kolem zamrzlých rybníků, či přehrad. Přehrady jsem však celkem brzy opustil, protože ty byly s posledním zamrznuvším okem takřka ihned „mrtvé“. Než se tak stalo, spatřil jsem krásné momentky lovících orlů v ranním protisvětle i jiné přírodní výjevy, které, ač řádně nezdokumentovány, zůstanou uchovány hluboko v mé duši milovníka přírody.

Avšak na rybnících, zejména těch jihomoravských, přeci jen nějaký ten přítok, či břeh rákosiny zůstávaly prosté ledu i v těch nejtužších mrazech. Tyto poslední výspy života pak nabízely vnímavému a trpělivému pozorovateli pohled na velmi drsná dramata přežití. Hlavní hrdinové, ač jistě často na pokraji života a smrti, bojovali o to nejcennější v tichosti, bez patosu či známek hysterie. Jen přísná účelnost, účelnost a víra, že tentokrát to vyjde, provázela jejich každodenní konání. Mnoho tvorů jsem také nacházel už bez života a na kost zmrzlých. Jejich životní příběh skončil smutně.

Jiní se však nevzdávali. A nemuseli to být opět žádní obři. Například tichošlápek chřástal vodní mě překvapil svou houževnatostí. Žádná malá rybička nebyla před ním v bezpečí. Viděl jsem také kormorány, kteří se znovu a znovu nořili do vody, až se jim konečně podařilo nějakou tu drobnou plotičku ulovit.

Spatřil jsem volavky, jak své mohutné zobáky marně „vystřelovaly“ proti zamrzlým hladinám, které je dělily od chutného sousta skrytého jen pár centimetrů pod hladinou. Jaký to musel být pocit! Pokus za pokusem, zatínaly svůj zoban do ledu. Ledový příkrov byl však neúprosný. Mnohdy zobák zůstal zapíchnut nějakou dobu v ledu, než se jej konečně volavce podařilo vyprostit. Co teď? Zkoušet to dál, dál marně plýtvat energií? Nebo i přes ukrutný hlad vytrvat? Snad polední sluníčko přeci jen vrstvu ledu nakonec ztenčí anebo kousínek dokonce odtaje u tmavého oddenku rákosu, který trochu více přitahuje sluneční paprsky.

Čekal jsem spolu s nimi, jestli k tomuto vytouženému okamžiku dojde. A vyplatilo se! Po mnoha hodinách čekání, kdy už jsem byl rozlámaný až hrůza a volavky musely mít opravdu velmi otlačené nohy od neustálého čekání na tvrdém ledovém podkladu či trčící větvi, ledový příkrov konečně povolil.

K mému překvapení to však není trpělivá volavka, kdo první objevuje změnu v pevnosti a struktuře ledu. Vlastně jsem jen zahlédl nepatrný pohyb mezi rákosím, jakoby malinko váhavý, vždy kousek tam a kousek zpět, ale přeci jen stále blíže k několikacentimetrovému rozmrzlému proužku vody u trsu rákosu. Nakonec se mohutný zobák zvolna zanořuje přímo do vody. Spatřuji mohutný krk a poměrně drobné oko, oko bukače!

Kde ty se tady bereš, starý brachu, kladu si v duchu otázku. Jsem opravdu velmi překvapen, když spatřuji po velmi dlouhé době tvora, za kterým jsem se tolik najezdil do pobaltských zemí, kde je jich stále ještě hojnost. Čekám připraven za hledáčkem fotoaparátu, prst na spoušti. Co se bude dít?

Dlouhé minuty se neděje vůbec nic. Kdyby zase začalo mrznout, možná by dokonce bukačův silný zobák začal do ledu zvolna zamrzat. Najednou však přichází bleskurychlý výpad. Jako zkušený šermíř vyčkal bukač na nejvhodnější okamžik a zaútočil. Hned při prvním útoku je úspěšný. Překvapená rybka okamžitě mizí v jeho krku a za ní pak několik dalších. Také volavky se činí. Občas dojde i k menší šarvátce.

To však většinou jen při příletu dalšího hladového lovce. Žádný z těch stávajících totiž nehodlá své loviště bez boje opustit a velmi okázale to dává najevo. Volavky spíše křikem, bukač mohutným načepýřením a doširoka rozevřeným zobákem. Ke skutečnému boji však nakonec nedochází. Jakoby každý z nich dobře věděl, že uspořená energie se bude hodit spíše na lov. Ten je teď nejdůležitější! Jen si najít volné loviště.

V tyto doslova sváteční okamžiky téměř nepřestávám fotografovat. Mám za sebou sedm hodin ležení, ale jediné, na co se teď soustřeďuji, není mé rozlámané tělo, ale snaha zachytit ten správný okamžik. Jsem si vědom toho, že právě zažívám veliký svátek. Diana na mě stále ještě nezanevřela. Takové přírodní výjevy jistě zůstanou nadosmrti v mé duši. Kdo by to byl řekl, že budu mít štěstí fotografovat ducha rákosin, bukače velkého, u nás v České republice.

Když jsem kdysi dávno četl řádky J. V. Staňka v nichž popisoval, jak byly v meziválečném období všechny rákosiny intenzivně likvidovány, kolik mrtvých těl kvakošů, volavek, bukáčků, či bukačů mezi nimi nacházel, bylo mi téměř až do breku. Byl jsem tehdy ještě malý kluk, proto jsem snad o to více nedokázal toto počínání pochopit. Bylo to totiž v čase, kdy jsem ještě pevně věřil tomu, že jsou to dospělí, kdo dělá správné věci a my, děti, se tomu musíme od nich co nejdříve naučit. Byla to tehdy snad jedna z prvních velkých trhlin mé důvěry v dospělé.

Co naplat. Zbytečné je plakat nad rozlitým mlékem. Snad bude zase líp a bukači i jiní tvorové se do našich krajů zase vrátí. Možná, že to budou právě kruté zimy, které jim umožní znovuobjevit kraj, kde se dá přežít, i když jen s obtížemi. Možná zde některý z těchto zimních návštěvníků nakonec zůstane, aby přivedl v našich českých rákosinách na svět mladé střapaté bukače, které už nepřekvapí ženci s kosami a srpy, ani jiný lidský či zvířecí nepřítel. Na konci dubna se pak začne z nitra rákosin ozývat tajemný bučivý hlas, ne nepodobný dunění praskajícího ledu. To už ale nechejme na bukačích.

Upoutávka na jaro

Tyto a podobné vzpomínky náhle přeruší velmi bizardní hlas. V krajině ledu a sněhu se objevuje náhlý příliv tepla a exotiky. Říkáte si, jak je to možné? Celkem jednoduše. To první špačci, kteří mi usedli nevysoko nad hlavou, přinesli si cizokrajné nápěvy ze svých zimovišť. Mám nyní vzácnou příležitost zavřít oči a zasnít se. Naráz vidím rozkvetlé akáty a cítím jejich omamnou vůni, která se mísí s těžkou vůní červenavých borovic, slyším nad hlavou ševelení topolového listí v hřejivém májovém vánku i křik a šplouchání dovádějících husí. Žluva svým flétnovým hlasem svádí svůj protějšek někde v koruně moruše a skřivan lesní, ten úchvatný nenápadný zpěvák, slibuje krásný teplý podvečer. Vydržte všichni, vydržte. Teď už to není daleko! Už jen párkrát bude v noci mrznout. Už brzy se ale ozvou i první skřivani a čejky a na konci února možná poprvé rozevře nad stařinou svá pestrobarevná křídla babočka kopřivová. Narodí se malí košiláci divočáků, někde v hustém mlází – to už bude březen – a v dubnu vyplují tisíce jelců proti proudu, aby všichni společně oslavili jaro a život. Ale to už je zase jiný příběh…

Foto a text: Štěpán Mikulka