Rumunsko – Dunajská delta IV.

Ráno vstáváme ještě před vlhami. Pestrobarevné krasavice podřimují jen pár kroků nad námi, skryty v hnízdních dutinách nevysokého břehu. Opravdu vybraná společnost pro milovníka ptáků, jen co je pravda, pomyslím si.

Je příjemné teplo, takže o důvod víc rychle opustit spacák. Slunce ještě nevyšlo, a tak máme čas na krátkou snídani. Mluvíme jen málo. O to více k nám promlouvá okolní příroda stovkami hlasů svých divokých dětí. Z moře rákosí slyšíme především žáby a zvučné tóny nejrůznějšího hmyzu. Ale i vytrvalec bukač, který „probukal“ celou noc se i teď, ráno, nenechává zahanbit. Překvapivě však není slyšet ani jeden z chřástalů.

Náhle se z příšeří zjeví přímo před námi koňský povoz s celou rodinou rumunských cikánů. Jsou nejspíš překvapeni z našeho setkání více než my, i tak se ale rychle dostávají do formy a žádají nás o cigáro. Jako nekuřáci jen krčíme rameny. Loučíme se s nimi pokynutím ruky. Jedou možná obhospodařovat pole někde na západě, dokud slunce ještě nespaluje okolní rovinatý kraj. Brzy nám mizí z očí. My svůj pohled opět zaměřujeme k východu. Tam nás čekají pelikáni! Balím si své tři švestky – spacák, karimatku, celtu – a nasedáme do auta. Už za pár minut tyto krasavce možná opět uvidíme. Těším se.

Probuzení s pelikány

Brzy se ocitáme na včerejší lokalitě. Ještě chvíle napětí – áááááááá jsou tam! Náš plán je jasný. Chtěli bychom se jim znovu pověnovat fotograficky, jelikož včerejší snímky „rozhýbal“ teplý vzduch. Snad to tentokrát půjde lépe.

Je překrásné, sledovat paprsky vycházejícího sluníčka brouzdající se po jejich jinak sněhobílých perutích. V jeden okamžik jsou doslova celé růžové. V podřimujícím hejnu už někteří z ptáků začínají s ranní hygienou, to je ten správný čas na fotografování. Je ovšem velmi těžké, přes všechnu nádheru těchto ptáků, vyfotografovat hejno tak, aby zleva a zprava nebyl „odseknut“ některý z jeho členů. Jsou doslova namačkáni tělo na tělo. A tak i dnes máme poměrně brzy odfotografovánoL. Dál už se jen spíše kocháme pohledem na tu nevšední nádheru. Jen občas zazní do okolního ticha cvaknutí závěrky fotoaparátu.

Čekáme na nějakou akci. Ideální by byl ranní rozlet za potravou. Kdy se ale tito nemotorní pantátové, mající spoustu času, odhodlají vzlétnout do výšin? To nevíme. Tušíme však, že budou nejspíš čekat až na termiku, a tak se obrňujeme trpělivostí.

Během dlouhých minut, kdy jsme z pelikánů nespustili oči, uvažuji o tom, co že je na nich tak působivého? Nakonec mi dochází, že nejde možná ani tak o vzhled ptáků, ale o jejich stav – svobodný. U pelikánů jsme my, Evropané, zvyklí vídat je spíše v zajetí. I v ZOO se nám samozřejmě velmi líbí. Ale tady, tady je to něco naprosto jiného. Pohled na ně, na svobodné ptáky, je skutečně fascinující! Jak to, že nikomu z místních nevadí? U nás už by měli desítky nepřátel mezi rybáři, myslivci, zemědělci, každý by si zkrátka našel nějaký důvod. Vypadá to ale tak, že Rumunům v zásadě nejspíš nijak nepřekážejí. Jestli je tedy místní „vztah“ k přírodě skutečně takový, tak jsme to spíše my, kdo je v tomto ohledu téměř „rozvojová“ země.

Mé úvahy přerušuje kamarád návrhem, že se zajedeme mrknout po lučních konipasech s nádhernou, sytě černou hlavou (feldegg), kteří se jistě kolem poflakují. Daří se nám jich několik najít, ale většinou jsou velmi daleko od nás. Zvolna vracíme zpět za pelikány. Před námi ve vzduchu tancuje akrobat pochop a sluníčko už je docela vysoko. Vzduch se opět začíná vlnit. Nad mokřinou teď začíná být opravdu živo. Ptačí drobotinou se to jen hemží. Každý má něco na práci, ale pelikáni, ti mají stále čas. Je to asi sakra výhoda v ptačím světě neživit se hmyzem:-). Ač neradi, rozhodujeme se s místem rozloučit. Necháváme za sebou opravdu nádherné místo; kolikrát už…

Cestou zpět fotografujeme šakalíka, který jakoby laškoval s čejkami. Ty však byly ve svých odvetných útocích stále razantnějších, až jej donutily doslova utéci. Přesně tuto schopnost na čejkách bezmezně obdivuji – jak se dokáží spojit a čelit tak i mnohem silnějšímu nepříteli. Je to opravdu obdivuhodný ptáček. Kéž by se právě tohle stále více dařilo i slušným lidem v našem lidském světě…

Když už lokalitu nadobro opouštíme vjezdem do bodlákových polí, ještě se rozhodujeme nafotit dvě bahenní želvy, které jsme před malým okamžikem minuli. Byly přímo na cestě.  Jsou ale bohužel pryč. Co nám však rozhodně uniknout nemohlo, byl rozlet pelikánů. Zklamaně si nadáváme, že jsme sakra na místě nesetrvali ještě pár minut navíc. Mohlo to být jedinečné pokoukání.

I teď to ale stále ještě stojí za to. Pelikáni bez zřetelné námahy stoupají v úzké spirále stále výš a výš k modré obloze. Kolikrát už jsem tohle sledoval u nejrůznějších dravců, čápů, či kolpíků, ale tohle je ještě něco docela jiného. Je to dáno nejen velikostí ptáků samotných, ale i početností jejich hejna. Jistě je jich přes stovku a stovka takových „kousků“ na sytě modré obloze chytne za srdce snad každého. V němém úžasu vejráme vzhůru, čas se pro nás zastavil. Kdy něco takhle nádherného zase na vlastní oči uvidíme? Hltáme obraz za obrazem a věšíme je na ta nejvýznamnější místa v naší ptačí paměťové galerii. Žádná fotografie, o které se pokoušíme, nejspíš nepostihne cele ten obraz podtržený osobitostí okolního kraje. Ptáci už jsou vysoko. Zvolna nabírají směr k lovišti. Jeden po druhém jakoby nastupují na vzdušný eskalátor, tak rychle akcelerují, když se z hejna odpojují. I pro nás je to impuls, abychom vyrazili dál…

Cestou k Dunajské deltě

„Ementálová“ cesta se docela vleče, ale za těch pár dní, strávených v Rumunsku, jsme si už docela zvykli. V tu chvíli ještě netušíme, jak skvělá je to příprava pro Moldavsko, kam se už za dva dny chystáme podívat. Konečně je před námi vesnice. Je v ní živo. Na každém dvorku se děje něco zajímavého. Jednotlivé výjevy jakoby odkrývaly roušku dávno zapomenutých časů, kdy i my, ve středu Evropy, jsme žili naprosto jinak a možná i šťastněji. Krize, reklama, módní trendy, ekonomika, to vše jsou nejspíš termíny, které do životy místních domorodců nejspíš příliš nevstupují. Zdá se, že nikdo nikam nepospíchá. Jsou jak ti pelikáni. Staří i mladí, jsou pospolu a každý dělá to, co mu přísluší. Tu někdo věší barevné prádlo na šňůru mezi dvěma morušemi a barevný patchwork vlaje ve větru až oslňuje barvami, tu záplatují otec se synem střechu chatrného chléva, který už tíhu záplat nejspíš napřesrok neunese. Nad tím vším hejna vrabců a spokojeně slunící se sýček v dutém sloupu. Ve vzduchu visí hutná vůně chléva a zvoní dětský křik. Pěkně je tu u vás, vesničané, pěkně je tu …

Záhy se ocitáme na zpevněné silnici. Hledáme cestou nějaký obchod, jelikož jsme si s kamarádem zamilovali místní kysané podmáslí. S čerstvým pečivem je to jedinečná pochoutka, která v Česku nejspíš nemá obdoby. Pravda, také cesta sama dobře poutníkovi uvaří, ale kdo se nestraní trošky experimentování, tak si to „exotično“ tak nějak lépe vychutná a prožije. All inclusive na cestách je pro staré pány:-).

Naše cestování je tentokrát poměrně zdlouhavé, zejména tím, že kolem nevidíme téměř žádné ptactvo. O to rychleji však budeme v deltě, uklidňuji se a ani netuším, jak rychlý spád takhle část naší výpravy opravdu zanedlouho vezme. Spatřujeme pěkné dřevěné posezení u nějaké rákosiny, takže se rozhodujeme, že právě zde si dáme náš lahodný oběd. Navíc je na vodě vidět polák malý a kolem poletují poměrně málo plaché šedivky. Co víc si přít?

Sotva se však zakusujeme do prvních soust a pořizujeme první snímky šedivek – naše stravování se tady v Rumunsku často měnilo na fotografování fotografování, jelikož objektivy byly vždy prostírány hned vedle  vidličky vlevo –  řítí se k nám vetchá Dacia s opravdu nevetchou posádkou. Mohutný Rumun vyskakuje pln energie z jejich útrob a s úsměvem se k nám řítí. Je nám jasné, co bude chtít. Chováme se ale zdrženlivě, a tímto způsobem se nám nakonec daří dojednat celkem slušnou cenu za pronájem loďky i s lodivodem do delty. Slovo dalo slovo a už následujeme kymácející se vrak, kdysi slavného rumunského vozu. Už za pár minut se kvapně ubytováváme v jakémsi kempu a už už Dacia polyká naše fotovybavení do překvapivě velkého kufru. Jedeme do Delty!

Konečně v Dunajské deltě

Ostatní dění bych nazval jednou velikou euforií. O tomto místě jsem tolikrát snil, tolikrát četl, že prostě není lepšího slova vystihující můj aktuální stav, nežli právě euforie. Kdyby se mě někdo zeptal, kudy jsme v tu chvíli jeli atd., nedokázal bych odpovědět. Jediné, co jsem vysledoval a co nešlo přehlédnout, bylo to, že se s námi ve voze najednou vezl nějaký zarostlý houmeles v ošuntělém kabátě. Z vyzáblého chlapíka neurčitého věku se nakonec vyklubal náš lodivod. S tímto člověkem jsme měli trávit několik následujících hodin v nitru největší evropské říční delty? Pramička však naštěstí nebyla úplně malá. Když nám pak kapitán dokonce podával plovací vesty, zdálo se, že své řemeslo zná. Úplného klidu jsme však nabyli, když naše loďka přirazila k podivnému hausbótu na vodě, ze kterého se vyklubala čerpací stanice. Tak to jsem v klidu, když pamatuje i na cestu zpět, říkal jsem si. Snad tak v deltě nezůstaneme přes noc. Moc jsme si toho s sebou nezvali. Jen větrovku, kdyby na lodi vyfukovalo a foťáky, kdyby na nás něco vykukovaloJ.

Po Svatojiřském kanále se blížíme k našemu možná největšímu dobrodružství. Když míjíme velikou loď, s napětím očekáváme, co brázda za ní udělá s naší poměrně chatrnou loďkou. Náš kapitán však obratným manévrem staví loďku proti vlnám, a pak ještě několikrát, to při proplouvání mnohem menší lodí, které projíždějí těsně vedle nás. Nemůžeme se ubránit pocitu, že jejich mladá obsluha to dělá našemu kapitánovi, tak nějak naschvál. Vždyť kanál je tak široký, tak proč jezdí tak blízko u nás..?

Ten to však, jak se zdá, nijak neřeší. Usmívá se a konstantní rychlostí ukusuje další metry, které nás dělí od nějakého jezera. Těch jsou v rákosí Dunajské delty ukryty stovky, ale ne všechny jsou přístupné. U břehů se ve vodě šplouchají nějací polodivocí koně a nám cesta pěkně ubíhá. V deltě prý trvale žije mnoho živočichů, které přinesla voda…

Brzy stáčíme loď do nějakého mnohem menšího průplavu. Po obou březích jsou vidět rybářské chajdy, které ač vyvýšené, mají letos problémy s výškou rozvodněné hladiny Dunaje. To však příliš nevnímáme, jelikož se rychlost našeho plavidla v rychlém proudu významně zvyšuje. Míjíme tak lovící stříbřité volavky, či odpočívající kormorány, které máme takřka na dosah. Snažíme se rusky naznačit kapitánovi, že by mohl zastavit, ať můžeme fotografovat. Ten se ale jen usmívá a krčí rameny, že prý loď je na proud příliš slabá nebo tak něco.

Jak se tedy budeme vracet proti proudu, říkáme se v duchu… Tento „zbytečný“ pocit nás však rozhodně nijak neodtrhuje od místní lužní přírody. Ono to ani jinak nejde. Paže stromů se stále více natahují k nám do zužujícího se kanálu. Jako by nás chtěli uchvátit a vtáhnout do děje dunajské divočiny. Mnohdy už máme nad hlavou ne nebe modré, nýbrž zelené. Do nitra lužního pralesa dobře nevidíme. To bujná vegetace nám brání ve výhledu. Občas ale spatřujeme, že i mezi stromy, zkrátka úplně všude kolem nás, je jen samá voda.

Zklamání v rákosí

Nečekaně uhýbáme prudce vlevo a rázem jsme na klidné hladině. Před námi kanál ústí do nějakého nevelkého jezírka, zdá se. Když však přijíždíme blíž, ukazuje se, že je to „jezírko“ opravdu pořádné. Míjíme rybářské vrše a hned za nimi, k naší radosti, osamělý pelikán. Zvolna míříme za ním. Snad jej nevyplašíme, říkáme si. Náhle hrozný rámus za námi, pak vedle nás, a už nás předjíždí jiný, modernější člun plný turistů. Pelikán se těžce odlepuje od hladiny. Za ním se natahují ruce cizí osádky, jako ruce dětí, které by jej chtěli zadržet, či uchopit. K našemu zděšení však už drží něco jiného. Mobily! Ti blbci jej vyplašili kvůli tomuhle?!

Smutně zamíříme jinam. Když se ale opět opakuje stále stejný scénář s mobilturisty, kteří nám stále jen všechno plaší, bezradně se otáčíme na kapitána. Ten se však stále jen usmívá a kyne svraštělou rukou něco ve smyslu „sejčas“. Jsme zklamáni. Další prachy na jinou cestu do Delty už nemáme. Jen tento jediný pokus. Brzy nám také dochází, kde je chyba. Jsme fakt troubové. Vždyť dnes je neděle, což jsou také tuny turistů. Tohle nám tedy fakt nedošlo. Dny v týdnu jsme během naší výpravy rozhodně nesledovali a teď se nám to mělo vymstít.

Nečekaný obrat k lepšímu

Rezignovaně se uvelebujeme na dně loďky a vyhasle koukáme na prázdnou hladinu kolem. Tak jsem tady, v přírodním ráji a co z toho, říkám si v duchu. Ze zadu kapitán nabízí pár brambůrek stejnou rukou, kterou si před okamžikem přidržoval přirození při močení. K jeho překvapení odmítáme. Náhle nám čas neskutečně letí. Vždyť jsme tady jen na pár hodin a slunce jde tak rychle k horizontu! Copak on to nevidí, říkáme si? Stále jen stejný úsměv...

Další metry plavby jsou pro nás spíše utrpením. Hodně drahá vyjížďka. Stařík nám ťuká na rameno, a jakoby nám chtěl spravit náladu, věší kamarádovi na krk náhrdelník z leknínu, který s nezvyklou zručností přímo na místě vyrobil. Sklízí spíše jen útrpný úsměv. Pak se ocitáme u kolonie rybáků bahenních. Snažíme se něco fotit, ale nakonec se jen spíše úzkostlivě rozhlížíme, odkud se zas přiřítí další nadupaný člun. K našemu překvapení se nic takového neděje. Focení si zvolna začínáme užívat.

Rybáci jsou celkem v klidu. Po krátkém vzletu vždy ihned usedají a pokračují v pozdních námluvách. Zdá se, že i tady jim vysoká voda zkomplikovala hnízdění. Jejich plovoucí hnízda jsou dosud prázdná. Nezdržujeme se u nich dlouho a jedeme dál. Zlepšuje se nám nálada. Zvolna nám totiž dochází, proč byl stařík tak v klidu. K neděli totiž patří nejen turisté, ale i pondělí. Už zítra se musí za povinnostmi do měst. Turisté jsou zkrátka pryč.

Ještě více nás těší, že snad za každého zmizelého turistu se na jezeře objevují desítky nových ptáků. Kolem plovou poláci velcí, desítky labutí a ojediněle i pelikáni. Na seschlých větvích trčících z rákosí se suší kormoráni malí, zkrátka radost pohledět. Tak tohle začíná být ta pravá Dunajská delta, o které jsem tolik snil. Zastavujeme v malé zátočině. Za zády máme nízké sluníčko a neskutečně nádherný výjev před sebou. Tolik života na jedné vodní hladině jsem už dlouho nikde neviděl!

Náhle nám prolétá nad hlavou ibis hnědý. Je velmi blízko, takže spatřujeme v jeho zahnutém zobáku větvičku. Jistě letí k nedaleké kolonii. Hned za ním letí další, a pak ještě jeden opačným směrem, tentokráte bez větvičky. Tak to je tedy provoz. Následující minuty se kocháme nízkými průlety hnědočervených ptáků, které tu a tam zpestří kvakoš či kormorán. To vše v tom nejkrásnějším sluníčku. Jsme spokojeni. Už se usmíváme stejně pitomě, jak náš kapitán. Plně Teď chápeme ten jeho klid a sebejistá gesta. Od začátku to věděl. Jóóó stáří, to bylo vždy moudřejší než rozlítané mládí.

Cesta zpět patří volavkám vlasatým. Z rákosí se jich odněkud vyrojily desítky. A všechny se rozhodly lovit v tom nejkouzelnějším prostředí, ve žlutobílém plovoucím koberci – v koberci rozkvetlých stulíků a leknínů. Je to naprosto úžasná podívaná. Snažíme se fotit co nejblíže hladině, ale loďka to příliš neumožňuje. Nám to ale příliš nevadí. Tohle vidět a zemřít, napadlo mě...   

Návrat zpět na břeh probíhá opět pln euforie. Nebylo těžké se do ní znovu dostat. Jakoby toho nebylo dost, pomohl nám k ní párek mandelíků, který přímo před námi, v nádherném protisvětle, sbíral z hladiny utopený hmyz, aby se vzápětí z hladiny odlepil doprovázen výbuchem tisíce prosvícených vodních kapiček. Jen světla k fotografování už bylo pro tak rychlý pohyb pramálo. Tohle nás z celé cesty mrzelo snad nejvíc. V paměťové galerii naší hlavy však naštěstí mohou viset i mázlé snímky:-).

Noc v kempu je příjemná. Po spoustě dní opět pod střechou. Také majitel byl velmi družný. Zahráli jsme si spolu na klávesy a na kytaru, snědli něco vítečného jídla a vypili spoustu lihovin. U toho už jsem ale nebyl. Jen kamarád mi ráno s lišáckým úsměvem sdělil, že Rumuni moc neumějí pít:-).

Foto a text: Štěpán Mikulka