Do země vůní a vína

 Jen velmi těžko jsme ráno opouštěli kraj kolem Dunaje. To už je však úděl tuláků. Vidina dalšího dobrodružství je nutí opouštět nejen domov, ale i nádherná přírodní zákoutí, která by se jim snad mnohdy domovem stát mohla. Tak tomu bylo i v našem případě. V tichosti a zvolna jsme opouštěli pestrobarevnou rumunskou krajinu a v duchu se s ní loučili. Naším cílem bylo Moldavsko, země, o které jsme věděli jen pramálo. Jestli však má její vůně a chuť alespoň trošku něco společného s vůní a chutí moldavských vín, máme se rozhodně na co těšit! Na cestu nám naposledy zamával rumunský orel nejmenší…

Krušná cesta do Moldavska

 Naše moldavské dobrodružství začalo poněkud zhurta, už na rumunsko-moldavské hranici. Studiu našich pasů totiž celníci věnovali až příliš velkou pozornost. Díky mé docela slušné znalosti ruštiny jsme nakonec obhájili i „zastaralý“ pas, který jsem vlastnil, a po zhruba hodinovém vyjednávání jsme se konečně ocitli v Moldavsku. Skvělý pocit nového moldavského ovzduší nám však ani zde dlouho nevydržel. Sotva jsme odbočili k prvnímu zajímavému přírodnímu zákoutí, směrem k hraniční řece Prut, zablikaly za námi majáky a houkla policejní siréna. Po nedávném postávání na hranicích to byl pro nás celkem šok. Jsme v Moldavsku doslova pár minut…

Pohraničníci s vlčákem a samopaly nám vykračují v ústrety, vlčák hezky ve střehu. Co v takovém okamžiku dělat? Snažíme se alespoň vypadat vlídně. Věřím ale, že naše neholené tváře a celkově zpustlý vzhled příliš mnoho důvěry nebudí. Sázím vše na jednu kartu. Situaci musí zachránit komunikace.

Jejich dotazy, co že tady děláme, přecházíme s nechápavým úsměvem. Rusky jim pak vysvětluju, že obdivujeme místní přírodu a hovor opatrně stáčím na jejich vlčáka, který je opravdu hezký. Atmosféra se rázem uvolňuje. První letmý úsměv ve tváři pohraničníků nám dává naději, že opět neskončíme někde nadlouho na jejich stanici. Jeden z nich prý dokonce navštívil Prahu, dozvídáme se. Svět je malý.

Loučíme se s nimi celkem srdečně a hurá za dalšími dobrodružstvími. Někde daleko před námi nám jede v ústrety partička českých ornitologů, se kterými bychom se rádi někde setkali. Zatím jsou ale ještě velmi daleko, a tak využíváme nejrůznějších odboček do polí a luk, abychom přivoněli k moldavské zemi. Pohraničníci nás ještě několikrát předjíždí, opět blikají, ale už jen na pozdrav.

Nečekané rozčarování

 Moldavsko je pro mě po přírodovědné stránce zpočátku zklamáním. Uvědomujeme si, že jde o krajinu jen pramálo divokou. Vidíme zatím jen minimum ptáků, což je proti Rumunsku poměrně dosti velká změna. Dokonce ani místní spraše z nám neznámých důvodů neoplývají švitořením vlh, bělořitů a mandelíků. Nikde nic! Rovinatá krajina je zatím spíše „agrárního charakteru“ – se spoustou políček, morušových remízů a vinohradů. Je ale nádherná. Nebe je až k obzoru jako vymetené, široké a vzduch sladce voní. Připomíná mi kanadskou vesnici kdesi v Ontariu, kde jsem se před lety toulal s bratrem a cizím psem. Je to tak dávno…

Zvolna zapomínáme na naše „rumunské zvyklosti“ a začínáme si užívat všeho nového kolem nás. Ve vesnicích je na první pohled zjevné, že Moldavané jsou nejspíš pracovitější a pořádnější než Rumuni. Vše je pěkně udržované – natřené a posekané – a zdá se, že i místní život má svůj klidný řád. Skupinky Moldavanů, v nichž jsou zastoupeny určitě všechny generace, rokují, kdoví o čem, snad před každým domem. Nízké sluníčko těmto rodinným scenériím dodává nevšední kouzlo…

Život na zápraží

 Zastesklo se mi rázem po domově. Bylo by nádherné takto posedávat s rodinou, včetně prababiček, babiček a dědů, a jen tak klábosit… Když se na domorodce ve skupinkách už u několikátého domu dívám, začínají mi připadat jako jakési rodinné galaxie. V centru galaxie, sedíce na malých dřevěných židlích u nízkého stolku, rokují nejstarší, základ stability rodinného vesmíru. V širším kroužku jim naslouchají rodičové a k nim jsou svou zvědavostí přitahovány nejstarší z dětí – natahují zvědavě uši, aby jim nic neuniklo. A kolem? Jako malé hvězdy tam krouží neúnavná drobotina. Vždy se na chvíli vzdálí, aby je rodinné pouto opět přitáhlo zpět. Jak dlouho ještě…

Jistě, jsou chudí, ale v tomto ohledu mnohem bohatší, než někteří z nás. Věřím, že podobně se po generace scházeli i naši předkové. Pod letitou hrušní rokovali o všedních radostech i strastech. Zdrojem informací jim nebyl internet, ale lidská moudrost a životní zkušenosti předávané z pokolení na pokolení, pravdy tolikrát ověřené syrovým životem. Jen stěží bychom ještě před pár lety uvěřili tomu, že si někdy v budoucnu budeme chodit pro radu raději k anonymním a mnohdy tendenčním neznámým na internetu, než k našim otcům a dědům, kteří jediní to s námi myslí dobře a upřímně. Tyto a podobné úvahy mě provází ještě několik dalších kilometrů naší moldavské pouti…

Setkání s krajany

 Jestli se Moldavsko v něčem podobá Rumunsku, pak jsou to určitě silnice. Ty, na které odbočujeme z páteřní silnice, neznají nic jako asfalt. Jsou široké tak na povoz a hezky práší. I to má ale své kouzlo. Klikatí se krajinou a svými zákrutami jakoby symbolizují prozatímní klid doby tady na jihu Moldavska. Neletí zběsile a v přímkách odněkud někam, mají na všechno dost času. Ještě pár let to potrvá, než i sem se přiřítí západní komerce a sebere kraji i lidem jejich národní svébytnost a klid…

S kamarády se setkáváme za nevelkým městečkem. Dva zaprášené auťáky jedoucí v protisměru na sebe mrkly dálkovými světly a už, už si srdečně mačkáme pravice. Krajané – vzájemně si připomínáme to, čím je pro nás rodná zem. Za družného hovoru nakupujeme nějaké občerstvení na večer v příšeří malého magazínu za ručně vyrobeným závěsem. Slanečky a nějaké pití. Nasedáme do aut. Naše cesty se na okamžik spojí, abychom společně našli nějaké tábořiště. Míjíme rybníček za vsí, jako maják nám ze suché moruše na cestu svítí modrolesklý mandelík hřející se v posledních záblescích dnešního dne. Nedaleko za rybníkem, na konci morušové aleje, stavíme stany. Místní kouzelná atmosféra prostupuje naše duše, stejně jako místní chutné dobroty prostupují naše žaludky. Halasný hovor je zdánlivě chaoticky přerušován vsuvkami jako: „chřástal“, „slavík“, „koroptev“, to jak každý už ze zvyku a automaticky determinuje vše, co se kde šustne. Jeden příběh navazuje na druhý a je už opravdu hodně pozdě, když se zvolna vytrácíme ponořit do studených spacáků. Souznění našich zájmů i duší bylo milé. Zhluboka se nadechuji a propadám se hluboko do snu. V Moldavsku je krásně!

Tam, kde je GPS k ničemu

 Ráno vstáváme opět časně. Spěšně se loučíme s našimi krajany, jakoby nám snad mohlo něco před námi utéct. Blížíme se k probouzející se vesnice. V jemných peřinkách mlh před námi se kolébají vonící květiny, v rybníce se plaví koně. Traktorista se drápe do blátivého svahu rozhánějíc skupinky reptajících hus. Na blátivém podkladě jsou symbolickým dokladem toho, že ne vždy se musíme nechat umazat svým okolím. Kohouti na dvorcích na sebe pokřikují a skupinky vlaštovek nad nimi právě snídají, stejně jako my, za pochodu.

Od kamarádů jsme včera večer dostali nějaký tip na zajímavou lokalitu na severu, takže k ní zvolna směřujeme. Styl našeho cestování zůstává nadále stejný. Když se vpravo či vlevo objeví kousek zajímavé země, hned to tam stáčíme. V jednom případě se nám to téměř až nevyplácí. Krátké odbočení z původního směru nás přivedlo do členité vesnice, kde jsme nakonec bloudili hodiny. Je to jen těžko představitelné pro toho, kdo podobné místo nenavštívil. Nejde ani tak o pravé bloudění, jelikož jsme měli GPS. Spíš jde o nepřipravenost místních „komunikací“ na průjezd vozidla:-). Téměř všechny, byť i nadějně vyhlížející cesty, se postupně stále více zužují, celkem široké cesty pro povozy se nenápadně zužují, až jsou z nich úzké pěšinky pro pěší, které se nakonec doslova rozpustí v krajině.

Následuje couvačka a další a další pokusy o nalezení správného směru. Jindy se nám do cesty postavily autem nepřekonatelná koryta a strouhy vymleté vodou za prudkých lijáků. Jen oslík a skupinky hus se nám podivují, proč že zase couváme, když jsme právě dorazili.

„Skanzen“ životní realitou

 Do podobných situací jsme se v Moldavsku dostali mnohokrát. Díky našemu kufrování jsme však nakonec měli možnost spatřit výjevy z života, který je u nás hodně dávnou minulostí. Pradávná lidová architektura nám skutečně učarovala. Dřevěné domky byly často ručně vyřezávány a zdobeny, zejména štíty, jakoby soused se sousedem soupeřili, kdo je šikovnější. Totéž platilo o kovových brankách. Moldavsko by se s trochou nadsázky možná dalo nazvat zemí svářečů a obráběčů kovu. Tolik nejroztodivnějších tvarů a kovových profilů jsem ani co by vystudovaný strojař nikdy neviděl. Lidová tvořivost bez hranic, ale se vkusem!

Co nás však fascinovalo nejvíce, to byl každodenní vesnický život. Dávno jsme zapomněli na divočinu. Snad jsme si jí užili dostatek už v Rumunsku. Moldavská vesnice doslova překypovala životem. Zejména na návsi žití doslova pulzovalo. Bylo to dáno nejen poštou a hospodou, která se na každé návsi vyskytovala. Obvykle se zde také nacházelo hned několik napajedel, kde se v pravidelném rytmu střídali lidé, psi i hospodářská zvířata. Dokázal bych takový výjev sledovat hodiny. Asi bych byl ale za hlupáka, či za povaleče v takto přičinlivé zemi. Vždyť co je na jejich světě divného, že? Překvapivě si nás nikdo moc nevšímal, i když pochybuji o tom, že tam podobné cizince vídají nějak často.

Zamířil jsem do jedné takové hospody a obchodu v jednom, abych koupil nějaký kefír a čerstvé pečivo. Schody zametal malý kluk, který kdoví proč nebyl ve škole. Když jsem jej míjel, zvědavě si mě změřil pohledem. Vešel jsem. Už kdysi dávno jsem se na cestách naučil nestudovat cizí kraje a jejich obyvatele pouze očima. Nevynechám dodnes jedinou příležitost, abych si „neukradl“ také trochu vůně těchto cizokrajných zemí a lidí. Věřte, je to málem lepší než fotografováníJ. Tak tomu bylo i v tomto případě. Ještě jsem se v přítmí hospody ani nerozkoukal a už jsem se zhluboka nadechl. V duchu hodnotím všechno, co cítím… Trocha tabáku a uzených ryb, čerstvé pečivo a možná vůně čokoládových bonbónů, Ty jsou v desítkách druhů snad v každém místním obchodě. K mým vjemům se přidává konečně i obraz.

Skupinka postarších mužů u rozložitého stolu na malý moment přestává louskat dýňová semínka. Musím se pousmát. Ani jedna štamprle, ani jeden půllitr, jen dýňová semínka. Po stovkách! Zdvořile je zdravím – pokud to tedy v Moldavsku rusky jde – a mířím k pohledné prodavačce. Proletím dřevěné regály zvědavě očima. Mám vybráno. Na sčotu obdivuhodně rychle spočítá útratu a vlídně se na mě usmívá. Jsem cizinec, možná dýchnutí jiného světa… Obracím se na podpatku a jdu se za kamarádem. Čeká na mě venku. Očí mužů cítím na svých zádech, jak mě svým zvědavým pohledem provází. Rád bych s nimi poseděl u jednoho stolu, poklábosil o nejvšednějších všednostech. Tentokrát jsme už ale vážně museli dál. Byl to náš předposlední den…

S Bohem, Moldavsko!

 Kamarády doporučená lokalita nakonec nebyla vůbec špatná – plná syslů, které občas zalovil křiklavý orel. Bohužel však byla také plná moldavských zemědělců a vinařů, jelikož byla obklopena kol dokola pěkně udržovanými vinohrady. Lidé se neustále trousili krajem tam a zpět, jednou pěšky, jindy na povoze, či motocyklu. Bylo těžké najít prázdný kout. Divočina nám opět začínala chybět. Opláchli jsme nohy v rybníce a pojedli něco místních dobrot. Rázem jsme byli součástí toho všeho bytí kolem. Svačili i ostatní. Byl čas oběda, nikdo se ale nevracel domů. Zůstávali pod širou oblohou. Proč by se také vraceli, když by se stejně zase museli trmácet zpět na vinohrad. Auto má tady nejspíš jen málokdo, i když benzín je za pár kaček (v přepočtu na naše 18 Kč za litr).  

Vracíme se zpět na páteřní silnici, tentokráte bez bloudění. Na nejbližším hraničním přechodu se rozhodujeme vrátit do Rumunska. V posledním obchůdku nakupujeme čokoládové pamlsky pro děti a moldavské víno in natura. A pak už země moldavská zůstává za námi. Přírody jsme si pravda mnoho neužili, ale shodujeme se na tom, že tento „skanzen“ lidského vesnického bytí bychom rádi ukázali také našim dětem. Měli jsme příležitost vidět život tak, jak ho kdysi žili naši dědové a pradědové. To není málo! Nekomplikovaný, neuspěchaný a možná s dosud ryzími životními hodnotami, jejichž prazákladem je rodina. Jednou se sem jistě vrátím, slibuji si. Už teď se ale bojím toho, že vše bude jinak. Nejspíš budu do Moldavska vjíždět se naprosto stejným očekáváním a obavami, jako před pár dny, když jsem po letech přijížděl do Rumunska. Jestlipak vše zůstane při starém, jestli Moldavsko ještě poznám…

Pozn.: Zpáteční průjezd Rumunskem byl poměrně svižný. Noc jsme strávili v horách, kde byly kolem cest cedulky s výstrahou „Pozor medvědi“! Bylo to docela dobrodružné spaní. V noci jsem z temného lesa zaslechl mňoukání kočky, snad divoké. Jakoby ten nespoutaný skřek měl udělat tečnou za naším putováním za rumunskou divočinou.

Foto a text: Štěpán Mikulka