Den druhý

V úterý ráno se probouzím o půl šesté a po kratinkém vyhlédnutí z okna všechno ihned bere velice rychlý spád. Na probouzející se obloze je totiž spousta modrých ok a také smrkoví staříci na svahu za okny se díky rannímu slunci navzdory svým letům červenají. To ranní červené slunce jim dalo ruměnec do vrásčitých tváří. Na horách vždy šplhají ranní paprsky do strání pěkně zespod a takovému nádhernému světlu se zkrátka nedá odolat... Už po pár minutách se plahočím s těžkou fotovýbavou v batohu vzhůru do kopce, abych co nejrychleji překonal pásmo kleče. Rád bych se dnes setkal s kamzíky, které jsem letos ještě neviděl. Jestli mě paměť neklame, přibližně v tomto čase by mohli přecházet přes centrální hřeben někde kolem Vysoké Hole.

Mé rozjímání přerušuje svým nízkým letem kukačka a sedá si na dokonale fotogenickou větev tak, že neváhám a okamžitě se vmáčknu i s výbavou do spodních větví nejbližšího smrku. Na ruce ji pak vábím a spoléhám na odvěkou nevraživost kukaček, kterou chovají ke svému vlastnímu rodu, protože kukačky si své teritorium hájí převelice přísně. Legrační jsou zejména "žabí" zvuky, které vydává rozzlobená kukačka při přeletu. Tahle moje však má svých starostí dost. Bez přestání na ni nalétávají drobní pěvci a tak své pokusy o její přivábení brzy vzdávám, abych byl včas na hřebeni. Tebe si nechám na jiný den, komentuji v duchu svůj ústup, zatímco se rychle blížím k pásmu kleče. Těsně pod klečí pak uhýbám směrem k Větrné louce. Tady kdysi zastřelili jednoho z jesenických jeleních králů. Hlavou se mi honí i další zážitky místních lovců, zážitky o různých setkáních s touto nádhernou zvěří a vím, že dnes už je to s jeleny v těchto místech špatné. Už jen robustní lustry vyrobené z desítek mohutných shozů zdobící jídelnu chaty Ovčárny nostalgicky připomínají turistům zašlou jelení slávu...

Odpoledne se půjdu mrknout tam, kde jsem včera zhlédnul ty laně, říkám si. U prameniště pode mnou naráz zasvítily mezi větvemi prkna myslivecké kazatelny a hned se v mé hlavě objevují další vzpomínky na několik nádherných rán, které jsem se zatajeným dechem měl možnost před lety pozorovat z útrob této kazatelny. Viděl jsem odtud hned několik tichých horských svítání, kdy jen hejna křivek, které se létaly sem, pod kazatelnu napít, aby lépe strávily semena smrkových šišek, jakoby malinko rušily posvátnost nádherných svítání. V takových chvílích závidím všem lesním tvorům jejich kouzelný domov, ale současně si uvědomuji, že to jen člověk, pán tvorstva, si může takové ráno opravdu vychutnat bezstarostným a labužnickým způsobem. Jestlipak i volně žijící živočichové se dokážou alespoň na malou chvíli vytrhnout z reality nejrůznějších nástrah predátorů, ale i rozmarů počasí a starostí o obživu? Okamžitě se mi vybavuje vzpomínka na probdělou noc na stejné kazatelně, kdy jsem se zde ukryl před říjnovou ledovou bouří. Jak jsem byl rád, že jsem kazatelnu v noci našel! Po celou noc pak bušily bez přestání kapky deště do poctivě utěsněných prken. Cestu si voda stejně nakonec našla, a to hned na několika místech střechy a jen důmyslný záchytný systém vyrobený z ešusů a polní láhve zachraňuje můj spacák před úplným promočením, ale venku by to bylo mnohem horší...

Dnes je však ráno úplně jiné. Paprsky slunce začínají příjemně hřát, ačkoliv teploměr na horské chatě ukazoval ještě před chvílí pouhých pět stupňů nad nulou. Nesčetné množství poletujících lindušek mě inspiruje k jejich vábení u prameniště. Nakonec se mi daří vyfotografovat na poměrně slušnou vzdálenost lindušku lesní a po chvíli snad i lindušku horskou. To ale zjistím až na pokoji podle jejích tmavých nohou, pokud tedy budou na snímku zřetelné.

V dálce se ozývá přelétavá máma kukačka a já směřuju pod hřebenem dále na jihozápad, kde na horské holi tuším kamzíky. Najednou těsně přede mnou vyletuje z trávy linduška. Je mi hned jasné, že právě zde skrývá svůj nejcennější poklad - první letošní snůšku. Snadno objevuji čtyři tmavá vejce a v rychlosti pořizuji dokumentární snímek. Tak tohle nebude linduška lesní, usuzuji z barvy vajec... Pak se okamžitě vydávám na další cestu, abych nezavdal příčinu ke zničení snůšky. Postupuji šikmo vzhůru k hřebeni a cestou nalézám několik dalších hnízd. Těm už se ale opatrně vyhýbám. Nejraději bych zalehnul na podušku z trávy a naplno se oddal zpěvu desítek lindušek a skřivanů. Tak tohle je pravé "Ptačí ráno", kdy by se člověk mohl slastně utápět v moři nesčetných ptačích hlasů až by se do v nich a ve spánku dočista utopil, říkám si, pokračuji však ve své cestě za kamzíky.

Náhle je v dálce spatřuji. Postupují svým tradičním ochozem strmě vzhůru k centrálnímu hřebeni. Na první pohled vidím, že je jich poměrně málo oproti loňsku, kdy jich bylo téměř jednou tolik. Kryt nizounkými smrčky pořizuji snímek "pojišťovák", abych měl v případě neúspěchu alespoň jeden, byť i špatný záběr. Od této chvíle úplně zapomínám na dosavadní rozjímání a kryt krajními smrky horní hranice lesa se vydávám rovněž vzhůru, abych kamzíkům nadešel. Kamzíci však postupují velmi rychle a dokonce občas popoběhnou. Co naplat. Jak oni, tak musím i já... Své věci nechávám na místě, kde právě stojím a jen letmo se rozhlížím kolem sebe, abych si místo bezpečně zapamatoval. Co už jsem se takhle svých věcí po lesích nahledal, když jsem si místo, kde jsem si své věci odložil, nedostatečně prohlédl...

Přihrben běžím vzhůru do strmého kopce a těžké boty mi můj rychlý přesun vůbec neusnadňují. Už jsem blízko hřebene. Počasí se začíná razantně měnit. Blíží se ke mně zatím ještě roztrhané cáry mlhy. Po několika dalších výškových metrech se však ocitám přímo v mlžném světě. Nevím sice, jak budu za takových podmínek fotit, říkám si, ale má to jednu výhodu. Můžu ještě více zrychlit, jelikož mě teď kamzíci nemohou vidět. Snad jsem si dobře zapamatoval jejich směr? Zastavuji na hřebeni. Najednou vlevo od sebe registruji pohyb v místě, kde se mlha mírně trhá. Je to jen pár desítek metrů ode mě, a proto se takřka ve stejném okamžiku tisknu do polštářů z trávy a mechu. Tak se mi to ležení v náručí horské louky nakonec splnilo, říkám si. Všechno je však úplně jiné. Není to žádná relaxace a rozjímání! Srdce mi po rychlém přesunu do prudkého svahu bije tak hlasitě, že několik okamžiků váhám, jestli to není dusot kamzičích kopítek někde v mé blízkosti. Brzy tu musí být, říkám si a ještě více se v máčknu do trávy, přičemž se snažím kontrolovat svůj hlasitý dech. Za několik okamžiků už je vidím. Vlastně jen jejich siluety v mlze. Prochází kolem mě v zástupu jako indiáni kryti mírnou terénní vlnou. Jsou ode mě snad jen dvacet kroků.

Další postup už mám mnohokráte vyzkoušený. Jelikož je na hřebeni celkem příznivý vítr, pokouším se zavěsit přímo za ně. Už se mi to mnohokrát osvědčilo u vysoké zvěře, kdy jelení tlupa obvykle prostor za sebou tak pečlivě nekontroluje. Tady je to však jiné. Jsem na rozsáhlé volné planině bez jakéhokoliv stromového porostu a tak i přes veškerou moji snahu po čase kamzíci zjišťují mou společnost. Snažím se chovat jako běžný turista, či borůvkář, ale i tak ze mě už nespouští své bystré oči. Musím změnit dosavadní strategii, říkám si. Plížením se přesouvám mimo kontrolovaný směr a po pár desítkách metrů se ocitám za hřebenem, kde se už můžu postavit. Mlha v tu chvíli zůstává nade mnou. Bezvadný. Tak, teď je ještě počkat na tom správném místě... Sestupuji až na úroveň horní hranice lesa na opačné straně hřebene. Pode mnou se otevírá překrásné údolí prakticky nedotčenou lidskou činností. Jen jediný lovecký chodník míří po vrstevnici kamsi k Františkově myslivně. Překrásné světlo ještě více umocňuje celý ten jedinečný obraz divokosti a nespoutanosti. Mezi čepicemi mechu občas zasvítí kvarcit a já k mému překvapení jen kousek ode mě spatřuji, poblíž jednoho z kvarcitových polí, očekávané stádo. Takže i přes můj rychlý přesun byli kamzíci o něco rychlejší než já... Co naplat. Na loktech se zvedám co nejvýše nad terén a pořizuji několik snímků. Jedná se o stádo mladých samců, což také vysvětluje menší početnost stáda. Kamzice jsou jistě někde s kamzíčaty. V této divoké krajině jsou kamzíci opravdu velmi fotogeničtí. Jakoby zde žili od nepaměti a ne jen pouhé jedno století, říkám si. I tak si myslím, že se zde v Jeseníkách po tak dlouhé době jedná už téměř o "původní" druh? Na fotografování nemám příliš mnoho času, jelikož stádo po chvíli sestupuje dál do údolí. Tam už za vámi nepůjdu, kamarádi... Musím se vrátit ke svým věcem, říkám si, abych nedopadl jako můj bratr, kterému v podobné situaci polští borůvkáři ukradli celou fotografickou techniku včetně jeho oblíbené dýmky:-(.

Spokojen se vracím zpět za hřeben, abych se oddal slunečnému červnovému dopoledni. Věci nalézám nečekaně rychle a už s nimi sestupuji k nejvyššímu z pramenišť, jelikož zde tuším rozkvetlou nádheru jesenické květeny. Z prvních soliterů horního pásma lesa ke mně k mému překvapení doléhá hlas cvrčilky zelené a pěnice slavíkové. To jsou hezky vysoko...

U prameniště mě čeká ještě jedno velké překvapení. Kromě nádherných blatouchů, které se svou žlutou krásou chlubí oběma břehům rodícího se potůčku, spatřuji první kvítky drobného hořce jarního. Oddávám se fotografování a při tom se občerstvuji chutným česnekem, který raší v mé těsné blízkosti. Není nic radostnějšího než bublání horského potoka, který se právě prodírá z nitra horského hřebene...

Nastal čas na návrat. S těžkou výbavou na zádech se vypravuji na zpáteční cestu obdivujíc rašící listy kýchavic. Neodolávám, a opět zaměřuji svůj makroobjektiv na tuto velmi fotogenickou rostlinu. Jak už to bývá, i tady krása tak trošku plete. Celá rostlina je velmi jedovatá a u některých lidí způsobuje i těžké alergické reakce, Proto mě o pár metrů dál překvapuje jedna ukousnutá rostlinka. To se asi mladý kamzík učil, co se k snědku hodí a co naopak ne. Asi mu potom moc dobře nebylo, říkám si. Podle trusu je vidět, že kamzíci však dávají přednost travnatým částem svahu. U jedné z hromádek pak ještě fotografuji dvojici zamilovaných zlatohlávků...

Na chatu se pak vracím přesně v čase oběda. Odkládám totálně promočené boty a kalhoty s vědomím, že odpolední výprava za vysokou, kterou jsem zahlédl první den, se bude muset uskutečnit v lehké obuvi a s podstatně lehčí výbavou, jelikož mě při sestupu začal pobolívat nějaký ten kolenní vaz. Je to přeci jen nezvyk, vyměnit rovinatý údolní terén za tuhle kopcovitou raubírnu. Mám před sebou přibližně tři hodiny času, které využívám k údržbě fototechniky, ke stažení fotografií a samozřejmě také k odpočinku.

Na cestu za dalším dobrodružstvím se vydávám v pozdním odpoledni, abych stihnul jeden z odpoledních pastevních cyklů vysoké zvěře. Ty jsou právě tady na horách, kde zvěř v tomto čase není nikým a ničím rušena, celkem dodržovány. Na nohou mám pohodlné tenisky a na krku se mi houpe jenom teleobjektiv. Zbytek výbavy zůstává na horské chatě. Doufám, že se nerozprší, jelikož jdu opravdu na lehko, aby má mokrá výbava stihla do zítřejšího dne řádně proschnout a abych odlehčil kolenům. Vydávám se na opačnou stranu hřebene než tomu bylo při předešlých výpravách. Cesta po loveckém chodníku rychle ubíhá a já se snažím zorientovat, abych našel mýtinu, kde jsem včera z protilehlého hřebene zahlédl naši královskou zvěř. Jediným vodítkem je mi profil terénu a tak maličko kufruju. Koleno při tichém našlapování, jelikož svaly a úpony jsou v permanentní tenzi, mírně pobolívá a já si říkám, jestli se mám vůbec takhle snažit, když potvora zrádce vítr pofukuje hnedle z leva a hnedle zprava?

Cestu mi kříží hluboké koryto potoka a hojně používaný ochoz zvěře mi pomáhá při jeho zdolání. Můj odhad byl celkem správný. Přede mnou prosvítají mezi stromy mýtinky a já ze stop a okousané trávy zjišťuji, že jsem na správném místě. Ještě více dávám pozor na jakoukoliv větvičku, která by mohla i jen slabým škrknutím o plátno mé bundy, či tichým prasknutím, prozradit zvěři mou přítomnost. O několik kroků dále již cítím silnou vůni vysoké zvěře, jak ji znám z mnoha svých fotografických toulek směřovaných za touto nádhernou a současně velmi opatrnou zvěří. Škoda, že u nás jdou myslivci a lesníci jelenům tolik po krku. Byla by to nádhera, kdyby si je člověk mohl nerušeně prohlédnout, tak jako třeba v Denali v USA.

Najednou před sebou zaznamenávám nepatrný pohyb mezi větvemi. Hnědavě červené tělo se pomalu pohybuje napravo ode mě. Mnoho času jsem však na pozorování neměl. Vítr se po chvíli otáčí a laň odbíhá. Koloucha jsem však nezahlédl. Nejspíš bude odložený někde v náruči vonících horských bylin, aby trpělivě vyčkal návratu své úzkostné mámy, co se šla trošku najíst a napít, a nebo ještě ani není na světě.

Zvýšené množství hmyzu společně s četnými hromádkami trusu různého stáří naznačuje, že jsem na místě, kde je poměrně vysoký pohyb zvěře. Bohužel i další moje setkání probíhají podle stejného scénáře. Po změně větru vždy zvěř odskočí a za varovného dusotu odbíhá někam do neproniknutelného podrostu. Co naplat, budu tu muset zkusit jindy, říkám si v duchu. Zbytek času využívám k podrobnému studiu terénu a ochozů zvěře. Zdá se, že místo by mohlo být zajímavé i fotograficky, jelikož hřebínek, na němž právě stojím, je orientován kolmo na centrální hřeben, kde, na rozdíl od tohoto místa, které slibuje stále příznivé boční světlo, fotograf musí s ohledem na denní dobu vybírat tu správnou stranu hřebene k focení. Hold fotografové divoké zvěře to nemají vůbec snadné. Je mnoho skutečností, které ovlivňují výsledný snímek. U zvěře to bohužel není ?jen? o kompozici či zajímavém úhlu pohledu, jako v jiných fotografických disciplínách... Tohle místo skýtá dobré světlo, jak při ranním, tak i při večerním slunci. Bezvadný. Kde se však skrýt, abych měl dokonalý přehled po okolním terénu? Ani po dlouhém, pátrání žádné takové místo bohužel nenacházím. Asi právě proto se zde zvěř zdržuje tak ráda. Hřebínek je velmi členitý a málokdy je přímo vidět z mýtiny na mýtinu. No. Co se dá dělat. Musím někam nahoru, ale kam? Na horských smrcích porostlých lišejníky a s hustými větvemi velmi blízko sebe, se šplhat nedá. Naštěstí však nalézám pokroucenou jeřabinu a za několik okamžiků už sedím v její rozvětvené koruně. Nadhled mi sice trošku z fotografického hlediska vadí, ale jinak je celkem obstojně vidět po okolí. Navíc to tu nazavětřím, říkám si, když po chvíli sestupuji opatrně dolů.

Rychle se zhoršující počasí mě nutí pomýšlet na návrat. Blížící se cáry mlhy postupně zakrývají zapadající slunce a za několik okamžiků začíná hustě pršet. Tak to jsou hory, říkám si. Kapičky jsou naštěstí velmi malé. I tak ale přidávám do kroku, jelikož má odlehčená výbava jistě velmi rychle promokne. Během svižného sestupu si ani neuvědomuji, že postupně ztrácím směr. Tohle zjištění mě však zatím čeká... Díky mému zatím netušenému omylu však v korytě horské bystřiny spatřuji srnu. V klidu okusuje čerstvé lístky borůvčí, tak se k ní zkouším pozvolna přiblížit. Za několik okamžiků už stojím v tomtéž korytě, ve kterém se ještě před pár okamžiky srna pásla. Teď už si pochutnává jen několik metrů ode mě a já vidím jen její hřbet. Nevnímám houstnoucí déšť a pokouším se pořídit neroztřesený snímek. Loket pevně zapírám do kolene a s vysokou citlivostí nastavenou na fotoaparátu pořizuji první snímky. Je to dobré, říkám si po zhlédnutí snímků na displeji fotoaparátu. Stabilizátor opět odvádí dobrou práci... Srna má od mokré trávy orousaný celý krk a boky. Nemohu si také nevšimnout, že je "těžká". Takže tady na horách ještě nejsou srnčata na světě? Tak to možná ani kolouši ještě nepřišli na svět, ale to bych se celkem dost divil, pokračuji ve svém vnitřním monologu a současně pořizuji další snímky.

Tma houstne a já proto pokračuji ve své zpáteční cestě. V teniskách už mi pěkně čvachtá a příjemně je snad už jen mému foťáku, který schovávám v suchu pod bundou. O několik okamžiků později zjišťuji, že jsem mírně zabloudil... Bezva. Uvažuji, kterým směrem jsem se odchýlil a nakonec směr upravuji doufaje, že teď už postuluji správným směrem. Mé zrychlené kroky provází svým poplašným hlasem střízlík poskakující na padlém kmeni letitého smrku a jinak je kolem takřka úplné ticho. Je už celkem špatně vidět, ale naštěstí to stačí na to, abych pod sebou po čase zahlédl světlý proužek turistického chodníku. Po další hodině usedám na postel svého pokoje s plnou hlavou zážitků a se spoustou kilometrů v nohách. Na hotelovém teploměru je šest stupňů. Ulehám na postel a jen měsíc nasvěcující za oknem pruhy letících mraků napovídá, že zítra nejspíš hezky nebude. Alespoň si odpočinu, pomyslím si a usínám poctivým spánkem...

Foto a text: Štěpán Mikulka