Rumunsko, návrat po letech (vnitrozemí) - II. díl

Naše další cesta směřovala z dunajských rovin k nevysokým pohořím, o která v Rumunsku rozhodně není nouze. Přiznám se, že nebylo jediné z nich, které bych nechtěl navštívit. Zatím jsme je však pouze míjeli. Cíl naší cesty by letos jinde. Nebylo také zrovna nejlepší počasí na nějakou horskou túru – na vyšší hřebeny kopců se jako do sedla pevně usadili jezdci mraků a ne a ne vypadnout ze sedla. I tak rozeklaná údolí a strmá úbočí porostlá letitými stromy přímo zvala. Kdo ví, co všechno by se tam dalo zažít…

Ten den se nám dlouho nedařilo najít vhodné místo pro nocleh. Nechtěli jsme spát příliš na očích, na druhou stranu však bylo nutno pamatovat na to, že v noci jistě přijde déšť a večer sjízdná polňačka se do rána může proměnit v pořádnou klouzačku. Téměř až za šera se nám konečně podařilo najít vhodné místo – malý opuštěný lom, k němuž vedla zpevněná cesta. Rychle jsem postavil stan, abych co nejdříve mohl začít s průzkumem okolí. Hned za cestou se zelenala rozsáhlá pole osetá slunečnicemi, která slibovala dytíky. Opačným směrem se tyčilo nevelké pohoří, po jehož svazích už se shora dolů kutálely mraky nacucané deštěm. Trhlinami mezi nimi jsem zahlédl ovčí stáda rychle směřující k salaším dole v údolí. Přímo nad námi byl skalní hřbítek, který byl doslova botanickou zahradou roztodivných „skalniček“. Právě během cestování člověk přijde na to, jak málo toho o přírodě ví. V okolí svého bydliště může znát doslova každou kytku, každý strom a už jen o sto kiláků dále, při změně biotopu, se může cítit jako naprostý bylinkový analfabet.

Posel dobrých zpráv

Přišla noc. Vítr občas jen tak pro výstrahu zacloumal stanem, aby se přesvědčil, jsou-li kolíky dostatečně hluboko v zemi. Jinak byl ale celkem přívětivý večer. Však několik slov s přítelem u voňavé slivovice zútulní i tu nejnehostinnější pustinu, klidně i daleko od domova. Stále bylo o čem povídat. Tolik jsme toho viděli! Znovu se ocitáme na okraji spraší, kde jsme poprvé na naší výpravě, i když jen z veliké dálky, zahlédli pelikány, opět stojíme kousek za chudinkou rumunskou vesnicí fotografujíce lenošného sýčka na sloupu elektrického vedení a se zvědavými opálenými caparty za našimi zády. Ani jejich hrdá matka neodolala pokušení a přišla se také podívat na podivné cizince. Znovu zavoněl chlév na jejich dvorku, když nám její dva synové nosili ukázat tu malého králíčka, tu dvě nemotorná štěňátka neurčité psí rasy. Zřejmě se jim zdálo, že máme rádi zvířata, v čemž se rozhodně nespletli.

Náhle se ze tmy nad našimi hlavami ozval pro mě zcela neznámý hlas. Nic podobného jsem dosud v noci neslyšel. Pak kamarád s úsměvem vyslovil ono magické slovo: „Dytík!“ Tak přeci. Jsou tady! Šli jsme spát a já se nemohl dočkat rána. Ani jsem nedoufal, že bych se někdy k tomuto podivuhodnému nočnímu bahňáku s velkýma žlutýma očima mohl takto přiblížit…

Také ráno mělo pro nás jedno překvapení. Během snídaně v stoje jsme zaznamenali nejen bělořity plavé, ale i lindušku úhorní. Těch po Jeseníkách také moc neběhá:-). Stále jsem však nemohl zapomenout na onen podmanivý noční hlas. Ještě jsme ani pořádně nedosnídali a už s nadějí instalujeme stativák a optikou pročesáváme řádky dosud ještě nizounké slunečnice. I právě takto může vypadat hnízdiště dytíků…

Kdo tohle někdy zkusil, ví, o čem mluvím. Snad jen úplný blázen (a Bastic z filmu The Big Year:-), by si mohl od podobného počínání slibovat nějaký kloudný výsledek. Pole slunečnice končilo až obzorem, ne nepodobném zelenému moři, a my v tomhle prostoru hledali ptáky velikosti asi tak většího drozda. „Velkou“ pomůckou prý může být ono velké žluté dytíkovo oko. Zkrátka se postavte na fotbalové hřiště a zkuste na něm najít jeden zralý žlutý angreštJ.

K mému zklamání jsme ani při největší snaze žádného dytíky neobjevili.

V kraji syslů

O pár kilometrů dále, v krásně zašité stepy, mezi dvěma pohořími, jsme zkusili štěstí znova. V podstatě jsme na toto místo ujeli před deštěm, jelikož všude jinde už pršelo. Tady, doslova jako zázrakem, svítilo zatím ještě sluníčko. Míjíme pastýře za vesnicí. Místo se nám začíná stále více líbit. Z nedalekého háje volají dudci, v dálce loví orel křiklavý. Co pak tam asi loví, klademe si otázku? Pohyb v nevysoké trávě nedaleko nás nám ihned poskytuje odpověď. Sysly! A opravdu. Při podrobnějším zkoumání terénu nalézáme hned několik syslích rodin. Jsou to skutečně velmi roztomilá zvířátka. Zvídavé kukuč jejich temných očí musí vzít za srdce snad každého. Pro lepší přehled se sysli staví na zadní, podobni africkým surikatám, aby při zpozorování jakéhokoli podezření vydali kratinký hvizd varující všechny soukmenovce kolem. Doslova si hovíme v této nádherné divočině. V Česku známe sysly spíše jen z několika letišť, ale tady konečně vidím, v jakém prostředí žili po tisíciletí. Jsem unesen. Kdybychom ten den neviděli už nic jiného, byl bych nadmíru spokojen.

Ještě o další pomyslný krůček k téměř dokonalému přírodnímu ráji nás přiblížil líbezný hlas skřivana lesního. Mnozí ptáčkaři jej považují za našeho nejlepšího pěvce. Když se však tento jinak velmi nenápadný pták ozývá z morušového hájku parkového charakteru, nad nímž se tyčí už jen osluněná skála, člověk si nutně musí připadat, že už je tam.

Dalším překvapením je pro nás zjištění o vzájemné symbióze dvou naprosto odlišných živočišných druhů. V jednom okamžiku jsem zahlédl bělořita, jak nalétává na blízkého syslíka. Doslova jej chudáka hnal před sebou. Že by něco pochytil od krahujců a jestřábů? O kus dál jsem pak našel jiného, který měl přímo v syslí noře své dovedně ukryté hnízdo. Pozoruhodné. Teď tedy zbývá už jen zjistit, jestli je bělořit schopen mnohem většího sysla vyhnat z jeho nory, nebo jej pouze odháněl už od nory, kde právě hnízdil. Jakou by měl motivaci? Ať je to tak, či tak, vypadalo to opravdu bizarně.   

Tady bych strávil týden, říkal jsem si v duchu, když jsme se zvolna přesouvali k malému sedýlku mezi skalami. V tu chvíli jsem ještě netušil, že to nejlepší nás ještě čeká…

Překvapení  

Snad jen několikrát za život se fotografickému přírodomilci stává, aby ho náruč přírody přijala natolik vlídně, že mu nabídne tolik potěšení v jediné dni a na jediném místě. K takovému královskému dni se musí člověk nejspíš prolopotit spoustou dnů všedních a někdy také stejným množstvím kilometrů. Jinak to ale nejspíš ani nejde. Možná, že právě tohle je onen motor, který ho bez omrzení nutí znovu a znovu házet popruhy fotobatohu přes bolavá ramena a opětovaně vyrážet do terénu s bláhovou nadějí, že dnes určitě to určitě vyjde. Není to však jen nějaká bezduchá loterie, jak by se mohlo zdát. Každému štěstí se musí trošku pomoci, ale o tom už jsem psal v jiném článku…

Sotva jsme projeli sedýlkem, spatřili jsme v rozkvetlé stepi něco podivného. Na první pohled nám bylo jasné, že to je nějaký pták, ale jaký. „Kurňa, šak to je dytík,“ ozvalo se z kamarádových úst. A opravdu. Tajůplný tvor stál nehybně mezi panáčkujícími sysly nedaleko od nás. Zřejmě si nahříval záda. Neodvažovali jsme se vysedat z auta. V tak přehledném terénu by to mohl být konec tohoto opravdu nevšedního zážitku. Další okamžiky patřily snaze o pořízení kloudného záběru dytíka úhorního, ptáka, který je v našich podmínkách už jen nostalgickou minulostí…

Jede se dál

Z kraje syslů jsme odjížděli mlčky. Zasloužili jsme tohle vůbec? Jen jednou jsem měl podobný pocit, když jsem poprvé viděl tetřeva. Připadal mi tehdy jako poslední dinosaurus…

Před námi se v dálce rýsoval veliký lom. Byla reálná šance, že by se tam mohl vyskytovat skalník, a tak jsme se tím směrem ihned vydali. Jako by nám to dnes ještě nestačilo. Bylo však teprve krátce popoledni a cesta daleká s neutuchající silou vábila naše duše k dalším dobrodružstvím v rumunské zemi.

Zdálo se však, že tentokrát nás štěstí nadobro opustilo. Po několika marných pokusech, když už jsme si mysleli, že jsme konečně našli tu správnou cestu konečně směřující k lomu, zapadli jsme málem na rozbahněném polňačce. Co dál? Nechtělo se nám vzdát se. Vysedl jsem tedy z auta a šel jsem projít cestu daleko dopředu, jestli se její povrch náhodou nezlepší.

Přede mnou byl kraj naprosto úžasný. Bláto se mi však na boty lepilo tak intenzivně, že by to odradilo i opravdu velmi zapálené nadšence. Vydal jsem se zpět. Jen velice neradi jsme nechávali onen slibný lom za zády. O kus dál jsme sice našli jiný, ale byl mnohem menší a „nabídl“ nám už jen dutinu sýčka. Prostředí v něm však bylo úžasně fotogenické, takže jsme chvíli váhali, jestli nevydržet a nepočkat si na něj. To by však nejspíš vyžadovalo spoustu hodin čekání a nám bylo přeci jen líto času, který jsme mohli lépe využít pro své daleké cestování. Jeli jsme dál, a dobře jsme udělali.

Ještě jedno překvapení?

Krajina ubíhala za okýnky auta a my se oddávali každý svým myšlenkám. Když přišla únava, beze slova jsme zastavili, zdřímli si, a pak jsme zas pokračovali dále. Tak to šlo desítky kilometrů. Ve vzduchu nad nedalekým svahem se náhle mihl tmavý stín. Dravčík orlovitého vzhledu, ale poměrně malý, krátce zalovil a zmizel za horizontem kopce. Podívali jsme se na sebe a už vyrážíme tím směrem. Pospícháme do prudkého svahu, abychom co nejdříve stanuli na vrcholu. Mohl to být snad jen jediný druh orla. Orel nejmenší! Notně udýcháni konečně stojíme na vrcholu kopce. Fototechnika se pronesla. Krůpěje potu skáčou přes vrásky na našich čelech, jak oba mhouříme oči ke světlé obloze. Dravčík nikde. Jen všudypřítomné vrány šedivky jako obvykle na něco lamentují. Jsou nám jen velmi slabou útěchou. Přesto však pár cvaků děláme.

Už za několik okamžiků jsme však vranám byli vděčni. Právě díky nim jsme si nastavili správnou expozici, pro fotografování naproti světlé obloze. O vteřinu později se totiž z trávy nedaleko od nás prudce zvedl náš orel nejmenší. To on se vranám nelíbil. Že nás to hned nenapadlo. Orlík si odnáší svou nedojedenou kořist a umožňuje nám tak pořídit několik snímků.

Plni zážitků navštěvujeme ještě nedaleký lomek s hnízdy vlh a mandelíků, kde nás potěšil krátkým zalovením ostříž lesní. Cesta ubíhá rychle. Domorodci u krajnice nabízí první letošní třešně a meruňky. Blíží se večer, a tak nezastavujeme, i když bychom si dali říct. Cílem dnešní cesty je ještě jeden lom, na který nám dal tip kamarád. Prý by tam měla hnízdit káně bělochvostá. To bychom však už „Dytíkův den“ museli přejmenovat na „Den dravců“:-).

Smutný příběh

Lom bez problémů nacházíme a moc se nám líbí. Už z dálky spatřujeme jednu na kost promoklou káni, u které není pochyb o tom, čí je. Místo pro nocleh vybíráme tak, aby na nás odnikud neviděla. V tomto čase už určitě hnízdí. Štěstí zkusíme až zítra. Před spaním se ještě bavím bělořity plavými a já nalézám také liščí noru. Těsně před soumrakem jsem zaslechl hlas, který u nás také není nijak obvyklý. Okamžitě poznávám strnada zahradního a mám velikou radost. Ta se ještě násobí, když se mi jej daří vyfotografovat nedaleko na skále. Někde za ní je jistě i hnízdo s mláďaty. Sameček má totiž v zobáku nějakou místní kobylku. Stmívá se.

Následuje krátká večeře a „zhodnocení“ jedinečného dne. I přesto, že by bylo dlouho o čem povídat, tentokrát nás únava nutí zalehnout. Byl to den nejen úspěšný a v mnohém inspirující, ale i dosti fyzicky náročný. Opět se nemohu dočkat rána. Proč jen to tady není jak v Norsku, kde v tomto ročním období slunce v podstatě ani nezapadá, říkám si už v polosnu?

Brzy ráno jde kamarád omrknout káni a já se rozhoduji podívat ještě jednou po strnadech. Poměrně snadno nalézám hnízdo, ale je vypleněné. Moji nevyslovenou otázku mi zodpovídá letmý pohled dolů. Padám do trávy jako podťatý. Kousek pode mnou si užívá ranní sluneční koupele odrostlé lišče. Tak odtud tedy vítr vane. S velkou lítostí opouštím místo. I taková umí být příroda. Stát se to u nás, tak je to poměrně významné procento všech našich strnadů zahradních.

Strnadi tesklivě pískají za mými zády, v marné snaze najít někde svůj nedávno ještě tolik živý poklad. Lišče nejspíš s plným žaludkem stále hledí do ranního slunce a spokojeně mhouří oči. Malá tragedie, jakých se v přírodě dějí stovky – v jediném okamžiku a na jediném místě. To snad jen nám, lidem, je dán do vínku poměrně klidný život, ač si ho mnohdy a z nepochopitelných důvodů, tvrdošíjně komplikujeme….

Překvapení ve skalách

Lišky mám velmi rád, i tak jim chvilku nemohu „odpustit“ likvidaci rodiny tak vzácného druhu. Děti divočiny si však nevybírají, co je vzácné, a co nikoli. V místních podmínkách je jistě strnad zahradní natolik běžným ptákem, že je běžnou součástí jídelníčku lišek, i jiných druhů.

Z dálky ke mně opět doléhá hlas dudka, příslib nového života. Přímo přede mnou mě náhle zaujal podivný předmět v trávě. „To snad – to snad je – to je přeci želví krunýř,“ vyhrknu překvapeně. Ano! Je to želva žlutohnědá a šplhá si tu po skalách jako nějaký kamzík. Strnadi jsou zapomenuti.

Snad celou hodinu střídavě fotografuji a studuji tohoto obdivuhodného tvora. Vlastě až do chvíle, kdy se to stařičké želví důchodkyni přestalo líbit. Uctivě se madam s kostěným kloboučkem poroučím. Vzdaluji se a málem bych si nevšiml nízkého ptačího průletu nad mojí hlavou. Káně bělochvostá! Tentokrát v celé své kráse a s krásně suchými křídly. Pořizuji pár snímků a lehám si do trávy, abych se kochal jejím nádherným zbarvením i siluetou. Opisuje široké kruhy na modré obloze nade mnou, s nadějí, že brzy najde něco k snědku pro svá mláďata. Kamarád mi moji domněnku potvrzuje, v nalezeném hnízdě jsou prý hned tři opeřená mláďata. Není důvod se tady déle poslouchat. Nasedáme do auta a vyrážíme na další cestu, tentokráte do vnější dunajské delty.

Foto a text: Štěpán Mikulka