Když jsem v loni psal první díl tohoto miniseriálu o dalekých severských končinách, netušil jsem, že mě následující pracovní povinnosti natolik zahltí, že se k pokračování dostanu až za rok. K něčemu to ale nakonec bylo dobré, jak se dozvíte v následujících řádcích.

Druhá šance

Letošní jaro jsem asi prvně v životě doslova zmeškal. Z mnoha různých důvodů mi proteklo mezi prsty, až mě z toho zamrazilo, když jsem si to uvědomil. Jen spřízněné duše si dovedou představit, jaká je to pro milovníka přírody nesmírná ztráta. Většina dějů spojená s probouzením přírody se totiž zopakuje až za nekonečných 365 dní! Náhoda tomu ale chtěla a dostal druhou šanci…

Kdyby mi někdo po mém loňském návratu ze Skandinávie řekl, že se už za rok budu opět procházet v nádherné severské přírodě a navíc po stejných místech, určitě bych mu nevěřil. Všechno se to ale seběhlo tak, že k tomu skutečně došlo. Jen s jediným rozdílem. Tentokrát jsme se dvěma kamarády, z nichž jeden je velkým milovníkem dravého ptactva a druhý milovníkem dobrodružství a turistiky, vyrazili na více než 3 000 km vzdálená místa autem.

Nevím, jak kluci, ale já jsem měl z takto dlouhé cesty docela dost velké obavy. Člověk si však na všem musí najít něco pozitivního – nebo je to alespoň pro život lepší:-) – a tak jsem si řekl, že alespoň uvidím postupný „přerod“ naší přívětivé české krajiny v pramálo pohostinnou krajinu severské tundry (Pozn.: Teď samozřejmě nemluvím o ptácích, kteří to ze svých důvodů vidí naprosto odlišně:-). Je to změna opravdu velmi zásadní a jen těžko představitelná pro toho, kdo zatím neměl příležitost spatřit krajinu cca 700 km za polárním kruhem.

Každopádně těch přerodů bylo nakonec hned několik. Největší radost mi dělala skutečnost, že čím více jsme ukusovali kilometry z naší dlouhé trasy, tím více se mi vracelo ono zmeškané letošní jaro. To mě opravdu velmi těšilo a nutno říci, že cesta hned lépe ubíhala. Také jsem velmi oceňoval, že už ve Švédsku se zvolna začínaly objevovat končiny, kde jsme ve stále kouzelnější krajině viděli stále méně lidí. Švédské přírody jsme si však příliš neužili. Vidina dalekého severu plného nádherných ptáků a dalších živočichů nám nedovolovala příliš zastavovat.

Už cestou jsme si pokládali spousty fakt moc důležitých:-) otázek: kolikpak tam bude letos sněhu a kolik komárů, jestlipak náhodou letos nebude rok lumíka atd.? K tomu sněhu je nutno dodat, že mí spolucestující byli celkem dost nedůvěřiví a možná i pobavení tím, když jsem jim kladl na srdce, aby si zabalili zimní oblečení, rukavice, kukly a další zimní doplňky. Měli jsme totiž v plánu spát pod širákem a jen já jsem věděl, jak to tam nahoře vypadá. Na Rujáně se stále ještě významně usmívali, když se někteří z místních koupali a slunili na pobřeží Baltského moře. Tento stav setrvával i po celou cestu Švédskem, kde bylo rovněž nevídané teplo. Obsah skleníkových plynů v atmosféře však každým rokem povážlivě narůstá a dosahuje stále nových rekordů, tak asi není čemu se divit. Ten pravý severský chlad nás ale opravdu čekal…

Konečně v Norsku

Naše první delší zastávka patřila Pasviku, tajemnému místu na pomezí tří států – Norska, Finska a Ruska. Má to být rezervace plná medvědů, ale i dalších divokých tvorů, takže jsme se všichni velmi těšili, čím nás Pasvik překvapí.

Na místo jsme dorazili značně unaveni. Spát jsme však nešli. Ono se těžko spí v krajině na pokraji civilizace, kde ji vlastně připomíná jen pár domečků domorodých Sámů, žijících na okraji rezervace a značně rozbitá silnice. Cesty uvnitř rezervace už jsou pak jen hliněné a písčité.

Když jsem si šel protáhnout své nekonečnou cestou rozlámané tělo do jarní tajgy, pocítil jsem takřka ihned její blahodárný účinek. Severské jaro voní jinak, než to naše. Více aromaticky. Mísí se v něm nejen dech právě rozmrzlé půdy, ale i dech nedalekého moře, desítek jezer a stovek slatí. Snad každého omámí těžká vůně pryskyřic borovic a vůně rojovníků, které se právě chystaly na květ. Pro člověka znaveného civilizací je to skutečně ten nejlepší balzám. Mlčící a tajemná divočina klade své hojivé fáče na rozbolavělé části těla i duše, vyrvané civilizací z mateřského lůna přírody. Člověk nečekaně rychle nabývá ztracenou energii a už po pár dnech se mu bystří všechny smysly, to snad proto, aby si skutečnou divočinu co nejvíce užil. Návraty však bývají velmi těžké, a to zejména pro nos a uši, ale proč hned myslet na návrat. Vždyť jsme právě přijeli!

Ačkoli jsme měli spadeno spíše na medvědy, nakonec jsme skončili opět u ptáků. Kamarád „turista“ meditoval na břehu jezera a my se bavili tokajícími hoholy, poláky a už i prvními bahňáky. Největší radost nám však udělala slepice tetřeva, kterou jsme spatřili na okraji silnice. Příjemným oživením byla také početná skupinka mladých tetřívků, kterou nám však bohužel zradil jeden z domorodců. Moc se nám omlouval a ve tváři měl natolik provinilý výraz, že jsme brzy zapomněli na tetřívky a pokračovali v pátrání po něčem dalším.

Na kartách fotoaparátů začaly přibývat první snímky.  Stále bylo na co koukat, jen medvědi stále nikde. Nakonec jsme se bohužel museli spokojit se sojkami zlověstnými a sovicí krahujovou, na kterou oba kamarádi zatím ještě neměli štěstí. Zajímavostí bylo, že sovice tentokrát nehnízdila v opuštěném hnízdě krkavcovitých, ale v dutině. Pasvik jsme tedy po jednom dni opouštěli možná i trošičku zklamaně – tedy alespoň já, ale není snad ještě všem dnům konec. Slíbil jsem si, že se sem určitě někdy vrátím a hlavně na delší dobu. Pak jsme vyrazili za dalším dobrodružstvím ještě dál na sever…

Úmyslně jsem vedl kluky cestami kolem pobřeží. Sledoval jsem, jak jsou stále více uchváceni měnící se krajinou. Všudypřítomné houževnaté břízky se stále více zmenšovaly a spolu s nimi i jejich tuhé, sytě zelené lístky. Krajina stále více připomínala mozaiku tvořenou mechy, mokřinami a skalními výchozy. Snad každý z valounů dokonale ohlazený dlouhou cestou spolu s ledovcem pokrývaly zelenavé intarzie lišejníků. Na každém kroku byla cítit nebývalá síla života, který se milimetr za milimetrem, vteřinu za vteřinou snažil prosadit a ulpět na nehostinném kamenném podkladu. Bochánky květin zdobené drobounkými kvítky si schraňovaly svou po léta shromažďovanou půdu pod sebou, jako ten nejdrahocennější poklad.

Pak přišly první skupinky sobů s parožím dosud v bastu, první zajíci běláci, ale i potáplice malé na zčeřených hladinách nevelkých sytě modrých jezer. Oproti loňsku zde nebyla ani stopa po ledovém příkrovu, který nás, popravdě řečeno, před rokem s kamarádem Kájou zaskočil. Jen těžko jsme si tehdy dokázali představit, že by se nám podařilo něco vyfotografovat na volné hladině.

Varanger

Toto magické slovo už očarovalo nejednoho milovníka ptačí říše. Poloostrov daleko za polárním kruhem, kam každoročně míří stovky ornitologů, birdwatcherů, či fotografů, jen aby zde mohli strávit několik dnů blaženého souznění se svými opeřenými oblíbenci.

Tady si neodpustím poznámku. Ne každý ze stovek návštěvníků totiž touží se severskou  přírodou pouze souznít. Stále častěji se zde objevují lidé, kteří bůhví čím motivováni, ve zdejší přírodě výrazně přeznívají. Vstupují násilným a mnohdy nevybíravým způsobem do právě probíhajících ptačích zásnub. Nejhůře jsou na tom jedni z nejkrásnějších místních ptáků, jespáci bojovní. Ale teď už zpět k věcem příjemnějším. Jespákům bojovným se totiž budu věnovat v samostatném článku.

Ani v letošním roce jsem si neodpustil návštěvu jezírka, které je známé častou přítomností titěrných lyskonohů úzkozobých. V loňském roce jsme je bohužel nezastihli, tak jsem s napětím očekával, jestli v letošním roce budeme mít více štěstí. Tento slukovitý bahňák je pro mě jakýmsi synonymem houževnatosti a statečnosti. I přes svou skutečně trpasličí velikost zřejmě docela obstojně přežívá v tajze obklopen predátory typu chaluh, dřemlíků, či pustovek, ale především zdejšími klimatickými lahůdkami. Doslova jako vetché lodičky z papíru se mihotají lyskonozi na hřebeni vln moře i jezírek, ale bez zřejmých obtíží.

Když jsem se k jezírku přiblížil, s napětím jsem pozoroval blankytnou hladinu jezírka zčeřenou silným větrem. Skutečně velmi jsem pochyboval o tom, že bych i za tohoto počasí mohl mít štěstí. Brzy však můj pohled upoutal pohyb nedalekého břehu. Přiložil jsem fotoaparát k oku a málem jsem zavýskl radostí. Jsou tam! Rychlým krokem jsem zamířil k jezírku. Opatrně jsem usedl na břeh a čekal, co se bude dít. Nedaleko se radostně koupali racci chechtaví a z jejich kratochvíle je na okamžik vytrhla pouze prolétající chaluha. Páreček lyskonohů se brzy ocitl ve fotografovatelné vzdálenosti. Po dlouhé době jsem opět mohl obdivovat svatební šat samečka i zajímavé počínaní zamilovaného páru při čištění peří. 

Dlouhý čas jsem trávil v jejich společnosti. Teprve až radostný křik rybáků dlouhoocasých vyrážejících na lov na otevřené moře mě od rozkoukaného výjevu vytrhl. Věděl jsem o jejich nedaleké kolonii, tak jsem se rozhodl využít jejich odletu, abych se skryl mezi veliké pobřežní balvany a pukající masité listy mořských chaluh. Netrvalo to dlouho a sněhobílí parádníci byli zpět. Ukázalo se, že na lov vyrazili převážně samečci. Samičky zůstaly skryty mezi balvany na pobřeží a prozradil je až přílet samečků, které vítaly. Každý ze samečků měl v zobáčku drobnou rybičku – malý úplatek pro svou vyvolenou. Zanedlouho jsem měl možnost pozorovat také páření těchto nádherných ptáků. V silném větru se mi také dařilo fotografovat jejich průlety, i když bych byl možná raději viděl jejich zásnubní let. Na ten jsem však letos štěstí neměl. Je to překrásný zážitek, kdy pár rybáků vyletí za bujarého pokřiku až kamsi k mrakům, a pak se snáší opět za stejného pokřiku dolů. Jakoby všem oba ptáci oznamovali, že jsou svoji.

Ze vzpomínek mě vytrhl až prolétající mladý orel mořský nebo spíše náhlé varování všech ptáků v kolonii, včetně párečku ústřičníků. Rybáčí „bojovníci“ bez váhání vyrazili na zteč hnáni snad touhou, předvést samičkám jejich niterné odhodlání hájit zájmy kolonie. Chudák orel nejspíš velmi litoval svého neuváženého průletu a celkem bych i věřil tomu, že se onomu místu příště vyhne. Z místa jsem odcházel přeplněn zážitky, zejména když jsem na pobřeží narazil i na několik kajek mořských.

Cestou k autu jsem pak vzpomínal na náš loňský „hattrick“, kdy se nám s kamarádem Kájou podařilo spatřit nejen kajky mořské, ale i stellerovi a dokonce královské, které zde jsou v tomto čase už poměrně vzácné. Nutno dodat, že za poslední jmenovanou jsme museli vyrazit ještě hódně daleko na sever, než jsme ji v syrovém přístavu Berlevag konečně objevili. Ze vzpomínek se stále jasněji vynořuje obraz toho dne. Jasně vidím její nádherné peří na soumrakem planoucí hladině přístavu, kam právě vkročil déšť a vítr. Zamilované dvojice Norů ve ztichlých uličkách drsného přístavního města přidaly do kroku. Všichni ptáci zmizeli z oblohy a my v autě. Jen stěžně rybářských lodí tancovaly nad zdivočelou hladinou, možná velmi podobně, jako jejich dřevění předci před stovkami let…       

Jezero snů 

Navečer jsme se utábořili nedaleko jezera, které jsem si oblíbil už na loňské výpravě. Tehdy jsme si na malém ohni připravovali pečenou rybu. Byl silný vítr a bral nám slova přímo od úst, ale i tak jsme byli šťastni. Dva blázni pod neuhasínajícím severským nebem nad hlavou a ornitologickým rájem všude kolem sebe.

Ani my jsme si letos neužívali o moc lepší počasí, i když se zdálo být o něco tepleji, než v předchozím roce. Na nedalekých úbočích hor však byla vidět ještě spousta sněhu. Těžké mraky hnané neutuchajícím větrem nevěstily na noc nic dobrého. Utábořili jsme se a já se šel bavit potáplicemi, které s přicházející nocí s „žabím chechotem“ usedly na hladinu malého jezírka. Nebyly příliš plaché. Jen světla kdyby bylo více.

Hned druhý den ráno jsem vyrazil na obhlídku většího jezera. Bylo velmi živé. Na březích odpočívali morčáci prostřední, snad na každém třetím mrazovém kopečku hopkal nějaký ptáček. Jednou to byl strnad severní, jindy kulík zlatý nebo jej k mé radosti ozdobila nádherná koliha malá, či dokonce břehouš rudý. Má slabost pro bahňáky se projevovala velmi intenzivně a já jen fotil a fotil a fotil… Z bahňákových „orgií“ mě vytrhli až překrásní racci malí.

Jaro přilétlo na perutích racků

Ve svém maskovaném oblečení jsem velmi brzy splynul s okolím a stal se tak nenásilnou součástí všeho toho jarního dění kolem. K mým nejsilnějším zážitkům u jezera patřil pohled na usedajícího racka malého. Jarem vonící vítr mu čechral jeho bělostné peří a on jakoby do vší té zeleně ani nepatřil. Doslova jako nějaký svatebčan zářil do širého okolí a podobně jako rybáci z pobřeží hlásal celému světu: „Jsme zasnoubeni.“ Byl to překrásný okamžik.

Když jsem se pak vrátil do tábora – nutno tedy dodat, že po poměrně dlouhé době – čekal už na mě teplý čaj, který připravil kamarád Dan. Přišel vhod. Teprve v tu chvíli mi došlo, jaká je všude kolem zima. Jen jsem ji díky vší té ptačí kráse ani trochu nevnímal. S chutí jsem se napil a ačkoli jsem klečel v trávě, mé oči stejně stále běhaly po nádherné krajině. Kluci na tom byli obdobně. Nebylo třeba slov. Jen nad hlavou nám neustále mečel nebeský kozlík – sólista bublajícího orchestru pod námi rodící se řeky. 

Na konec světa 

Velmi nestabilní počasí a především celkově špatná prognóza jeho dalšího vývoje určila scénář následujících dnů. Jelikož jsme chtěli navštívit ostrov s útesovými ptáky, rozhodli jsme zajet do přístavního městečka ještě dále na severu, abychom zjistili, jak je to s odjezdem nějaké lodě. Ukázalo se, že nejvhodnější loď už nám odplula, a tak jsme odložili tohle senzační dobrodružství až na následující den. Ten měl být celý upršený, jen jízdou na ostrov mimo pevninu se snad dalo tomuto nečasu uniknout. Zřejmě jej trošku více ovlivňovalo mořské klima.

Do odjezdu však chybělo téměř 24 hodin, tak jsem se rozhodl klukům ukázat „konec světa“. A když jsem jim řekl, že cestou můžeme spatřit i skřivany ouškaté, nebylo dále o čem diskutovat:-). K tomuto výjimečnému setkání však nakonec nedošlo. Oči jsme si mohli vykoukat, ale skřivani nikde. Nemohli jsme si však nevšimnout probíhajícího tahu lindušek rudokrkých. Několikrát jsme se je pokusili fotografovat, ale evidentně se nedržely jednoho místa a přelety byly velmi dlouhé.

Naše pozornost věnovaná ptákům tedy logicky postupně ochabovala. O to více jsme si užívali posledního dne se solidním počasím a okolní fascinující krajinu. Čím více jsme ujížděli po úzké silnici k cíli naší cesty, tím více nás okolní skály uzavíraly mezi sebe. Byly okamžiky, kdy jsme ujížděli skalnatými soutěskami širokými téměř jako naše auto, a když se krajina kolem přeci jen otevřela, tak jen proto, aby nám ukázala své nekonečné ledovcové morény. V těchto místech naprosto chyběla jakákoli zeleň. Kamenný svět působil doslova jako měsíční krajina. Když člověk nahlas zavolal, jeho hlas se mu několikrát v nočním tichu severovýchodního Varangeru vrátil – nic jej nebylo schopno absorbovat. Doslova jako pingpongový míček skákal z jednoho skalního úbočí k druhému, až se ztratil někde v tajemném vnitrozemí.

Jen já jsem věděl, jak to ve vnitrozemí vypadá. Jeli jsme tam totiž v loni s Kájou. Mnoho kilometrů jsme se tehdy trmáceli téměř krokem po kamenité silničce, která se ztrácela a znovu objevovala, aby nás snad neodradila od další cesty. Občas jsme jeli po okraji prudkého srázu, na jehož dně se vlnila modrá nitka malého potůčku. Pak se náhle údolí rozestoupilo a vzalo nám dech. Bylo opravdu velmi široké a téměř až tesklivě opuštěné. Jen na jeho dně byla rozlehlá mokřina a na ní labuť zpěvná. Nádherný pták! A možná o to nádhernější, že se zdál být jediným živým tvorem v okolní krajině.

Vysedli jsme z auta a rozhodli se každý projít jednu ze dvou kamenitých pěšinek vedoucích někam dál do vnitrozemí. Vyrazili jsme. Šli jsme tak dlouho až jsme se na tu dálku jeden druhému jevily jako drobné tečky. Udělal jsem ještě pár desítek kroků a uvědomil si, že se krajina nejspíš ani po další desítky kilometrů nezmění. Byla už téměř noc a přesto všude kolem bylo přízračné světlo. Zpěvanka zavolala. Teď, když dozněly mé kroky, došlo mi, že je to jediný zvuk dokládající široko daleko nějaký život. Poklekl jsem do vlhké trávy v tom nejryzejším svatostánku a zavřel oči. Napínal jsem uši a stejně jsem nezaslechl nic jiného, než mlčení rozervaných skalisek. Vlastně jsem přeci jen něco slyšel. Hlas svého nitra. Byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy člověk mohl být sám se sebou. Hlavou mi pluly myšlenky jedna za druhou, jak bájné koráby bez posádky, které nikam nespěchají, jen prostě plynou s mořskými proudy. Malichernosti naráz ztrácely na své neodbytné důležitosti a zůstávala jen témata skutečně podstatná a důležitá – rodina, nejbližší přátelé, smysl lidského bytí... Vzácný to okamžik.

Tyto i jiné vzpomínky se mi honily hlavou cestou k poslednímu městu tohoto pobřeží, k Hamningbergu. Dál už cesta nevede. Brzy jsme jej spatřili. Nejhezčí je někdy kolem půlnoci, kdy i těch pár místních, kteří zde z bůhví jakých důvodů přežívají, spí. Dřevěné domečky jako barevné korálky navlečené na nitce pobřeží, střechy porostlé trávou, betonový val s válečným bunkrem, maják a hřbitůvek s bělostnými kříži pod nevelikým kamenitým kopcem, to je Hamningberg. Genium loci tohoto místa je nesporné. Zahryzává se člověku hluboko do duše. Proto na něj nejde zapomenout ani po letech…

Popojeli jsme na pobřeží za hřbitovem. Nocovalo zde několik birdwatcherů. Nebylo ale moc na co koukat, pokud pomineme krajinné scenérie a vzdálený útes Nordcapu v podmanivém světle půlnočního slunce. Naše oči se tentokrát marně snažil najít, kosatky, tuleně, či alespoň potáplici žlutozobou, na kterou jsme měli štěstí v loni. Jen stovky morčáků velkých jako sněhobílé slzičky zdobily tmavou hladinu Severního moře.

Pokud bychom si položili otázku, kde člověk nejčastěji myslí na domov, tak je to snad právě na „konci světa“. Mimoděk se mi vybavil úryvek z mé písně věnované tomuto tématu:

“…a teď když nad krajem, posledním vdechem,

vznáší se trámoví porostlé mechem,

nadarmo tvé ruce k němu se vztáhnou,

vzpomínky někam pryč po nebi táhnou…

Nadarmo po římsách bloudí tvé oči,

po římsách odkudsi tehdy chtěl skočit,

kamsi do neznámých vzdálených světů,

netušils, že něco většího je tu, byl to tvůj domov…“

Sbírám z útesu bílé mušličky a vracím se za klukama. Vláďa vytahuje slivovici a já si všímám, jak Dan pečlivě vymývá podobné mušličky vodou. Máme stejný nápad! Už za několik okamžiků si připíjíme moravskou slivovicí z norských mušlí na zdar naší expedice. Panuje dobrá nálada, snad i kvůli lovečáku, který tady na konci světa chutná hned dvakrát.

Foto a text: Štěpán Mikulka