Den čtvrtý

Už před šestou hodinou ráno mě probouzí hlasité bubnování pořádného lijáku na skle střešního okna mého pokoje. Moc jsem se nevyspal, jelikož hosté chaty dělali od jedné do dvou v noci pořádnej kravál. Ještě jednou si pomyslím něco o bezohledných debilech a bez pocitu, že bych o něco venku přicházel, na hodinku ještě usínám. Když opět procitám, překvapí mě nečekané ticho. Rozespale se snažím vykouknout z okna, ale pořád nějak nemůžu zaostřit zrak na krajinu za sklem. Znovu si protírám oči, ale nic se nezměnilo. Aby taky jo. Vždyť sklo je celé zaslepené sněhem! No nazdar. Hezký červen, říkám si, ale i přes to s nadšením rychle otevírám okno, abych viděl, jak se krajina od včerejška změnila. Pohled překonává veškerá moje očekávání. Všechno, co ještě včera oplývalo svěží jarní zelení ve stovkách jejích odstínů, překryla dnes souvislá vrstvička jednotvárně bílého sněhu. A pořád ještě chumelí!

Rychle beru teplé oblečení, včetně vojenské kukly, která se mi na horách spolu s rukavicemi už tolik osvědčila a vyrážím do proměněné krajiny. Jen pár kroků za chatou se oddávám fotografování rozkvetlých mochen a řeřišnic, které už jen na několik málo okamžiků bude obklopovat rychle tající sníh. Těžké kapky se mi rozpleskávají o impregnované plátno mého vojenského mantlu, když fotografuji neposedného rehka domácího čiperně hledajícího něco k snědku na zemi. V těžkém kontrastu s okolní předjarní atmosférou mi pak zanotuje svůj charakteristický trylek ze spodní větvičky rozkvetlé jívy. Nádhera! Přišel jsem si do hor jaro tak trochu zopakovat, ale pocit takhle časného jara jsem tedy opravdu nečekal... Nezvykle liduprázdným parkovištěm u Ovčárny se pomalým krokem vracím zpět na chatu, abych se u snídaně pokusil vymyslet nějaký zajímavý program pro dnešní den. V údolí je prej šestnáct stupňů, hlásá zvesela ženský hlas z rádia, ale já vím své...

Rozhodl jsem se, že tentokrát sestoupím do údolí, jelikož hřebeny jsou i tak až do výše horské chaty oblečeny do závojů mlh. Půjdu se podívat, jestlipak nezahlédnu dvojici srnčí zvěře na Bílé Opavě, abych získal odpověď na svou včerejší otázku. Také mě zaujal jeden z horních přítoků Bílé Opavy, kde jsem včera fotografoval červenku. Vím, že červenky dole v údolí už přes deset dní krmí svá mláďata, jelikož jsem náhodou na jejich precizně ukryté hnízdo narazil na jednom z vysokých břehů Slezské Harty během zjišťování obsazenosti hnízdních dutin ledňáčků. Dlouhé minuty každý s rodičů obezřetně vysedával na některé z oblíbených větviček, aby pozorně prohlédl okolí před tím, než doručí svůj výživný transport hmyzu ze svého zobáčku stále hladovým mláďatům. Mnoho nebezpečí může číhat na bezbranná holátka v hnízdě. Asi největším nebezpečím jsou krkavcovití ptáci. Jsou nesmírně inteligentní a dokážou dlouhé minuty trpělivě pozorovat své okolí, až se jim nakonec, podle krmících rodičů, podaří vysledovat téměř každé hnízdo. Také lasička nebo veverka by si ráda smlsla na chutném soustu.

Rád bych dnes zjistil, jak daleko jsou s hnízděním místní červenky, a proto pozvolna sestupuji dolů turistickým chodníkem. Za pochodu stále ještě uvažuji nad ?zodpovědným? rodičovským přístupem tohoto nenápadného a přesto velmi krásného ptáka. Nádherná je zejména oranžovočervená náprsenka, která vypadá nesmírně fotogenicky zejména na sněhu. Červenka se ale v plné kráse ukazuje jen svým partnerkám a konkurenčním samcům. Častěji se pečlivě ukrývá ve větvičkách přízemních stromků a keříků a světu, zejména tomu hornímu plném létajících lovců, ukazuje jen svá olivově zbarvená záda. Červenky jsou, tak jako většina rodičů v živočišné říši, převelice pečlivé v péči o své potomstvo. O takovém přístupu by si mohl leckterý lidský rodič nechat jen zdát. Je však mnoho věcí, které se z přírody můžeme naučit...

Po mokrém jehličí přicházím neslyšně na místo, kde jsem včera spatřil srnčí dvojici, ale nemám dnes štěstí. Nejsou tu. Místo zeje prázdnotou a moje otázka zůstává nadále nezodpovězena. Na to jsem už ale zvyklý. Mnohé otázky týkající se přírodních dějů zůstávají jejím milovníkům, a to často i po dlouhé roky, nezodpovězeny. Odpověď na ně přijde někdy nečekaně až při nových toulkách přírodou nebo jindy při večerních rozpravách s lovci na loveckých chatách a u večerních ohňů či opravdu až po letech při studiu nové literatury. Jen je třeba si všechny ty otázky nosit v hlavě a přírodní děje sledovat v těch nejširších souvislostech - nebýt zaměřen pouze jediným směrem. Uvědomit si, že všechno v přírodě je v neustálém pohybu a vývoji, přestože základní životní motivy - obstarávání potravy, zachování rodu, zůstávají neměnné. Jen ty živočišné a rostlinné druhy, které dokážou své tradiční vzorce chování pružně přizpůsobovat, ať už rychlým anebo pozvolným změnám, přežívají...

Tohle mám na svých osamělých toulkách přírodou rád. Člověk má spoustu času na podobné úvahy a bezvadně si také v hlavě utřídí své myšlenky. Na to ve městě nějak nezbývá čas možná právě proto, že i zde platí výše napsané. I člověk se musí neustále přizpůsobovat velmi rychlým změnám naší doby, jejíž kola však paradoxně, s motivací lepšího byznisu, uměle a nesmyslně ještě více roztáčí nikoliv příroda, ale lidé samotní. Ale i to jsou jen jedny ze základních životních motivů - obstarávání potravy, snaha o získání výhodného postavení ve smečce například za účelem získáni nejatraktivnějších partnerů a partnerek atd. Jen je vše poznamenáno tolik typickou lidskou neskromností, která už do přírody až tak moc nezapadá. Některé věci však člověk na svých toulkách po lesních pěšinách nevyřeší a je škoda zatěžovat zbytečně svou mysl podobně jako třeba svá záda zbytečným fotografickým materiálem. Obojí bere přírodomilci jedinečnou atmosféru svobodného toulání a poznávání...

Zpět tedy k srnčí dvojici. Je velice pravděpodobné, že se včera jednalo o loňského srnečka, který svým počínáním chování srnce v říji jen věrně připomínal. Žádné z vysvětlení však nelze brát za definitivní... Byla to nejspíš dvojice nadšených turistů, kterou jsem před pár okamžiky potkal, a která tato velmi ostražitá, i když mizerně vidící, zvířata zradila ještě před mým příchodem. Je známo, že teritorium srnčí zvěře není nijak rozsáhlé a svá oblíbená stávaniště jinak zvěř navštěvuje s železnou pravidelností a mnohdy i ve stejný čas. Přízvisko ?nadšených? turistů jsem užil naprosto záměrně, jelikož jen málokdo vyrazí tak brzy ráno do podobně nevlídného počasí, aby se obdivoval nádheře zdejších hor. Vypadali sympaticky:-)

Horní část toku Bílé Opavy se větví tak členitě, jako žíly na paži starce. Vytváří úžasně rozmanitý terén a je místem, kde se lze na kmenech mohutných kmenů setkat s hejny šoupálků a současně také s konipasem horským, který je ve svém svatebním šatu opravdu přenádherný. Však už také jednoho z kamenitého dna potoka slyším. Svým hlasem tak trochu bojuje o přízeň publika s nekonečným příběhem horské bystřiny. Náhle jsem v řasách trav klonících se k neposedné hladině budoucí říčky zahlédl pohyb. I na poměrně velkou vzdálenost ke svému úžasu nemohu nerozpoznat kačera a dvě samičky kachny divoké. Kde se však vzaly tak vysoko v horách? Velkým obloukem jim pak opatrně v předklonu nadbíhám, abych je pak nepozorován mohl dlouhé minuty obdivovat v tůni před malým jezem, kde jsem očekával, že se pozdrží. Zatímco kačer uštipuje konečky lahodných travin v blízkosti drobného vodopádu, samičky se pokojně uvelebují na břehu a svým typickým způsobem začínají v ranním slunci relaxovat s hlavou položenou na svá záda, ale okem stále pozorným. Tohle nejsou domestikované kachny z města, které s povděkem přijmou nabízený rohlík z dlaně dítěte či starce. Tyhle kachny jsou nuceny přežít v drsné přírodě, a proto si musím během jejich fotografování počínat velmi obezřetně, připomínám si... Když mám ?nafoceno?, i nadále trojici se zájmem pozoruji. Teprve tehdy, až se kachny vydávají zpět po proudu, také odcházím, i když opačným směrem.

Kousek dál proti proudu naslouchám nesčetným hlasům králíčků a šoupálků a nemůže mi uniknout také tesklivý hlas hledané červenky. Ukryt pod větvemi jednoho z nižších smrků, pak pozoruji oba krmící rodiče. Takže tady už také hnízdí, komentuji své poznání... K návratu mě přiměl až čas oběda. Cestou zpět ještě potkávám pět kusů vysoké, která někým nebo něčím vyrušena rychle přesadí přes koryto blízkého potoka. Stihl jsem si však povšimnout jen toho, že zvěř už byla takřka komplet přebarvená. Hbitá těla se ve zlomku vteřiny mihla mezi kmeny různě starých stromů, keřů a vývratů. Jak už jsem psal, jedná se o les přírodě velmi blízký s velmi podmáčenou a humózní půdou, což ještě více usnadňuje vyvracení smrkových velikánů, kteří mají, například na rozdíl od borovice, velmi mělký kořenový systém. Vyvrácené smrky však v těchto místech nepůsobí tak neutěšeně, jako mohutné vývraty způsobené zuřícím vichrem před lety ve střední části údolí Bílé Opavy. Na každém ?vývratovém koláči? počíná prakticky ihned nový život, a tak vidím kolem sebe mnoho různě starých semenáčků, které se ujaly přímo na padlých kmenech či horních částech vyvrácených kořenů. Zkrátka a dobře, tlení střídá bujení. Celkem optimistické, říkám si.

Odpolední focení plánuji s ohledem na počasí až dole pod horami. Pořád nemohu zapomenout na rozkvetlou dolní louku, kolem které jsem jel první den. Ani nevím přesně, jestli se tato podmáčená lokalita vyskytuje ještě v Hrubém Jeseníku anebo už spíše v Jeseníku Nízkém. Každopádně mně však velmi láká, a tak už po chvíli sjíždím dolů na Hvězdu a cestou se zájmem sleduji, jak smrkový les podél cesty mění svůj charakter. Musím uznat, že sukovitá a různorodá těla horských staříků jsou pro mě, co by fotografa, podstatně zajímavější než konfekční a uhlazená těla smrků z města "Monokultury". Nemohu si neuvědomit jistou paralelu mezi těmito stromy a lidmi, kdy mnohem raději na svých cestách vyhledávám rozhovory se starými lidmi, kteří mají mnoho cenných životních zkušeností, než rozhovory s uhlazenými a navoněnými měšťáky, kteří přepečlivě sledují všechny módní trendy a další věci pro opravdový život celkem nedůležité...

Křižovatku u Hvězdy projíždím rovně a zhruba po dvou kilometrech zůstává moje stodvacítka stát jednou svou polovinou takřka v příkopě, jako už tolikrát, když jsem zpozoroval cestou něco zajímavého. Vyměňuji teleobjektiv za makro a šup do vlhkomilné vegetace. Na focení kytek to moc není, říkám si, když v hledáčku fotoaparátu naháním větrem rozkomíhaný pryskyřník. Každopádně ten vlahý vítr je velice příjemný oproti ledové fujavici, které bere životadárné teplo všemu živoucímu tam nahoře. Tady bude určitě těch šestnáct:-)... Na několik příštích okamžiků přestávám vnímat svět kolem sebe a připadám si jako ten motýl "..., který si vzal do hlavy, že lítat z kytky na kytku ho vůbec nebaví...," samozřejmě ještě před tím, než k této zcela pošetilé myšlence dospěl:-) Také "přelétávám" od květu ke květu a snažím se s větrem vybojovat alespoň nějaký ten kloudný snímek.

A tak moji kartu postupně plní rozverný hvozdík, zádumčivý kostival, vytrvalý pcháč či radostný pryskyřník. Za několik okamžikům je karta zcela plná a já si říkám, co tak se mrknout ještě dál do zvlněných rovin pod horami? Sedám do auta a zhruba po pěti stech metrech opět šlapu na brzdu a zastavuji tentokráte u železničního náspu, kde je půda naopak místy až přesušená. Vše ostatní už se jen opakuje, pouze s tím rozdílem, že druhou kartu plní naprosto odlišné druhy květin. Zejména překrásné kopretiny a zvonky mi dělají radost. Štírovník růžkatý zase má snad nejsytější žlutou, jakou jsem kdy viděl. A jak už to bývá, člověk často přehlíží přes všechnu tu parádivou nádheru kolem sebe snad ještě krásnější drobounké poklady. A tak po chvíli objevuji drobounký květ pomněnky a téměř stejně velký kvítek nějakého druhu violky, který ani vědeckým názvem neznám. Někdy si ale stejně říkám, že přesné vědecké názvy jsou potřeba spíše proto, aby se lidé a zejména přírodovědci, mezi sebou spolehlivě domluvili. Sám jsem ještě donedávna znal desítky latinských názvů květin a živočichů, ale tak nějak jsem je postupem času začal zapomínat a spokojil se s tím, že všichni ti boží tvorové jsou pro mě dostatečně zajímaví a nádherní i přes to, že někdy neznám jejich přesné jméno. Navíc, všimli jste si někdy, že různé věci a místa často ztrácí své kouzlo právě ve chvíli, kdy pozbyly své tajemství tím, že je někdo podrobně popsal a pojmenoval? Na starých mapách, kdysi dávno nazývali dobrodruzi a cestovatelé neprobádaná místa názvem "Zde jsou lvi". Jak úžasné. Tehdy ještě byla místa, kam nikdo nikdy nevkročil! Někam jít a nevědět kam... To je opravdu skvělý pocit. Možná, že právě proto si mladí nenechají dospělými i přes jejich nespornou životní moudrost, kecat do života, jelikož podvědomě cítí, že je nevědomky o tohle omamné poznávání připravují...

Musím přiznat, že vždy i ke mně přijde malé zklamání, když při svých cestách za divočinou dojdu až na místa, která už jsou mi povědomá z nějakých mých předchozích badatelských výprav. Daleko spokojenější jsem tehdy, když mě To neustále nutí přidávat do kroku, abych už už viděl za támhle ten strom, tamtu skálu či tak děsně po - ma - lu blížící se horizont. Nemá to však co dělat s cestami návratů. Ty jsou zas o něčem jiném, ale to už je jiná kapitola...

Stále se mi ještě nechce vracet do hor. Vychutnávám si čerstvý vítr a sleduji do mlhy zachmuřené vrcholky hor. Další inspiraci mi za okamžik přináší sám vítr, když ucítím vonící seno. Znovu sedám do vyhřátého auta, tentokráte však nemířím za květinami, ale k pokošené louce, kterou jsem rovněž první den míjel, a kde teď očekávám moře dravců, vran a volavek, jež vždy na takových místech paběrkují na tělech nebohých tvorů, co nestačili uniknout ostrým zubům nemilosrdného stroje. Právě v takovémto větrném počasí budou dravci jistě plachtit ve vzduchu při hledání potravy takřka na místě a právě zapadající sluníčko celému tomu dramatu dodá tu správnou atmosféru. Že se vám zdá slovíčko drama příliš silné? Nenechte se mýlit. Při poslední takové výpravě jsem zhruba před čtrnácti dny sledoval pochopa, jak systematicky v pařátech vynáší do vzduchu a pouští zase zpět na zem hraboší hnízdo, aby z něj vytřepal mladé slepé hrabošíky. Postupně je pak pojídal. Vžiji-li se do pozice drobných bezbranných hlodavců; dělám to tak vždy, když se snažím někoho pochopit a ještě lépe se vcítit do jeho role či problému - spousta nejrůznějších a dosud mnou nepochopených motivací je mi pak rázem jasná, pak lze tohle dění nazývat opravdovým přírodním dramatem. Takových tragických příběhů se však odehrává v přírodě dnes a denně nepřeberné množství. Prakticky na každém kroku může bystrý pozorovatel shlédnout opravdové boje o přežití. Někdy je to mravenec, který vleče přes silnici svého zraněného soukmenovce, aby se dal v mraveništi pokud možno dohromady, a u protější krajnice je oba přejede auto a jindy jsou to zase například zdánlivě statické boje rostlin snažících se svými kořínky nahmatat alespoň kapku vláhy pro své lodyhy, listy a květy. Není to zinscenovaný filmový příběh, je to každodenní chléb tvorů, kteří nemají to štěstí, aby stanuli na vrcholu potravního řetězce, tak jako mi, lidé...

Zastavuji na onom dějišti dramatu a hned vidím, že je to přesně tak, jak jsem předpokládal. Desítky káňat, poštolek, vran a volavek si pochutnávají na fragmentech těl donedávna ještě tak živoucích tvorů. V přírodě už to tak chodí. Jedni umírají, aby druzí mohli žít. Zní to jako fráze z amerického béčkového filmu, ale je to velmi výstižné. Mnoho ochmýřených chomáčků - mláďat oněch dravců, kteří právě na lukách takhle paběrkují, čeká na své sousto, které jim pomůže přežít. Příroda je mnohdy přísně účelná. Právě díky této účelnosti však v ní, i při všech těch neustálých proměnách a změnách, existuje jedinečná a nenapodobitelná rovnováha. I kdyby hraboši přežili všechny "úklady", které jim připravily stroje i predátoři, došlo by jistě po čase k jejich přemnožení, kdyby v důsledku stresu z nedostatku potravy celá populace hrabošů postupně onemocněla a vymřela. Periodická populační exploze, jak se tomuto stavu odborně říká, tak bývá obvykle následována nárůstem počtu predátorů, kterým se díky ní daří a vše je tak v přírodě rovnováze. Je to prastarý přírodní koloběh, jehož součástí jsme i mi lidé, a možná, že se podobný problém v současnosti začíná dotýkat i lidstva, jelikož i to je stále nemocnější v důsledku nejrůznějších stresů atd.

Dlouhou chvíli se však už tomuto filozofování neoddávám a řeším v průběhu fotografování spíše otázky technického charakteru: jak korigovat expozici?, na jak dlouhý čas "exponovat"?, jaký režim ostření zvolit? Takhle se bavím hezkých pár minut a postupně pořizuji skrze okénko Škodověnky dokumentární snímky volavek, kání (dokonce i s jednou její velmi světlou formou), poštolek, no a také luňáka hnědého, kterého jsem v tomto kraji už dlouho neviděl. Nádherného večerního světla však kvapem ubývá, stejně jako prostoru na mé paměťové kartě, a tak už pomalu pomýšlím na návrat a na to, co mi přinese další den...

Foto a text: Štěpán Mikulka