Už je to moc a moc let zpátky, kdy jsem toužil vyfotografovat krále naší přírody, troubícího jelena lesního. Nebyl to motiv až tak originální, ale přeci jen jsem se tehdy o to chtěl pokusit. Ne, že bych o to v posledních letech už nestál, ale pomalu mi s postupem let začalo docházet, že to nebude až tak jednoduché, a to hned z několika důvodů.

Hlavním z nich byl asi ten, že jsem chtěl vyfotografovat jelena z divoké přírody, nikoli z obory. To je možná největší kámen úrazu. Nejde ani tak o plachost jelenů a především jejich družek, které se v průběhu jelení říje „starají“ o jejich bezpečnost, téměř jako „osobní stráž“. (Aby to nebylo špatně pochopeno, jsou samozřejmě ostražité především kvůli sobě a kolouchům, ale tím, že se s nimi jeleni drží, doplňují tak nějak jejich částečně poblouzněné smysly.). Spíše jde vždy o to, že zájemců o jelení trofej je více. Je totiž všeobecně známo, že především lovci považují jelení říji za svůj velký svátek a jelikož vše probíhá v jejich loveckých revírech, chtě nechtě je třeba brát i na tuto skutečnost ohled (bezpečnost atd.).

Žádný z lovců se však asi nikdy nedozví, jaká jsou to muka, znát v revíru každý chodník zvěře, každé stéblo trávy, vědět přesně kudy jelen do houští zatahuje a nemoci přitom překročit pomyslnou hranici, která mne mnohdy od vytouženého snímku dělila. Když jsem však nájemci honitby slíbil, že někam nepůjdu, tak jsem to holt musel dodržet.

Mnohem méně často pak stojí vytouženému snímku v cestě jiné okolnosti – rodinné povinnosti, překážky například „technického“ charakteru, kdy jsem jedinečnou příležitost promarnil třeba svou nešikovností, nebo jindy zas chybělo jen to štěstíčko, bez kterého to nejde ani u fotbalu, natož v průběhu wildlife focení.

A tak se stalo, že se po dlouhá léta mé archivy plnily většinou snímky z nejrůznějších období tajemného jeleního života, méně pak z bouřlivého času jelení říje. A když už se něco vyfotografovat podařilo, tak jelen ne a ne před objektivem zatroubit – „Já si ho snad namaluju,“ říkával jsem často v takových situacích:-). Pomalu jsem se s touto skutečností smířil, ale přeci jen s nadějí, že ono se to jednou určitě povede…

Přesně v duchu všech výše uvedených poznatků jsem vstoupil i do svého letošního „jeleního září“. Navštěvoval jsem jak horské lokality, tak lokality téměř až nivní, které jsou pro jelení zvěř nejpřirozenější.

Jelení září 2015

Jednoho dne mi zavolal kamarád, že bych se mohl zastavit na jednu ze svých oblíbených jeleních lokalit. Neváhal jsem ani na okamžik. Kdo ví, jestli bude na stejném místě letos ještě nějaká další příležitost... Na pár dnů jsem tedy „zradil“ své drahé Jeseníky a vyrazil.

Jako už tradičně, hned po příjezdu jsem dostal informace o tom, kam můžu a kam zase v žádném případě ne. Má nejmilejší místa byla opět nedostupná. Co naplat. Člověk musí umět pracovat s tím, co má. Naštěstí právě na okraji onoho revíru byli hned tři dobří jeleni, o kterých mi kamarád řekl, a tak jsem se soustředil na ně. Místo jsem rovněž velmi dobře znal a počasí slibovalo přinejmenším krásný pobyt v prostředí nevšední a téměř divoké přírody Oderských vrchů.  Podzim a s ním i jelení říje byla v plném proudu. Zvolna jsem jejich kouzlu začal propadat…

Stejně jako na srnčí říji i na tu jelení jsem vzal našeho malého adjunkta, Kubu. Maminka proti omluvence do školy nijak neprotestovala, a tak jsem se zhruba po dvou měsících stal opět „loveckým“ průvodcem.  První večer jsme ještě uvolnili výhodnější pozici dvěma fotografujícím přátelům. Neměli tolik času jako my s Kubíkem.

Jelen jim začal troubit už hezky za světla.  I tak jsem neodolal a využil vhodného větru k tomu, abychom si jej šli alespoň poslechnout. Dostali jsme se k němu zhruba na 40 metrů. Zatím co jsem kluky viděl vpravo od nás v celkem patové situaci, pro nás byla situace relativně nadějná. Mrkl jsem na Kubu. „Tak co, zkusíme to?“ „Ne tatínku, nebudeme jim ho plašit,“ zněla odpověď. A tak se snad poprvé v mém životě stalo, že jsem šel přesně na opačnou stranu od troubícího jelena. Snad bude troubit i zítra.

Další z jelenů měl zřejmě sví jistý, jak se říká. Vůbec se neobtěžoval troubit. Ačkoli byl z těch tří nejsilnější, na jeho zatroubení jsme si museli počkat až do tmy. Fotografovat se už bohužel příliš nedalo. Ve tmě svítily spíše jen vystrouhané výsady jeho mohutného paroží téměř dokonalého, oboustranně korunového šestnácteráka (jedna koruna poschoďovitá), vznášející se nad temnou siluetou jelena.

Na lovecké chatě jsme pak u chlapské večeře (špeku a cibule) společně s oběma kamarády probírali čerstvé zážitky. Kubíka brzy začalo brát spaní. Usnul dřív, než oba odjeli domů. Když jsem je vyprovázel, ukázalo se, že se jeleni hezky roztroubili, a to i nedaleko lovecké chaty. Vzal jsem si tedy nahrávací zařízení a vyrazil za nimi do tmy.

Po pár krocích jsem zastavil. Se zatajeným dechem jsem naslouchal. Troubí všichni tři! Kolikrát jsem už takto stál a nechal se prostupovat neopakovatelnou atmosférou jelení říje… Jak majestátné jsou jejich hlasy! Prý lze podle nich rozeznat, ke které druhové linii jeleni patří. Právě za tmy, kdy je člověk ochuzen o jeden ze svých smyslů, funguje představivost na plné obrátky. Burácejícím hlasům pod hvězdnatou oblohou náhle nechybí mnoho do zaniklých hlasů prehistorických dinosaurů. Jakoby je tady, v srdci české přírody, jeleni vzkřísili z hlubin dávnověku. K našim třem jelenům se postupně připojují další a další. Ozvěny jejich roztoužených hlasů ještě více zahušťují emotivní rozhovor. Stal jsem se nadšeným posluchačem jednoho z nejúžasnějších koncertů divoké přírody, který se snad po tisíce let nezměnil. Ještě do spánku mě provází hlasy divočiny. Škoda jen, že Kubík už spí a neslyší to.

Druhá šance

Ráno jsme ještě za tmy vyrazili opět za jeleny. Ukazuje se, že se Kubík v kulturní krajině polí a luk při fotolovu srnčí zvěře leccos naučil. I tak se ale zdá, že pohyb v divoké přírodě, kde si tráva roste posvém, bude pro jeho krátké nožičky oříškem. Tráva se mu různě plantá pod nohy – jednou nohou si vždy stéblo přišlápne a druhou ho s kraválem ukopne:-). Učí se ale rychle, i když nakračuje velmi komicky, podobně jako Pepa Dvořák ve svých hastrmanských rolích. Vypadám ale asi obdobně. Brzy je z nás opět sehraný hastrmanský tým. To jsem si alespoň v tu chvíli myslel…

Stalo se to už za úplného světla, při postupu vysokou travou za jelenem, kterého se pokoušeli předchozího večera vyfotografovat oba naši kamarádi. Díky příznivému větru se nám daří dostat se na slušnou vzdálenost k říjícímu jelenovi. Je asi 60 kroků před námi. Jelen už sice zatáhl do houštiny, ale stále ještě intenzivně troubí. Jelikož už jiný jelen netroubí, je pravděpodobné, že  opodál větří bočního jelena. Můžu si krk vykroutit, nikde ho však nemůžu najít. Tráva je v těch místech opravdu vysoká, mnohem vyšší, než je náš devítiletý Kuba. Jelen troubí stále intenzivněji. Po očku sleduji Kubu, jestli už nemá nahnáno. Zdá se v pohodě.

Najednou před námi vnímám intenzivní pohyb. Hluk se velmi rychle blíží! Okamžitě mi dochází, co se děje. Gestem ruky ukazuji synovi, ať okamžitě zaleze za má záda. Není v trávě vidět a tak by ho letící bočák mohl snadno přehlédnout. Kdo ví, možná, že kdyby měl synek více času, udělal by, co jsem po něm chtěl. Všechno se však seběhlo velmi rychle. Jelení mladíček proletěl tryskem mezi námi, aniž by nám věnoval nějakou pozornost. Za to já jsem ihned věnoval pozornost překvapenému Kubovi. Na 15 kroků asi jelena v trysku ještě nikdy neviděl. Navíc, on se na něj kouká pěkně odspodu:-). Spíš než vystrašený, zdá se být překvapený. To je dobré. Ihned na mě spouští: „Tatínku, tatínku…“. Můj prst na rtech však jeho emoce okamžitě tiší. Pořád tu ještě máme hlavního jelena…

S fotografem na krku

V tichosti pomalu postupujeme k hlavnímu jelenovi. Zdálo se, že přítomnost mladého jelena jej dost rozohnila. Skryt před našimi zraky, bojuje s pomyslným soupeřem až se křovina kymácí, jako ve velmi silném větru. Hluku listí mě napadá využít v náš prospěch, a tak rychle postupujeme až do vzdálenosti asi 30 kroků. Najednou jelen vystupuje z vrbiny. Je to nádherný, nepravidelný oboustranně korunový čtrnácterák se zlomeným nadočníkem.  Horní lodyhy má pěkně široké, se zřetelným rýhováním. „Vidíš ho,“ ptám se Kuby? „Ne, tatínku,“ dostávám trochu zklamanou odpověď. Co naplat. Focení se odkládá. Alespoň tedy to moje. Využívám okamžiku, kdy je jelen opět za křovím a beru si Kubíka za krk. Sakra, ty jsi ale vyrost, co jsem tě takto nesl naposledy, říkám si v duchu. Nastalo trpělivé čekání na okamžik, kdy jelen opět vytáhne z křoví.

Nějak se mu ale nechce. Dokonce přestává troubit. Prožívám perné chvilky. Už se mi málem klepou kolena. Najednou jelen stojí opět před námi. Konečně! Jakoby přísným pohledem, rozhlíží se po možném sokovi. Malého kluka trčícího vysoko z trávy snad vůbec neregistruje. Jaká by tohle byla fotka, kdybych měl alespoň jednu ruku volnou...

Na chatu jsme se vraceli plni zážitků. Uvědomoval jsem si, jak to pro Kubu muselo být „silné“. Fotografii sice nepořídil – nedokázal správně zaostřit – ale rozhodně bude mít na co vzpomínat! Na chatě jsme si uvařili chutnou polévku. Čas přípravy polévky jsem využil k tomu, abych Kubíka seznámil s gestikulací, kterou budeme na fotolovech využívat, když nebudeme moci mluvit. Už jsem to měl udělat dávno. Po obědě se mi ho nějakým zázrakem podařilo ukecat a šli jsme si oba zdřímnout. Čeká nás možná dlouhý večer a spánková rezerva se bude jistě hodit.

Čas na přání

„Hluché“ období dne jsme si krátili rybolovem. Užívali jsme si příjemného podzimního sluníčka na břehu nedalekého rybníka. Zčeřená hladina zrcadlila blankytné nebe, rákos ve větru ševelil svoji monotónní a přitom tolik milou písničku. Co víc si přát? Nejdříve zabrala plotička. Pak malý kapřík. Obě rybky pouštíme na svobodu s tím, že si budeme něco přát. Tajně! Ať se nám to splní.

Kdo ví, co si přál Kuba? Klukovské sny si hranice nekladou. Já jsem už splněné přání měl. Byl jsem v milovaném kraji s jedním ze svých milovaných synů. Víc neopotřebuji.  Žbluňk, a plotička je vtahu. U kapříka ještě trošku váhám. „Fakt si neuděláme polívečku,“ pokouším se zlomit synka? Je neoblomný. A tak jsem alespoň z pomyslného šuplíku svých nesplněných přání vytáhl to dávné, fotografii troubícího jelena nebo třeba jen další pěkný jelení zážitek, kdyby byl. Žbluňk a kapřík rovněž mizí ve vodním světě, blízkém a pro nás přesto nedostupném.

Právě, když jsem znovu nahodil, uslyšeli jsme z dálky povědomý hluk. To je přece… Jelení paroží! Souboj!  A foťák v chatě. „Počkáš u prutů“ zazněla moje otázka? „Ano,“ slyšel jsem už daleko za sebou. Spěšně jsem vyrazil, protože tohle musel být fakt fofr. Cestou jsem si sumíroval, co se asi mohl stát. Bočáček se asi zřejmě vrátil. Postupoval jsem rychle, až neopatrně. Spoléhal jsem na to, že oba soupeři mají dost starostí sami se sebou, a že laně budou přihlížet někde z povzdáli, snad na vzdálenější straně říjiště. To se naštěstí potvrdilo.

Brzy oba zápolící jeleny nacházím. Ve vysoké trávě se střídavě přetlačují tam a zpět. Ozývá se namáhavé supění. Nic podobného jsem v životě neviděl. Vše se bohužel odehrává v náruči vysokých travin. To je pech! Co naplat. Kochám se nevšedním přírodním výjevem, téměř slzu v koutku oka zamačkávaje. Souboj brzy končí. Bočák odbíhá, ani se za vítězem neotočí. Jen slechy má nastražené vzad, aby se ujistil, že není pronásledován.

Tak to tedy musela být lekce, říkám si. Kam se ale poděl hlavní jelen? Kontroluji si vítr. Vše je v pořádku. Někde tady musí být. Spatřuji vrchol jeho bohatě členěného paroží.

Brzy vstupuje do okna mezi dvěma křovisky. Je to silák z prvního večera. Skryt trávou, stojí nehnutě jako socha. Kdo ví, co se mu po vítězném souboji odehrává v hlavě. Doufám, že teď to přijde. Snad jej konečně uvidím vítězoslavně zatroubit. Prst připravený na spoušti fotoaparátu, čekám trpělivě na vytoužený okamžik. Stabilizátor objektivu bzučí k zbláznění. „No tak,“ vyslovím téměř nahlas. Jelen se však jako duch ztrácí v hustém křoví. Musí za laněmi. Tak zase nic:-(. Spěšně se vracím za synkem, jestli náhodou nezápolí s další rybou. Dnes jsem byl opět jen krůček od vytouženého záběru. Pokolikáté už? I tak ale: “Díky, kapříku!“

Znovu za mlčenlivým králem říjiště

Večer vyrážíme s Kubou na stejné místo. Tentokrát jsem se poučil. Vybírám kopeček ve vysoké trávě nedaleko místa souboje. Už nebudu muset držet Kubu za krkem:-)! Čekáme hodinu, dvě a mlčenlivý král stále nikde. Slunce zapadá a světla cvalem ubývá. Kubovi začíná být dlouhá chvíle. Hraje si s kůrou na kmeni stromu, což pochopitelně za tichého večera vydává poměrně hlasitý zvuk. Krátké napomenutí se brzy vyplácí. Za křovím se jako zjevení vynořuje další bočák. Kolik jich tu ještě je, pokládám si v duchu otázku? Kuba se snaží fotografovat, ale já vím, že takový snímek pro mě nemá valného významu. Je za křovím a navíc ve vysoké trávě. Podobných mám plné archivy. On má ale radost a já ji naplno sdílím s ním. Konečně má svého jelena! Vůbec mu nevadí, že je asi nejslabší z těch, které jsme dosud viděli. Jeho nadšení je opravdu nakažlivé. Málem bych také už, už zvedl fotoaparát k oku. Toho večera se hlavní jelen ukázal až velmi pozdě a zase téměř bez hlesu.

Návrat na chatu jsme korunovali výbornou večeří. Oba si užíváme naše jelení dobrodružství, daleko od města i školy. Večer navrhuji Kubíkovi, že bychom šli ještě i za tmy za jeleny, tentokrát na poslechovku. Má nadespáno, a tak souhlasí. S prvním jelením zatroubením vyrážíme v tichosti do tmy. Pod nohou občas zaskřípe kamínek, což nás nabádá k ještě větší obezřetnosti. Brzy jme u našeho známého čtrnácteráka se zlomeným nadočníkem. Opět není vůbec daleko. Není ale nic vidět. Usazujeme se co nejpohodlněji na padlý kmen stromu. Jsme jediní hosté v rozlehlém přírodním amfiteátru. Všichni ostatní kolem nás jsou herci v různě významných rolích. Jelen před námi však rozhodně není žádný kandrdast. Předvádí nám svůj vrcholný výkon, i když pro nás bohužel jen slyšený. Netušíme zatím, že i s námi má přírodní režisér svůj záměr a brzy nás vtáhne do děje.

Zatím čekáme, co se bude dít. Zřetelně slyšíme hlasy vábících laní, šustění trávy, to jak se zvěř rychle při milostných hrátkách přemisťuje. Jelení prk je cítit všude kolem. Zapínám nahrávadlo a vkládám sluchátka do uší. Otáčím opatrně potenciometrem hlasitosti. To je ono. Zvuk je naprosto luxusní! Každou chvíli jsem však nucen si sluchátka sundat. Směrový mikrofon totiž veškeré dění na říjišti natolik zesiluje, že mám obavy, že jelen už stoji téměř na dosah. Ne, vše je zatím v pořádku, uklidňuji se, když slyším přirozený zvuk bez dopomoci audiotechniky. Nasazuji sluchátka i Kubovi a sleduji, co to s ním udělá. Zdá se, že má obdobné pocity. Sluchátka si totiž také střídavě sundává a opět nasazuje, aby se ujistil, že je jelen stále ještě v bezpečné vzdálenosti od nás. 

Z blízka

Co však není, může být. Přichází okamžik naší epizodní role. Jelen, a jistě i celá tlupa holoty, se zvolna vydává našim směrem. Kroky už slyším naprosto zřetelně i bez audiotechniky. Jsou tak 20 nebo 30 kroků před námi ve žlebu vyschlého potůčku. Naráz jelen nečekaně zatroubí. Je to tak hlasité, že mě až polije horko. Zřejmě vystoupil ze žlebu. „Tatínku, já mám z toho jelena fobii“, glosuje Kubík neznaje přesný význam onoho slova. Přes napjatost situace se musím usmát.

Pozn.: Později získaná definice slova fobie: „Fobie je takový strach, že když vidíš něco, tak by ses nejraději zabil“.

Jelen zřejmě zastavil. Rozhodně však nepřestává troubit, jelikož také ostatní sokové rozhodně nezahálejí. Zejména jeho výzvy a hlas sbíjení laní  na mě působífascinujícím dojmem. Oba ani nedutáme a svou nedobrovolnou hereckou roli si naplno užíváme. Jsme v centru dění veledůležitého příběhu, příběhu vzniku další jelení generace.

Kubík se zatím drží. Nasazuji si opět sluchadla. Potenciometry musím stáhnout téměř napolovic, aby záznam nebyl přebuzený. Slyším každý detail spokojeného jeleního mrmlání.  Stále mě však v záznamu něco ruší. Co to sakra je? To je snad… No jasně. Mlaskání! Kubík. Zřejmě, aby jelen nešel ještě blíž, tichounce mlaská, aby jej na nás upozornil. „Ticho, Kubo,“ syknu na něj. Jen to dořeknu, jelen postupuje vpřed. Nahrávání jde stranou.

Rychle nahmatávám v kapse svítilnu a beru ji do dlaně s prstem připraveným na vypínači. Představuji si jeho mohutnou postavu překypující silou se smysly napjatými k prasknutí. Ještě krok či dva a bude stát přímo před námi. Na to už ale čekat nemůžeme. Je to snad jen 15 kroků a troubení je takřka ohlušující. I když se Kubík překvapivě zdá naprosto v pohodě, rozhoduji se zasvítit na jelena právě v okamžiku, kdy opět vykročil proti nám. Reakce je okamžitá. Ihned odskakuje. Po krátkém úprku ale zůstává stát. Určitě nás nenavětřil. Jen to světlo jej nejspíš překvapilo.

Uf. Tak to bychom měli, říkám si v duchu. Po chvilce ticha jelen znova začíná se svou rozechvělou písní lásky. I my jsme rozechvělí, ale naprosto z jiného důvodu. To byl sakra jelenářský zážitek. Na lovecké chatě pak bouřlivě diskutujeme o tom, jak se kdo bál, či nebál, a jak to všechno bylo bezvadné. Pozdě v noci se konečně propadáme do snu, jen Kuba si zřejmě všechno prožívá nanovo, jelikož sebou v posteli hází, jak by jej bral na paroží ten největší jelen:-)!

Splněné přání

Naše pozdní usínání má ráno svůj logický důsledek. Kubovi se nechce ani za nic vstávat. Jeleny už prý viděl i slyšel, a to mu stačí. Asi ještě není takový nadšený blázen jako já. Předně, asi má jiné sny, než je troubení jelenů. Nechávám jej tedy v klidu spát a vyrážím do tmy. Stejně budu zpátky dříve, než se vzbudí.

Hodnotím své možnosti. Jelení se po probdělé noci stále ještě ozývají. Vítr je celkem stabilní. Rozhoduji se omrknout starého známého z našeho nočního setkání. Postupuji rychle. Brzy se mi daří dostat na vyhovující vzdálenost.  Přede mnou je dosti živo. Identifikuji hlavního jelena se zlomenou výsadou. Stále tam a zpět, znovu vytahuje a zatahuje do houštiny. To má samozřejmě svůj důvod. Tím je asi čtyř až pětiletý jelen, který houštinu obchází jako mlsný pes. Hlavní jelen bohužel troubí jen uvnitř houští.

Zatímco sleduji počínání obou jelenů, zleva mě překvapuje další jelen. Osmeráček prochází pár kroků přede mnou, aniž by mi věnoval jakoukoli pozornost. Stejně jako já, má oči jen pro oba starší jeleny.

To však netrvá dlouho. Hlavní jelen „Zlomeňák“ vyráží proti neodbytnému mladíkovi. Ten uskakuje mým směrem, kde na okamžik zarazí. To bylo něco pro pána houštiny, Zlomeňáka. Jeho pouto k houštině rázem prasklo. Taková drzost! Řítí se na desateráka, a tudíž i na mě, s hlasitým rykem. Situace budí respekt, ale to mě nemůže odradit. Vždyť mám před sebou troubícího jelena!

Pořizuji několik snímků s nejistým výsledkem. Ty pohybovky určitě nejspíš neklapnou. Je tu docela tma. Jelen mi však dává další příležitost. Vítězoslavně troubí za odcházejícím sokem, který naštěstí měl rozum a nesnažil se mě vtáhnout do hry:-). Zmizel někde vlevo. Král houštiny sice troubí za břízkou, ale i tak zkouším fotografovat, ať mi vyjde alespoň něco. I tak je to pro mě pořádný zážitek. Troubení a ještě takto za světla.

Nevýhodou takového rychlého focení je to, že použití techniky vstupuje poměrně násilným způsobem do kouzla okamžiku. Více by si to člověk asi užil, kdyby jen tak dřepěl a užíval si ojedinělého wildlife dárku naplno. To by ale nevznikly následující snímky… 

S místem jsem se ale nechtěl jen tak rozloučit. Především příznivý vítr a nejistota, zda výstup z fotografování bude dostatečně ostrý, mohl za to, že jsem kul železo, dokud bylo žhavé. Sotva jelen zatáhl, vyrazil jsem opatrně za ním.  Postupoval jsem centimetr po centimetru. Vše kolem se už dávno uklidnilo. I když jsem dělal, co jsem mohl a Diana stála bezesporu při mně, nakonec přeci jen fouklo opačným směrem a zdálo se, že je vše zmařeno. Jelen bez váhání odskočil. Kupodivu jsem neslyšel odbíhat žádnou holotu. Zřejmě byla zalehlá opodál a můj se k ní v krátkém poryvu větříku nedostal.

Než jsem si však stihl zanadávat na nepřízeň osudu, a kdo ví na co všechno ještě, ze sousedního křoví se ozval jelen. To není možné, jak by se vrátil tak brzy, uvažoval jsem v duchu. Přece bych jen musel slyšet přicházet. Na další rozjímání ale nabyl čas. Kdykoli mohlo opět fouknout opačným směrem a druhá šance by byla také promarněna. Postupoval jsem snad ještě opatrněji, než před tím. Když napíši, že od jelena mě dělilo už jen vrbové křoví a já zřetelně rozeznával obrysy jeho mohutného těla mezi jednotlivými pruty, asi si leckdo pomyslí něco o myslivecké latině. Exif snímku však bude hovořit jasně. Každopádně jsem musel vymyslet jak dál.

Dřepěl jsem ve vysoké trávě. První, co jsem akutně musel řešit, bylo sejmutí telekonvertoru. Nemělo by smysl fotografovat pouze část hlavy jelena bez jeho nádherné ozdoby.

Právě tohle jsou ony rušivé vjemy. Zcela jinak bych si jistě užíval přítomnost krále našich lesů, kdybych u sebe fotoaparát vůbec neměl. Mohl jsem například vnímat vůni jelena, kterou si bohužel vůbec nepamatuji. Přitom je čich právě tím smyslem, který pomáhá ukládat naše vzpomínky snad nejdůkladněji. Zároveň je takové počínání dokladem, že i fotograf divoké zvěře je neodiskutovatelně lovec se vším, co k tomu patří!

Je to celkem hlučná operace, ale podařilo se. Telekonvertor byl dole. Jelen ale jistil. Doufal jsem, že spíš naslouchá, jestli se nevrací „pán domu“. Stejně jako já, věděl i on, že z houštiny z nějakého jemu neznámému důvodu odskočil. Vrátit se ale mohl kdykoli. Jelena ani nenapadlo, že i tak není v houštině sám. Zatím jsem horečně uvažoval, co dál. Přes křoví se fotit nedalo. Musel jsem jednoznačně počkat, až jelen z vrbiny vystoupí. Tak se i stalo. Tím se ale mé šance ještě více snížily. Měl jsem jen jedinou možnost. Musel jsem počkat, až se jelen podívá opačným směrem, neslyšně si stoupnout, vystoupit krok dva před houštinu na jeho úroveň, ať vidím celé paroží, předostřit a čekat.

A tak se i stalo. Možná vše vypadá jednoduše. Ale nebylo! Každopádně jsem stál pět nebo šest kroků od pořádného jelena a už za kratinký okamžik si budeme koukat jeden druhému do očí. Ještě jsem stihl posunout ostřící bod tak, aby ostřící automatika neselhala. Lokty jsem zapřel pevně do těla a nadechl jsem se.

V tu chvíli jako by se čas kolem zastavil. Jako čekání na startovní výstřel, jako napětí před verdiktem soudu. A náhle… START! NEVINEN! Jelen zvolna otáčí hlavu. Stojíme naproti sobě jako při duelu. On překvapen, já připraven. Těžko můžu říci, jak dlouho jsme takto v tichosti stáli, co se odehrávalo v mysli jelena. Přinejmenším čekal někoho naprosto jiného. Já se zase plně soustředil na fotografování. Nějaké snímky jsem proto před jeho odskočením stihl pořídit.

Opravdu hodně, hodně by mě zajímalo, jak by se jelen zachoval, kdyby jej nezradil hluk závěrky mého fotoaparátu, kdyby nás fotografický přístroj, to jediné, v čem se nakonec my, lidé, od divokých dětí přírody lišíme, nedělil od sebe a my stáli naproti sobě jen tak, bez novodobých bariér, jako dva králové – on z říše zvířat, já z říše lidí.

Navíc mě překvapilo, že i tento jelen byl velmi silný. Alespoň jako boční jelen mi rozhodně nepřipadal. Ukázalo se tak, že kolem krále houštiny, Zloměňáka, po svých orbitech kroužilo více jelenů. Byli minimálně tři a byli to jeleni různého stáří. Jasný doklad toho, že říje je právě na vrcholu. Vracím se zpět za Kubou, abych mu pověděl, co jsem právě zažil. Diana u mě opět stála! Upřímně za to děkuji a nejen ji, ale i kamarádovi Lukášovi  

Svým způsobem mě dnes snímek i částečně netěší. Nejsem zvyklý, že by fotografovaná zvěř musela přede mnou utíkat. Ještě větší radost by mi udělalo, kdyby jelen ode mě zvolna odkráčel, tak, jak se na krále sluší a patří. Nebo ještě lépe, kdybych já z jeho doma zdvořile vycouval. I to se mi už párkrát v životě wildlife fotografa přihodilo. Ještě ale není všem dnům konec. Jelení říje 2015 zdaleka nekončí. I tento poslední detail, drobnou chybičku na kráse snímku, která není nijak viditelná a víte o ní jen vy a já, mohu napravit. Jestli se mi to podařilo, to se dozvíte v pokračování letošního jeleního příběhu. Hlavně nikomu ani muk:-).

Foto a text: Štěpán Mikulka