Srpen přichází

Svůj letošní „srnčí rok“ jsem začal ještě hluboko v zimě. Stejně jako každý rok, nemůžu se už v lednu dočkat jara, a tak mu jdu naproti. A kde se hledá rodící se jaro nejlépe? No přeci v rozvolněné srnčí krajině. Proto jsem už brzy po Novém roce vcelku pravidelně vyrážel do luk a polí, kde mi srnčí zvěř byla milou a elegantní společností při hledání toho letošního jara. Právě tam, pod stoletými kleny na jižní mezi, jsem jednoho březnového dne objevil první kousek země prosté sněhu, právě odtud jsem zaslechl prvního radostně švitořícího skřivana a poprvé se zhluboka nadechl dlouho očekávané vůně znovuzrození. Ta vlila novou mízu do žil nejen oněm mlčenlivým pamětníkům, ale i mně, člověku unavenému nekončící zimou a civilizací…

Ve světě polí a luk

...přišla však později ještě spousta dní, kdy se jaro zase na čas odmlčelo. Severák opět svými neúnavnými poryvy bičuje na kámen zmrzlý úhor a žene před sebou vlny spěchajících vloček kamsi do šedivé tmy. I ti nejotrlejší z otrlých neochotně zalezli kamsi do hustého mlází, aby si v závětří nechali zdát o hřejivém a štědrém létě. Vždyť stačí jen pevně, opravdu pevně semknout víčka....

Vlny sněhového moře se naráz mění na vlnící se lány zlatého obilí. Tisíce klasů přecpaných k prasknutí cinkají jeden o druhý, až dočista přehlušují vlezlý severák. Hladivý vánek čechrá odhalené vlasy. Vzduch sladce voní. Odněkud z dálky křičí vítězoslavně poštolka. Její hlas se stále více blíží. Už ho slyším přímo nad sebou. A teď, teď je už někde sakra blízko. Rychle otevírám oči.

Au! Klubíčko slunce mě okamžitě bodne svou zlatou pletací jehlicí do očí, až to zabolí. Oči znovu otevírám, tentokrát velmi po-ma-lou-čku. Co vidím, mi bere dech. No to je úžasné. Po chumelenici ani památky. Všude kolem jen zlatá a vonící letní krajina. Srpen!

Tak zase po roce

Tak to byl jen sen? Ano. Zdřímnul jsem si maličko jen kousek od souvrati, dochází mi zvolna. Na srnce jsem si vyrazil. Čekal jsem přeci, až je sílící žár ranního slunce vyžene z bohaté hostiny prostřených obilných polí zpět do chladem dýchajícího olšového remízu. Trvalo to však nejspíš velmi dlouho...

Pozorně zrakem procházím špičky klasů, abych zjistil, jestli mi něco neuteklo. Hledám ušiska srnčí zvěře. A hele, támhle asi něco stojí. Opravdu. Slechy srny se kmitají nad klasy, jako zmatený skořicový motýl, to proto, aby alespoň na okamžik zaplašily trýznivý hmyz. I tak je ale fajn, že to byl jen sen, říkám si v duchu, když si vzpomenu na své časně jarní zážitky. Na chvilku mi ještě před očima probleskne obraz mrtvého srnčete z prvního májového dne. Jak mi ho tehdy bylo líto. Už jsem ale zpět. Kolikpak hnědooček s dlouhými černými řasami přečkalo první senoseče? To se určitě brzy dozvím. Vždyť srnčí říje sotva začala...

Netrvalo to dlouho a srna se zvolna vydala mým směrem. Ležérní krok střídají ještě ležérnější zastávky. Proč sakra tak často zastavuje? Už jí přeci taky musí být pořádné vedro. A ti hmyzáci... Teprve když stojí srna přímo přede mnou, dochází mi to. V patách jí skotačí letošní srnče, jen doposud ve vysokém obilí nebylo vidět. Čekala na něj. Pořizuji svůj první letošní snímek ze srnčí říje. Díky za probuzení, poštolko!

Staří známí srnci

Co by to ale bylo za říji, kdybych mimo srny nevyfotografoval také alespoň jednoho ze svých starých známých srnců? Do kraje mé oblíbené „Balíkárny“ za nimi vyrážím rok co rok. Vždy mi udělá nesmírnou radost, když poznám některého z loňských či starších srnců. Poznávám je většinou podle atypických parůžků, ale i podle jejich tradičního revíru, který se obvykle také příliš nemění. Podle tvaru parůžků jim také velmi často dávám i jméno. Srnec s nezvykle vysokou první výsadou se tak pro mě navždy stal „Vidličkou“, srnec s širokým rozestupem parůžků byl pro mě „Véčkem“, či srnec s jedním parůžkem ulomeným, Jednorožcem.

V následujících dnech jsem se rozhodl poohlédnout po některém z nich. Říje byla takřka na začátku, ale všichni srnci, jakoby se někam vytratili. Nebo jsem jen zkrátka neměl štěstí. Drahocenný čas letěl a já nespatřil jediného ze svých starých známých. Nakonec mě dostihly povinnosti. S lítostí jsem pak pozoroval ubíhající nádhernou letní krajinu přes okénko svého Suba, když jsem jel kolem. Před očima jsem často měl nejen své staré známé, ale také všechny skvělé snímky, které mi „určitě“ kvůli mým pracovním povinnostem utekly.

Přestávka

Jednoho dne jsem opět míjel svoji oblíbenou Balíkárnu. Nakonec jsem nevydržel. Energickým pohybem stáčím volant směrem k odbočce u hlavní cesty a nechávám stát Suba na kraji pastviny. No co, pár minut mě přeci nezabije, omlouval jsem svou neplánovanou zastávku. Cvrčení kobylek, ale i polední úmorné vedro mě okamžitě berou do své náruče. Co víc, svírají mě tak, až mi po zádech i čele stékají celé potoky potu.

Nejsem na lov příliš dobře oblečen. Dokonce nemám ani svoji "zbraň" – fotoaparát značky Canon, který mě už tolik let na mých toulkách přírodou věrně doprovází. Trošku zaváhám. Má to vůbec smysl, bez foťáku? Hned vzápětí se ale zastydím. To už jako bez něho ani neumím chodit do lesa? O poznání důraznějším krokem vyrážím směrem doprostřed polí, snad abych sám sebe přesvědčil o opaku. Tohleto přeci pro mě není problém – zkrátka jako za starých dobrých časů. V tu chvíli ještě netuším, co přijde...

Zamířil jsem k místu, které už léta obýval srnec Véčko. Cestou uvažuju, kde bych ho v tento čas asi tak mohl najít. Jestli už je u srny, budou už touhle dobou v remízu přede mnou. Vždyť je vedro k zalknutí. I tak mi to ale nedá a v poslední chvíli stáčím své kroky do míst, kde je vprostřed pastvin mělká sníženina, která však před zraky zvědavců s přehledem skryje i urostlého srnce. Tím bezesporu zkušený srnec Véčko je. Moc jsem tomu ale nevěřil, ale co kdyby.

Stačilo jen pár kroků, abych zjistil, že mi můj instinkt radil dobře. Stojím ale přímo před nimi. „Sakra,“ procedím mezi zuby. Oba vyskakují na nohy, přistiženi doslova in flagranti.  Chvíli na mě koukají, téměř jako na zjevení – to asi ten můj netradiční oděv – ale pak se přeci jen vydávají na útěk. Říkám si: „Fajn, tak jsem srnce konečně viděl a vím alespoň, kam na něj.“ Opírám se o stinnou stranu velikého kulatého balíku, abych si trošku oddychnul od úmorného vedra, před kterým jinak není v otevřené krajině úniku. Procházím si v hlavě svůj pomyslný diář a snažím se najít nejbližší termín, kdybych se Véčko mohl pokusit vyfotografovat. Tak trochu mě „dojímá“ to, že to skoro vypadá, jako bych si s ním tady chtěl sjednat nějakou schůzku.

Smutné. Kam jsme se to dopracovali? Dopracovali jsme se tam, že máme pořád spoustu „veledůležité“ práce. Nemáme čas na věci, které máme rádi, ale bez tohohle "paliva" duše dlouho nepojede. Vzpomínka na povinnosti ihned ukončuje mou polední siestu a já se rozhoduji vrátit zpět k autu. Snad jen ze zvyku, ještě dříve než vykročím, rozhlédnu se kolem. Okamžitě však zůstávám stát jako zkoprněný.

Co vidím, mi vyráží dech. To snad není pravda! Doslova jako stopařský pes, kluše Véčko zpět, dokonce míří přesně na místo, kde jsem je před chvílí i s jeho družkou vyrušil. Vypadá to tak, že se mu z nějakého důvodu zatoulala a on se teď vrací po její stopě, aby ji znovu co nejdříve našel. Nemůže si teď dovolit na nic čekat. Vždyť kolem je tolik srnčích konkurentů. Paradoxní bylo to, že balík, za kterým jsem doposud odpočíval, byl jen pár kroků od místa, odkud jsem je oba před malým okamžikem zvedl. V rychlosti ověřuji vítr a kleju po druhé, „sakra!“ To fakt snad není pravda. Kdyby to bylo ve filmu, tak by teď v záběru byla nejspíš ruka policisty, marně sahající pro zbraň do prázdného pouzdra. Ne, foťák s sebou opravdu nemám! Nezbývá, než se skrčit zpět do stínu balíku a čekat, co přijde.

A ono skutečně NĚCO přišlo, přesně podle pravidla, že když člověk nemá foťák, příroda mu předkládá ty nejskvělejší přírodní delikatesy. Srnec Véčko nejen že přiklusal přímo přede mě a jen na pár kroků, ale dokonce se notnou chvíli točil na místě, to jak svým větrníkem nasával opojnou vůni říjné srny z jejího dosud nevychladlého zálehu. Tolik času na focení by bylo! A to světlo a vítr... Škoda mluvit. Vracím se zpět k autu s předsevzetím, že už v životě neudělám ani krok bez foťáku, že s ním bud spát a pro jistotu se s ním budu i koupat. To bylo na začátku řečí: "Jako za starých časů:-).“ Nutno dodat, že jsem v nejbližším termínu za Véčkem opět šel. Takové štěstí jsem už ale ani jednou neměl.

Loveckým doprovodem

Mé pracovní úkoly postupně pominuly, ale přišlo jako rána z čistého nebe jiné překvapení. Manželka mi oznámila, že vyrazí na výlet za kámoškou, ale že bere jen staršího z obou synů, Matesa. Skutečnost, že srnčí říje bude brzy vrcholit, tu nějak nebrala v potaz. Že jsem jí sakra hned zkraje roku nepořídil nějakej pořádnej mysliveckej kalendář. To by jí určitě taková nepředloženost ani nenapadla:-), lamentoval jsem v duchu. My, se synem Kubou, prej si zatím máme udělat pánskou jízdu. Howg.

Další návštěvy mého oblíbeného srnčího říjiště na Balíkárně jsem měl tedy absolvovat s „loveckým hostem“:-). On se totiž náš Kuba rozhodl, že zkusí nějakého toho srnečka taky vyfotografovat. Zablýsklo se na lepší časy. Nikdy mě k něčemu podobnému nějak zvlášť nepřemlouval, tak že by se v něm konečně po devíti letech ozvala zelená krev? Supr. Z toho jsem měl upřímnou radost. Tak to tedy zkusíme. Opatrně jsem ho ale upozornil na to, že budeme občas muset i brzy vstávat. Ihned srdnatě opáčil, že mu nedělá problém, když o prázdninách vstane klíídně i v sedm. Alibisticky jsem ho upozornil na to, že by to mohl být i o trochu dříve. Nevěnoval tomu však příliš mnoho pozornosti.

První návštěvy byly v pohodě. Byly totiž večerní, bez vstávání. Neměly jsme však zdaleka takové štěstí, jako jsem měl doposud. Čas prázdnin je sice nádherný svou neopakovatelnou atmosférou, ale každý člověk si jej užívá posvém. První naši čekanou nám pokazil karavan, který vjel po našem dvouhodinovém čekání přímo na říjiště doprostřed pastvin, a to právě ve chvíli, kdy Véčkova družka vystoupila z křoví přímo před námi. Ihned odskočila.

Druhá výprava za srnci dopadla stejně neslavně. Na našem neúspěchu se tentokrát podepsal čtyřkolkář, který se rozhodl, že zdolá vysychající potůček nedaleko od nás. Jakákoli cesta samozřejmě na míle daleko.

Bylo mi Kuby líto. Vidět ten jeho elán a potom zase zklamání, že jsme nic moc nevyfotili... Nedá se nic dělat, říkal jsem si v duchu. Musíme si položit otázku, co vše je třeba pro pěknou fotografii srnce udělat. Opatrně jsem cestou zpět k autu začal... „To je škoda, Kubi, že nám to zas někdo pokazil, že?“ „Však seš ochranář, tak si mu měl jít vynadat,“ opáčí nazlobeně Kuba. Opatrně mu vysvětluju, že můj průkaz platí v CHKO Jeseníky, a to že je opravdu daleko, a že si dvojička v karavanu udělala třeba pěkný večer. „A víš kdy, Kubíčku, nepotkáme vůbec žádné lidi?“ kuju železo, dokud je žhavé. „V noci“, na to on. „To né, stačí vstát jen v pět ráno.“ Reakce byla okamžitá. „Tak to tedy určitě nevstanu,“ tatínku!

Cestou zpět jsme ale přeci jen něco viděli...

Jen my a srnci

Nakonec ale přeci jen vstal. Navíc byl moc šikovnej. I já jsem si konečně připadal jako vzornej průvodce. Na každé naší časné výpravě za srnčím dobrodružstvím, jsem mu ukázal pokládání, mnohokrát měl Kuba srnčí jen pár kroků před sebou. Jeho malé prstíčky však s mohutným stativem natolik bojovaly, že z toho nějaký supr snímek nebyl. Jindy se zas přes trávu nedalo ostřit, však to znáte...

Proto i navzdory tomu, že moji kartu postupně plnily pěkné snímky srnčí zvěře, velkou radost jsem z toho neměl. Strašně jsem mu přál, aby taky pořídil skvělej snímek srnce. Teprve až později jsem si uvědomil, že to jen já vím, co všechno se z těch situací dalo ještě vykouzlit, ale on, že je teď naprosto spokojený. Vždyť to byly jeho první snímky a zážitky se srnčí zvěří!

Navíc, jsme se pěkně nasmály a užili si společných chvil v krásné atmosféře letní přírody. V mnohém mě také Kuba obohatil. Ukázal mi, že říje není jen o srstnaté a pernaté. Těch brouků, kobylek, pavouků a myší, co neustále objevoval. I já jsem ho snad alespoň trošku zasvětil do náročné fotografické disciplíny přezdívané wildlife. Trpělivost a vytrvalost se však samozřejmě vyplatí i v běžném životě. Možná, že právě díky těmto našim výpravám, až ještě trošku poproste, udělá i on parádní fotku srnce, jako jeho táta.

Nový srnec

Tady by mohlo mé povídání o letošní srnčí říji skončit. Do lesa se mi bez Kuby moc nechtělo, bylo tam najednou nějak prázdno. Přeci jen jsem se ale na úplném konci říje ještě pokusil trošku vylepšit „skóre“. S některými doposud pořízenými snímky jsem spokojen nebyl. Například pokládání jsem měl vyfotografováno mírně přes trávu a z celkem nevhodného úhlu. Co bych za takový snímek kdysi dal? Dnes jsem už ale v tomto směru trošku „rozmazlený“. Rozhodl jsem proto uskutečnit pár výprav za srncem, kterého jsme si s Kubou pojmenovali „Jizva“. Na pleci měl totiž znatelnou jizvu, možná ještě z loňska, kdy mu uštědřil pořádnou lekci nějaký starý srnec, to když byl ještě srnčí zelenáč.

Rok navíc mu však přidal sil a byl z něj neohrožený srnčí mladík. Možná i díky troše štěstí, našel si Jizva říjiště mezi revírem Véčka a Vidličky. Prakticky se tito tři srnci téměř nepotkávali, každý měl zřejmě srn i potravy dostatek a šarvátky byly tudíž zbytečné. Jizva se už několik dní držel zvláštní srny se dvěma srnčaty, kterou jsem si podle chloupků lezoucích ze slechů nazval Hobit. Byla to vášnivá srnčí láska. Tolik milování, ale vše se odehrávalo v zeleném příkrovu olšového lesíka nebo jindy zas daleko, či za křovím. 

Až poslední ráno se na mě štěstí usmálo. Normální člověk by do terénu v ten den asi vůbec nešel. Po oslavě bratrových narozenin jsem byl notně unaven. Také počasí se zlomilo a teplé slunečné dny vystřídal konečně tolik vytoužený déšť a mraky. Zkrátka, špatně se mi vstávalo, ale šel jsem. Ještě cestou jsem si nadával, že jsem vstal zbytečně brzy, že je ještě díky zatažené obloze skoro úplná tma. Mé pochybnosti umocňovaly také drobné kapky, které se hromadily na předním skle Suba.

Zastavil jsem na obvyklém místě a vystoupil do ubrečeného rána. Kolem mrtvo. Na stromech se nehnul ani lísteček. Před sebou jsem v šeru viděl siluety srnčí zvěře, která už vytáhla na pašu. I když se nerozednívalo nijak rychle, čas mě přeci jen tlačil, protože tady, vprostřed pastviny, jsem byl vidět ze všech stran. Zároveň jsem však jinam jít nemohl, protože by byl v na troud seschlé trávě slyšet každý můj krok. Zachránily mě však první lidé, cestující do práce. Využil jsem totiž hluku projíždějících automobilů a zvolna se přibližoval k předem vybrané pozici.

Konečně jsem na místě. Začíná ještě hustěji pršet. Maskovací šál obětovávám na ochranu fotoaparátu před vlhkostí a čekám, co se bude dít. Naslouchám pleskání dešťového staccata na olšovém listí. Kolem omamně voní tužebník. Kéž by překryl můj lidský pach – slabý větřík se totiž občas podivně točí. Brzy po své levici spatřuji bočního srnečka. V klidu se popásá na vlhké trávě, pečlivě vybíraje ty nejlepší srnčí laskominy.

Kdepak je asi Jizva, pokládám si otázku a začínám po něm pátrat v prostoru před sebou. Všímám si však jen blížící se srny a dvou srnčat. Takových tady moc není, říkám si a přikládám zvědavě hledáček fotoaparátu k očím. Ano, je to Hobit. Kde má ale Jizvu? Snad ho nikdo nestřelil. To by byla škoda. Vypadal nadějně. Není moc času na další úvahy, neúplná rodinka se ke mně rychle blíží. Nakonec zastavují jen pád krků ode mě. Pořizuji několik snímků, kterým chybí snad už jen jitřní slunce. Toho se dnes ale už jen těžko dočkám. Srna přesadí meliorační příkop a šup, už je v bezpečí. Srnčata mažou za ní.

Chvíli se pak nic neděje. Zatímco dešťová voda začíná zdolávat bariéru mojí maskovací čepice a už docela slušně na hlavě studí, bilancuji nad končící srnčí říjí. Znovu před sebou vidím krásu bezpočtu slunečných dní, kterými nás letošní extrémně suchý rok obdařil, opět vidím také hrdou postavu Vidličky plujícího v obilném zlatavém moři, Kubovi jiskřící oči mi opět vyloudí úsměv na tváři, to jak spatřil v trávě před námi drobného hraboše. Pěkná byla! Jen trošku více času kdyby bylo, to bych snad nafotil líp i to pokládání, povzdechnu si v duchu. Zkusím to ale zase příští rok.

Teprve v takovou chvíli si fotograf naplno uvědomí neopakovatelnost všech přírodních dějů. Nevyfotografuje-li nějaký vytoužený okamžik v relativně krátkém období srnčí říje, druhou šanci může dostat až celý dlouhý rok. To pak ale zas může přijít ještě více nějakých povinností, či se objeví nějaká potvora nemoc nebo začnou zlobit klouby. A roky letí a letí… I to je wildlife fotografováni.

Zvolna vstávám, abych svůj dnešní fotografický pokus ukončil, když si všímám pohybu vprostřed strniště. S nadějí opět přikládám fotoaparát k očím a zatajuji dech. Uf! Tak je to tedy. V hledáčku vidím ležícího Jizvu, tentokráte však už s novou družkou. Nedaleko nich skotačí malé srnče, jakoby ani nepršelo. Opodál na vše dohlíží čiplena.  

Těsně před nimi je pár balíků slámy, to mi dává určitou šanci. Jak ale překonat tu vzdálenost volného prostoru, co mě dělí od balíků?  Možná snad proto, že je to už moje poslední výprava za říjnými srnci, jdu do toho. Téměř celou hodinu se trpělivě blížím k rodince. Jsem už téměř promoklý, když se konečně usazuji za nejbližším balíkem. Nevěřil jsem moc, že by se mi to přímo před jejich zraky mohlo povést.  

Trpělivě čekám, co se bude dít. Kolena studí, jsou celá od bláta. I tak si ale nestěžuji. Třeba je to letos naposled! Srna líně vstává. Protahuje se. Jizva však leží dál bez hnutí. Asi jsou spolu teprve na začátku, říkám si v duchu zklamaně. Tak asi nic, jdu domů. Nečekaně však Jizva vstává. Flemuje. To je dobrý. Sakra dobrý! Jsem si už téměř jist tím, co přijde. Celkem nevybíravě odhání srnče a rázným krokem míří k srně. V tu chvíli se ale začíná točit vítr přímo k nim. Je to fakt těsně. Čiplena, která zůstala jako jediná v místě zálehu opakovaně olizuje větrník. Jistě už mě cítí. Uvidíme. Snad se zadaří dřív, než mi to vítr pokazí. Soustřeďuji se plně na zamilovaný pár.

Srna před Jizvou ani moc neutíká. Brzy proto dochází k pokládání. Při prvním mám ještě celkem špatný úhel záběru. Druhé pokládání je už ale o moc lepší. Mám nafoceno. Skláním opatrně fotoaparát. Tak se nakonec podařilo! A nejen mně. I další srnčí pokolení je počato. S tímto vědomím se už teď těším na příští srnčí jaro i srnčí říji 2016. Fotolovu zdar. A Tobě, Diano, Tobě veliké díky.

Foto a text: Štěpán Mikulka