Sv. Václav, tentokráte v Maďarsku

Můj letošní fotografický rok je zatím zcela postaven na hlavu. Po fotograficky vynechané říji srnčí mi práce a další okolnosti nedovolily věnovat se ani té jelení. Pokud bych parafrázoval klasika: „V životě lidským jsou holt důležitější věci, nežli fotografování“.

 Proto jsem s povděkem uvítal nedávný manželčin návrh, že bychom mohli vyrazit za voláním jeřábů do Hortobágy v Maďarsku. Ve známém ptačím ráji jsme spolu už před časem byli. Okamžitě se mi vybavily vzpomínky na podzimem vonící maďarskou pusztu a mysl vytáhla z docela hodně zaprášeného šuplíku mé paměti energické krrrru, krrrru – volání putujících jeřábů. A když jsem vzápětí někde na patře ucítil lahodnou chuť nefalšovaného Tokaje, bylo rozhodnuto; letos sv. Václava, vrchol jelení říje, nestrávím ve společnosti parohatých králů!

Nejsem nějaký světoběžník, ale cestování mě opravdu baví. Velmi rád objevuji nová místa, lidi i jejich tradice, nádherná zvířata a rostliny. Právě díky cestování člověk může zjistit, že i tisíce kilometrů od naší malé země mají lidé naprosto stejné radosti, ale i starosti, a někdy i docenit, v jak fajn podmínkách tady u nás žijeme. Na cestách postrádám jen jediné. Svou rodinu. Už jen díky své profesi spím ve své vlastní posteli o 120 nocí méně, než je v dobrých rodinách zvykem. Proto jsem také velmi uvítal, že s námi tentokráte do Hortobágy pocestují i naši synové, Jakub a Matěj. Cestování už zvládají obstojně a navíc oba rádi fotí.

Ptačí ráj za humny

Do Hortobágy je to z našeho města v podhůří Jeseníků nějakých 650 km, takže se dá bez nadsázky říci, že je pro našince tento kouzelný kraj plný rybníků a akátových remízů takřka na dosah ruky. Celkem pohodlně se tam dá dojet autem za 9 hodin. A nebýt naší slavné dálnice, kterou jeden z mých kolegů trefně nazval největším parkovištěm v Evropě, šlo by to bezpečnou jízdou zvládnout i do 8 hodin. To je skutečně potěšující informace, a to zejména pro milovníky ptáků. Věřte, nebo ne, v NP Hortobágy je jich v průběhu roku k zastižení hodně přes 300 druhů! Pro našince je to jen těžko představitelné množství, jelikož zdolat třístovku v našich podmínkách je již skutečně obdivuhodný a především dlouholetý výkon.

Hned po práci jsme tedy vyrazili. Jsou místa, na která se velice rád vracím. Hortobágy patří mezi ně. Kdybychom tak už přejížděli Tisu, znělo mi v hlavě už někdy od Břeclavi. Právě tam nás však přibrzdila nějaká vládní kolona. Jinak ale cesta utíkala slibně, až tedy na Kubíkovo několikeré zvracení. No, snad mu ten výlet bude stát za to, říkal jsem si v duchu.

Českou krajinu brzy střídá slovenská, a pak konečně i ta maďarská. Velkým zážitkem je pro nás průjezd setmělou Budapeští. V ulicích hlavního města Maďarska na člověka historie dýchá prakticky odevšad. Když pak ze starobylého mostu Szabadság (Most svobody), který otevíral ještě Franc Josef, spatřujeme majestátný Dunaj rozzářený desítkami osvětlených lodí, chápeme, kde bral Ferenc Liszt svou inspiraci (tedy kromě mnoha žen).

Na místo našeho ubytování jsme dorazili za tmy. Vystupuji z auta a zhluboka se nadechuji. Vůně maďarského venkova je jak šálek lahodného nápoje. Rozmanitě chutná a uvnitř přívětivě zahřeje. Štěkot psů a vůně chlévů člověka ihned vtáhne do nové reality. Hvězdami rozsvícené nebe slibuje krásné ráno. Ukládáme kluky v Rišově „ptačím domečku“ a nasloucháme, jestli se neozve sýček nebo pálenka. K usínání nám nakonec prozpěvují jen kobylky. Ale i toho si považujeme. Už za měsíc to bude jinak.

Maďarský venkov

Těžko se vstává do podzimní tmy a ještě hůře dětem, když ještě netuší, jaké dobrodružství je čeká. Nakonec se ale daří a my vyrážíme k nedalekému kurhanu (dávná hrobka), kde jsme již před lety ranní rozlet jeřábů pozorovali. Kluci si už cestou v pološeru nalézají několik skokanů, rosniček a blatnic, takže mají o zábavu postaráno. Opíráme se zády o kurhan a sledujeme východní obzor. Kolem je ticho. Jeřábi jsou však tentokrát velmi daleko. Zdá se, že hlavní nocoviště je tedy letos jinde. Tato informace je nakonec určující pro náš následný denní program. Pokusíme se dnes najít místo, odkud další ráno vzlétnou jeřáby za potravou. V čase našeho pobytu je jich v oblasti zhruba 17 000. Toto číslo se však v některých letech (na přelomu října a listopadu) vyšplhá i na 8 desítek tisíc.

Ještě dříve než vyrazíme pro vstupenky do NP do infocentra v Hortobágy, kde jak známo otevírají poměrně pozdě, procházíme v rozlehlé pusztě několik samot u prašných cest. Podobná místa mě už od klukovských let lákala. Maďarská, stejně jako třeba litevská, rumunská či řecká, všechna mají svou neopakovatelnou atmosféru. Nejde jen o objevitelství, které zřejmě koluje ve všech klukovských žilách, jak se brzy ukazuje, ale všechny ty dávno opuštěné stavby také velmi podobně nostalgicky voní.

Tady, na té polorozpadlé lavici pod vlašským ořechem, sedával nejspíš večer co večer znavený hospodář a koukal do zapadajícího uherského sluníčka. Možná se trápil velkým suchem, možná přemýšlel, čím že udělá radost svým dětem, které měly „dětský pokoj“ hned za stěnou z hnětené hlíny a slámy. Dávno zde nezní jejich smích a křik. Mladí odešli do měst, staří na věčnost. Člověka až zamrazí. Otisk prstů ve vlhké soli v dřevěné solničce – jako by někdo jen před okamžikem odběhl nakrmit mangalice (maďarský kříženec „kudrnatých“ prasat) do chléva na zahradě. Ty už však zejí prázdnotou. Ve zpráchnivělé mrvě rostou dodnes nádherné žampióny a ve stěnách žijí jen ptačí nájemníci, vlaštovky, od nichž se možná místní kdysi dávno naučili stavět. Nad našimi hlavami se do chladného rána probouzí roj divokých včel. Žlutá barva pláství láká k ochutnání. Pálenka neslyšně opouští mezistropí polo zřícené budovy a usedá na hřeben malé hospodářské budovy. Radost kluků těší i mě. Vždyť já ji viděl takhle, ve volné přírodě, snad právě v jejich věku, před pětatřiceti lety…

Nezdržujeme se však dlouho. U jiné usedlosti chutnáme na zápraží domu zrající hroznové víno a jinde zas několik velmi chutných ořechů. Všude pod nohama je spousta žab a hmyzu – učiněný klukovský ráj. Na nebi vidíme také první jeřáby a husy.

K obědu se konečně dostáváme do infocentra. Nádherný historický kamenný most nechává kluky naprosto chladnými. O to nadšeněji však fotografují pastevce a jeho svěřence – dlouhorohý uherský skot. Tady, u Hortobágy, je to už trochu divadýlko pro návštěvníky. Nutno však přiznat, že s hejny havranů je to rozhodně stylovka. O kus dál však jistě pasou šrouborohé ovce chudí pasáčci se skvěle vycvičenými pasteveckými psy. Bez nich by to v letním úmorném vedru ani nešlo. Zatímco pastevec usedá a na rozprostřený šátek rozkládá svůj skromný denní příděl, míjí jej nefalšovaný safari autobus. Tak to je mi tedy novinka, říkám si. Už jsem tady párkrát byl a na tohle jsem zatím štěstí nikdy neměl. Místní se ale nějak živit musí…

Samotné infocentrum je rájem pro děti. Prolézačky, audiovizuální technika, propagační materiály, to je jejich svět. My, dospělí, pak obdivujeme často opravdu nádherné snímky místních fotografů. Trochu zvrácená profesionální deformace, říkám si v duchu, vždyť obdivovat se má divák především nádheře zachyceného tvora. Klobouk dolů si však místní rozhodně zaslouží.

Oslava vína a pěvci

Po krátké návštěvě místních potravin opět vyrážíme do terénu. Našim cílem je jiný kousek puszty, tentokráte na severní hranici parku, kde se chci mrknout po nějaké ptačí drobotině. Je mi jasné, že tohle pro kluky velká zábava asi nebude. Vyhořelý domeček se sýčkem a bažanty na obvodových zdech, naše mírné kufrování, či maďarská policie doprovázející krojovaný průvod s muzikanty na dýchavičném traktorku, mě však přesvědčují o opaku. Kluci jsou spokojení a neví, na co dřív koukat. Je to pro ně naprosto nový svět.

Sluníčko nízko nad obzorem se odráží v opálených tvářích domorodců. Jedna z krojovaných hospodyň natahuje ruku skrze stažené okénko Suba a nabízí nám uvnitř slaďounké hrozny. S poděkováním se s ní loučíme a pokračujeme v cestě. Za statkem zvedáme z prachu polňačky stovku hrdliček a domácích vrabců. Vzduch silně voní hospodářskými zvířaty. Není divu, že je tady tolik ptactva. Musí tu být spousta hmyzu.

Kousek za vesnicí se ocitáme v ráji pěvců. Strnadi, včetně těch zahradních, chocholouši, konipasové a bělořiti, hotová přehlídka zástupců hospodářské avifauny, už jen ten skřivánek krátkoprstý chybí. Pořizujeme nějaký ten snímeček, kluci se legračně maskují. Na zpáteční cestě míjíme hodujícího ostříže a téměř za tmy ještě i ježka východního. Nádherný den završuje několik doušků skvělého Tokaje, který nám kdysi doporučil slovutný Dódin. Díky Roberte. Jsme rádi, že to naše kluky zatím baví. A to ještě neví, co je čeká další den…

Hortobágy-halastó

Halastó (čti halaštó) není v překladu nic jiného, než rybníky. Ty místní jsou ale přeci jen něčím výjimečné. Dalo by se říci, že právě ony jsou centrem NP Hortobágy. Možná i právě jejich blízké okolí natolik okouzlilo slovutného světového etologa, rakouského přírodovědce Konrada Lorenze, že osobně přispěl ke vzniku NP Hortobágy. Ten byl založen v roce 1973. Samotný park je od roku 1999 registrován také mezi kulturní dědictví UNESCO, a to jako biosférická rezervace. My jsme se do těchto míst rozhodli vyrazit druhý den ráno.

Kluky jsme ráno nějakým záhadným způsobem dokázali naložit do auta už kolem šesté a vyrazili jsme. Měl jsem trochu obavu, že nám cestou usnou a především, že ty 4 kiláky k nejzajímavějšímu rybníku Kondász budou pro ně utrpením. Nakonec se ale chlapi drželi skvěle, za což byli odměněni nádherným svítáním v tomto skutečně ojedinělém prostředí. Ideální je, mrknout se na mapu. Tam lze vidět, že se jedná o soustavu velkých rybníků, přičemž u každého z nich je jedna nebo i více pozorovatelen. Vše je obehnáno hradbou rákosu, v němž se může skrývat prakticky cokoliv. Tím narážím na místí černé buvoly, kteří jsou k vidění už cestou mezi rybníky:-).

Východ slunce je pro nás skutečně ojedinělým zážitkem. Jsme doslova pohlceni nejen paprsky vycházejícího slunce, ale především ptačím křikem. Fascinující je především to neskutečné množství života, který pulzuje všude kolem nás. Každou chvíli nás míjí volavky bílé, kvakoši noční, orli mořští či kormorání malí i velcí. V protisvětle šacují mělčinu desítky kolpíků a tisíce kachen, především čírek. Ze zadní části rybníka před námi se snad každou vteřinu z hladiny odlepují různě početná hejna jeřábů, kteří se s křikem rozlétají do uherské krajiny. Jejich motivací je samozřejmě potrava, teď, v čase sklizně, je to především výživná kukuřice.

Po tak famózním zážitku už člověk snad ani nic nečeká a nechce se mu už ani moc pokračovat v cestě k dosud ještě dalekému Kondászi. Vždyť co nás ještě může tak nadchnout a překvapit? Je toho však ještě mnoho. Proto se vydáváme na další cestu. Sledujeme úzkokolejku, po níž se máme v plánu vracet. Cestou se obdivujeme precizně spleteným hnízdům moudivláčků a na samém konci úzkokolejky také desítkám sýkořic vousatých. Jsou to velmi elegantně působící ptáci. Hlavně ten jejich vous, korespondující nádherně s kníry mnoha místních mužů. Jejich fotografováním trávíme snad hodinu.

Čas nám příjemně krátí i zpěv rákosníků a kejhání husí, které se již zvolna vracejí zpět na Kondász. Z nově vybudovaných pozorovatelen sledujeme menší množství bahňáků, což je pro mě spíše mírným zklamáním. Čekal jsem jich tu více. Jsme zde sami, až na jednoho birdera z Polska. První nával turistů přiveze až první spoj vláčku. Užíváme si to. Snažím se podle hlasu rozeznávat chřástaly a další tajemné obyvatele rákosin. Přijíždí vláček. Utahaní míříme k jednomu z vagónů, když se od strojvedoucího dozvídáme, že se tady nedají koupit jízdenky. Zatímco nemilou informaci sdělujeme klukům, vysedáme. Zoufalý Kubův výraz ve tváři se nám však zřejmě stává vstupenkou na palubu. Vláček se rozjíždí. Vonící vítr nám pročesává vlasy. Užíváme si to. Zítra nás čeká poslední den. Zatím je však teprve poledne…

Konečně za jeřáby

Odpolední program je jasný. Po lahodném obědě v místní csardě hoďka spánku, a pak zvolna za jeřáby. Zatím jsme si jich moc neužili. Ale dnes už to určitě přijde! Bylo ale nutné nejprve vypozorovat, kudy jich létá na nocoviště nejvíce. Teď už to víme, takže jedeme takřka najisto. Navíc je na vytipované lokalitě (severní strana nad Kondászem) vystavěna hned u cesty nová pozorovatelna. V klidu se balíme a vyrážíme. U vyhořelého domečku navštěvujeme opět sýčka. Později mám ještě několikrát chuť zastavit a určit desítky pěvců u cest, ale to bychom mohli taky přijet pozdě. Nakonec stejně ještě nalézáme dva další sýčky na obydlené usedlosti, takže na místo přijíždíme skutečně za pět minut dvanáct.

Karavany jeřábů už krájí oblohu nad pozorovatelnou. Letí v zástupech, staří s mladými, příbuzní se zcela neznámými, to vše celkem nízko nad zemí. Pozorovatelna je však bohužel obsazená. Jelikož chci i něco točit, ani tam nezkoušíme vylézt. Houpalo by se mi to určitě víc než dost. Pozorování ze země má hned několik výhod. Hlavní je, že pokud člověk stojí stranou a ukryje se za auto či jen třeba za keř či trávu, ptáci si jej nevšimnou a nemají důvod měnit směr letu. To bezpečně učiní, když se nevědomý pozorovatel neskryje! Kazí pozorování všem ostatním. Další, a mnohem větší výhodou je, že se člověk může natáhnout do trávy. Je tak dokonale kryt a má dostatečné pohodlí na to, aby si přenádhernou přírodní scenérii dostatečně užil. Možná se to zdá jako nadsázka, ale kdo něco podobného zažil, potvrdí mi – slet jeřábů na nocoviště je skutečně něco jedinečného. Více než dvě hodiny v kuse, před soumrakem, v tom nejhezčím světle, nám táhnou provazy putujících jeřábů nad hlavami. Z desítek hrdel současně se ozývá jejich křik – krrrru, krrrrru. Hejna neberou konce. Mnohdy jsou slyšet i jejich mohutné perutě. V některé okamžiky je jich skutečně plná obloha, od severu k jihu, od východu k západu. Náš ohromující obraz lemují stébla trávy, ve které všichni v tichosti ležíme.

Den končí a my si stále ještě užíváme ono divadlo. Chce se mi napsat prastaré. To by ale nebyla pravda. Takové množství jeřábů se zde vyskytuje až v posledním desetiletí a snad o něco dříve. Jsou však místa na Zemi, kde to nikdy jinak nebylo. Jeřábi se tam slétají po staletí do dnes.

Domů odjíždíme plni dojmů z posledního dobrodružství. Menší leknutí nám zapříčiňuje akorát srna, kterou jsem, kdo ví jak, zaregistroval v posledním okamžiku těsně před tím, než nám vběhla pod kola. Upadá na asfalt. Je však jen vylekaná. Auto ji nezasáhlo. Mizí ve tmě. Motor vrní a my se těšíme do tepla postele. Na Matyho i Kubu už dosedla únava z těch dva uplynulých dní plných zážitků. Jsou v autosedačkách naprosto tiše a ani se nehašteří. Možná jim v hlavičkách běží stejný film, jako nám dvěma se ženou. Další ranní vstávání už po rodince však chtít nemůžu. Bohunka ráda souhlasí. Taky si ráda pospí. Já jsem však sova i skřivan zároveň. Proto mě čeká ještě poslední dobrodružství…

Poslední ráno

Vstávám ještě za tmy. Mám v úmyslu navštívit jedno vytipované místo mezi rybníky. Je to vodní kanál, u kterého jsme předchozí den ráno zaregistrovali mnoho volavek, ale i kormorány malé či potápku rudokrkou. Dnes se rozloučím s ptačím rájem hezky fotograficky. Předchozí dny rozhodně nebyly o honbě za snímky. Spíše jsme do sebe nechali zvolna natékat okouzlující nádheru maďarské venkovské krajiny, což má také svoje kouzlo. Z tohohle pohárku se za krutých jesenických zim jistě ještě rádi napijeme, říkám si cestou na místo.

Po zrychleném pěším přesunu objevuji poměrně fotogenickou dřevěnou desku nad propustí. Rozhoduji se zalézt kousek do rákosí nedaleko od ní. Žádné škody zde jistě nenadělám. Jsem jen pár kroků od frekventované pěšiny. Mám štěstí. Den se opět, stejně jako včera, probouzí do slunečného počasí. Je poměrně chladno. Už se těším, až se mi sluníčko opře do zad. Nad hlavou mi začínají létat první eskadry ptačích hejn. Ze spod nasvícení ptáci jsou zkrátka dokonalí. Jen na tyči stále ještě nic nesedí. Nepochybuji však o tom, že se to velmi brzy změní.

Jsem ve střehu a dělám dobře. Vzduch se rozezní ptačími letkami a já se rázem ocitám vprostřed hejna mladých kvakošů. Ti nejbližší z nich jsou ode mě blíže než dva metry. Jejich bystré oči studují podivnou věc pod maskovací šálou zvídavým pohledem. Nakonec se jen pro jistotu přesunou o metr či dva dále ode mě. Tady už však zůstávají. První odvážlivec vstupuje na scénu. Málem zapomínám fotografovat. Je to nádhera. Mladý kvakoš se však začíná komicky natřásat, čímž mi připomíná, že mám u nosu foťák. Střídavě tedy fotím i natáčím. Především si ale užívám. Užívám si blízkost divokých tvorů, kterou jsem si tak oblíbil. Po dlouhé době nekonečné práce tam u nás doma přichází nádherná odměna. Škoda jen, že se klukům nechtělo dnes taky vstávat. I tak si ale užili, říkám si v duchu. Jsem rád, že jsme jim mohli nabídnout už v jejich útlém věku tak úžasný výlet. Co bych já za to jako kluk dal! Snad si na to po letech ještě vzpomenou, říkám si cestou zpět. Jsem spokojen. Po návratu už jen opožděně snídám a balíme. Náš výlet za jeřáby je u konce. Viszontlátásra puszta, szia halstó!

Foto a text: Bohunka a Štěpán Mikulkovi