Než začnete mé zimní povídání číst, uvařte si svařák a hoďte přes sebe pro jistotu nějakou teplou pokrývku. Bude se Vám tak nejen příjemněji číst, ale může se Vám to hodit i jinak…

Už několik let jsem toužebně čekal na to, až se do našich končin vrátí skutečná zima. Já vím, ono se mu to z vyhřátého pokoje pěkně kibicuje, řeknete si možná. Na svou obranu ale musím říct, že nejsem ten typ, který by stál o koukání na zimu jen skrze okno?. Už od dětství jsem měl zimu velmi rád. Vždy jsem byl nejraději venku. Domů jsme se s bratrem obvykle vraceli až po několikerém a stále důraznějším matčině zavolání: „Kluci domů!“ Pro dva malé kluky bylo venku stále co dělat, mráz nemráz. Když jsem povyrostl, nebyly mi cizí zase jiné zimní radovánky, jako např. spaní v ručně šitém spacáku v jesenických horách.

Vzpomínám si, bylo tehdy třicet pod nulou. Tu noc jsem přišel na to, proč se říká „mrzne, až praští“. Když jsem v Jeseníkách trávil noc pod skalním převisem na Bílém potoce, neustále mě budily podivné rány. Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem vykoukl z „vyhřátého“ spacáku, abych zjistil, co se děje. V setmělém lese bylo hrobové ticho. Hvězdnatý baldachýn nad buky tajemně poblikával, jako maják na vzdáleném pobřeží – mým cílem k přistání bylo tehdy pouhé dožití rána. Jen čas od času se hustým tichem prodrala téměř až ohlušující rána. A byly to ony jesenické buky, kdo sténal do nočního ticha. Dřevěné kosti jim obrovskou silou drtil nelítostný mráz. Toto zjištění mě však stálo asi hodinu intenzivního dýchání do spacáku, než jsem si to tam opět alespoň trošku zahřál. Každá zkušenost však něco stojí, takže cena přijatelná. Možná tedy, že z čiré nostalgie, jsem si to krásné zimnění přál na začátku zimy 2016/2017 zopakovat.

Zimy na blátě

Poslední uplynulé zimy byly spíše o jinovatce, než o sněhu, spíše o chladu, než o mrazu. Ta poslední slušná zima zavládla tuším v roce 2012, a to snad jen na necelé dva měsíce. Ale stálo to tehdy za to. Mám dosud v živé paměti, jak třeskuté mrazy nepolevily ani po obligátním třítýdenním cyklu. Zima tak vládla tiché krajině další tři neúprosné týdny. Mnoho života tehdy zhaslo. Jistě si to také pamatujete, protože to není až tak dávno. Jelikož tehdy dlouho trvaly ony „třicítky“, zamrzly komplet všechny rybníky, řeky i potoky. Po Moravici se dalo jít od pramene až po Slezskou Hartu, což jsem samozřejmě také učinil. Ale konec vzpomínání…

Dovedete si tedy jistě představit, jakou radost jsem měl, když hned po Vánocích rtuť na venkovním teploměru začala prudce klesat. Téměř současně přišly také přívaly sněhu, často hnané silným větrem. Nečekal jsem tedy na nic – i tak bylo třeba zbavit se vánočních kil – a vyrazil jsem bez meškání i s foťákem do svého revíru. Přiznám se, z počátku jsem byl tím psím počasím malinko zaskočen nebo jsem jej spíš drobátko podcenil. Vítr totiž účinky mrazu dost násobil, takže jsem s každou další výpravou za dobrodružstvím musel své vybavení doplňovat, od nového termoprádla, přes kvalitní čepici, až po vyhřívané vložky do bot. A nebyl jsem sám, kdo z počátku zimy tak trochu zaváhal. Krásným příkladem může být srnčí zvěř „polního“ ekotypu, která se ještě začátkem ledna houževnatě držela na polích, kde nebylo na podzim pooráno. Až mi jí bylo občas líto, jak stále ve větru trpělivě a obalena jinovatkou čekala, až se počasí umoudří. Nakonec se stejně musela stáhnout do lesů, v otevřeném prostranství by nepřežila. Vycházela pak už jen tehdy, když slota polevila.

Několikrát jsem srnčí zvěři zkoušel v tomto zajímavém období fotografovat. Na své oblíbené Balíkárně jsem se k ní pokusil párkrát přiblížit maskován bílým maskovacím pláštěm. Skončilo to ale vždy stejně. Srnčí mě spatřila často už na vzdálenost více než sta metrů. Nikdy jsem se pak už o další přiblížení nepokusil, abych ji nepřinutil k běhu. Zbytečně bych ji jen hned na začátku zimy vysiloval. Jen mi neustále vrtalo hlavou, jak je to možné, že mě tak brzy spatří? Je přeci všeobecně známo, jak srnčí špatně vidí. Navíc, v létě jsem se nesčetněkrát dostal k této půvabné zvěři a dokonce na stejné lokalitě i na pár kroků. Stačilo se však na situaci podívat očima srnčí zvěře. Pak mi vše došlo. Je sice pěkné, když je člověk na bílém poli maskován celý v bílém. Podstatné ovšem je, co je za Vámi. On totiž, někdy stačí jen malý remízek s tmavými větvemi na pozadí a pohybující se podivná bílá hrouda hned svítí do kraje, jako toaleťák v zeleném lese. Jiné vysvětlení jsem alespoň nenašel. Hned další výpravy už jsem byl úspěšnější. Teď si usrkněte horkého svařáku, protože spolu půjdeme mrznout:-).

Česká Arktida

Když už jsem tedy věděl, jak na to, vydal jsem se jednoho mrazivého lednového rána opět za krásnou srnčí zvěří. Využil jsem toho, že onen den hned od rána velmi silně foukalo. Současně také sněžilo, zkrátka pořádná chumelenice. To mohlo být skutečně velmi užitečné! Usoudil jsem totiž, že nebudu na dálku vidět, ba ani křupání sněhu pod botami mě neprozradí. V koutku duše jsem také doufal, že by silný vítr mohl rozfoukat naducané polštáře mraků, které jsem tušil někde blízko nad hlavou. V daném okamžiku jsem na nezasvěceného pozorovatele musel působit jako nebetyčný blázen. Suba jsem zaparkoval do hlubokého sněhu u krajnice, s nejistým výhledem, jestli ještě někdy vyjedu a vyrazil jsem obtěžkán fototechnikou do bílého prázdna. Už po pár krocích jsem nemohl být vidět a také já sám jsem lautr nic neviděl.

Jehličky sněhu bodají do zmrzlých tváří. Mhouřím očí do větru, snažím se udržet směr. Svůj cíl však nemůžu minout. Není totiž až tak přede mnou, jako spíš pode mnou. Pole, kde jsem v posledních dnech často srnčí vídával, táhlo srnčí k sobě tím, že pod vrstvou sněhu skrývalo zelenou trávu. Já však zatím kráčím po oraništi. Poznám to jednoduše. Co druhý krok klopýtám.

Náhle mě doslova uchvacuje příjemný pocit. Uvědomuji si, že za takovýmto počasím bych musel normálně jet snad tisíce kilometrů na sever nebo až na Jižní pól, abych jej zažil. Teď ho mám tady, hned za barákem. Téměř ve stejném okamžiku se mé pocity opravdu dramaticky mění. Tělo se náhle napružuje, krok je ráznější a delší a nekonečnému bodání sněhových krystalků dokonce odhodlaně nastavuji svou nekrytou tvář. Užívám si českou Arktidu.

Za okamžik pod botou cítím změnu. Ano, hroudy zmizely. Jsem na zasněžené pastvině. Téměř ve stejném okamžiku sněžení skoro ustává. Nad hlavou blýskne modrá. Raduji se. Co víc si přát. Rozhlížím se kvapně kolem sebe, jestli jsem se náhodou neocitl v těsné blízkosti srnčího stáda, které mívá deset kusů. Po srnčí však ani vidu, ani slechu. Stojím naprosto sám vprostřed zimy, zimy, jaká tady několik let nebyla!

Život srnčí zvěře na vlastní kůži

Co teď, zazní mi v hlavě otázka? Po krátké úvaze se rozhoduji zůstat. Je přeci jasné, že tady nebudou teď, ve vánici. Ale tahle změna počasí by je mohla z lesa vytáhnout. Následující půlhodinu pak dřepím a čekám. Nad hlavou mi přelétá poštolka. Těžko teď, holka, něco na tom čerstvém sněhu uvidíš, říkám si v duchu. Dřevění mi nohy. Jsem dobře oblečen, ale nohy studí, tak si lehám do sněhu na místě, kde právě stojím, s odhodláním vydržet, dokud se srnčí nedostaví na sněhem ukrytou pastvu. Minuta běží za minutou a brzy mám za sebou hodinu na zmrzlé zemi. Zvěř nikde. Za žádnou cenu se však nechci vzdát. Lehám si na druhý bok, který mě zatím moc nestudí. Snažím se neustále vyvíjet nějakou činnost, abych rozproudil krev. Cvičení opakovaným zatínáním svalů příliš nepomáhá, a tak si začínám vytvářet sněhový záhrab, aby mě ochránil před dosud stále ještě silným severákem. V „závětří“ se pak pohodlně natahuji do bílé peřiny. Paráda. Nefouká!

Sluníčko se do mě chabě opírá, skoro bych přísahal, že i trochu hřeje. Sundávám si rukavici a dotýkám se v očekávání své bílé maskovačky. Opravdu, jako bych skutečně cítil rozdíl teplot na své dlani. Hřbet ruky však natolik studí, že ji rychle opět schovávám do rukavice. Zavírám očí a snažím se soustřeďovat na paprsky slunce, které se o mě otírají. Je mi příjemně. V polosnu se mi vybavuje skřivaní zpěv i vůně květin, která bude možná už za tři měsíce všude kolem. Jen vydržet! Tím myslím veškerou tu lesní a polní drobotinu. Současně si uvědomuji, že tmavá srst na těle srnčí zvěře skutečně musí přitahovat paprsky slunce. I když je tedy dobrých patnáct pod nulou, přímo na těle a v závětří to klidně může být o pár stupínků víc, a to se počítá!

Dlouho si se nerozhlídl kolem, upozorňují mě mé vnitřní hodiny. Voňavý sen je rázem pryč a já natěšeně kouknu do kraje. „Au“, jako šlehnutí bičem bolí bílá v mých očích. Ne nadarmo nosí Inuité štěrbinkové brýle, lamentuji. Zacloním si oči rukou a v zápětí se přitisknu k zemi. Doslova úprkem se přímo ke mně řítí trojička srnčí zvěře. Připadám si jak ostražitý bělokur:-), když se svižně pokouším oživit foťák na stativu. To se mi daří právě včas, v okamžiku, kdy je srnčí téměř u mě.

Zřejmě je podle svých představ na místě, a tak zpomaluje z cvalu do kroku. To mi po dlouhých dnech bez jediného kloudného cvaku dává fantastickou příležitost konečně něco vyfotit. Mám radost. Nejen z pořízených snímků, ale i z toho, že mě skupinka zvědavě přechází a už jen o pár desítek metrů dál se začíná v klidu pastvit. Trpělivě kopýtky odhrabává čerstvý sníh. Jde to dobře. Naštěstí ještě není na povrchu zmrzlý. Kouzelný pohled do intimního zimního světa srnčí zvěře! Mám rád takové okamžiky.

Všechno ale jednou končí. Srnčí pozvolna přišla až na vítr a překvapeně otočila hlavy mým směrem. Opět se ujišťuji, že srnčí zvěř má snad nejkrásnější oči z celé říše zvířat. Ne, už nikdy se nestanu skutečným lovcem se zbraní v ruce. Tuším, co se teď trojici honí hlavou. I přes všechny pochybnosti o přítomnosti člověka v této pustině je nutno spolehnout se na čich, radí jim jistě jejich zkušenosti. Skupinka proto odbíhá na druhou stranu pole. Brzy po ní také já opouštím moravskou Arktidu. Zmrzlý, ale šťastný.

Když se bílá neomrzí

Někdo jiný by už možná byl sám se sebou spokojený, zalezl si do teplého brlohu a jal se čekat na jaro. Jenže ono se toho tam za okny tolik děje! V následujících dnech jsem tedy vyrážel ven takřka při každé příležitosti.

První dny v novém roce mají tu nespornou výhodu, že se lidé tak nějak uklidní. Ve sváteční atmosféře Vánoc na moment zapomenou na své ambice, kariéru a dokonce i na válčení. Tuším, že to bylo v legionářském vlaku, který se o zimních prázdninách zastavil v Bruntále. Na dřevěné stěně opevněného vagónu viselo pár fotek z první světové války. Na jednom ze zašlých snímků si obě znepřátelené strany přejí klidné svátky. Zarytí vousatí nepřátelé na okamžik opouštějí bezpečné zákopy, podávají si ruce a připalují si ručně smotaná cigára. Kéž by to tak bylo už navždy…

Hned v březnu však zvolna přichází běžný frmol. Ten vrcholí červnovými šílenstvími s následujícím toppointem – dramatickým odjezdem na dovolenou. Tohohle se skutečně musí využít, říkám si v duchu. Nikdo po mě zatím nic nechce! Nebudu přeci sedět doma, říkám si pokaždé, když v tyto zimní dny přeci jen na okamžik při pohledu z okna zaváhám, jestli se vypravit ven. Navíc, v tomto čase je venku daleko méně lidí, přesvědčuji sám sebe pokaždé. Člověk si teď v zimě skutečně může připadat jako ve skutečné divočině, i když je pár kiláků za barákem. Tohle už většinou stačí k tomu, abych se sbalil a vyrazil…

Moje další výpravy mířily k vodě, do lesů a zase zpět do polí. V nich se nově centrem dění stala hromada podestýlky z nedalekého vesnického kravína. V pravidelných intervalech se vždy po ránu objevoval starý traktor s vlečkou a přisypal na zasněženou hromadu novou fůru vonících travin. Už když se traktor pomalu lopotil zasněženou krajinou, přidávali se k němu hladoví strnadi. Po desítkách pak usedali načepýření zlaťáčci do vonící peřiny a ozobávali semínka ze stébel trav. Také zajíci zde často nacházeli své útočiště a řekl bych, že v podestýlce občas i nocovali.

K hromadě se však stahovali také nejrůznější predátoři. V čase kaňkování za měsíčních nocí přibyly stopy lišek. Dva řetízky drobných stop na metr vzdálených od sebe a mířících stejným směrem napovídaly, že tady si spolu vyšli dva zamilovaní. Jistě to však nebyla jen liščí láska, co je sem přivedlo. Podestýlka totiž ukrývala občas i nějakou tu myšku. To věděla dobře i poštolka, či na nedalekém keři vartující ťuhýk šedý. Nebylo ale občas jednoduché si ji zasloužit...

Jejich bystrým očím neunikl jediný podezřelý pohyb. Jak chutné pak bylo teplé maso! Bezvládné tělíčko uloveného hlodavce opouštěla jeho drobná duše stejně rychle jako teplý kouř mizící v mrazivém ránu. Hladomor je na okamžik zažehnán. I tohle sousto si musel lovec sakra zasloužit, jak dokazoval ojedinělý souboj ťuhýků, jehož jsem byl svědkem.

Ani samotní strnadi nebyli v bezpečí. Den co den se k hromadě nachomýtnul krahujec, aby jednoho z nich připravil o život. Lítal sem doslova jako do jídelny. Pud sebezáchovy byl však u strnadů silnější. Bok po boku, den za dnem, ukrajovali z lednového měsíce, aby je konečně přivítal únor, měsíc z nejdrsnějších, ale přeci jen o krůček blíže k jaru. I já jsem se na to místo rád zastavoval, abych se opět dozvěděl víc o zimním životě v přírodě.

Každé sousto je tuto zimu obtížné vybojovat. A jestliže v minulých letech měli štěstí i "sklabší kusy", zima tohotu roku nejspíš své kruté účty vyrovnala. Kdo ale ví, jestli příroda tímto způsobem vlastně více nepomáhá. Ptačí chřipka se podle názoru některých odborníků projevila také právě proto, že "imunita" některých ptáků díky slabým zimám nebyla dostatečná.

Vzácný host ze severu a ještě i s bonusem:-)

Zjistil jsem například, že i přes silný ledový příkrov, potoky, řeky i rybníky zůstávají nadále jedním z center dění. O tyto zážitky se však s Vámi podělím až v příštím díle tohoto povídání. Teď bych se spíše chtěl zmínit o jedné raritě z přelomu roku. Stal se jí strnad malinký, který ještě dosud setrvává nedaleko města Přerova. Tohoto extrémně vzácného hosta k nám přinesl snad proud ledového vzduchu a bylo jen veliké štěstí, že se mladý ptáčkař Ondra umí opravdu skutečně dobře koukat. Umožnil tak spoustě dalších milovníků ptactva tohoto vzácného hosta spatřit. Jakou radost jim tím učinil, to není třeba rozebírat. Vždyť strnad malinký byl v naší republice pozorován jen tiším 2x. Ani já jsem si takovou příležitost nemohl nechat ujít. V loni ve Finsku jsme s kamarádem Kájou to štěstí neměli, tak proč to nezkusit, když ho teď máme tady kousek, za barákem. Byla to také fajn „záplata“ když avizovaní brkoslavové i přes nadějné vyhlídky nakonec nedorazili.

I v tomto případě by si asi většina “normálních lidí ťukala na čelo. Vždyť kdo by se vypravil na cestu s cílem, že najde někde na kraji neznámé moravské vesničky 15 cm velkého ptáčka. Popravdě, ani bych se jim moc nedivil. Bez neoblomné víry to však se sny lidí obvykle nedopadá moc dobře, proto už i já jednoho dne trpělivě čekám na okraji malého hájků za obcí Citov. Nikdy v minulosti jsem vesničku nenavštívil, tak se snažím natáhnout do sebe atmosféru oné vesnice. Hlavou se mi také honí otázky typu: kolik lidí už profláklou lokalitu navštívilo?, kolik z nich vlastně skutečně uspělo?, jestlipak budu mít štěstí i já?

Zatím o tom celkem pochybuji. Vločky velké jako pětikoruny se totiž tiše snáší z nebe a v keříku nad troškou prosa ani brko. Do kraje už není vůbec vidět, takže to tady vypadá naprosto stejně, jako u nás vprostřed zasněžených polí. Po hodinovém čekání je Sub dokonale zamaskován, od kol až po střechu. Náhle se z povzdálí ozývá pěnkava. Brzy mám před sebou hned tři pěnkavky. Vypadají pěkně vykrmeně, nicméně mi přinesly i trošku pochybností. Strnada malinkého jsem sice nikdy neviděl, ale jistě je, už podle jména, natolik malinky, že může třeba mít i problém prosadit se vedle větších ptáků. Za okamžik se s pěnkavami druží několik i koňader, ale strnad nikde. Nakonec se všichni naráz zvedají a mizí kdesi v zasněžené krajině.

Rozhoduji se vytrvat. V autě je přeci jen mnohem lépe, než na zasněžené louce, takže v tomhle problém rozhodně nevidím. V interiéru Suba zavoní pomeranč, který si loupu k svačině – naráz se cítím jako o Vánocích. Sotva ta příjemná myšlenka prolétne hlavou, je tu i vánoční dárek. S hejnem pěnkav totiž konečně přilétá i vysněný strnad malinky. Z počátku se drží stranou a hledá semínka jen ve stařině. I tak si užívám pohledu na něj. Jako už tolikrát, smekám pomyslný klobouk před ptačím borcem, který při svých titěrných rozměrech zdolává takové vzdálenosti. Když pak popolétne do pěknějšího prostředí, snímky na kartě utěšeně přibývají.

Ve chvíli, kdy fotoaparát odkládám na sedadlo spolujezdce, jelikož už mě nenapadá, jak bych ještě mohl malého parádníka zajímavě vyfotit, přilétá červenka. To by samozřejmě nebyl až takový zázrak. Mockrát jsem ji už fotil. Ale letošní zima je skutečná zima, tedy zima se sněhem. Červenka je tedy konečně na bílém! Červenavá náprsenka doslova září. I tento dárek s chutí rozbaluji a završuji tak sérii našich krasavců, jelikož hýla jsem už tuto zimu na bílém také vyfotil. Ten však u nás není tak vzácný, jako ona červenky! Ty se v podhůří Jeseníků obvykle objeví teprve tehdy, až roztaje poslední sníh, pokud tedy nějaký na zimu napadne. Brzy pak vyrážím za dalšími dobrodružstvími, ale o tom už v druhém díle…

Foto a text: Štěpán Mikulka