Jarní repete

Ten, kdo jednou zažil arktické jaro, bude jej chtít zažít opět…

Před třemi lety jsem navštívil jarní Norsko a od té doby snad nebylo jara, kdy bych se do kraje trpasličích stromů, mlčenlivých fjordů, slunečných nocí a především okouzlujících ptáků ve svých myšlenkách nevracel. Až teprve letos jsme se však s kamarádem domluvili, že po tom našem jaru prožijeme ještě jedno jaro, tentokráte právě to arktické.

Když se mě těsně před odletem jeden můj fotografující kamarád zeptal, co bych tam nahoře chtěl letos vyfotit, otázka mě cekem zaskočila. Došlo mi, že jsem nad tím ještě nepřemýšlel. Už jen ta myšlenka, že bych se do severské přírody mohl opět podívat, mi vnitřně zřejmě stačila. Nakonec jsme ale důvod přeci jen společně našli, a to ten, že bych třeba mohl některé své snímky, pořízené na poslední výpravě zkrátka jen trošku vylepšit:-). Teprve až následující den, když jsem připravoval mapy pro naši blížící se dobrodružnou výpravu, našel jsem ještě jeden motiv a totiž ten, že bych v Pasviku rád potkal medvěda. To bylo vše, co mě před odletem napadlo. Později se samozřejmě přidaly ještě další modruškové, křivčí a další nápady. Leitmotivem však zůstala především jarní severská příroda.

Finsko

Naše cesta na daleký sever začíná ve Finsku. O této zemi jsem měl jen obligátní informace o tisících jezerech a hlubokých lesích. Ty nejhlubší a nejzachovalejší měly být na hranici s Ruskem. Nutno říci, že už před přistáním letadla bylo jasné, že o těch jezerech fakt asi nekecali. A že jich pod námi bylo! Jedna věc nás však hned zpočátku docela šokovala. Navzdory tomu, že červen doslova bušil na dveře, téměř všechna jezera byla z větší části zamrzlá. Jak budu lovit ryby, napadlo mě? 

Na letišti jsme vypůjčili auto a zamířili do finského krámu pro pár tábornických potřeb, které nám ještě ve výbavě chyběly. Kdybychom je brali z domu, naše zavazadla by přesahovala dovolenou hmotnost asi už opravdu příliš. Vždyť jen příruční zavazadlo se i přes svou malou velikost váhově téměř vyrovnalo tomu velkému. Fototechnika holt něco váží. Jen ten úsměv, když se člověk blížil k odbavovací přepážce se zavazadlem furiantsky přehozeným jen přes jedno rameno, aby budil pocit, že fotobatoh nic neváží, byl trošku nucený.

To vše už je ale za námi. Teď procházíme mezi regály a pomalu splýváme se svým novým světem. Všude kolem je jen zboží, které by se mohlo hodit pro přežití v severské přírodě. Panuje zde trošku dobrodružná atmosféra zálesáckých knížek z dětských let. Má to jen jedinou chybu. Místní domorodci s jejich typickými kudlami u pasu zde postávají u hracích automatů u jedné ze stěn krámu. Bohužel se elektronické krabice dostaly už i sem, za polární kruh. Jestlipak takhle trávili celou polární noc, napadá mě? Příliš se nezdržujeme. Táhne nás to ven, ven z města. Nádrž je plná, zásoby doplněny, tak na co ještě čekat…

On the road

První kilometry v úchvatné finské krajině nás už bezezbytku nasávají do nové reality. Jezera a lesy jsou tak malebné! Opravdu každou chvíli zastavujeme. Tiše obdivujeme kdejaký fragment severské přírody – tady překrásnou bažinu, jinde zas barvu červených borovic nasvícených paprsky sluníčka sedícího těsně nad obzorem, či ostrůvek vprostřed velkého jezera doplněný kýčovitě přihrblým smrčkem. Pobíháme podél silnice doslova jako krajinářští blázni, tedy určitě alespoň pro místní, kteří se v takto podmanivě krásném kraji narodili a považují ho tudíž za naprosto všední. Čas od času k nám doléhají lesní zvuky, které ještě více rozechvívají naše duše. Puštík bělavý či sovice krahujová, přelétající nad našimi hlavami a mizící opět neslyšně v tajemném lese, jako by nás zvali dál.

A den stále ne a ne skončit. Zvolna se dostavuje únava. Přeci jen jsme cestovali přes 4 000 kilometrů. Začínáme se tedy rozhlížet po noclehu. Ten se však našel takřka sám. Při průjezdu jakousi bažinou nám téměř pod kola skočil tokající jespák bojovný. To byl rozhodně pádný důvod k zastávce. Netrvalo to ani deset minut a už jsme pořizovali první snímky tokajících jespáků. Připozdívalo se. Z mokřiny vzlétly slučky malé a na jejich křídlech přilétla noc. Světla však bylo stále ještě dosti. Plnými doušky užíváme překrásného místa i okamžiku. V tu chvíli však ještě netušíme, že právě prožíváme jeden z nejhezčích dní naší výpravy, co se počasí týče.

Když jsme se bažinného světa nasytili, vydáváme se hledat nějaké tábořiště pro naši první noc za polárním kruhem. Nacházíme je brzy, na malém plácku nedaleko silnice. Ta je teď v noci stejně tichá, jako okolní krajina. Trvalo však ještě dlouho, než jsem nadobro vlezl do stanu, zapnul nad sebou spacák a udělal tak definitivní tečku za dnešním doslova svátečním dnem. Hned jak jsme totiž odložili foťáky, vyrazili jsme k bažině zpět, tentokrát s nahrávacími zařízeními. Stali jsme se pro tuto noc lovci zvuků. Díky nahrávadlům (můj název pro využívanou audiotechniku) jsme si užívali nočních zvuků snad ještě více. O co tišší byli tančící jespáci bojovní, a to hlasitější byl zvuk tatrčku nebeského kozlíka, či roztouženého jeřába popelavého někde v šeru před námi. Cestou do stanu se naše duše pod tíhou zážitků podlamovaly téměř jako naše unavená kolena. Ještě do polosnu se nám na dobrou noc ozval neznámý skřek. Mohl to být klidně hlas rysa.

Pozn.: Naše cesta brzy směřovala dál do Norska, ale mi zůstaneme v tomto díle mého povídání pouze ve Finsku, kde jsme se i cestou zpět zdrželi několik dnů.

Za kulíkem hnědým

Nejen lesy a jezery však Finsko oplývá. Je tu hned několik kopcovitých míst, která sice nejsou nijak vysoká, ale nabízí naprosto odlišný typ biotopu. Jsou doslova ostrovem tundry v tajgovém moři. A to jsme právě potřebovali. Zatímco v severněji položeném Norsku, bychom v tomto opožděném jaru asi těžko našli kamarádem tolik vytouženého kulíka hnědého, tady už by nějaká šance být mohla.

Šplháme vzhůru do svahu popoháněni blížícím se dešťovým mrakem sápajícím se po slunci. V parkové hranici lesa nám kulíci zlatí svou přítomností dodávají naději a sílu. Když už jsou tady oni, proč by tady nemohli být i kulíci hnědí? Naše kroky jsou ještě ráznější. Cesta k vrcholu kopce je ještě daleká. Kéž by slunce ještě chvilku vydrželo!  I nádherný kulík hnědý bude vždy vypadat lépe ve večerním slunci, než ve světle pošmourného deštivého večera. Proti nám spěchají poslední zpozdilí turisté myslící v tuto chvíli jen na jediné. Být co nejdříve v teple a v suchu. Žene je totiž stejný mrak, i když opačným směrem. Také sílící mrazivý vítr místní zřejmě po právě přestálé zimě netěší. Vzdáváme se postupně naděje, že bychom mohli kulíka zaslechnout. Severák mi strhává kapuci z hlavy a neustále s ní nějak lomozí. Není nic slyšet. Co je ještě horší, větrem nám začínají slzet oči, takže navzdory krásnému světlu toho moc nevidíme, natož kulíka hnědého dokonale barevně ladícího s barevným prostředím jarní tundry.

Štěstí přeje připraveným

Za tu dobu, co jsem na světě, jsem už zcela pragmaticky dospěl k závěru, že pokud někdo po něčem skutečně moc touží, dříve nebo později se toho dočká (Pomíjím teď slova některých mých kamarádů o nějaké protekci u bohyně lovu, Diany:-). Jak jinak si totiž vysvětlit, že i za takto extrémních klimatických podmínek a v rozlehlé a naprosto nepřehledné tundře se nakonec můj pohled zastavuje na přikrčeném tělíčku malého ptáčka – kulíka hnědého. Naše radost je skutečně bezmezná! Ne že bych tento ptačí druh nikdy neviděl – na poslední severské výpravě jsem páření těchto kulíků fotografoval téměř na dosah ruky. Radost mám ale především z toho, že se konečně dočkal i můj kamarád, Kája. Co jsme se jej už spolu nahledali. A teď je tady, jen kousek před námi a hned vedle něj i jeho nenápadná družka. Možná přiletěli právě dnes, šťastni, že je blížící se nečas nedohonil ani v závěru jejich každoroční daleké pouti na rodné hnízdiště. Fotografie kulíka hnědého uzavírá náš pobyt v tundře finských kopců. Vracíme se spokojení tam dolů, do tajgy.

Zpět v tajze

Nemáme jasný cíl cesty. Prostě pojedeme tak dlouho, až se nám někde zalíbí. Jen na Pasvik už se určitě nepodíváme. To mě mrzí. Z naší pozice je však tato pro mě lákavá lokalita špatně dostupná. K ruské hranici se však naštěstí alespoň přibližujeme, a to je pro mě dostačující náplastí. Vždyť tam na nás jistě čekají také nádherné a neposkvrněné lesy.

Mlčky odbočujeme ze „sedmdesát pětky“ na nějakou boční cestu. Název města někde na jejím konci nám mnoho neříká, stejně jako většina místních názvů psaných na ceduli vždy finsky a pravděpodobně v jazyce Sámů.

Téměř krokem míříme do neznáma. Mrholí. Mlčky očima monitorujeme okolní les, ale až na všudypřítomné čečetky a lejsky nikde nevidíme nic zvláštního. Víme ale, že stačí jen zastavit a už po pár krocích směrem do lesa se určitě nějaká ta zajímavost najde.

Zastavujeme. Staré pravidlo se opět potvrzuje. Kamarád objevuje lišku. Ten pohled ale pěkný není. Chuděru zřejmě v půli přejelo auto. Polovinu těla teď tahá za sebou, jako cizí a necitlivou přítěž. Její nejistý osud rozpoutává debatu o tom, zda má nějakou šanci přežít místní zimu.

Při následující zastávce zase objevujeme skupinku sobů s několikadenními mláďaty. Tak se tundře zkrátka žije - život se smrtí se pevně drží za ruce. Světlá srst sobíků působí v zeleném světě tundry poněkud bizarně. Stačí si však jen uvědomit, jak nekonečná zde dokáže být zima a bizarnost se rázem mění v účelnost.

Asfaltová silnice po pár kilometrech končí. Díváme se na sebe. Jediný pohled nám stačí k tomu, abychom se domluvili. Jedeme dál. Cesta je písčitá, ale zdá se používaná. Začíná se nám to tu ještě více zamlouvat. Lesy kolem jsou dokonce ještě divočejší, než tomu bylo v blízkosti hlavní silnice. Tak to má být. Když pak narážíme na nefalšované zlatokopecké claimy, jsme doslova u vytržení. Samoty, či malé skupinky usedlostí jsou zřejmě skryty před našimi zraky hustým příkrovem neprostupného lesa. Prozrazují je jen poštovní schránky u některých z odboček.

Zato však zpřevracená písčitá půda jednoznačně zlatokopeckou činnost prozrazuje. Nakonec nalézáme i nějakou naučnou ceduli popisující historií tohoto tajemného místa. Zvláštní je, že nikde není ani živáčka.

Ani jediný antropogenní zvuk se nedostává k našim uším. I díky tomu se naše dobrodružné nátury usazují ještě pohodlněji do pomyslného křesla romantiky. V tichosti se necháváme unášet geniem loci onoho místa, které svou archaickou podstatou stojí jakoby mimo náš moderní věk.

Jako švihnutí nebeským bičem dělí svým blankytem mohutná řeka zdejší zelený svět. Mraky plují nad ní i přímo na ní. Zdejší Yukon. Kolik kroků s nadějí sledovalo její klikaté břehy za vidinou zlatého snu? Kolik nenaplněných snů a zmařených let odnesla staletá řeka na svých vlnách zase zpět, do světa civilizace?

A přeci tu někteří z nich zůstali. Ze snu  okamžitého královského zisku jim zůstala jen každodenní lopotná dřina. Vždyť možná už zítra se právě na ně konečně usměje štěstí…

Jak jen je právě tohle pro nás lidi typické! Vždy toužíme mít všeho co nejvíce a co možná nejrychleji. To proto, abychom ko-ne-čně mohli začít žít. Nespokojíme se s „málem“, které právě máme. A tak nám ze zlatokopeckých pánví našich životů mizí v nenávratnu jedno zrníčko našeho konečného času za druhým, až nakonec nezůstane ani jediné. Teď žijeme, teď jsme šťastni, chce se mi zakřičet do ticha…

A přesně podle tohoto hesla nalézáme na jedné z dalších odboček mířících do hlubokých lesů malebné místo, které se zamlouvá nám oběma.  Jsme spokojeni. Je to kraj tetřevů a losů, tichý a teď na jaře i vlídný, kraj, který jsme vždy chtěli navštívit. Nechybí nám vůbec nic, snad až na naše drahé rodiny, tam někde daleko, za mořem.

Procházím večerní tundrou a rozjímám nad tím, jestli jsem vůbec ještě schopen užít si jara i napodruhé, stejně intenzivně, jako u nás doma. Docházím k názoru, že v témže roce už nikoli. Člověk vždy musí nejdříve „protrpět“ zimu, a pak si teprve může plnými doušky vychutnávat přicházející jaro.  Druhé jaro je však už spíše jako druhý hlt chutného nápoje, stejně lahodný, ale už ne tak intenzivní.

Můj vnitřní strážce mě vytrhává z mých úvah. Co po mě chce? Dochází mi to v zápětí. Kvapně určuji směr svého pochodu podle slunce a ohlížím se zpět po nějakých orientačních bodech. To by mi tak scházelo, kdybych v takto rozlehlém kraji zabloudil. Ne že bych si to neužil – indiáni mají rčení: „Neztratil ses ty, ztratilo se tvoje tee-pee (rozuměj indiánské obydlí).“ – ale stihnout letadlo by se přeci jen hodilo. Usínající tajga kolem mne je mystická…

Tetřeví budíček

Ráno nás budí tetřeví kohout přímo u stanu. Překvapeně sleduje, co že to má před sebou za podivné mraveniště, a pak se ztrácí v lese jako duch. Co více si milovník ptactva může přát, že? Jak jsem už napsal, člověk musí být spokojen tam, kde právě stojí – nebo v našem případě, kde právě leží:-).

Ranní les nás nepřestával obdarovávat ani při lehké snídani. Oteplující se vzduch uvolňoval z jeho nitra spousty vůní, jednu hutnější než druhou. Asi nejvíce nás vzaly za nos vůně všudypřítomných rojovníků bahenních. Balzám na duši! Užívat si v poklidu toho všeho kolem bylo však výsadou právě jen a jen měsíce května. Pevně věřím tomu, že už v průběhu června by nás miliony komárů svými nenechavými sosáčky přesvědčily o tom, že to u nás doma přeci jen nebude tak špatné:-).

Nutno dodat, že i tady se paměťové karty našich cvakajících miláčků utěšeně plnily výjevy z života divokých dětí zdejší přírody. Velkou radost nám udělal např. nenápadný duch lesa, jeřábek lesní, sýkora laponská či kavalír tetřívek.

Konečně jsem měl také tu čest spatřit vděčný námět zdejší lidové tvořivosti, sojku zlověstnou. Kdo ví proč, se takto malý ptáček „pyšní“ tak drsným jménem? Zdá se být celkem přátelská.

Dokonce mě ani neprozradila při mém plížení k největšímu ze zdejších tvorů, k losu evropskému. Ne že by byla úplně potichu. Cosi si pořád klábosila pod „fousy, ale losovi na bažince vprostřed hlubokých lesů to zřejmě bylo jedno. Nejspíš se cítil naprosto bezpečně, vědom si své téměř až prehistorické velikosti. Postupně se mi podařilo dostat k velikánovi tak blízko, že jsem si mohl naplno užívat krásného přírodního výjevu. Jen já a on.

Překvapení u ruských hranic

Také kraj zlatokopů postupně zůstal za našimi zády. Je ale pravdou, že ani půl roku na tomto místě by nám nestačilo k tomu, abychom si jej dostatečně užili. Na tom jsme se s kamarádem Kájou shodli. Mířili jsme teď ještě blíže k Murmansku. Krajina kolem opět rychle ubíhala a já na každé naší zastávce hledal na vlhkých místech stopy medvěda. Avšak kde nic, tu nic.

Řeky se úžily, blížili jsme se k příhraničním kopcům. U jednoho z mnoha jezer jsme se rozhodli utábořit. Na jeho hladině tokali hoholi severní a kolem byly nádherné lesy. Možná právě zde natrefíme na modrušku tajgovou, říkali jsme si.

Na tento sibiřský druh jsme však nakonec štěstí neměli. Ale právě díky ní, tedy spíše bádání po ní, jsme s kamarádem prochodili hezký kus lesa. Navštívili jsme spoustu kouzelných míst, možná už po léta nenavštívených lidskou nohou. Překračovali jsme desítky potoků stékajících ze svažitých kopců, míjeli losí a sobí paroží uložené v letitém mechu, svým starostlivým křikem nás zdravili dřemlíci a káňata rousná ze svých hnízd nad našimi hlavami. Naše žaludky sytily štiky z křišťálových vod finských jezer. Co víc i přát?

Jedno milé překvapení mě však přeci jen při toulkách v divočině kolem tábořiště ještě čekalo. Byl to náš předposlední večer ve Finsku. Obcházel jsem skaliska jednoho z kopců hledajíc pobytové stopy po rysech. Místo toho jsem ale zradil jednoho tetřeva a také jeřábka, který kupodivu zůstal sedět na stromě nade mnou, odkud si mě prohlížel.  Rozhodl jsem se, že své pátrání po modrušce už asi definitivně vzdám. Chtěl jsem nadobro vypnout empétrojku, kterou jsem využíval k občasnému vábení kýženého druhu. Ale co to? Empétrojka, která se ještě před malou chvílí houpala na konci káblíku, byla z ničeho nic fuč. Tak to mi ještě chybělo, říkal jsem si v duchu. Rozhlížel jsem se naprosto bez jakékoli vize po okolní členité krajině. Vzdát jsem se ale nechtěl. Přeci jen to byl vánoční dárek. Napadl mě nakonec asi jediný plán, který měl alespoň malou šanci na úspěch.

Řekl jsem si, že se kus vrátím, až na místo, kde jsem ji ještě s určitostí měl. To jsem si naštěstí dobře pamatoval, jelikož jsem poblíž objevil hnízdo rousňaček. Pak už se měla dít vůle boží. Chtěl jsem se totiž znovu vracet dle jakési své vnitřní intuice. Tak bych měl teoreticky projít cestu naprosto stejně. Jiná šance mi v kraji borovic, rojovníků a vřesů, kde se jeden kout podobal tomu druhému, nezbývala.

A světe div se, já ji po pár desítkách metrů našel. Měl jsem fakt velkou radost, doslova jako malej kluk. Našel jsem však ještě něco. Pěšinu, která sice nevedla mým směrem zpět k tábořišti, ale jevila se velmi lákavě. Vydal jsem se tedy po ní.

Zprvu mi nepřinesla nic zajímavého. I nádherná tajga dokáže po pár kilometrech zevšednět. Když se však pěšina přidala k drobné bystřině, začal jsem do svahu podvědomě zrychlovat pln očekávání, ne nepodoben ohaři běžícímu po dosud nevychladlé stopě. Pak se mé tušení naplnilo. Tajga se přede mnou na vrcholu kopce náhle rozestoupila a já se ocitl v utajeném přírodním ráji. Doslova jako mystická Foglarova Chata v jezerní kotlině, vypadalo to nádherné místo. Stál jsem s pusou otevřenou a obdivoval se vší té kráse. Jeho malebnost ještě více zdůrazňovalo nizounké slunce, které vnášelo ruměnec do tváří skrytého rašelinného vrchoviště. Kol něj, jako mlčenliví strážci, stály tiše letité borovice v rozestupech, které připomínaly spíše park, nežli les. Jeho zahradním architektem však byla sama příroda, nikoli člověk. Nešetřila ani okrasnými keři, třeba jalovci rozsetými s nebývalým vkusem pod borovicemi.

Přímo u nohou mi pramenila ona bystřina. Rodila se z malé tůňky, která vypadala pohádkově, ale současně také trošku hrozivě. V jednom místě byl totiž pod čirou hladinou vidět hluboký bahnitý hrnec, kudy se drala křišťálová voda na povrch zemský. Bezděky jsem ustoupil. To ale zvedlo bělokura, který se dosud krčil za mými zády. Jeho vzlet odstartoval nečekanou kaskádu přírodních zvuků. Hned vzápětí se ozval tesklivý hlas kolih malých a ze stromu na mě dštila sýru rezavá veverka, 

Já se všem upřímně omlouval. Věděl jsem, že jsem tady na návštěvě. Pak už jsem se jen kochal a kochal a kochal pohledem na tu nádheru. To malebné místo mě na okamžik vyrvalo ze spěchajících spárů civilizovaného světa a vzalo mě tam, kde jsme se všichni kdysi velmi, velmi dávno cítili šťastni. Díky Finsko!

Foto a text: Štěpán Mikulka