Málem zapomenutá vzpomínka

Je večer. Skrze dveře našeho obýváku slyším někoho vyprávět. Srdečně, rozvážně, ale se zanícením. Slovo střídá slovo, věta větu, téměř jako potok, který běží krajinou – tu zvolna a jinde zas svěže, dovádivě.

O čem ten muž vypráví? Napínám uši. Zdá se, že o zvířatech. To musím vidět! Po-ma-lu, tak aby mě rodiče nezpozorovali, pootevírám dveře. Na obrazovce černobílé televize spatřuji tři podivné muže. Sedí svorně kolem stolu, na kterém leží veliký fotoaparát a nějaký klobouk s peřím. Vyprávějí. Vyprávějí a já se zvolna propadám do toho fascinujícího příběhu odněkud z lesů… „Štěpáne, ty ještě nespíš? Ale hned jdi spát,“ slyším mámin přísný hlas. Rázem je má klukovská duše zpět ve městě. Vzmůžu se jen na tiché: „Ale to je o zvířatech…“ „Žádné ale, už je skoro osm hodin! Zítra musíš do školy,“ přilétá odpověď rychlá jako pohlavek…

Je to už moře let, kdy se tato drobná příhoda odehrála v jednom dávném obýváku na severu Moravy. Po celou tu dobu až dodnes mi však nepřestávalo vrtat hlavou, jak onen tehdejší příběh dopadl? Dozvěděl jsem se časem, že se jednalo o pořad režiséra Františka Mudry s názvem Lovy beze zbraní. Dočkal se hned 77 pokračování, což bylo na tehdejší dobu skutečně ojedinělé. V roce 1970 byla dokonce seriálu udělena Výroční cena ústředního ředitele ČST Praha – za probuzení citového vztahu diváka k přírodě. Už horší zprávou však pro mě bylo to, že se jednalo o přímé přenosy, takže moc filmového materiálu k archivaci nebylo. Navíc, to málo, co se přeci jen uchovalo, nenávratně zničila povodeň v roce 1997.

Všechno ještě není ztraceno

Těžko popsat mé pocity, když mi došlo, že ti vynikající vypravěči a skvělí pánové už mi svůj příběh nikdy nedopoví. Po nějaké době se však přeci jen na mě štěstí usmálo. V jednom zapadlém ostravském antikvariátu jsem našel stejnojmennou knihu Jaroslava Müllera, Zdeňka Robenka a dalších autorů, dokonce s vlastnoručním věnováním. Celá léta jsem pak z oné knihy žil, jelikož mi připomínala nejen skvělé vypravěče – Františka Friče, Karela Hájka, Mirko Hanáka, Slávu Štochla, Jaromíra Tomečka a další, ale také jeden silný zážitek z mého dětství. Kniha nádherně voněla dávnými časy, časy, kdy si člověk a příroda byli tak blízko, že se jejich duše jedna v druhé prolínaly. Našinec tehdy snad ani nemohl jinak, než být myslivcem, nikoli pouhým lovcem. O knihu jsem pečoval téměř jako o nějaký poklad, s pevnou vírou, že je posledním artefaktem práce vynikajícího režiséra s citem nejen pro řemeslo, ale i pro přírodu.

Jaké však bylo mé překvapení, když se mi do rukou dostal letáček s pozvánkou na akci s názvem Lovy nejen beze zbraní. Už jen samotný název ve mně okamžitě vzbudil velkou pozornost. Když jsem se později dozvěděl, že jsou na akci pozváni také Eva a Jan Mudrovy, manželka a syn slavného režiséra, bylo rozhodnuto. V podvečer, 5. května, jsem vyrazil do malebného městečka v podhůří Jeseníků, do Vrbna pod Pradědem. Do nevelkého přednáškového sálu zdejšího kulturního zařízení nazývaného místními Střecha vstupuji pln očekávání…

Na dřevěných lavicích tam sedí oba jmenovaní vzácní hosté. Tak trošku zvědavě je okukuji, jak spolu tiše hovoří. S nimi tam jsou ještě další dva pánové, vynikající „myslivečtí“ spisovatelé, Štěpán Neuwirth a Ota Bouzek. Za jejich zády dokresluje celkovou atmosféru pořadu umně napodobený interiér lovecké chaty. Nechybí zde tradiční propriety – trofeje, vydělaná jezevčí kůže a vycpanina tetřeva (tomu patří i rozsáhlá výstava instalovaná ve zbytku přednáškové místnosti). Z dřevěného stolu zavoněl nefalšovaný domácí špek. Večer plný povídání začíná…

Jako za starých časů

Ota Bouzek, co by „moderátor“ znovuzrozeného pořadu, nejdříve krátce, ale o to srdečněji, zdraví přítomné návštěvníky. Vzápětí předává slovo Štěpánu Neuwirthovi. Pohodlně se usazuji. Napínám uši, stejně jako tehdy, když jsem byl ještě malým klukem, který sám nesměl ani za humna. Jen ten strach, že zase přijde ono přísné mámino pokárání, ten už mít nemusím.

„Vždy, když jsem jezdíval přednášet na školy o přírodě, myslivosti, o vztahu člověka k přírodě a obráceně, jsem na začátku pronesl následující větu a požádal účastníky, aby si ji pamatovali: člověk bez přírody existovat nemůže, příroda bez člověka ano.

Čeština má jedno důležité sloveso – moci. Tedy mohu, můžeš, můžeme… V silách protagonistů tohoto našeho setkání, které dostalo název Lovy nejen beze zbraní, byla síla toto sloveso použít. Mohli, vymysleli a realizovali začátek něčeho, co v současné době není zrovna obvyklé. V zemi, která má již delší dobu velké problémy, v zemi, kde již příroda není tím prvním, co by člověka mělo zajímat. Představte si, že dnes v ČR máme již zabetonovanou plochu, která odpovídá rozloze 18 Beskyd. Ano, číslo 18 není překlep. A najednou tady, pod střechou Střechy, tedy Střediska chytrých aktivit kulturního zařízení města Vrbna pod Pradědem, vzniklo něco, co se vymyká současným směrům v kultuře. Pro sebe jsem si toto setkání nazval Vřesová studánka. Rodilo a zrodilo se něco, co bude mít své pokračování, a já protagonistům za toto děkuji a držím palce, aby jim tato setkávání vydrželo hodně dlouho.“

Úvodní slovo Štěpána Neuwirtha mělo místy téměř až slavnostní nádech. Byla z něj cítit, jak starost a o naši lidskou existenci tady na Zemi, tak i upřímná radost ze znovuzrození pokračování dávného pořadu, který byl tolik blízký všem milovníkům přírody.

Následovalo ještě několik srdečných příhod. Potůček slov opět radostně skotačil i zvolna vplouval do tajemných zátočin skrytých za řasami kapradin. Věděl jsem, že si konečně po těch letech přijdu na své. Rozhlédl jsem se kolem sebe, jestli je tohle všechno skutečné. Pohlédl jsem do tváří přítomných dam a pánů. Vousaté obličeje zkušených nimrodů se stále více rozjasňovaly, až z nich zmizely i poslední stopy všedních dnů. Celou místnost brzy naplnila atmosféra ne nepodobna té, kterou všichni nejspíš známe z mnoha a mnoha večerů strávených v kruhu přátel na loveckých chatách po celé republice. Lidé skutečně milují vyprávění, říkám si v duchu. A když navíc někdo umí vyprávět takto kouzelně.!

Vzpomínání

Ota Bouzek pak jmenuje ty, kdo se na tehdejším TV pořadu Lovy beze zbraní podíleli. Krátce vzpomíná na scénáristu Jaroslava Müllera, jenž mimo jiné připravoval i dětský seriál Přátelé Zelené údolí i na moderátory Průšu, Ivana Šedivého a Slávka Madrého. Společně pak vzpomínáme především na režiséra Lovů beze zbraní, Františka Mudru, a to prostřednictvím černobílému filmovému dokumentu, který bůhví odkud organizátoři vyštrachali. Byly to velmi silné okamžiky…

Dalším, kdo se usadil do sukovitého dřevěného křesla, aby přinesl našim duším pár srdečných slov, byla Eva Mudrová, někdejší hlasatelka ČT Ostrava. Její neuvěřitelná vitalita a entuziasmus v několika okamžicích doslova ohromily všechny přítomné. Vzpomínka střídala vzpomínku a večer ubíhal tak rychle, jak to umí jen příjemné okamžiky.

Všechny přítomné velmi pobavilo povídání o tom, jak doslova prozaicky Lovy beze zbraní vznikly. Eva Mudrová vzpomínala, že se tehdejší rozpočet vyplýtval na nějaký socialistický dokument a bylo potřeba udělat něco za málo peněz. Právě tehdy dostal pan režisér, František Mudra, onen výborný nápad. Pochválen však podle slov paní Evy nebyl. Bylo mu řečeno, že prý z TV vysílání dělá nějaké rozhlasové povídání. Dokonce snad byli všichni i potrestáni a mimo jiné přišli o odměny. Pořad měl však takovou diváckou odezva (dokonce i od Jana Wericha), že nakonec odměny byly, ale přímo od pražského vedení české televize, navíc s posvěcením dalších pokračování pořadu. Lovy beze zbraní pak obohacovaly tehdejší televizní diváky téměř 20 let!

Závěr večera patřil režiséru Mudrovi mladšímu a jeho vzpomínkám na tátu. Ten je dnes znám mezi myslivci především svým velmi zdařilým seriálem Tisíc let české myslivosti, jehož byl nejen scénáristou, ale i producentem. Film rovněž režíroval i stříhal. Jeho vzpomínání kořeněné břitkým ostravským humorem se stalo onou pomyslnou třešničkou na dortu celého večera. Pan režisér mimo jiné velmi krásně hovořil o inspiraci a nám všem byl jasné, že se dnes večer bude jen velmi těžko odcházet, ale o to lépe usínat.

Troufám si tvrdit, že se v ten květnový večer čas někdy až téměř zastavil. Jakoby hned za okny přednáškové místnosti neburácely motory spěchajících aut, jakoby hned další den člověk nemusel vstávat do práce a vracet se ke svým všedním starostem. Hostům a organizátorům akce se podařilo téměř nemožné. Nejenže vkusně a důstojně navázali na slavný pořad ostravské televize. Podařilo se jim navíc najít sounáležitost mezi lidmi, z nichž mnozí se nikdy před tím neviděli a napodobit jedinečnou atmosféru panující na loveckých chatách vprostřed rušného městečka. Dokázali tak, že všechna pouta pojící nás lidi s nekonečně inspirující přírodou stále ještě nejsou zpřetrhána. Vždyť kdo by jinak dokázal celé tři hodiny poslouchat povídání vzdávající holt právě přírodě? Nevěříte? Přijďte se na podzim k nám do Jeseníků podívat.

Pozn.: Pořad připravila parta lidí, v jejímž čele stojí Ota Bouzek. Jeho dalšími protagonisty jsou Milena Hamerská, Jiří Dvořák, Antonín Janků, Josef Kárník, Jiří Pecháček a pracovníci kulturního zařízení Střecha Hana Janků, vedoucí, Naďa Trzaskalíková a Jakub Rychtár. V hudebním doprovodu večera vystoupili s autorskou muzikou manželé Mikulkovi z Bruntálu.

A ještě něco z příptravy Lovů...

Foto a text: Štěpán Mikulka