Ne vždy člověk fotograficky nepochodí jen proto, že by třeba neměl fotografické štěstí nebo mu obligátně chyběl čas. V případě daňčí říje roku 2016 tomu bylo v mém případě trošku jinak...

Ačkoli bych to nikdy sám neřekl, daňčí říje jsem se letos tak nějak dobrovolně zřekl. Jednoduše mě už nebavilo stále jen a jen potkávat lovce, kteří navíc vždy přijeli právě ve chvíli, kdy jsem byl krůček od velmi zajímavých přírodních výjevů - tedy pozdě.

Měl jsem jednoduše letos smůlu na to, že jsem nikdy nebyl v daném lesním úseku sám. Vím samozřejmě, že je to dnes veliký luxus. Každopádně jsem se letos rozhodl daňčí říji vypustit s tím, že ta mufloní snad bude o něčem jiném. Spíše než chybějících fotografií mi bylo líto neužít si okouzlujících dozvuků podzimu...

Mufloní říje byla letos celkem nečekaně provázena i sněhovými přeháňkami. Rozhodl jsem se proto pokusit se využít především této skutečnosti, abych nafotil něco i právě s touto v poslední době celkem netradiční dekorací, tedy sněhem. Nakonec se sice dlouho sněhový "dárek" neudržel, a tak vzniklo jen málo fotografií. Malá ukázka však neuškodí:-). Nejdříve ale samý úvod mufloní říje...

A pak přišla nadílka. K tomu jen dodám, že během setkání s letošním muflončetem jsem si uvědomil, jaký je to drobek, ale asi sakra houževnatý, když i případnou skutečnou zimu musí zvládnout v takovýchto chabých tělesných roporcích...

Velmi pěkným zážitkem pak bylo setkání s beranem, který celkem čerstvě prodělal asi dosti pořádnou nakládačku. Celkem slušně mi i on zapózoval, takže nezbývá, než se o tyto zajímavé snímky podělit i s vámi. Já budu na jeho průchod v mé těsné blízkosti vzpomínat jistě dlouho. Čerstvě posněžený bukový les, i když už bezlistý, má své nádherné tiché kouzlo...

Jestliže jsem si užil sněhové nadílky jen krátce o mufloní říji, o té kamzičí jsem si jí užil skutečně do sytosti. Ne, že bych byl pečený vařený v horách. Vlastně jsem se tam jen mihnul, což už začíná být v poslední době smutnou tradicí. Nicméně, a jak už jsem jednu psal, fotograf wildlife musí umět hospodařit s tím, co má. Tak mi dovolte závěrem mé podzimní reportáže přinést vám i trošku předvánoční atmosféry, kterou jsem si díky kamzičí říji také užil. Zima totiž v Jeseníkách letos nádherně čarovala. Nebylo to však hned od začátku. Podívejme se nejdřívě na Jeseníky melanchlické...

A pak se začala krajina měnit. Zatím, co dole v údolí, nebylo od mufloní říje ani památky po sněhu, na úbočích Jeseníků jsem se v něm brodil po pás. Když jsem pak vyšel do mohutného severáku na hřeben, myslel jsem, že tam nevydržím ani deset minut. Nešlo ani tak o sílu větru. Spíše mi vadil sníh, který s sebou severák cestou sedlem vzal do náruče. V mžiku jsem byl oblepen sněhem já i fototechnika. To druhé se ale dalo docela dobře schovat :-). Vezměme to ale pěkně od začátku. Ráno to totiž vypadalo na klidný a bezvětrný den...

Pak se začalo počasí zvolna měnit...

Kamzíci už na mě čekali:-). Nebylo však vůbec jednoduché se k nim v hlubokém sněhu dostat. Problém nebyl jen v technice pohybu, ale i v tom, že se jednak nebylo moc možné schovat, což se v období lovu, kdy jsou kamzíci docela ostražití, hodí, ale navíc byl každý krok docela slyšet. To sice částečně překrýval svým syrovým hvizdem vítr, ale doplňky oblečení mlátily o mé tělo doslova jak zběsilé.

I tak se ale pár fotografii podařilo. Tahle mi udělala velkou radost...

S okouzlujícíma horama jsem se prozatím rozloučil. Vyprovodili mě dva krkavci a také krásný pohled do údolí...

V posledních dnech se sníh vrátil také do podhůří Jeseníků. V okolí Slezské Harty se objevila po dlouhé době bílá plocha zasněžených polí. Poštolka i káňata nad nimi vartovala, zatím plna životního elánu a s motivací přežít další zimu.

Stejné štěstí však bohužel neměla dlouhozobka, která už do svých zimovišť nikdy nedoletí...

Foto a text: Štěpán Mikulka