Na ostrov ptáků 

Když jsme se magického místa i slivovice do sytosti nabažili, vydali jsme se zpět, abychom se přiblížili k místu našeho ranního startu na ostrov. Zhruba v polovině cesty jsme našli širokou písčitou deltu s travnatými břehy. Ideální místo pro nocleh. Když jsme rozbalovali stany, někomu pod nohou vylétla linduška rudokrká.

Zdálo se, že si staví hnízdo. Netrvalo dlouho a byl jsem svědkem samečkova imponování méně nápadně zbarvené samičce. Vše se událo téměř na dosah ruky, jen počasí už se bohužel natolik pokazilo, že třepetání křídel a pohyby samečkova těla už fotoaparát nezaznamenal, jak bych si představoval. Pak už jsme usnuli spánkem spravedlivých s vidinou nádherného zítřejšího dobrodružství na ptačím ostrově. Jen do spánku nás provázel jemný hlásek jespáků šedých visících na tmavnoucím nebi jak droboučcí motýlci rozálie…

Konečně jitro 

Sotva jsem ráno rozepnul stan, měl jsem před sebou lindušku. Snažil jsem se chvíli zaostřit své rozespalé oči a sotva se mi to podařilo, odlétla. Kluci ještě spali, tak jsem se šel projít s foťákem k deltě. Byla to dobrá volba, podařilo se mi vyfotografovat kulíka písečného, ale také pozorovat lišku, jak se ochomýtá kolem stáda oveček s malými jehňaty.

Po rychlé snídani jsme vyrazily do přístavu. To už okenní sklo pokrývaly první dešťové kapky, z čehož jsme měli jen pramalou radost. Snad to bude na ostrově skutečně lepší. Jinam jsme už nepříznivému počasí utéci nemohli.

V přístavišti nám neudělala příliš velkou radost dosti početná skupinka birdwatcherů. Letos si asi dost těžko zopakuji nádherný loňský zážitek, kdy jsem na ostrov odjel naprosto sám. Francouzi byli v družném hovoru. Dokonce se snažili navázat kontakt i s námi, čemuž jsem se docela i divil, jelikož jsme právě začínali získávat cestovní patinu viditelnou na našem zevnějšku. K našemu překvapení vnímali Frantíci češtinu jako ruštinu. Trošku jsem v ten okamžik zapochyboval o tom, že mají dostatečně vytříbený sluch pro poznávání ptáků:-).

Konečně jsme vyrazili. Těžký dešťový mrak a silný vítr provázel loď ihned po vyplutí. Mazácky jsem zamířil do kajuty lodi a zmrzlí Frantíci následující mého příkladu také brzy vyklidili palubu. Když jsme se vylodili na ostrově, spatřil jsem ve všech očích téměř až bláznovský svit. Očka všech přítomných milovníků ptáku skutečně svítila jako dvě jiskřivá světýlka. A nebylo čemu se divit. Hned naproti mola je rozsáhlý útes osídlený tisíci alek, papuchalků, racků tříprstých či alkounů. Kormoráni chocholatí sedí na skalkách všude kolem a všichni z nově připluvších, jako by propadli nějaké hypnóze, po paměti vytahují fotoaparáty a dalekohledy, zatímco své rozzářené pohledy ani na okamžik nespouští z živoucích skalisek.

Určitě jsou zde poprvé, říkám si v duchu. Má slova potvrzuje také pohled na jejich chatrné oblečení. Je mi jasné, že se na ostrově za tohoto větru dlouho nezdrží. Navíc pobřežní liják za okamžik natahuje své dešťové prsty až sem k nám, na ptačí ostrov. Zalézám do pozorovatelny a upravuji si vybavení.

Sotva severský lijavec trošku ustal, vyrazil jsem za ostatními zmoklíky. Nepospíchal jsem ale. Udržoval jsem distanc. Věděl jsem, že zmatené pobíhání k ničemu není. Je potřeba najít si cíl a toho se pevně držet. Zároveň občas sledovat čas, aby člověk nepropásl připlutí lodi. Větší péči jsem však věnoval, přiznám se, hlídání stavu baterií a volného prostoru na kartách. Letos jsem se chtěl trošku více pověnovat letovkám útesových ptáků.

Brzy jsem našel vodné místo v závětří, kde ptáci prolétali jeden za druhým, aniž by si mě všimli. Od toho okamžiku začali fotografické žně. Stal jsem se součástí všeho toho povyku, a že ho bylo. Až uši zaléhaly! Občas i nějaké to bílé vyznamenání přilétlo shůry, ale tomu jsem nevěnoval pozornost. Vždyť téměř na dosah ruky stáli v protivětru papuchalci, alky i alkouni.

První jmenovaní mě pokaždé dostanou smutným klaunovským výrazem v temných očích. Téměř až přemýšlivý vzhled těchto nádherných ptáků si musí získat snad každého. Neúnavně vylétají za potravou na otevřené moře, aby se vraceli s plnými zobáčky k věčně hladovým mláďatům. Teď však ještě není čas krmení. Každopádně to tito malí klauni nemají vůbec jednoduché. Pro své oblíbené rybičky prý musí stále dál na otevřené moře. Snad nikdy nedojde k tomu, aby už to bylo nad jejich síly…

Na ostrově jsme prožili několik nádherných hodin. Doslova se smutkem jsme ostrov opouštěli. Jen křik ptáků z ptačího ráje nám zůstane napořád v srdci.

Královský zážitek v horách 

Ještě mnoho zážitků se nám ukládalo do našich stále nenasycených duší. Fascinující bylo například fotografování tokajících bělokurů tundrových, ale i nález hnízda s mladými krkavci, či fotografování kolihy malé či dřemlíka tundrového… Bylo by asi ale zbytečné, o všech se tu rozepisovat. Spíš bych vzpomenul na dva z nich, které se mi také vryly opravdu hóódně hluboko do duše…

Dalším ptačím druhem, za kterým se do těchto míst kdoví proč jezdí, je kulík hnědý. Je to samozřejmě nádherný pták, takže vás teď spíše škádlím, ale který není, že?:-). Hned v úvodu je třeba říci, že není vůbec jednoduché jej vyfotografovat. Ne, že by byl nějak zvláště plachý, to ne. Spíše pro jeho velikost i zbarvení je velmi, velmi obtížné jej v nekonečné a poměrně jednotvárné tundře objevit. Navíc v loni v tomto čase na osvědčených místech ještě ani tito nevelcí ptáci nebyli. „Nešťastný“ byl především Kája, který tehdy toužil po tom, aby jej vyfotografoval nebo alespoň viděl ve svatebním šatu. Dělal jsem, co jsem mohl, ale najít se mi ho nepodařilo. Před několika lety jsem pozoroval páření kulíků na stejném místě s kamarádem Jirkou snad jen na tři kroky a tento rok nic. Musím přiznat, že jsme to nakonec vzdali. Ne však úplně. Jeli jsme však zkusit štěstí zpět do Finska, které je jižněji a ptáci už tam mohli být. Úsměvné bylo to, že když jsme se na finské lokalitě šli projít na vrchol kopce, Kája si nebral fotoaparát. Přeci jen je těžký a my stoupali do příkrého kopce totožnou krajinou, která nám tam nahoře, v Norskou, nic nenabídla. Navíc se k nízkému slunci tehdy právě blížil pořádný černý mrak, který nesliboval nic dobrého.

Jaká to však byla hříčka osudu, když se mi kousek pod vrcholem kopce i přes opravdu velmi silný vítr, který nám neustále hnal nové a nové slzy do očí, kulíka hnědého přeci jen podařilo najít. Zřejmě právě dorazil na hnízdiště. Byl tam i se samičkou a oba svorně snad právě vybírali místo, které by mohlo být vhodné pro hnízdění.

Kája měl opravdu velkou radost. Úsměvné však bylo to, že místo aby si vysněného kulíka prohlížel, utíkal právě opačným směrem. Musel totiž zpět pro svůj těžký teleobjektiv, který si bohužel nevzal na výpravu s tak nejistým výsledkem. Usadil jsem se proto na nějaký kámen a sledoval zamilovaný páreček, jak se toulá krajinou v tom nejhezčím slunci. Jak jsem Káju litoval… Když se pak sluníčko ztratilo za temně šedým dešťovým mrakem, byl jasné, že dnes jeho vysněná fotografie rozhodně nevznikne. Za chvilku mi sám dokonce volal, že to nemá smysl. Mohl jsem ho alespoň uklidnit tím, že oba kulíci ihned po „západu“ slunce přelétli na nějaké jiné místo.

Vzdát jsme se ale rozhodně nechtěli. Hned druhý den ráno, a to i přes významně horší počasí, vyrážíme zpět na kopec. Vítr je snad ještě silnější, obloha plechová, zkrátka kulíka by ven nevyhnal. Dnes jsem skeptický zase já. Za Kájou se spíše jen ze setrvačnosti vleču, i když oči nespouštím z okolního terénu. Po chvíli se rozdělujeme, abychom zvýšili naše šance. Jsme v horách naprosto sami a řekl bych, že i bez kulíků. Najednou si všímám Karlova změněného chování. Jakoby zamrznul v pohybu, připravuje svůj fotoaparát k akci. Nevěřícně kroutím hlavou a mumlám si pod fousy: „Tak se ti to, kamaráde, nakonec přeci jen podařilo!“ A opravdu. Kulík hnědý se chvěje ve větru, nožičky jakoby přilepené k zemi. Kája pořizuje jeden snímek za druhým a zdá se být šťastný. Jen on ví, co jej to stálo za úsilí. Každopádně i zde zafungovala stará pravda, že když někdo po něčem skutečně moc touží, tak se mu to nakonec podaří.

Letos jsme to měli o mnoho jednodušší. Kulíci už byli na tradičním místě a i přesto, že jsme z počátku měli štěstí spíše jen na skřivany ouškaté, či sněhule severní (včetně zajímavého zážitku s hranostajem) nakonec se kamarádovi Danovi podařilo jeden páreček najít. Pikantní na tom bylo to, že byl mezi samými milovníky ptactva jediný, kdo se ptákům nevěnoval:-).

Hrozně fajn bylo to, že jsme se po roce sešli u kulíka i s Kájou a navíc i s jeho kamarádem Petrem. A zatímco my všichni jsme se společně po centimetrech k oběma kulíkům plížili, kamarád Dan se jistě notně nad tímto nevšedním výjevem musel bavit. Jen si to zkuste představit. Hluboko v norské tundře se plazí čtyři dospělí chlapi k něčemu, co ani na tu vzdálenost není pouhým okem vidět. Střídavě zastavují, a pak se opět dávají do pohybu, jako nějaká skupinka váhavých norských chameleónů. Snad hodinu celá ta partička míří nějakými rourami kamsi před sebe, občas se ztrácí ve sněhové vánici, a když mají nakonec všichni nafoceno, dlouhé minuty na oba ptáky jen tak zírají. No, nevím, jestli svého nálezu nakonec nelitovalJ. Obdivoval jsem každopádně jeho trpělivost a možná i soucit s námi. Když jsme se pak vrátili všichni společně zmrzlí, ale spokojení, k autu, určitě byl velmi rád.

Den kulíka však návratem rozhodně nekončil. Skandinávským krajem zavoněla vítečná jihomoravská slivovice. Bylo třeba oslavit setkání Moraváků na dalekém severu – někteří se neviděli desítky let, tak bylo rozhodně o čem povídat. Vzpomínky se mísily s čerstvým zážitkem a ve skalnatém kraji s poletujícími vločkami sněhu bylo najednou útulně a teplo. Ten kousek domova a Moravy a překrásný ornitologický zážitek zahřál všechny přítomné. Nakonec i kamarád Dan se pro tento výjimečný okamžik stal jedním z těch zarostlých podivínů, kteří dali nehostinné skandinávské divočině přednost před útulným domovem v srdci Evropy, jen aby spatřili nějakého malého hnědého ptáka…

Dobrodružství ve skalách

Když jsme se s přáteli rozloučili, vyvstala otázka, co teď podnikneme? Padlo několik konkrétních návrhů, ale nakonec zvítězilo náhodné toulání krajinou. Popojížděli jsme pak po cestách necestách, často jsme zastavovali a užívali si tu nádheru kolem. Teleobjektivy nahradily širokáče, jakoby se nám všem zklidnil tep. Lovec v nás byl nasycen.

Vyčasilo se. Vítr zvolna ustává. Jakoby i on respektoval téměř až posvátný klid půlnoční hodiny. Sluníčko se kutálí po skalnatém obzoru, ale nezapadne. Snad dobrou hodinu už nikdo nepromluvil. Jen občasné cvaknutí závěrky fotoaparátu nám připomíná naši přítomnost. A je to vůbec přítomnost? Vždyť každá vteřina se nemilosrdně ihned stává minulostí, řádkem pod nadpisem „Kdysi“. Kdo a proč proboha vymyslel čas? K čemu? K uvědomění si pomíjivosti lidského bytí i počínání? Už zase to ne mě dolehlo. Jako pokaždé, když jsem na takových místech, mozek si jen tak přemýšlí a nezná žádných limitů. Ne. Čas jde zastavit, pokračuji ve svém rozjímání. Pouze fotoaparát to však nedokáže. Snímky jsou jen berličkou pro naši mysl a teprve až ona nám někdy za mnoho a mnoho let, kdy bude již vše prožito a dosaženo, připomene ten strašně dávný okamžik, kdy jsme společně stáli vprostřed skalnaté měsíční krajiny a nechali se až do morku kostí prostupovat severským jarem, které nám tak učarovalo.

Mlčky usedáme do auta a pokračujeme v našem bezcílném toulání. Dlouhé hodiny projíždíme krajinou a vlastně nevíme, kde jsme. Ocitli jsme se na nějakých skalnatých hřebenech daleko od cesty. Široká údolí skrývají ještě širší jezera, která jsou temná jako opál. Nakonec se však nějaký cíl přeci jen objevuje. Bělokur horský! Nejdřív ovšem jen jako velmi nezřetelná výzva. Lovec v nás se tedy probouzel jen pozvolna. Vlastně jen já jsem šel za 300 metrů vzdáleným pánem místních hor, který seděl na kameni s dokonalým přehledem po celé krajině. Kluci čekali v autě a bez velkého zájmu sledovali mé možná marné počínání. Nejspíš si byli jisti nezdarem celé mé akce.

Bělokura jsem naoko bez povšimnutí míjel, jako sob toulající se bezcílně krajinou. Za to on však ze mě nespouštěl oči ani na okamžik. Hlavu si mohl vykroutit, ale zatím pevně seděl. Když jsem se pak dostal až za něj, jeho sněhobílé tělo zmizelo za malým výčnělkem obrovitého kamene, na němž seděl. Ve stejný okamžik se šelmička ve mně už nadobro probudila. Vyrazil jsem na lov. Ani bělokur však nebyl žádný elév. Brzy jsem spatřil jeho hlavičku, která jako periskop vykukuje zpoza kamene. Celkem patová situace, říkám si v duchu. Náhoda mi však téměř okamžitě nabízí pomocnou ruku. Když už bělokur se mnou ztratil trpělivost a rozhodl se přelétnout na jiný kámen, odněkud se vynořil druhý kohoutek a hurá za ním. Honička začala. Ihned mi docvaklo, že právě teď je ten správný čas vydat se za oběma rivaly. Mají právě přeci jen jiné starosti. Nepozorován měním stanoviště. Vybírám si místo s parádním přehledem a brzy fotografuji oba rozvášněné bělostné rytíře. Na letovky je poměrně šero, ale přeci jen zkouším štěstí. Probíhá právě tok a může přijít mnoho zajímavého. Jakoby mě Vláďa slyšel, už to nevydržel a vydal se také na lov. Schoval se za kámen, kde kohoutek seděl prvně, zřejmě s nadějí, že se tam vrátí. Brzy se ale ukazuje, že jsem na lepším místě…

Pár kroků před sebou spatřuji slepičku bělokura. Je přikrčená mezi kameny, jen její temný korálek oka mi ji prozradil. Zbytek těla naprosto dokonalé splývá s okolím. Vlastně mi ani nezbývá nic jiného, než trpělivě počkat, až si zvykne na moji přítomnost. Mám moře času, a tak se uvelebuji co nejpohodlněji mezi kameny, ne nepodobně, jako sama bělokuří slepička. Třeba se u ní nakonec ukáže i kohoutek, doufám. Čas plyne. V duchu se modlím, ať kluci vydrží. Vláďa za kamenem je zatím také trpělivý. Sleduji občasné souboje obou kohoutků. Musí to být už hodina, možná dvě. Zima se začíná ozývat. Jinak mi ale nic nechybí. Jsem naprosto spokojený. Užívám si vzácné okamžiky toku bělokura horského. 

A jak už to bývá, když dva se perou, třetí se směje – zaslechl jsem za sebou třetího kohouta. Tedy alespoň z počátku to tak vypadalo, když se kohoutek začal blížit k místu, kde nejspíš tušil slepičku. Mýlil jsem se ale, když jsem si myslel, že pan domácí je zcela zaneprázdněn soubojem. Velmi brzy si nového nápadníka všiml. A už se honí tři. Vzduchem zní perutě i jejich bojovný pokřik. Občas i vytržené pírko vzlétne z jejich rozvášněných a tolik živých těl, aby se s lehkostí sneslo na mlčící zem.

Mávám na Vláďu, ať se přemístí rychle ke mně. Z počátku váhá, ale nakonec se vydává mým směrem. Gesty se jej snažím popohnat, protože tuším, co přijde. Nespletl jsem se. Brzy se vrací vítězný kohoutek a usedá nedaleko ode mě. Slyším cvakat závěrku Vláďova fotoaparátu. Zatím je kohoutkovi blíž. Přeju mu to, ale tuším, že to hlavní se bude dít tady u mě…

Ojedinělý přírodní výjev

A opravdu. Kohoutek vzápětí usedá na skalní výchoz přímo přede mnou. Srdce bije, jak splašené. Velí k akci. Vím ale, že musím vydržet. Kohoutek popochází tam a zpět přímo přede mnou, ale prozatím bez snímku. Jaká sebetrýzeň! Nenápadně se přibližuje k slepičce. Jaké je však moje překvapení, když ji ve vzdálenosti několika metrů míjí. On ji snad nevidí, skoro až vykřiknu. Je to však jinak. Jen se chce ubezpečit, že na blízku není další sok. Samička na něj jistě počká. Vždyť je vítěz. Koho jiného by hledala? On je ten pravý, on bude nejlepším rodičem, který možná za okamžik zplodí novou generaci srdnatých bělokurů horských.

Tohle mi ale přeci nemůže vyjít. To ne, k tomu určitě nedojde, říkám si pochybovačně, majíc na mysli onen akt bělokuřího milování, který podle všech indicií musí za okamžik zákonitě přijít. A nemýlil jsem se. A hned dvakrát. Kohoutek skutečně za pár vteřin nastupuje na slepičku a pojímá ji. Zároveň se oba ovšem natočili tak nešťastně, že jsou ke mně zády. „Kde jsi, Diano, lamentuji téměř na hlas.“ V zápětí se však za svou neskromnost sám pokárám. Dochází mi, že už holá skutečnost, že mohu být přítomen jednomu z nejintimnějších okamžiků ze života velmi plachých bělokurů horských, a to jen na pár metrů, je velmi nevšední dárek bohyně lovu.

Pořizuji tedy alespoň dokumentární snímky ošlapávání slepičky. Kohoutek sestupuje. Hrdě vypíná hruď a vykračuje si po skalním výchozu. Slepička se otřepává a urovnává si vášní zčechraná pírka. Začala další etapa života bělokurů, přišlo další jaro i do těchto nejméně pohostinných krajů severního Norska, daleko za polárním kruhem. Kolik stovek let před tímto okamžikem se stejný výjev opakoval naprosto stejně a na naprosto shodném místě? Rituál zrození zachraňuje vše živé před definitivní smrtí. Síla života opět vítězí podle stejného a osvědčeného vzorce. Kéž by do tohoto koloběhu nikdy nevstoupil člověk s přívlastkem „ničitel“.

Ještě dlouho ležím mezi balvany a jen tak se dívám. Slunce mi svítí do očí a zvolna kouzlí nový den. Loučím se s krajinou, která si mě už po letmé známosti nadobro získala, možná na celý život. Její drsná krása, tolik blízká divočině, se vrývá hlubokými zářezy do mé duše.

Zítra odjíždíme domů, a to vše kolem zůstane tisíce kilometrů za našimi zády. Ale naše snímky nás sem alespoň v myšlenkách navrátí. Ve vyhřátých pokojích našich domovů jistě opět za mnoho let zhluboka vdechneme vůni rodícího se severského jara, ucítíme ostré hrany neústupných skal na své kůži i vlezlý a ledový vítr, vanoucí z Barentsova moře a přinášející znovu do našich uší za srdce beroucí pokřik rybáků dlouhoocasých – jak ti umějí žít! Jistě také spatříme opět i finskou tajgu, kde člověk svým myšlenkám neuteče a která slzy vžene do očí i těm nejotrlejší chlapům a možná i znovu uvidíme onu bělostnou lavičku stojící jako mírové memento na betonovém bunkru z druhé světové války v jižním Švédsku. Vojáci právě zde, z tohoto stejného místa na pobřeží, vyhlíželi nepřítele, který měl možná už dnes přijít. V třesoucích se rukou svírali to nejcennější, co měli u sebe – černobílé fotografie svých nejbližších, se kterými by právě tolik chtěli být, ale nemohli. Lidský život je plný odchodů a návratů. Kéž se i my máme stále kam vracet…

Foto a text: Štěpán Mikulka