Co můžeš udělat hned…

Letošní jelení říje mi potvrdila jednu starou pravdu, a to, že: „ Co můžeš udělat hned, neodkládej na zítřek.“ Jakpak tohle pořekadlo souvisí se „svátkem“ jelení zvěře nebo, lépe řečeno, s veledůležitým obdobím pro zachování rodu v životě jelení zvěře? To se hned dozvíte…

S ohledem na vývoj letošního podzimu, co se počasí týče, by se trochu zjednodušeně dala letošní říje rozdělit na dva celky. Zhruba v období těsně po vrcholu říje došlo k natolik razantní změně počasí a nikoli krátkodobé, že z fotografického hlediska už nebylo po tomto zlomu takřka možné pořídit kloudné fotografie. Příčinou byly spíše ryze důvody technického charakteru, jako je např. nedostatek světla pro fotografování, ale i skutečnost, že v první části říje byly naopak takřka dokonalé podmínky k fotografování, a když se pak přihnala mlžná a deštivá slota, doslova mi to vzalo vítr z plachet. Zajímavé fotografie lze samozřejmě vyfotografovat i v dešti, ale člověk si přeci jen rozmyslí, jestli vyrazí do mlžných a deštivých hor, anebo zůstane doma, aby raději ukousl z velkého krajíce dlouho odkládaných povinností, které na nás všechny jistě doma čekají. Problém byl však v tom, že onen nečas vydržel sakra dlouho, dokonce tak dlouho, že druhá část letošní říje se pro nás, fotografy, rozplynula skoro jako ona obligátní pára nad hrncem.

Tato skutečnost mě velice mrzí, protože každý milovník Jeseníků dozajista ví, jak tyto divoké hory jsou právě na podzim doslova úchvatné! Dokonce si troufnu tvrdit, že v Jeseníkách je podzimní období skutečně tím nejkrásnějším. Kdo pak navíc měl to štěstí, zažít jesenická svítání na úbočí strmých svahů a spatřit siluety zatahující jelení zvěře v rudých červáncích vycházejícího slunce, či ji uvidět po břicho ponořenu v rudém moři borůvkových listů, ten ví, o co všechno nás letošní deštivý podzim připravil. Proto z tohoto období Vám, svým čtenářům a návštěvníkům mého webu, bohužel nemohu nabídnout žádné snímky. Popisovat, jaké resty se mi podařilo vyřešit u nás doma, by nebylo příliš zábavné.

Nyní se ale vraťme na samotný začátek letošní jelení říje. Tady se mi opravdu vyplatilo, že jsem na nic nečekal a ihned z kraje říje jsem se jelínkům celkem důsledně věnovat. Díky tomu Vám nakonec můžu přeci jen představit alespoň několik letošních snímků jelení zvěře. Nutno ale dodat, že počty zážitků letos převažují nad počty snímků, které si zde troufnu uveřejnit.

Útěky do evropské divočiny

Fotografoval jsem na dvou lokalitách – v Jeseníkách a Oderských vrších. Obě lokality mají své jedinečné kouzlo a mám k nim vřelý osobní vztah, založený na dlouhodobé celoroční a poměrně detailní znalosti obou prostředí. Zážitky z úvodu té „jesenické“ jelení říje bych mohl zařadit spíše k zážitkům dobrodružným, nikoli k ryze fotografickým. Bylo opravdu velmi obohacující snažit se „ulovit“ snímek říjného jelena v útrobách hlubokých a divokých jesenických hvozdů. Narazil jsem při svých toulkách na velmi zajímavé jeleny, z nichž někteří byli vzhledem ke svému věku i výjimeční. Snad právě proto ale byly také dosti „opatrní“ nebo spíš i přes své říjné vybuzení dodržovali zvyklosti, či následovali zvyklosti svých družek, které byly základem jejich bezpečnosti a nepolapitelnosti. A určitě nejen v tomto období, ale i po dlouhou řádku uplynulých let jejich života. Bylo skutečně velmi dobrodružné, pokusit se vniknout do „komunity“ tlupy jelení zvěře a stát se součástí všeho dění. V těchto odlehlých a nepřístupných místech se zvěř chovala naprosto přirozeně a já si tak mohl užívat plnými doušky pocitu nespoutané divočiny tady u nás, v srdci Evropy.

Ano, patřím k lidem, kteří dlouhodobě vnitřně tento pocit vyhledávají a chybí mi jak „lov“ samotný tak i ono prostředí na hony vzdálené dnešnímu veskrze technokratickému a materialistickému světu. Na jedné straně nespoutaná divočina a téměř absolutní svoboda, na straně druhé stále přibývající a svazující pravidla a omezení; na jedné straně pudové a živelné pojetí života sahající k těm nejryzejším základním motivům žití a životním kořenům a na straně druhé umělý svět vedený naprosto nepřirozenými motivacemi, přísně tržními mechanizmy směřujícími spíše k sebedestrukci lidstva, to vše pod roušku pseudohumanismu a dalších „moderních“ hrozeb. Ano, máte pravdu. Je to opravdu můj útěk do divočiny. Pevně věřím ale tomu, že zdaleka nejsem sám, a proto také doufám, že nezůstanu nepochopen a nespadnu díky svým upřímně míněným řádkům do škatulky „podivínů“. Zkrátka jen potřebuji občas vypadnout a právě jelení říje je k tomu bezvadná příležitost.

Musím říct, že po této stránce byly všechny mé představy do písmenka naplněny. Viděl jsem opravdu mnoho výjevů ze srdce divoké přírody a intimního jeleního prostředí – staré a unavené jeleny odpočívající v zálehu, či ty mladší, prohánějící říjné laně s větrníkem nízko u země, slyšel jsem zvuky přírody z takové blízkosti, že až šel mráz po zádech a člověk si rázem uvědomoval svoji malost. Jednotlivé kusy procházeli nedaleko mě klidným krokem a přesto tak rychle, že bylo nemožné s nimi v tomto tempu udržet v prostředí horského lesa neslyšný krok. Má to všechno jen jedinou „chybu“. Kéž by se stejně tak, jako se po okraj plnila má dobrodružná duše, plnila i karta mého fotoaparátu. A že by bylo na co koukat! Neproniknutelné hvozdy a skutečně velmi nepřehledný terén pro fotografování mě však nutily k oku přiložený fotoaparát znova a znova odkládat, abych už za okamžik opět a zase jen marně pokoušel své fotografické štěstí. Ať jsem se tedy snažil sebevíc, v rámci celkem dost omezeného času jsem kloudný snímek nakonec nepořídil a musel nakonec vystačit jen s jinými motivy…

Když zlobí vítr

O něco lépe se mi dařilo v Oderských vrších. I tam to ale nebylo vůbec jednoduché. Na vrcholu říje se s přicházející změnou počasí natolik měnil vítr, že jen zlomek mých fotografických pokusů byl skutečně dovršen vytouženým snímkem. Hned několikrát jsem se za ranního rozbřesku přibližoval k zatahujícím říjícím jelenům, abych zkřížil jejich kroky. Často nás dělila od sebe už jen poslední lesní stěna, zbývalo několik posledních kroků k tomu, aby mi hrdý král podzimu hrdě vešel do záběru. Avšak s železnou pravidelností se do té doby jinak téměř stabilní vítr na okamžik otočil a bylo po všem. K naštvání bylo především to, že následujících dvacet minut, byl vítr opět stabilní a v žádaném směru, což by stačilo na bezpočet snímků. Jediný závan! Takto se však ozvalo už jen hlasité lámání, troubení utichlo a mně nezbylo, než zkusit štěstí jinde. Takto se to opakovalo hned několikrát. I přesto však mohu napsat, že se i přes tyto nesnáze občas přeci jen něco vyfotografovat podařilo.

Souboj velikánů

K jedné takové úspěšnější příhodě patří krásný večer v březovém háji na pokrají vzrostlého lesa. Čekal jsem u hojně používaného vekslu a užíval si večera přicházejícího na křídlech bzučících stříbrných mušek, hlasech táhnoucích pěvců i omamných vůních doznívajícího léta. Je nezvykle teplo. Všude v okolní krajině panuje klid a mír, slunce mě příjemně hřeje na pravé tváři. Co víc si přát? Zvolna se dokonce vytrácí i samotný leitmotiv mé dnešní čekané. Téměř až nuceně zbystřuji čas od času své smysly a snažím se soustředit na cokoli, co by mohlo naznačit, že se jelení zvěř konečně dala do pohybu. Nic se však neděje.

Po nějaké době už začínám být netrpělivý. Vždyť slunce už je nizounko nad obzorem. Jak hezká by byla fotografie majestátního lesního krále právě v jeho hřejivě barevném večerním světle. Náhle se ozve z dálky výstřel, neklamná známka toho, že zvěř se dala do pohybu. Snažím se více soustředit. Především napínám uši, jestli nezaznamenám alespoň krátké zatroubení jelena. Nic se však kolem neozývá. Není na co čekat. Zvěř zřejmě prošla po jiném vekslu. Nahoře nad lesem je palouk a na něm by ještě mohl být zbytek kořínků cukrové řepy před kazatelnou.

Čím více jsem se blížil, tím více jsem byl napjatější. Budou tam? Na hraně lesa jsem se pohyboval už jen po krůčcích ve snaze vystříhat se jakéhokoli výrazného pohybu a hluku. A opravdu. Nedaleko od hranice bezpečí souvislého lesa spatřuji tlupu holé. Téměř ve stejném okamžiku se ozve i pán osmičlenného harému z houštiny na kraji lesa. Jsem skálopevně přesvědčen, že hned v příštím okamžiku vyjde pomalým a vznešeným krokem mezi své mlsající družky. Jako už mnohokrát před tím i dnes je nakonec vše jinak. Žádný „lacině“ pořízený snímek se nekoná. Nedaleko se totiž ozval další jelen. To vyvolalo příslušnou reakci. Právě jeho výzva způsobila, že „můj“ silný hlavní jelen mezi laně nakonec nevyšel. Čekal jsem s napětím, co se bude dít. Laně spokojeně baštily kousek přede mnou, jen občas se zájmem pohlédly někam do útrob lesa. Ale ty se mi fotografovat nechtělo.

Náhle se ozval zvuk paroží narážejícího o sebe. Souboj! A já tady trčím u holoty. Velmi rychle opouštím svou dosavadní pozici a sotva jsem z dosahu pátravého pohledu laní, dávám se do svižného přesunu doufaje, že stihnu opravdový souboj králů. Cestou se mi vybavují všechny předešlé podobné situace, kdy jsem byl tomuto přírodnímu výjevu blízko, tak blízko. Většinou se ale všechno odehrálo v tak vysoké trávě, že byly vidět jen svalnaté hřbety bojujících zvířat. Budu mít dnes více štěstí?

Hluk paroží je stále hlasitější. Musím už zpomalit. Přeci jen by mě mohli bojující jeleni zaslechnout, anebo by mě mohla spatřit jejich všudypřítomná „ochranka“ – laně. Někde ve vrbovém proutí přede mnou jsou už jistě oba bojující sokové. Bojující? Pravda, už nějakou dobu jsem neslyšel hluk souboje. Náhle spatřuji směrem z křoví vycházet silného jelena. Je to osmnácterák! Kráčí přímo přede mnou s lehkostí vítěze tiše si mrmlajíc. Hledáček fotoaparátu mám dávno přiložen k oku, prst na spoušti. „Tak je to možný,“ kleju polohlasem. Že já zas ani teď pro nejrůznější chabaždí nic nevyfotím. Zdá se, že smůla z rodných Jeseníků mě provází i zde. Jelen je vždy buď kryt křovím, nebo zas po uši ve vysoké třtině, či v lepším případě, má před sebou spadané větve. To už je přeci jen alespoň trošku vidět. Nakonec mám ale štěstí. Tedy alespoň trošku štěstí. Jelen po chvíli zastavuju ve volném průhledu. Neváhám a pořizuji první solidní snímek jelena z letošní říje, a to dosti dobrého jelena. Je nádherný. Kéž by tak ještě zatroubil…

I to se mi v zápětí plní. Bohužel však troubí přesně opačným směrem, než bych potřeboval. Tak zase jindy, říkám si v duchu, když jelena opouštím. Po kolikáté už? Naštěstí se mi v loni troubícího jelena podařilo vyfotit, takže zkrátka jen není každý rok posvícení. To se nedá nic dělat.

Když se smůla lepí na paty

Další zážitek byl rovněž velmi zajímavý a opět dopadl naprosto odlišně, než jsem očekával. Absolvoval ho se mnou i mladší ze synů, Kuba. Věděl jsem o mladém jelenovi, který měl neuvěřitelně dlouhé výsady koruny paroží. Skutečně jsem takto dlouhé „špice“ ještě neviděl. Všechny tři výsady dosahovaly téměř poloviční délky celého paroží! S ohledem na silně se motající vítr, jsem z opatrnosti vybral místo dosti daleko od průseku, kterým jelen se svým harémem pravidelně vycházel. I přes mou opatrnost se ale pravděpodobně stalo, že mu přeci jen neposedný vítr náš pach přinesl a prozradil tak naši pozici. Brzy po západu slunce mi tedy konečně došlo, že tudy už raritní paroháč nevyjde. Rychle jsme tedy s Kubou zamířili z vrcholu kopce k jeho úbočí, abychom se rozhlédli, jak to vypadá okolo, dokud je ještě světlo. Měli jsme štěstí. Hned na úbočí protějšího kopce jsme na ozimu spatřili silného jelena s několika laněmi, k němuž právě mířil jelení mladík. Neváhali jsme a vydali se spěšně za oběma jeleny.

S ubývajícím světlem jsme stále více zrychlovali, až jsme nakonec téměř běželi. Na kraji pole s ozimem, k němuž jsme se konečně přiblížili, byla cesta s příkopem. Můj plán byl jednoduchý. Zalézt do příkopu a dostat se po jeho dně co nejblíže k jelení zvěři. Jak blízko jsme opět byli k pořízení snímku! Jak už to ale bývá, vše zase dopadlo úplně jinak. Přesně ve chvíli, kdy se nám podařilo nepozorovaně překonat cestu – jeleni už byli fakt blízko – ozval se náhle hluk přijíždějícího náklaďáku se dřevem. Řidič spěchající domů jel tak rychle, že jsme se nejenže ocitli v oblaku prachu, za což mu velké díky, ale zradil nám všechny kusy, které okamžitě s jeho zběsilým průjezdem rychle zatáhly do stěny nedalekého lesa. „Debil,“ neudržel jsem se. Kuba zopakoval totéž, za což jsem ho v tu chvíli ani nepokáral. Bylo jasné, že náš poslední výlet za jelení zvěří takto de facto skončil. K dispozici jsme měli už jen zítřejší ráno. Každopádně jsme se ale nevzdali, alespoň tedy nějakého toho nefotografického zážitku.

Na říjišti

Díky večernímu šeru jsme se mohli i přes otevřené prostranství pole přesunout nepozorovaně přímo před les, kam zvěř zatáhla. Tušil jsem, že se vrátí. Záleželo ovšem na tom, kdy? Čekat jsme však nakonec nemuseli dlouho. První vytáhly laně. Díky vzácně stabilnímu směru větru jsme je mohli pozorovat na celkem malou vzdálenost. Lépe řečeno jejich uši. Zbytek těla zakrývala terénní vlna před lesem. Brzy se ukázal i jelen. Opět velmi silný. V šeru přicházející noci však bylo vidět právě jen jeho mohutné paroží. Bílé výsady svítily jako plamínky svíček nad inkoustovým mořem ztemnělého pole. Jelen troubil, obíhal laně, bylo to ohromně fascinující. Ani nás tolik netrápilo, že jsou za hrbkem. Stejně už byla tma. Spíše jsem měl obavu, aby se všichni nevydali naším směrem. Asi by byli nečekaným setkáním notně překvapeni. My bychom zase neměli možnost úniku. Dřepěli jsme tedy mlčky vedle sebe, Kuba jen občas zašeptal nějaký vzrušený komentář, třeba: „Jde k nám, tati.“ Náhle se za námi ozval zvuk kopyt na kamíncích opláchnutých deštěm. Otáčíme se právě ve chvíli, kdy v naší těsné blízkosti odskakuje boční jelen. Je jistě překvapen více než my, tím, co mu stálo v cestě za laněmi. Jistě jsme ho ale zachránili před pořádným výpraskem.

Když se daří, tak se daří

Druhý den ráno jsem si pokazil dobrou fotku sám. Provázeli jsme statného zatahujícího šestnácteráka při jeho pochodu křovím směrem k zálehu. Byli jsme tak blízko, že jsem se čas od času mračil na Kubíka, jak nešikovně si počíná při našlapování po chodníku. Mohly za to ale spíš jeho veliké boty, které si do ranní rosy ráno obul. Nakonec jsem to byl stejně já, kdo jelena zradil, takže nadávat jsem mohl spíše jen sobě.

Jelen byl na mírném svahu asi necelých 20 metrů pod námi. Hodně dlouhý křovinatý úsek jeho trasy nám zatím nedal jedinou příležitost pořídit fotografii. Ten okamžik měl ale právě přijít. Křoviny právě končily. V podřepu jsem zahlédl, jak se paroží pohnulo ve směru na volné prostranství mezi solitérní břízy. Okamžitě jsem vydal povel k dalšímu postupu, jako už několikrát před tím. Tentokrát jsem se ale setsakramentsky spletl. Jelen sice vpřed vykročil, to ano, ale hned v zápětí zřejmě sklonil a otočil hlavu, takže zůstal stále za stejnou křovinou. Jednoduše jsme se tak dostali přímo před něj a on odskočil. Smůla, ale i zbytečná chyba. I to se ale stává.

Na zpáteční cestě nás alespoň potěšil orlovec říční lovící nad nedalekým rybníkem. Bylo okouzlující pozorovat jeho světlé dravčí tělo, jak se znova a znova vrhá do vody, aby ulovil svou šupinatou kořist. Vždy se nejdříve zastavil ve vzduchu, a pak sbalil křídla e ne nepodoben lovícím mořským ptákům se řítil vstříc vodní hladině. Voda se pak rozstříkla kolem jeho těla tak, že nebyl na okamžik vidět. Se zřejmým napětím se pak orlovec odlepil od hladiny a ještě ve vzduchu se otřepáním zbavil přebytečné vodní zátěže. Když se tento děj odehrál ve slunečním protisvětle, byl to zážitek na zážitky. Při svém lovu však úspěšný nebyl. Nízký přelet přímo nad našimi hlavami byl pak dostatečnou náplastí na náš nedávný trpký neúspěch.

Poslední dobrodružství

Kubíkovi už se dál „lovit“ nechtělo, a tak jsem ho vyslal na loveckou chatu s tím, že pomalu obejdu rybník a přijdu za chvíli za ním. Už jsem byl nedaleko chaty, když jsem si všiml silného ochozu směřujícího přímo do rákosí na kraji rybníka. Jen tak naslepo jsem si říkal, že zkusím štěstí s vábením. V naprosté tichosti jsem trpělivě překlenul travnatý úsek směrem k rákosí, až jsem měl na něj dostatečný výhled. Nevěříc sám svému počínání, přiložil jsem ruce k ústům a pokusil se vydat něco podobného toužebnému zatroubení mladého jelena. Poslouchal jsem, zda nezaslechnu nějakou odezvu. Nic. Ani se nedivím, říkal jsem si v duchu a zkusil štěstí ještě jednou, naposledy. Ještě jsem měl ruce u úst, když se přímo proti mně vyřítil čtrnácterák. Téměř ve stejném okamžiku však pochopil svůj omyl, a tak mě nepovalil, ale minul ve vzdálenosti asi osmi metrů. Takhle to promarnit, říkal jsem si cestou k chatě. To byla snad poslední příležitost pořídit nějakou zajímavou fotku. Uklidňoval jsem se však tím, že říje je teprve v polovině a jistě bude ještě spousta příležitostí u nás v Jeseníkách. Vy už ale dobře víte, jak velký omyl to tehdy byl. Žádná další příležitost už nepřišla. Nejdříve mlhy a déšť a hned vzápětí dokonce i sníh nadobro ukončil letošní zprvu velmi nadějnou jelení říji 2016.

Foto a text: Štěpán Mikulka